Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 14. kapitola

12.01.2013 (07:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4179×

14. kapitola

Co si o tom myslíte, pane Cullene?

„Takže, jak se cítíte, pane Cullene? Myslím ohledně této situace…“ Doktorka Feelcová si na nose pravým ukazováčkem přidržela brýle a upřela na mě svůj velký zelený pohled, který statečně schovávala za velkými černými brýlemi. Její úzký obličej v tu chvíli působil strnule a nepřirozeně. Špulila na mě pusu a snažila se působit tak… neformálně, ale přitom neztratit svou nadřazenou roli.

„Necítím se ohledně toho úplně dobře. Kdyby mi bylo fajn, ani bych sem nevkročil, ujišťuji vás.“ Její tenké, téměř neviditelné obočí se stáhlo do jedné čáry a její třicetiletá tvář se zachmuřila.

„Kroťte své emoce, pane Cullene. Nejsem povinna poslouchat vaše narážky.“ Nerad jsem si znovu připomínal, kde je moje místo. V tu chvíli na křesle neseděl majitel firmy, ale prachsprostej ubožák. Socka.

„Jistě.“ Přikývl jsem a doktorka se usmála tím trapně kladným úsměvem.

Znovu udělala ten pohyb s prstem a brýlemi, tentokrát svůj ostrý pohled nezapíchla do mého srdce, ale do mých složek na jejím klíně.

„Takže… Co se přesně stalo? Došlo mezi vámi a slečnou Swanovou k nějaké… řekněme přímé konverzaci, ve které by vyústily na povrch problémy cítěné z její strany a z té vaší?“ Jak dokázala o takovém pytli sraček mluvit tak nelidsky slušně?

„Jistý druh konverzace mezi námi proběhl. A řekl bych, že v něm vyústila především ona… Dala mi jasně najevo, jak jsem jí ublížil.“ Pořád jsem před sebou viděl ty obrovské hnědé oči zalité slzami, to, jak si je pokradmu utírala, to, jak se na mě zlobila… A na druhou stranu se mi v hlavě honil roj vzpomínek na naši první noc. A najednou to nešlo dohromady. Jak to mohlo po něčem tak úžasném takhle skončit?

„A cítíte to stejně? Že jste jí ublížil? Myslíte si to?“ Měla mě za psychopata, nepochyboval jsem o tom. Asi jsem i byl. I za tu cenu jsem ji ale musel znovu mít.

„Vím to.“ Tak nějak jsem doufal, že pokud vyjdu na povrch s takovým doznáním, pošle mě rovnou do horoucích pekel.

„Pro upřesnění situace – mluvíme o oné noci, kterou jste spolu strávili ve vašem autě. V Malajsii.“

Znovu jsem přikývl a doktorka se chytila nové niti. Nevěděla ale jeden podstatný detail. Kdo by se dobrovolně svěřoval svému cvokaři s požitím drog?
„Popište mi tu noc, vaše pocity z ní.“ Znělo to téměř jako rozkaz a já nesnáším, když mi někdo rozkazuje. Zhluboka jsem se nadechl, v mysli barevnou vzpomínku na její odhalený hrudník. Poposedl jsem si.

„Nikdy předtím jsem nezažil nic podobného tomu, co jsem prožil s ní. Já… Bylo to…“ No do prdele. Nemohl jsem ze sebe vydat nic víc. A už vůbec ne potom, co jsem se stal hlavním předmětem jejího zájmu.

„Zkuste to. Nevyřčená tajemství nepomohou hojit rány, pane Cullene.“ Nenáviděl jsem ji zase o něco víc. I když to byl můj vlastní nápad, podrobit se téhle psychoanalýze… Nedokázal jsem si ani při nejmenším představit, že to bude takový problém…  Postavit se vlastním slovům.

„V té chvíli jsem dosáhl všeho, po čem jsem celou tu dobu toužil. Byla tam se mnou a byla bez kalhotek, a to jsem chtěl celou dobu… Ale přesto jsem nebyl úplně spokojený. I když to bylo… Ta noc. Prostě…“

„Proč jste nebyl úplně spokojený?“ Podezíral jsem ji z toho, že se mě pokusila zachránit. Když jsem se zdál totálně ztracený nejen ve svých vlastních pocitech, ale i ve slovech, vytáhla jednu z nejjednodušších otázek.

„Protože jsem věděl, že je to jenom dočasné. Že se na mě už nikdy jindy třeba ani nepodívá… Že už ji nebudu mít… znovu… já… jenom já.“ A najednou se stalo nemožné. Přikývla na znamení, že rozumí. A byla si tím tak jistá, že nepotřebovala žádnou jinou otázku ubírající se tímto směrem. O svém závěru ale i nadále mlčela.

„Jste si tím jistý? Protože s vámi slečna Swanová do toho auta šla jistě s nějakým úmyslem. My ženy neděláme taková rozhodnutí bez rozmyslu…“

„Vážně?“ Nadzvedl jsem jedno obočí a dohnal tím vždy tvrdou Feelcovou k lehkému vyvedení z rovnováhy.

„Myslím tím ženy, jako slečnu Swanovou. Popsal jste mi ji jako velmi inteligentní, sofistikovanou a upřímnou mladou slečnu. Zeptejte se sám sebe… Šla by s vámi do toho auta, kdyby nevěděla, co se mezi vámi odehrává a co se i pravděpodobně v tom autě stane?“

A byl jsem v prdeli. Totálně a nejvíc, jak jsem jenom mohl. Propadl jsem černé díře ve svém svědomí. Zabil jsem tu její nevinnost a je to všechno jenom moje chyba… Kdyby to vše bylo tak čisté, jak to tvrdí Feelcová. Kdyby ta noc byla tak čistá, neposkvrněná drogou, byla by to nejlepší noc mého života.

„Jsou tu jisté… okolnosti… a podrobnosti…“ Zvedla tázavě jedno obočí a vypadala jako kobra připravená zaútočit a sežrat mě zaživa. „A ty vám nemohu sdělit.“ A je to v prdeli. Sám sebe jsem nastražil do propasti a čekal jsem, až spadne ten obrovskej šutr na mou hlavu…

Pak se stalo něco, co jsem nikdy v životě nečekal, že ta utáhlá a přísnými privilegii společnosti vázaná žena udělá. Divoce chňapla po brýlích a odhodila je na svůj široký dubový pracovní stůl, ze svého klína švihem ruky odhodila moje složky, jejichž černobílý obsah plný svinstva, které v sobě nosím, padl na podlahu. Elegantně zkřížené nohy v kotnících natáhla daleko před sebe a schoulila se do křesla přesně tak, jako já.

„Podívejte se, pane Cullene, vážně mi nevadí makat pro vás. Většinu času stejně sedím a dívám se, jak přemýšlíte, ale nejsem nikdo, před kým byste měl bránit svoje tajemství, platíte mi víc než dost a myslím, že veškeré předem podepsané smlouvy jasně potvrzují moji veřejnou mlčenlivost… Kde se stal problém? Pokud jste přišel až sem… Co vám brání?“ Po chvíli naprostého zděšení jsem pochopil, že bych měl té cizí ženě v křesle odpovědět.

„Brání mi zdravý rozum,“ předhodil jsem jí s kyselým úsměvem.

„Se vší úctou k vám, pane Cullene, kdybyste jej měl, neseděl byste teď tady, v tomto křesle, a nesnažil se mi nesrozumitelnými větami říct o problému s dívkou, která vás odmítá.“ Odmítá… Ze všech slov to jedno znělo nejhůř. Bylo pravdivé. Kurevsky pravdivé.

„Dobře,“ zašeptal jsem a napjal se v křesle. Naklonil jsem se blíž k ní a ona instinktivně udělala to samé. „Budu upřímný.“

„To je vše, co vyžaduji,“ odvětila stroze.

„Zdrogoval jsem ji.“ Chvíli jsem čekal, že se v její tváři objeví výraz naprostého zděšení a poté i pochopení – to je ten důvod jejího odmítání. Ale nic, doktorka se ani nepohnula, poslouchala. „Nasypal jsem jí to do pití a pomohl si tak… Nám pomohl. A potom, když byla dost omámená na to, aby mě dokázala přijmout, ale zároveň neupadla do kómatu, jsem ji v tom autě vojel. A kurevsky se mi to líbilo.“

„Znásilnil jste ji?“ zeptala se doktorka příkře a nijak neslevovala ze své napjaté polohy.

„Tak to ne. Pásek mi pomohla rozepnout víc než ochotně. Neznásilnil jsem ji. Jenom jsem jí pomohl věci vyřešit bez větších problémů.“ A to jsem považoval za konec veškeré diskuze, naivně jsem se domníval, že doktorka víc detailů nesnese. Ale zase jsem se mýlil.

„Pamatujete si, jak se při styku tvářila? Dotýkala se vás? Věděla, že jste to vy? Jak silná ta droga byla?“ Chvíli jsem si musel příval otázek v hlavě převalovat a uvažovat, kterou by bylo nejvhodnější začít. Jak bych jí jenom dokázal přesvědčit, že ona to chtěla stejně, jako já. Moje malá sladká Bella.

„Snad to ani nebyla droga,“ ušklíbl jsem se na jasně oranžový chlupatý koberec. „Byla sycená do její váhové kategorie. To jsem zařídil. Moc dobře věděla, s kým má tu čest. Moje jméno tu noc křičela mockrát, to mi věřte, doktorko. A dotýkala se mě víc než ochotně. Byla úplně bez zábran, volná jako pták. Konečně zapomněla na toho idiota…“

„Předpokládám, že jí ráno muselo být jasné, co se stalo…“ Chtěla si zase popotáhnout brýle ke kořenu nosu, když jí došlo, že žádné nemá, spustila ruku volně do klína a zaklonila se za opěradlo velkého koženého křesla.

„K mému údivu… ano. A dodnes nechápu, jak…“

„Předpokládám, že jste si tu noc nebral servítky… A tohle je jedna z dalších věcí, kterou my ženy prostě víme.“ Ženy… Isabella nebyla jenom žena, ona byla tak dokonale specifický druh lidského stvoření, že ani slovo žena nebylo dokonale vystihující… „A její reakce?“

Povzdechl jsem si. Taky jsem zvrátil hlavu a vybavil si ji, jak seděla ztracená a tak maličká na té tribuně a plakala… Křičela… „Zprvu se vše snažila racionálně vysvětlit a vyřešit. Pak se jí dostalo vysvětlení a přišel pláč, slzy a křik… Vyčetla mi úplně všechno. Nedovolila mi, abych se jí dotýkal, a já se jí musel a musím dotýkat… Po té noci potřebuji ujištění, že stále žije, že je stále… moje.“

„To není zrovna typická reakce. Jistě, racionální a vyspělá, ale ne logická pro tak mladou dívku.“

„Ona není jako ostatní dívky. Ona je… jiná. Úžasně jiná.“

Znovu se napřímila na židli a posunula se o několik stop ke mně. Tentokrát její oči byly zúžené do ostrých linek. „Edwarde,“ poprvé mě oslovila jménem. „Co jste té dívce ještě provedl, že jste ji zahnal až tak daleko?“

„Nic. Pár posledních měsíců jsem ji sledoval, plánoval její úkoly a nechával jí přesčasy tak, abych ji směl co nejvíce vidět.“ Znělo to dobře, jako bych tentokrát byl téměř nevinný a ne jenom vinný.

„Měla z vás strach? Po její pracovní dobu… docházelo ze začátku mezi vámi k nějakým konfliktům?“

„Nenazval bych to konflikty. Své pracovníky držím na určité linii a ty, které chci dostat ještě výš, musím automaticky tlačit pod čáru. Slečna Swanová je abnormálně chytrá a výkonná pracovnice. Musel jsem ji držet na uzdě…“

„Jinými slovy musela vědět, že jste její pán,“ přerušila mě a na několik proklatě dlouhých sekund se místností rozeznělo ticho tak útrpné a nekončící… A stále dokola se mi v mysli opakovalo to slovo. Jasně, pán. Kolikrát jsem si ji představoval na kolenech… Ohnutou přes stůl v mé kanceláři.

„Přesně tak.“ A nehodlal jsem se nijak víc dušovat. Taková je moje podstata. Pokud věci nezvládnu řídit, pak se věci zvládnou podřídit mně.

„Co se stalo s jejím přítelem poté, co s vámi odcestovala do Malajsie?“ Došlo jí to.

„Odešel.“ Neubránil jsem se širokému úsměvu. Možná si myslela, že jsem totální pako… „Věděl, že pro ni není dost dobrý. Nesehnal práci a řekněme… to je v dnešní době třeba, nebo ne?“ A to už jsem se usmíval a věděl, že ten kretén teď maká na dlažbě nějakýho stupidního obchoďáku v Seattlu.

„Předpokládám, že jste jejich rozchodu pomohl…“

„Prokázal jsem slečně Swanové službu.“ Doktorka nesouhlasně sykla. Nijak se najednou nezajímala o moje pocity. Žádné typické žblechty o mém vnitřním stavu. Kolikrát se mě za to sezení zeptala, co si o dané věci myslím? Snad ani jednou… Chtěla znát příběh, chtěla vědět a tušit… A když věděla, byla ještě zmatenější než já.

„Službu,“ zopakovala nesouhlasně. „Myslíte si, že by se k němu i po té události v Malajsii vrátila?“

Zabil bych ho, jen by se k ní přiblížil… Byl by mrtvý. „Nemohl jsem to za žádnou cenu riskovat.“

„Pak tedy dobrá…“ Uzavřela svůj výslech a najednou měla zase nohu přehozenou přes nohu a její lovecký pohled lovil černá písmenka v mém spisu na podlaze. „Takže, pane Cullene, jaké z toho máte pocity?“ A je to tady…

„Na hovno, paní Feelcová.“

„Tomu rozumím.“ Přikývla a pak se její pohled zase upřel na mě. „A proč jste vlastně tady? Po tom, co jste jí tolik ublížil?“ Nebyl jsem si tím tak jistý, jak bych určitě měl být… Ale v doktorčině hlasu byla i jiná otázka. Ta, která probudila tu část mého vědomí, která mě dnes ráno donutila sednout do auta a přijet do její kanceláře.

„Já…“ Zhluboka jsem se nadechl. „Chci ji.“ To je přijatelné, pro mě.

„To ale nestačí.“ Feelcová zakroutila hlavou a začala pomalu sbírat papíry na koberci. Za jistých okolní bych jí pomohl, ale v mojí mysli se právě převracely vzpomínky a tvořily obrovskou vlnu, jejíž náraz proklatě bolel.

„Já ji potřebuju… Nedokážu bez ní být… Ona… Po tom všem, co jsem cítil po jejím boku, s ní potřebuji být.“

„A jaké přesně ty pocity jsou?“

„Když se na mě podívá, mám chuť ji okamžitě líbat. Je to jako by mě něco připoutalo k jejím očím a všechno potom ztratilo smysl. Potřebuju cítit teplo a vůni její kůže, potřebuju vědět, že tenhle zkurvenej svět obsahuje tak dokonalou osobnost jakou je ona… Nikdy jsem k žádné ženě neměl respekt a nikdy jsem s žádnou nebyl déle než si moje… potřeby… žádaly. Ale teď, i když jsem ukojil ten první hladový příboj, potřebuju víc. Nestačí to. Je krásná, je chytrá… je moje. Potřebuji ji mít u sebe. Kdybych ji měl vidět v rukách někoho jiného… Možná bych ji i dokázal zabít. Stejně tak jako jeho. Ona nesmí být s nikým jiným!“

Doktorka nejistě polkla. O mých sklonech věděla víc než ostatní, ale i tato výpověď ji, zdálo se, velmi překvapila.

„Víte, co jí můžete nabídnout?“

„Ona chce asi lásku, něhu a důvěru a květiny a různé ty… věci.“ Doktorka zase tiše seděla a mlčela.

„Ale jestli je to vážně to, po čem touží, tak jí to kurva dám, ať mě to stojí cokoliv.“

A teď se doktorka konečně usmála. Nikdy se nesmála, jenom lehce nadzvedla pravý koutek, což byl vrchol její mimické komunikace.

„A co cítíte teď, po tom všem, co jste mi tu řekl? Zavzpomínejte, Edwarde. Představ se ji, jak ji držíte v náručí, jak ji hladíte … Co cítíte?“ Byla napjatá jako šíp, čekala a věděla, že mi to tajné poselství dojde.

Zatímco já seděl úplně v klidu, v mysli mi běhaly obrazy jejího těla, její tváře, vzorce její vůně, hebkosti pleti, měkkost ňader… To vše se spojilo v jeden celek, jehož výsledkem bylo pojmenování naprosto nepochopitelné a jeho dopad naprosto tragický…

Bylo to něco, čeho jsem nebyl schopný, věděl jsem to a byl jsem za to na sebe hrdý, ale najednou toho byla plná hruď. Bylo to tak nesobecké. Nepřirozené. Pro mě. Bylo to něco, co jsem jí nikdy nemohl dopřát.

„Já ji miluju,“ vydechl jsem naprosto zničený tíhou vlastních slov. A doktorka konečně přikývla. Ale nezdála se spokojená, vůbec ne.

„A jak se cítíte teď, pane Cullene?“

„Jsem totálně v prdeli.  Ze všech věcí, co bych jí na světě mohl dát, si musela vybrat zrovna tuhle…“

„Ale co když o vás nestojí? Kdy jste ji viděl naposledy?“

Prudce jsem vstal z křesla a oběma rukama si vjel do vlasů… Do prdele! Musím jít za ní, hned!

Otočil jsem se ke dveřím ordinace, když se za mnou ozval její hlas.

„Kam jdete?“ Neměl jsem v plnu říct nic, jenom to, co bylo nezbytně nutné.

„Děkuju, doktorko Feelcová.“

Vypadl jsem ze zatuchlé malé budovy ve středu města a rychlými kroky mířil ke svému autu. Cestou jsem stihl vytočit Joshe.

„Zjisti mi veškeré informace o posledním pohybu Isabelly Swanové po městě nebo Státech. Do pěti minut chci mít výsledky.“

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 14. kapitola: