Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špatné rozhodnutí - 1. kapitola

17.04.2011 (19:30) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1145×

Domča:

Když jsme nastoupily do letadla, poznala jsem, že je něco špatně. Simča se pořád vrtěla a uhýbala mi pohledem. Pak z ní vylezlo, že se jí dělá špatně a že už to asi dlouho nevydrží. A měla pravdu, po chvíli běžela na záchod. A určitě to nebylo naposled. Netušila jsem, že se jí dělá z létání špatně. Ale ona si vůbec nestěžovala, nechtěla mě zatěžovat, protože viděla, že se pořád trápím. Ano, pořád jsem se tím trápila. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Filipa a mou nevlastní sestru spolu. Byl to strašný pohled. Uvědomila jsem si, jak se asi cítili všichni ti kluci, které jsem nechala. Museli se cítit hrozně. Slíbila jsem si, že už nikdy nebudu mít vztah bez lásky. Ale dokázala bych to ještě, dokázala bych se přes tu bolest přenést a znovu milovat? Byla jsem si jistá, že to, co jsem cítila k Filipovi, byla láska a otázka byla, jestli ji dokážu ještě někdy cítit. Nechtěla jsem na to ale myslet, protože to netrápilo jen mě, ale i mou sestru. Věděla, jak nesnáším lítost, a tak se snažila nedat jí najevo, ale já ji pořád viděla.

Simča seděla vedle mě a pořád něco ťukala do mobilu. Trošku jsem nahlídla, i když mi bylo jasné, co dělá. Psala si s Markem. Ti dva do sebe byli hodně zamilovaní. Když mi prvně řekla o tom, že je zasnoubená, myslela jsem, že se oba zbláznili. Vždyť jsme byli všichni ještě tak mladí. Nebyli jsme ani plnoletí a oni se hned zasnoubí. Věděla jsem, že rok je dlouhá doba, ale taky jsem věděla, že ti dva by na sebe počkali i dýl, a to bez zásnub. A taky jsem věděla, že kdyby spolu být neměli, nepomohla by jim ani svatba. Pak jsem si řekla, že oni dva k sobě patří, a až se za rok vrátíme, bude svatba, protože kdybych já měla takovou lásku, asi bych jednala stejně.

Přála jsem jí Marka a byla jsem za ni šťastná, ale na druhou stranu jsem jí strašně takového kluka záviděla.
Po pár hodinách do mě Síma strčila a řekla: „Domi, koukej, konečně jsme tady.“
Koukla jsem se z okénka a odpověděla: „No bezva, už jsem si myslela, že jdeš zase zvracet, ale máš pravdu, opravdu jsme ve Forks!“
Síma se ušklíbla a ironicky odpověděla: „Drahá sestřičko, o mě se vůbec neboj a starej se o sebe, jasný?“
„Ale vždyť to byl jen vtip,“ odpovědela jsem.
Simča se na mě podívala a řekla: „Tak a teď nepočítej s tím, že mi půjdeš za družičku!“
A vtom letadlo pomalu přistávalo. Simča úplně zbledla a vypadala, jako by měla každou chvíli zvracet. Začala se smát a řekla: „Ha a máš to, teď jsi mi naletěla!“

Vystoupily jsme z letadla a šly jsme hledat náš dům. Šly jsme pěšky, protože jsme se chtěly projít a prohlédnout si městečko, kde budeme dočasně bydlet. Jenomže co se nestalo, Simča si doma - v Čechách, zapomněla mapu a fotku našeho nového domu. Jediné, co věděla, bylo popisné číslo našeho domu - číslo 104. A tak jsme se vydaly hledat náš dům. Hledaly jsme asi dvě hodiny, ale marně, ten dům jsme prostě nemohly najít. Protože už mě to hledání nebavilo, tak jsem se rozhodla, že se zeptám nějaké osoby, jestli neví, kde je náš dům. Rozhlížela jsem se kolem a vtom jsem uviděla mladou sympatickou dívku, šla jsem k ní blíž a řekla jsem: „Ahoj, já jsem Domča a tohle je moje sestra Síma, dneska se sem stěhujeme, ale nemůžeme najít náš nový dům, mohla bys nám, prosím, pomoct?“
A ona mi odpověděla: „Jasně že vám pomůžu a víte o tom domě něco bližšího? A mimochodem já jsem Elizabeth.“

„Jediné, co víme, je, že je to dům číslo 104,“ pověděla jí Simča.
„Jo, tak to vím, kde je. Já bydlím docela blízko,“ řekla a usmála se na nás. Simča jí úsměv oplatila a já taky. Nevím proč, ale její úsměv mi nepřišel upřímný. Simča s Eli si vesele povídaly a smály se. Chvíli jsem je poslouchala, ale když jsem zjistila, že se baví o klucích, přestala jsem je poslouchat a zase jsem si vzpomněla na Filipa a na Martinu. Ale po chvilce jsem se vzpamatovala, vstoupila do jejich rozhovoru a ostře jsem jim řekla:
„Mohly byste přestat mluvit o klucích a konečně se zajímat o to, kde je náš dům?” Simča se na mě výhružně podívala, ale nic neříkala a Elizabeth mi odpověděla:
„No dobře, jak chceš, sice nevím, co se ti stalo, ale mohla by ses chovat trošku víc kamarádsky.” Už jsem nic neříkala, ale na Simče bylo vidět, že je na mě naštvaná. Šly jsme dál a za pět minut jsme byly na místě, náš dům byl opravdu moc krásný. Já jsem vešla dovnitř a rozhlížela jsem se po domě. Za chvíli přišla Simča a okamžitě na mě začala křičet:
„Jsi normální, tak Eli se nám snaží pomoct a ty se k ní chováš takhle, už se ani nedivím, že tě Filip nechal!” A odešla.

No tak tohle jsem od ní nečekala, ještě nikdy se ke mně Simča takhle nechovala a to s Filipem si taky mohla odpustit!

Simča:

Vůbec jsem netušila, že se mi bude z létání dělat špatně. Od první chvíle, co jsme byly ve vzduchu, jsem měla žaludek jak na vodě. Byla jsem ráda, když jsme přistáli. Pak se ovšem naskytl další problém. Ráda bych řekla, že to zavinila Domča, ale bohužel, byla to moje vina. Doma v Čechách jsem zapomněla fotku našeho domu. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je to dům číslo 104. Naštěstí jsme potkaly milou holku, která byla asi stejně stará jako my. Domča se jí zeptala, jestli neví, kde je náš dům a ona nám řekla, že nás k němu dovede. Jmenovala se Elizabeth, ale já jsem jí hned začala říkat jen Eli. Byla přesně ten typ dívky, se kterými jsem se bavila i doma. Ihned jsme našly společné téma k povídání, samozřejmě, že jsme se bavily o klucích. Vůbec jsem si neuvědomovala, že je tady s námi i Domča a ta tohle téma od jisté události nemá moc ráda. To ale rozhodně nebyl důvod k tomu, aby na nás hned zvýšila hlas. Nevím jak ona, ale já tady rozhodně chci mít kamarády, ale to s jejím přístupem nepůjde. Ano, uznávám, že jsem na ni nemusela hned vyjet, ale ona se taky před Eli nemusela chovat tak nabručeně.

Domču jsem nechala doma a s Elizabeth jsem vyrazila nakupovat. Nábytek a nějaké oblečení už jsme tam měly. Všechno jsme si tam nechaly dovézt před tím, než jsme se sem nastěhovaly. Do nákupního centra jsme jely jejím autem. Zjistila jsem že Eli bydlí hned vedle nás a že má dost bohaté rodiče.
Zrovna jsme probíraly, jaké je to u nás, když mi zapípal mobil.

Ahoj, lásko, už jste přistály? I když jsme se neviděli jen pár hodin, strašně se mi po tobě stýská.

Ahoj, ano už jsme tu. Dokonce už jsem si stihla najít kamarádku. Taky se mi po tobě stýská.

To jsem rád, že už tam máš kamarádku, ale doufám, že si nenajdeš nějakého kamaráda.

Snad bys nežárlil.

Na tebe? Vždycky a ještě, když jsi tak daleko.

Nezapomeň, že nosím prstýnek.

Na to se nedá zapomenout, má nevěsto.

Už budu muset končit, tak zatím.

Ahoj, ještě se ozvu.

Vůbec jsem si neuvědomila, že po celou dobu, co jsem si psala s Markem, jsem se přihlouple usmívala. Nedokázala jsem si představit, že bych se tady mohla zamilovat do někoho jiného. Eli si všimla mého pohledu a začala se mi smát.

„Hele, čemu se směješ?“ zeptala jsem se jí, pořád ještě s úsměvem.
„Kdybys viděla, jak ses tvářila, taky by ses smála.“ Nasadila jsem uražený výraz, moc dlouho mi ale nevydržel a já se začala smát s ní.
Ve veselé náladě jsme dojely až do obchoďáku. Eli byla, co se týče nákupů, úplný šílenec. Nakupovaly jsme všechno možný. Oblečení, jídlo a i nějaký nábytek, když už jsme toho měly tolik, že by se už nic nevešlo do auta, jeli jsme domů.
Doma se se mnou Domča pořád nebavila, bylo mi to líto, a tak jsem se pokusila si to u ní dát zase do pořádku.
„Domi, no tak, já tak nemyslela.“ Nic, Domča dělala, že mě neslyší.
„Opravdu se ti omlouvám.“ Pořád nic. A já už jsem toho měla dost. Ano, přehnala jsem to, ale omluvila jsem se jí, tak by si mohla přestat hrát na uraženou. Večer jsem se šla dívat na Upíří deníky, byl to náš oblíbený seriál. Za chvíli se ke mně připojila i Domča. Po chvíli jsme se daly do řeči a ani jedná z nás se už nezmínila o té hádce. Všechno bylo jako před příjezdem sem. S Domčou jsme šly brzo spát, protože druhý den jsme měly nastoupit do školy.

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špatné rozhodnutí - 1. kapitola: