Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spiklenci 1

08.01.2011 (20:00) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1821×

JEDNA

Stála u toho obrovského brnění a pozorovala unuděnou Heidy, jak těm turistům vykládá nějaké blbosti o historii paláce. Opatrně se rozhlížela kolem sebe, a když mě spatřila, nervózně se pousmála. Obvykle, když jsem tu tak obhlížel jídlo, si mě nikdo z nich nevšiml, jen Heidy měla tušení.

Přešlápla z nohy na nohu a odmotala si z krku tmavou, tlustou šálu. Za tak krémovou pokožku by se nemusel stydět nikdo z nás a ona přitom byla pouhý člověk. Znovu se usmála a naklonila na okamžik hlavu na stranu.

Bože, ona věděla, co se chystá. Klidně tam stála a snášela pomyšlení, že skončí jako něčí večeře. Tu holku jsem musel mít. Ne jen pro její klid a kuráž, ale i její krásu. Měla dlouhé, jemně zvlněné vlasy v barvě pražených kaštanů, hluboké, čokoládové oči a srdcovitě vytvarovaný obličej. Pod dlouhým, černým kabátem se rýsovaly černé kalhoty a vysoké černé boty.

Rychle jsem sešel ze schodiště a naznačil jsem Heidy, aby pokračovala dál bez téhle princezny. Zírala na mě, ale přeci jen udělala to, co jsem po ní požadoval. Měla mě raději než Ara, protože já s ní nezacházel jako s hadrou. Arou byl samé „málo krvaví turisté“ nebo „nedostatek jídla“. Nikdy ji nepochválil za to, že se snaží, jak může. Poslední dobou Arovi chybí styk s vnitřním světem a potřebovala by ho jako sůl.

„Vypadáte jako někdo, kdo to tu řídí,“ řekla tiše. „Možná mi zrovna vy můžete pomoci.“

„Caius Volturi,“ představil jsem se.

„Isabella Swanová,“ hlesla. „Už jsem tu loni byla.“

V myšlenkách mi vyvstal její obraz z té doby. Byla ještě bledší, nevýraznější a hlavně bránila toho magora Cullena. Pokud jsem si pamatoval, měla by být upírem. Ona a Edward Cullen spolu něco měli a tenkrát se dušovali, že ji jistojistě promění.

„Můžete mě přeměnit, nebo zabít?“

Počkat… Vážně to řekla?

„A pokud mě přeměníte, zaručíte mi, že mě nezastavíte, až ho znovu uvidím?“

Nechápal jsem, kam tím směřuje.

„Ale pravděpodobně neodoláte a zabijete mě. To nevadí,“ povzdechla si. „Říkali, že má krev zpívá. Sice nevím, co to má přesně znamenat, ale mně už je všechno jedno.“

Mohlo jí být sotva dvacet a mluvila jako léty zkušená, dospělá žena. Mé drahé ženě Athendoře táhlo na tři století, ale nikdy jsem ji neslyšel mluvit takhle. Ono, přiznejme si, Athendora byla samý večírek, nákupy a klevety s ostatními upírkami a moc ji nezajímalo dění kolem.

„Udělám to,“ rozhodl jsem se. „Pokud to znamenalo, že ve Volteře přebude jedna krásná žena, plus pro mě. A ona se nabídla dobrovolně. Úplně mi bylo jedno, co na to řeknou Aro a Marcus nebo moje žena. Ona, takhle nebojácná křehotinka přede mnou, byla důležitá. Ona – a nikdo jiný.

Uvedl jsem ji do nepoužívaného, ale udržovaného salónu kousek od mých komnat. V pokoji stálo pouze starodávné lehátko a zdi lemovaly vysoké a plné knihovny.

Pousmála se a odložila si kabát, pod kterým měla krvavě rudou halenku.

„Obvykle svým dětem dávám jedno poslední lidské přání.“ A chtěli všichni to samé – peníze, krásu a moc. „Přejte si něco.“

Ale ona mě překvapila, protože řekla: „Chtěla bych dítě.“ Skoro šeptala. „Nezáleží mi, jestli to bude děvče, nebo chlapec. Ale bude moje vlastní. Z mé krve.“

„Zdálo se mi, že pospícháte na přeměnu.“

Zavrtěla hlavou. „Bylo důležité, abyste mě pochopil, pane Volturi. A v devatenácti vás stále považují za dítě, ať jste starý, jak chcete.“

„Co získám za protislužbu?“ zeptal jsem se jí a ona měla připravenou odpověď.

„Pravidelného dárce krve? Nemusíte brát životy, abyste sám přežil. Ne v dnešním světě.“ Civěl jsem na ni, protože mi nabídla možnost, o které jsem neměl tušení. Nezabíjet a přitom mít krev stále po ruce? Znělo to lákavě.

„Pokračujte, slečno Swanová.“

„Když trávíte většinu života v nemocnici a potom potkáte upíry, rychle začnete přemýšlet o věcech, které by vám normálně ani nepřišly na mysl.“ Vyhrnula si rukáv halenky a zlehka se dotknula důlku v ohbí loktu. „Tady,“ řekla, „zavedete jehlu s tenkou trubičkou, na kterou navazuje za normálních okolností plastový pytlík. Jenže proč tu trubičku nepoužít jako slámku?“

Znělo to více než rozumně.

„Ale ono to trvá, než vychováte dítě,“ namítl jsem a ona mi věnovala další úsměv.

„Pár let. Dva roky a jsem jen vaše.“

„Já… vás beru za slovo, slečno Swanová,“ řekl jsem opatrně.

***

„Máš nový parfém, Sulpície?“ zeptal se Aro své manželky, když jsme všichni čekali, až nám Heidy přivede jídlo. Po pravdě, ani jsem neměl hlad. Včera jsem se vrátil od Isabelly a ona mou žízeň plně ukojila.

„Ne,“ odsekla tmavovlasá princezna a podívala se na Ara. Ten pohled mě pobavil. Vždycky si o něm myslela, že je padlý na hlavu.

„Tak co tu tak nádherně voní?“ pokračoval dál ve vyptávání Aro. „Nad čím přemýšlíš, Caie?“

„Nad ničím,“ odpověděl jsem a lhal mu. V mých vzpomínkách nemohl Bellu vidět. Ona, jak mi bylo řečeno, byla talentovaná už teď a dokázala omezit, jaký dar chtěla. Aro by v mé paměti našel jen obraz nějaké tmavovlásky, se kterou jsem provozoval nanejvýš důvěrné věci. A bratr se důvěry bál.

„Nevšímej si ho, Aro,“ promluvila má rozkošná žena. „On je poslední dobou celej nějak mimo. Možná je myšlenkami u té své coury.“

Málem mi zaskočilo, když to řekla. Cože? He? Jak ji to mohlo jen napadnout?

„Cos to řekla, Athendoro?“ zajímal se Aro.

„Že můj manžel má milenku,“ řekla trpce. Chvíli to znělo, jako by jí to mrzelo. Už dávno jsme se přestali milovat a ona to věděla. „Dokonce tady ve městě a myslí si, že o tom nevím. Co má a já ne?“

„Na to ti nebudu odpovídat, Athendoro!“ okřikl jsem ji.

„Vidíte? Je na mě jako sup, můj vlastní manžel. A té druhé by snesl modré z nebe.“

„Jdu jíst jinam,“ prohlásil jsem. „Někam, kde je víc času.“ A zamířil jsem rovnou do domku Isabelly Swanové.

***

Přinesla si na stůl hrnek čaje a posadila se na lavici. Měla dva měsíce do porodu a už byla pěkně kulatá. Naposledy, když jsem viděl tak moc těhotnou ženu, jsem byl ještě člověk a moje lidská manželka mi měla dát dítě. Oba dva při porodu zemřeli.

„Nečekala jsem vás,“ hlesla.

„Nedalo se to tam vydržet,“ řekl jsem pravdivě. „Tady je klid. Mimochodem, má žena vás označila jako mou milenku.“

Vyprskla smíchy. „A vy jí to nehodláte vyvracet, co?“

Pravdivě jsem zakroutil hlavou. Neměl jsem chuť se dělit. Dva roky byly moc krátká doba na to, abych se s někým chtěl dělit.

Zdálo se mi, že zářila. Ano, byla stále bledá, ale ona mě ujistila, že to nikdy lepší nebude. Prý žila na jihu USA a nikdy se neopálila. Pohrávala si s lemem ubrusu a já nevěděl, co mi má říct. Byla roztomilá. A záviděl jsem jí její mládí a život.

„Už jste přemýšlela o jménech?“ zeptal jsem se jí a ona se na mě jen zamračeně podívala.

„Promiňte, nerozumím italsky tak dobře.“

„Ne, já se omlouvám, neuvědomil jsem si, že mluvíme anglicky. Už jste přemýšlela o jménech pro děti?“

„Jak víte, že budou dvě?“ zeptala se mě. „Aha, slyšíte jejich srdce,“ pousmála se. „Chtěla bych, aby se holčička jmenovala Annie. A pro kluka nevím. Jaké byste vybral vy, pane Volturi?“

„Aurelius,“ hlesl jsem bez přemýšlení. Tak by se jmenoval můj syn, kdybych nějakého měl. Tak jsem se jmenoval já – Caius Aurelius Volturi, ale jen málokdo to věděl. „Znamená to ‚zlatý‘.“

„Annie a Aurelius Swanovi,“ vyslovila to nahlas.

„Lépe zní Annie a Aurelis del Cigno. A málokdo si je spojí s tou Isabellou Swanovou, kterou přestanete být. Bratři si pamatují jména víc, než tváře. A vás viděli jen jednou.“

„Del Cigno. Zní to, jako by byli nějací šlechticové.“

„Pod mými ochrannými křídly určitě.“

Usmála se. „Víte, že nejste tak hrozný, jak se o vás povídá, pane Volturi?“

***

Takoví malí drobečkové. Obě dvě miminka ležela v postýlce a spinkala. Isabella taktéž spala. Vlastně jsem do jejího domu přišel, abych je mohl sledovat, jak spí. Mně byl spánek odepřen.

Za oknem se mihnul stín a já jsem zpozorněl. Který upír se sem opovažoval chodit, když byl dům prosycen mým pachem? A navíc, ve městě bylo zakázáno lovit.

„Caiusi,“ ozval se hlas mé ženy a potom i lehké zaklepání na okno. Co to dělala?

Prošel jsem domem a otevřel jsem vchodové dveře. Nedostala by se dovnitř, ani kdyby chtěla. A pokud by ublížila slečně Swanové v okamžiku, kdy jsem byl v paláci, byla by dcerou smrti. Ta lidská dívka pro mě byla důležitější než žárlivá manželka, se kterou jsme se ani nemilovali.

„Co chceš, Athendoro?“

„Neschovávej si ty dobrůtky jen pro sebe.“

Vztekle jsem na ni zavrčel. Jak se opovažovala o těch dětech mluvit jako o dobytkách k snědku? Děti byly odjakživa považovány za nejjemnější delikatesy, protože měly nejmladší a nejnevinější krev, ale to ji neopravňovalo k tomu, aby tyto dva drobky považovala za jídlo. Ani já jsem o nich takhle nesmýšlel.

„Běž pryč!“

„No tak, Caie, aspoň trošičku.“

„Běž pryč, Athendoro. Tady by sis tak leda vylámala zuby.“

„To se řekne Arovi, že si tu schováváš dvě děti.“

Vyletěl jsem ven a přirazil ji na zeď protějšího domu. Bolestně sykla, ale to mi bylo jedno. Lezla mi na mozek víc, než jsem si připouštěl.

„Zopakuji ti to ještě jednou, drahá manželko. Ty děti opatří mě a Arovi může být putna, kde co s kým dělám. A teď vypadni a nevracej se sem. Poznal bych, kdyby ses tu ještě někdy objevila.“

Bratr mi nedělal vrásky na čele. Už dávno se nestaral, kde jsem co pro zábavu zabíjel, i když, přiznejme si, kdo z nich by si nedal dítě. Heidy takové speciality nevodila. Větší starost jsem měl o Athendoru. Byla by schopná udělat cokoliv. Kdyby se pomátla, přestala by hledět na životy.

A já měl o Isabellu a ty dva andílky strach.

***

Vešel jsem do malého domku na kraji města, který jsem koupil jen pro pohodlí té záhadné dívky. Znal jsem ji už dva roky, ale stále mě dokázala překvapit.

V obývacím pokoji stál vánoční stromek a v televizi hrála nějaká americká pohádka. Aurie seděl na zemi a usmíval se. Měl úsměv jako jeho matka, i když to bylo to jediné, co po ní zdědil. Jeho sestra - dvojče se smála někde v útrobách domu. Oběma dvěma byl nedávno rok, což znamenalo, že se blížil čas, kdy jsme si já a jejich matka měli naplnit naši dohodu. Miloval jsem ty drobky jako své vlastní.

„Isabello?“ zavolal jsem a zvedl jsem Aurieho z podlahy. Věnoval mi naštvaný pohled, ale vzápětí se rozzářil, když jsem ho polechtal. „Kde máš maminku, prcku?“

Isabella vyšla z kuchyně s Annie v náručí. Obě dvě byly oblečené ve světle modrých šatech, obě se usmívaly.

„Přišel jste,“ poznamenala, aniž by mě pozdravila. Položila dceru na podlahu, kde předtím seděl chlapec, a zvedla ze země prázdnou flašku.

„Já své sliby držím, slečno Swanová, stejně jako vy.“ S Auriem jsem se posadil do starého, pohodlného křesla. „Dva roky uplynuly jako voda.“

„Myslíte? S těma dvěma mi to někdy připadne jako celé století.“

Pousmál jsem se. „Zítra je Štědrý den,“ řekl jsem. „Nebo aspoň tomu tak křesťané říkají.“

„Nejsem křesťanka,“ ujistila mě. „Co tím myslíte?“

„Na hradě se Vánoce neslaví,“ řekl jsem. „Obvykle mizíme na dlouho dobu pryč a nikdo se nestará kam. Zítra…“

„… završíme naši dohodu,“ řekla. „Ale co děti? Kdo se postará o ně?“

„Dohlédnu na ně,“ řekl jsem a pohladil jsem Aurieho po vláskách. Měl je světlé, jako jejich otec. Ani já, ani Isabella jsme neznali jeho jméno a bylo nám to jedno. Jí posloužil, mně posloužil a odstranil mezi mnou a jí ty lidské zábrany. Viděl jsem ji nahou, i když jsme si stále vykali.

„A budu muset být Volturi?“

>>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spiklenci 1: