Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spiklenci 4

08.02.2011 (15:30) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1796×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4

Věděl jsem, že nebude šťastná, až jí řeknu, co jsem se právě dozvěděl. Nesnášela Cullenovi, nenáviděla speciálně Edwarda Cullena. Nemohl jsem Arovi říct, že je tu nechci. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo odjet. A jak jsem znal Isabellu, ona by se jen tak lehce nedala vyštvat ze svého domova.

„Miláčku, nechceš vzít děti a odjet na pár dní pryč?“ zacvrlikala Isabella do telefonu, když jsem vešel do její rozlehlé pracovny v jejím domě, který se před několika lety rapidně rozrostl. S přibývajícími Swany jsme museli řešit nedostatek prostoru.

Proč?

„Nechci vás ve městě, když tu budou oni.“

A můžeš mi vysvětlit, kam mám jet s šesti dětmi? A navíc sama?

„Proč je chceš poslat pryč?“ zeptal jsem se jí.

Povzdechla si, rozloučila se s Aurorou se slovy, že jí ještě zavolá, a obrátila pozornost ke mně. „Nechápu, proč to Aro udělal,“ vybouchla a mrštila telefonem přes celou místnost. „Ví, že nesnáším Edwarda Cullena.“

„Je načase, abyste si to vyříkali, Isabell,“ řekl jsem. Moc dobře jsem si pamatoval obě dvě návštěvy, kterými nás Cullenovi v poslední době poctily. Volterra se změnila v bitevní pole a nikomu ze starousedlíků se to nelíbilo. Ti dva se kdysi milovali, on jí ublížil a ona ho od té doby nesnášela. Docela dobře jsem to chápal. Mě zase nesnášela moje bývalá žena, protože jsem jí dal košem kvůli téhle roztomilé, tvrdohlavé princezně, kterou jsem léta tajně miloval.

„Tak to řekni jemu,“ odsekla. „A když mě teď omluvíš, mám domluvený tenisový zápas s Annie.“ Z podlahy zvedla černé pouzdro na tenisovou raketu a pousmála se. Přešla ke mně, stoupla si na špičky a letmo mě políbila. „Uvidíme se, až skončíme.“

Měl jsem tušit, že v tom byl háček. Cullenovi přijeli včera nebo předevčírem, ale Isabella s Annie se stále ještě nevrátili z jejich tenisového zápasu. A navíc se zdálo, že s sebou vzaly všechny Swanovi. Vlastně, skoro všechny.

Aurelius nás opustil krátce poté, co se narodila Rebelia, nejstarší dcera naší malé Aurory. Lucius už byl dospělý a Aureliovi nestálo nic v cestě, aby odjel do Řecka za svou milovanou Caliopé.

„Nemyslíš si, bratře, že by se tvé milované princezny mohly už vrátit?“ zeptal se mě Marcus. Překvapilo mě, že obě dvě mé dámy tituloval, jak jsem je označoval jen já, a ještě navíc před Cullenovými. Netajil jsem se, že jsem je miloval obě dvě, i matku i dceru.

„Jako bych to mohl ovlivnit,“ odpověděl jsem obratem. Edwad Cullen se stále mračil. Myslím, že chtěl něco namítnout, ale přerušil ho Annien příchod.

Plula prostředkem knihovny a světle zelené šaty za ní lehce vlály. Vlasy svázané v týle byly ještě mokré.

„Budu potřebovat novou raketu,“ povzdechla si a posadila se vedle mě na pohovku. Zvědavě jsem povytáhl obočí. Chtěl jsem vysvětlení. „No tak dobře, přerazila jsem ji o Julia, protože mi kecal do hry.“ Odmlčela se a poprvé se podívala na Cullenovi. „Dobré odpoledne,“ řekla a zamračila se. „Mě si vůbec nevšímejte.“

„Dobré odpoledne, drahá,“ zamumlala Esme Cullenová. „Vidím, že jsi zase šťastná.“

A potom vešla do knihovny i Isabella s nejmladším Swanem v náručí. Zářila štěstím a přebytkem adrenalinu z hry. Ignorovala Cullenovi, když kolem nich procházela, a vrhla po Arovi pohrdající pohled. Jemně chlapce pohladila po vláscích a posadila ho na můj klín.

„Tak, Aurora souhlasila s tím, že vezme děti do Alp lyžovat pod podmínkou, že se postarám o Maxima a že si s sebou bude moci vzít Julia a svého přítele.“

„Souhlasila jsi, doufám,“ zavrněla Annie. „Spratek jeden, kde jsme při jeho výchově udělaly chybu?“

„Souhlasila jsem, samozřejmě. Maximus je příjemné rozptýlení monotónních dní a já ho miluji.“

„Abych pravdu řekl, Caie,“ promluvil Carlisle Cullen, „jsem zmaten. Která z nich je Isabella, smím-li se zeptat?“

„Já jsem Isabella,“ řekla Annie. „Copak mě nepoznáváš, příteli?“ Přitáhla si mě k sobě a políbila mě. Skutečná Isabella se kysele zašklebila. Potom se naklonila ke mně a dala mi pusu taky. Cullenovi nás zmateně pozorovali.

„Ený,“ promluvil nadšeně Maximus a vrhnul se na klín mé holčičky. „Pšečteš mi pohátku?“

„Tak pojď, ty malý kazisvěte,“ povzdechla si Annie a vzala ho do náruče. „Obsadíme Isabellin pokoj a přečteme ti pohádku.“ Vstala a Isabella okamžitě zaujala její místo. „Jen doufám, že ses zbavila toho odporného obrazu, máti.“

Isabella se zlomyslně pousmála. „Ještě jsem ho vylepšila. Nesundávej mi z něj šipky.“ Annie přikývla, Maxi se pousmál a oba dva odešli.

„Takže, ty jsi Isabella,“ vydechla Rosalie Cullenová.

„Jo, Rose, jsem to já. Ale někdy je prostě úžasné pozorovat lidi, jak slepě věří, že Annie jsem já a já jsem Annie.“

„Kdo byl ten chlapec?“ zeptal se zvědavě Carlisle Cullen.

„Maximus, můj milovaný Maximus. Jeden z mých potomků.“

„Jsi nějak zatížená na římská jména. Co si pamatuji, tvůj syn se jmenuje Aurelius, jeho syn Lucius a syn tvé dcery se jmenuje Julius,“ zamručela nespokojeně Rosalie.

„Já jen syna pojmenovala po muži, který mi neuvěřitelně pomohl.“ Spiklenecky po mě mrkla. „Zbytek není moje vina.“

„A proto všichni tví milovaní drobci mají právě římská jména. Primus, Secundius, Tercius a Maximus,“ rýpnul si do ní Aro. „A jaká rozkošná jména jste vybraly pro děvčata…“

„Jak se jmenují? Naposledy, co jsme tu byli, jste očekávali narození prvního pokračovatele rodu,“ zeptala se Esme a nervózně poposedla.

„Rebelia a Maria Isabella Anna,“ řekla Isabella. Překvapovalo mě, kolik toho Cullenovým o své rodině prozradila. Dříve po nich, nebo po Edwardovi, jen ječela, teď se zdálo, že se konečně uklidnila. Možná proto, že Edward Cullen nemluvil. „Rebelia je naše nejstarší a je pro mě vším. Zato Maris, je po matce a striktně odmítá násilí.“

„Je jí osm, drahá,“ zamumlal jsem.

„Annie a Aurelius v jejím věku…“

„Tvá děti jsou vzorný případ toho, jak se děti nemají vychovávat, miláčku, nic ve zlém. Prostě si myslím,… Myslím si, že krmit se před jejich zraky nebyl zrovna dvakrát geniální nápad.“

„A Lucia a Julia jsme vychovaly úplně stejně, ne-li lépe. Vzorný případ sladkosti a brutality.“

„Snad i chápu, proč ti Aurora nechce půjčovat děti,“ prohlásil jsem.

„A to jsem si myslela, že my Swanovy ženy budeme držet při sobě. Snad to bude s Reb a Maris lepší. Sladkost, nevinnost, brutalita,“ zasnila se.

„Zabíjela jsi před dětmi?“ vznesla otázku Rosalie Cullenová. V jejích očích se odrážela nechuť.

„Podle toho, jak to myslíš. Zabíjela jsem před mými dětmi, s nimi i bez nich. Nikdy jsem však před nimi nezabila nikoho při krmení. Nejsem blázen, abych zabíjela pro jídlo.“

„Ale piješ lidskou krev,“ poznamenal Carlisle Cullen. „Tvé rudé oči jsou toho důkazem.“

Rozesmála se, jak jsem ji už dlouho neslyšel smát se. Hodila pohledem po Arovi. „O nic se nepokoušej,“ zavrčela a potom sjela zlostným pohledem Edwarda Cullena, „ani ty ne. Pořád vám můžu ublížit víc, než si dokážete představit.“ Jemně se pousmála a dotknula se mého ramene. Nakonec zavřela oči, a když je znovu otevřela, věděl jsem, že to udělala zase. Její krvavě rudé oči byly najednou onyxově černé a hluboké a nekonečné. „Od jisté doby jsou permanentně černé. Tohle je jen maskování, abych neděsila ostatní.“

„Co se ti stalo?“ zajímal se Jasper Cullen. Promluvil poprvé od doby, co přijeli. Tedy, poprvé v naší přítomnosti. Ten chlapec byl dokonalý voják a věděl, co má dělat.

„Štítím moc lidí na moc velkou vzdálenost,“ povzdechla si krátce. „A dva z nich mají trvalý hlídáček, kdyby se dostali do průšvihu. Julius v sobě prostě svou matku nezapře.“

„O kolika lidech a jaké vzdálenosti tu mluvíme?“

„Caius, potom ti dva zplozenci zla, kterým jsem dala život, Lucius, Aurora a Julius, a potom všech šest mých malých drobků. A do Athén je to pekelně daleko. Ale proč vám to všechno říkám?“ Opřela mi hlavu o rameno. „Možná jsem jen unavená. Ti dva mě jednou přivedou do hrobu. Dokud nám nezačal říkat, že odrážet míček nohou nepatří do tenisu, šlo to jako po másle. Vydržela bych další týden. Naštval ji, znáš ji. A teď nemůžeme hrát, protože si o něj zlomila raketu. Samozřejmě že se do sebe pustili a šli si po krku. Musela jsem je zastavit. Kousli mě, oba. Snad i jsem ráda, že si ho Aurora vzala do hor.“

„Nechte si to na doma,“ zavrčel otráveně Marcus. „Máme hosty.“

„Vaši hosté nejsou moje starost Marcusi,“ odpověděla bezstarostně. „A k potěše tvého srdce přestanu. Ještě toho mám hodně před sebou.“ Políbila mě a vstala. Pomalu přešla k obrovskému pracovnímu stolu za námi a začala prohledávat šuplíky. „Kam jsem to jen dala,“ mumlala nespokojeně. „Bordelář jsem, to je to správné slovo. Blbý kus papíru, beztak jsem ho vyhodila nebo ztratila. Kdybych jen tak…“

„Copak hledáš, Isabello?“ zeptal se jí Aro.

„Vizitku té firmy, co nám dělala rakety. Už nám zbyla jen ta moje a s jednou se hraje docela blbě.“

„Máš ji doma,“ povzdechl jsem si. „Říkalas, že je to jediné místo, kde se ti věci neztrácí.“

„A jediné místo, kde nikdy nic nenajdu. Sakra.“

„Proč nezajdete do normálního sportovního centra a nekoupíte si rakety tam?“ zeptal se Emmet Cullen. „Nebylo by to lehčí?“

„Nevím, jak hrajete tenis vy, ale tady máme upravená pravidla. Kvůli rychlosti a síle a fair play všeobecně. My máme upravená pravidla na veškeré činnosti, ke kterým své děti vedu.“ Protočila panenky. „Prostě jde o to, že normální raketu by Annie zničila asi tak za pět sekund, zatímco tyhle titanem vyztužené ji vydrží do doby, než ji začne používat jako zbraň. Všech pět, co měla, zlomila o Julia. Já svých pět rozmlátila o zem, raději. Ale už bych vážně měla jít. Musím uvařit Maxovi večeři, jak znám Auroru, a objednat nové raketa a domluvit si rande se Sulpícií a Dydi a zavolat Auroře, jestli dorazili v pořádku a taky jsem Annie slíbila jít dolů do města a bavit se. Nechcete jít s námi, Rose a Alice?“

Kde se to v ní vzalo? Najednou byla s Cullenovými zadobře? Nebo něco chystala? Raději bych byl, kdyby to byla ta první varianta.

Obě dvě ženy horlivě přitakávaly.

Všichni tři jsme zaúpěli. Ten večer. Jeden večer po dlouhých letech, kdy se palác ocitne bez žen, které odejdou bavit se dolů do města a zakážou nám připojit se.

„A kdo ti pohlídá Maxima, princezno.“

Stála tam jako poprvé, co jsem ji spatřil. Nesměle postávala u brnění a uculovala se. Vypadala jako bohyně, tentokrát. Tmavé kudrliny měla vyčesané do drdolu, temné oči jiskřily štěstím a očekáváním. Oblékla si upnuté černé dříny, krajkový korzet a černou, koženou pelerínu. Na nohou se jí leskly zbrusu nové lakované lodičky na závratně vysokém podpatku.

Vzápětí se vedle ní objevily mé drahé švagrové a Annie. Smály se a vesele si o něčem povídali. Zatím ignorovaly mou skrytou přítomnost nebo o mně nevěděly.

„Mám chuť se pořádně opít,“ konstatovala Annie a upravila si padající kadeře.

„Myslíte, že si nás budou ještě pamatovat?“ naťukla nějaké jejich tajemství Marcova žena Dydime. „Poslední večer, poslední dámská jízda stála za to.“

V Isabellině titěrné kabelce se rozezvonil mobil. Vyzváněcí melodii jsem okamžitě poznal, i když jsem ho neslýchával tak často, díky bohu. Ona si však jen povzdechla a vrhla otrávený pohled po Annie. „Královna matka,“ řekla krátce, když hovor přijala.

Jsme v obrovským průseru, ozvalo se na druhé straně. Janin odměřený, dětský hlas zněl podivně.

„Už jedu,“ vydechla Isabella.

A bylo by namístě, abys ji nechala chvíli žít, Královno. Budeme ji potřebovat. Isabella zavěsila a hlasitě si povzdechla. Mrzelo ji, že bude muset odvolat večírek.

„Věřím dámy, že se dokážete bavit i bez nás dvou. Bohužel si mě mé povinnosti žádají někde jinde.“

„Večírek se nekoná?“ ozval se zklamaný hlas Alice Cullenové. „Proč?“

„Mám naléhavou práci.“

„Teď?“

„Víš, Alice, moje pozice a práce, kterou vykonávám, mi nedovolují spát, pokud mám lidi tam venku.“

„Jsi jen královská manželka, proboha, co můžeš mít tak důležitého na práci?“

„Nikdy jsem nebyla královská manželka, Alice.“

„Jsi manželka Caia Volturiho,“ obvinila ji drobná elfka.

„Kromě jiného,“ odplivla Isabella. „Kromě jiného jsem taky koordinátorka pro vnější záležitosti. Takhle to zní divně, ale dávám pozor na všechny ‚mise‘ tam venku. Momentálně jsem v časové tísni.“ Rozhlédla se po chodbě a našla mě. „Beru si s sebou truhlu, lásko,“ řekla. „Je mi jedno, jak to skončí. Pro něj už není cesta zpátky. Pro mě není cesta zpátky. Naše nenávist nás ničí, rozkládá pomalu naše osobnosti a vlévá do nás cizí osoby. Kvůli němu jsem ztratila syna a vy to víte, Caie.“ Odvrátila ode mě pohled a krátce pohlédla na Annie, která matku chápala. Ony dvě nemusely mluvit, aby si rozuměly. „Odcházíme, miláčku, vstříc krvavé a nejisté budoucnosti.“

* Jak jsem výše předznamenala, tohle je předposlední kapitola. A komentáře vždycky potěší :) *

>>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spiklenci 4: