Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumračný úsvit - 7. kapitola

08.02.2013 (12:15) • Pecka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3727×

7. kapitola: Monstra a bestie

SAM

Věděli jsme o nich od chvíle, kdy přijeli do města. Nebyli to ti zlatoocí, proto jsme museli být opatrní. Tihle měli rudé oči, byli to lovci lidí, a krátce mě zajímalo, jestli mají něco společného s tou rusovlasou čarodějnicí.

Podle všeho ovšem nelovili ve městě ani nikde poblíž; jezdili až do Seattlu, a zatímco jsem nemohl souhlasit s takovým počínáním, dokud neohrozili někoho pod naší ochranou, byl jsem povinen nezasahovat. Nevěděli o tom, že jsme tu, a to pro nás představovalo jistou výhodu.

Sledovali jsme je od okamžiku, kdy vkročili na naše území – skoro celá smečka kromě Embryho, který zůstal na hlídce – a byli jsme do jednoho zaražení přítomností člověka. Bella Swanová, Charlieho dcera, byla s nimi. Nechce se mi věřit, jak se ta dívka mohla tak snadno zas a znovu zaplétat se studenými. Copak neměla žádný zdravý rozum? Copak ji její instinkty nevarovaly?

Nejspíše ne – jinak by tu nebyla, nemluvila by s nimi s podivnou otevřeností a neusmívala by se nad chováním toho staršího. Toho vůdce.

Sledovali jsme ho obzvláště pečlivě. Jeho zevnějšek zrazoval jeho skutečnou sílu – byl starý, starý i pro jejich druh, to bylo jasné. Ve srovnání s jinými upíry se zdálo, že jeho fyzická síla je slabší, byl menší a působil křehce, jeho oči byly zataženy mléčným filtrem. Ale pod tou fasádou pulsovala moc. Byla to síla, která se jen tak nevidí – síla zrozená ze sebevědomí a víry ve vlastní schopnosti a z víry jiných jeho druhu.

V tu chvíli jsem věděl, že čelíme velkému nebezpečí a nepříteli, který by byl schopný nás ohrozit, možná i zničit, pokud bychom mu dali šanci. Opatrnost byla opravdu na místě.

S obavami jsme je sledovali a soudě dle toho, jak oba studení strnuli, ucítili nás, když se vítr nepatrně otočil. Nedali však na sobě nic znát, ne otevřeně, a dál pokračovali s Bellou do lesů.

Jaké s ní měli plány? Odlákat a zabít v divočině? Pokud by to udělali, museli bychom zasáhnout. Věděli, že tam jsme. Co měli v plánu?

„Kam přesně chceme dojít, cara mia?“ zeptal se dívky ten vůdce, když už to pokračovalo příliš dlouho.

„Myslím, že už jsme skoro tam,“ odpověděla zadýchaně. Její vůně byl příjemná a nechápali jsme, jak to ti dva mohou snášet. Ten mladší vypadal neovlivněn, ale ten druhý měl problémy. Bylo to vidět v jeho očích pokaždé, když na Bellu pohlédl.

Už jen ta žízeň samotná stačila na to, abychom je napadali. Nerozuměl jsem, proč se snaží ovládnout. Rudoocí studení neměli snahu ovládnout svou žízeň, nezáleželo jim na životech lidí. Byli matoucí a nikomu ze smečky se to nelíbilo.

Během chvíle mi došlo, kam je Bella vede. Byla to odlehlá louka, zjara posetá drobnými bílými kvítky, kterou si oblíbil jeden z těch zlatookých, když tu ještě pobývali. Musel ji sem vzít.

Stáhli jsme se do stínů stromů a pozorovali, jak Bella vykročila na rozjasněnou louku. Dnes bylo krásné počasí, teplo, slunečno. Den, který se málokdy viděl v našich končinách. Kvůli slunci upíři zůstali skrytí a sledovali, stejně jako my, její nadšení a vlhké oči, když si lehla do trávy a hleděla na jasné nebe. Zdálo se, že je dočista ztracená ve vlastním světě.

Potom jsem to ucítil – vítr vanul ze severu, směrem k nám, a odtud se rychle blížil další studený. Znali jsme jeho pach, několikrát překročil naše hranice, ale nikdy nezůstal.

„Bello?“ promluvil překvapeně, sotva ji zahlédl. Házel na slunci podivná prasátka, která nás bodala do očí. Potom se ušklíbl.

Všichni z nás ve stínech byli napjatí, téměř zaražení na místech bez hnutí, a vyčkávali jsme. Já a moje smečka – a ti dva studení na druhé straně palouku.

Bella vyskočila na nohy a rozhlédla se kolem. Neviděla své dva upíry, ani nás. Viděla jen toho třetího, toho tmavého.

„Laurente,“ opáčila klidně. „Co tady děláš?“

„Procházím. Co ty tady děláš?“ usmál se široce.

„Já tu bydlím,“ řekla ploše a posadila se zpátky na zem, uvolnění a uklidněná. Jako by vědomí, že někde ve stínech jsou další dva studení, snad představovalo útěchu. „Neměl jsi být na Aljašce?“

„Krátce,“ souhlasil. „Nicméně… nejsem přece jen vegetarián. Musel jsem se vydat znovu vlastní cestou. Kde jsou naši drazí Cullenovi?“

„Odešli,“ odpověděla stále tím bezstarostným, klidným hlasem. Copak neviděla lesk v jeho očích? Chystal se ji napadnout. Pohledem jsem zabloudil k těm dvěma dalším a věděl jsem, že i oni to ví. A stejně jako my jen čekají na to, až se pohne, až udělá první krok.

„A tebe tu nechali bez ochrany?“

„Nepotřebuji ochranu,“ řekla tiše.

„Dovolil bych si tvrdit opak. Vím z bezpečných zdrojů, že někomu ležíš v žaludku, Bello. Vlastně jsem se tu stavil, abych tomu někomu udělal laskavost…“

„O čem to mluvíš?“ teď, konečně, zněla nejistě a začala pročesávat vyplašenýma očima linii stromů po své levici, hledajíc své dva upíry.

„Nemusíš se bát,“ řekl a pomalými kroky se k ní začal blížit. Viděl jsem úsměv na jeho tváři a připravil se ke skoku. Nedovolíme, aby na našem území ty pijavice kohokoliv pokousali a zabili.

„Victoria sice bude nemístně zklamaná, ale budu k tobě rozhodně šetrnější, než by ona kdy byla,“ vysvětlil s dalším pomalým krokem. „Už měsíce se snaží dostat do města – k tobě. Nemám sice tušení, co jí v tom brání, ale na tom vlastně už nezáleží. Bylo velice nezodpovědné odejít si do divočiny, Bello…“

Victoria! Tak to je ta rusovlasá potvora, co pravidelně slídí kolem Forks a marně se snaží prorazit do města. Nevěděli jsme, proč se znovu a znovu vrací – i když ví, že přes nás nemůže projít. A teď to víme.

Veškerá barva opustila Belliny už tak bledé tváře.

„Victoria?“ zašeptala. „Co po mně chce?“

„Pomstu přece,“ odvětil. „Za Jamese.“

S tím se chystal zaútočit a my byli připravení zasáhnout.

Nebylo to ale potřeba – jelikož do Laurenta, jak si říkal, vrazil černý rozmazaný flek, co velmi výrazně vrčel. Ozval se skřípavý, tříštivý zvuk a veškerý pohyb na louce ustal.

Bella bez dechu hleděla před sebe, kam se upíraly oči nás všech.

Starší z jejích studených společníků stál přikrčený nad Laurentovým tělem, jeho hlavu v rukou a tvář zkřivenou do děsivé grimasy. Potom zatlačil rukama proti sobě, jako by to nic nebylo, a ta hlava se rozlétla na střepy, které nechal dopadnout zpět na tělo. Nicméně ještě neskončil. Nohou se zapřel o trup a začal odtrhávat končetiny, jako by vytrhával stonky trávy ze země. Louku zaplnily znovu zvuky křupání a lámání a skřípění, dokud to tělo nebylo na kusy.

Potom se narovnal a velice pomalu se obrátil k Belle. Taky házel prasátka a matně mě napadlo, že to mohla být kdysi dávno velice účinná taktika na přilákání kořisti. Rozhodně bych se šel podívat blíž a dloubnout do něčeho takového.

„Jsi v pořádku, cara mia?“ zajímal se chraptivě. Oklepal si ruce a váhavě k ní přišel, zbytky prachu z Laurenta zachycené na jeho černém plášti. „Pojď, Isabello, dovol mi tě nést.“

Okamžik stál kousek od ní a čekal, s rozpraženými pažemi a neutrálním výrazem ve tváři. Ovšem v jeho pohledu jsem viděl něco zvláštního – jakési šílenství, jen pomalu ustupující do pozadí, a naléhavost, kterou jsem nedokázal obsáhnout. Jeho ruce se chvěly a vypadalo to, že by nejraději překonal vzdálenost, která jej od Belly dělila, a nečekal na její svolení. Že by ji chtěl sevřít v náručí.

Když Bella, ten pošetilý člověk, roztřeseně vstala a vklopýtala do jeho objetí, ochranitelsky ji k sobě přitiskl a zavřel oči. Měl jsem nezakrytý výhled na jeho obličej a byl jsem zaražený mírem a spokojeností, která to monstrum náhle prostoupila.

Stejný výraz jsem měl sám ve tváři, když jsem byl s Emily.

„Alecu, postarej se o to tady,“ řekl měkce, načež začal utíkat lesem pryč rychleji, než jsem viděl kohokoliv jeho druhu se pohybovat.

Alec musel být ten druhý studený. Chlapec vyrazil na louku se zlomyslným obličejem a v rychlosti naházel roztroušené kusy na jednu hromadu a zapálil je.

„Mistr s vámi chce mluvit,“ promluvil pak tiše. „Nestojíme o problémy, chceme jen mluvit. Řekněte kdy a kde a budeme tam.“

Kývl jsem na Jacoba, který se přeměnil zpátky a křikl: „Vodopády za Forks, dnes za soumraku!“

Bude to rozhodně zajímavé setkání.

   ***

Čekali jsme. Embry a Paul zůstali skrytí mezi stromy se striktním příkazem nezasahovat. Oba měli problémy se svým temperamentem a nechtěl jsem je mít pod nohama. Jared a Quil stáli viditelně po našem boku. Já a Jacob, můj zástupce, jsme byli v lidské podobě. Jediná Leah zůstala na patrole, protože jsem nechtěl, aby byla skutečně blízko studeným. Myslím, že tak jedovatý pohled mi už dlouho nevěnovala.

Můj beta byl neklidný a nejistě chodil sem a tam, zatímco já zvažoval, jestli byl dobrý nápad dovolit mu stát vedle mě. Jeho nevymáchaný jazyk by mohl zkomplikovat věci skoro stejně jako jeden z Paulových výbuchů.

Občas se zadíval směrem, odkud jsme studené čekali, a potom se zamračil. Všichni jsme věděli o tom, že do mladé Swanové byl už jako malý beznadějně zakoukaný, a nebýt Cullenových a teď jeho přeměny, nejspíše by tvrdě zapracoval na tom, aby jeho náklonnost sdílela.

„Co když jí ublížili?“ to byla hlavní starost nás všech. Byli jsme zodpovědní za bezpečnost lidí na našem území, a to zahrnovalo i lidi z města, ačkoliv jsme kolem Forks hlídkovali v širších kruzích.

„Omlouvám se za menší zpoždění,“ pronesl najednou zdvořilý jemný hlas. Být ve vlčí formě, naježila by se mi srst.

Během mžiknutí oka na protější straně malé mýtinky s výhledem na zdejší vodopády stála dvojice upírů z palouku. Obezřetně si nás měřili. Pohled toho mladšího, Aleca, pak zatěkal ke stromům, kde čekali Embry a Paul, a jeho mistr k nám vykročil s nataženou pravicí.

Bylo to perfektně zdvořilé gesto a pohyboval se úmyslně lidskou rychlostí.

„Jmenuji se Aro,“ pronesl prostě, zastavil se v prostředku a čekal. Pomalu jsem přešel k němu, Jacob o krok za mnou a Jared a Quil každý z jedné strany.

Několik minut jsem si toho Ara měřil a moje prvotní odhady byly pouze potvrzeny ve chvíli, kdy jsme si stiskli ruce. Jeho stisk byl studený a pevný a jeho oči se začaly zběsile usmívat. Nemluvě o tom, že z takové blízkosti vyloženě páchl.

„Sam Uley,“ řekl jsem krátce a nakrčil nos.

„Předpokládám dobře, že jsi vůdce této… smečky?“ zajímal se pak a naklonil hlavu na stranu s úsměvem, který byl poměrně nepříjemný. Jared na něj zavrčel a on se na něj usmál ještě víc. Paul musel určitě vztekle zatínat zuby.

„Jsem. Kdo jsi ty?“

Alec se k němu připojil a nevraživě na mě zazíral. Nejspíš se mu nelíbilo, jak bez servítků a nezdvořile jsem hovořil s jeho ‚mistrem‘, ale to mi bylo srdečně jedno. Nikdy jsme neměli chuť je tu vítat, natož trpět. Nebyl důvod předstírat opak.

„Dávej si pozor na jazyk,“ řekl mi ten kluk. „Nemáš tušení, s kým mluvíš.“

Přeměřil jsem si je klidným pohledem a musel uznat, že má nejspíše pravdu. Nevěděl jsem, co jsou zač, co tu dělají, proč přišli. Věděl jsem jen, že jsou studení a že Aro je upír ze starých dob, a proto je třeba být na pozoru. Když přežil do dnešních dní, musel mít pár es v rukávu.

Zvedl jsem ruku dlaní dopředu ve snaze jej uklidnit. Diplomacie nebyla moje nejsilnější stránka, ale rozvážný, to jsem mohl být.

„Dobrá, co tu děláte?“ přešel jsem k věci tónem, který neprozrazoval, jak rád bych je viděl pryč z našeho území.

Aro si poklepal dlouhým prstem na rty a přemýšlivě si nás prohlížel. Potom prohodil: „Ví o vás zdejší lidé? Že se jim tu potuluje smečka vlkodlaků?“

„Ne,“ řekl jsem. „Nemáme zájem na tom, aby o nás místní věděli.“

„Stejně jako my,“ souhlasil a tleskl. „V tomto ohledu máme společný zájem, není-liž pravda?“

„Nejspíš,“ kývl jsem.

„Přišli jsme sem vyřešit menší problém,“ začal Aro vysvětlovat. „Nepřejeme si, aby smrtelníci věděli o naší existenci, a pokud se tak stane, je třeba ten problém prozkoumat a vyhodnotit všechna rizika.“

„Přišli jste zabít Bellu!“ obvinil jej Jacob a vyrazil k němu. Natáhl jsem se a zarazil ho dřív, než by udělal něco nerozvážného. Byl to sice můj beta, ale byl mladý. Přeměnil se teprve před pár týdny a jeho sebekontrola a emoce mu často ještě ujely. Nebyl na tom tak zle jako Paul, ale rozhodně jsem to nechtěl riskovat.

„Nikoliv,“ oznámil klidně, ačkoliv se na Jakea zadíval, jako by mu nic neudělalo větší radost, než kdyby ho mohl trochu proplesknout. Pomalu zopakoval: „Přišli jsme vyhodnotit rizika.“

„A?“ zeptal jsem se klidně.

„Byla by schopná mlčet. Nicméně,“ zamyšleně se na nás zadíval. „Zdá se, že drahá Isabella představuje trošku komplikovanější problém, než se na první pohled zdálo. Nejprve ten mladý Cullen, teď pomstou posedlá a všeho schopná upírka. Ts, ts, ts. Přitahuje přehnanou pozornost našeho druhu.“

„Ne, fakt?“ zamumlal Jacob a stáhl se do pozadí, temně zahlížeje na naše… hosty. To znělo opravdu špatně a nepřirozeně. Nebyli našimi hosty.

Aro mu nevěnoval sebemenší pozornost. Místo toho sledoval mě a v jeho pohledu, příliš vědoucném na můj vkus, se odrážely moje vlastní myšlenky. Jeho slova se trefila do černého.

Pokud Bella skutečně je terčem té rusovlasé čarodějnice, představuje to vážný problém. Dnes jsme všichni viděli na vlastní oči, že je schopná sem poslat další studené, další potíže a další nebezpečí, jen aby se dostala k mladé Swanové.

Nemluvě o tom, že Bella tak jako tak přitáhla pozornost tady těch dvou – a o pozornost a přítomnost někoho takového jsme tu rozhodně nestáli.

Mou prvořadou povinností bylo myslet na blaho kmene, potom na blaho lidí z města a až nakonec na blaho a bezpečí jednoho člověka. Zamračil jsem se, když jsem hleděl do očí toho studeného. Jako by věděl, co říct, aby mě poslal tímhle směrem, ale už jsem nemohl zastavit.

Byl jsem alfa a měl jsem svoji zodpovědnost.

„Máte… návrh?“ řekl jsem pomalu a obezřetně a cítil, jak ostatní kolem mě začali být neklidní. Nelíbilo se jim, stejně jako se to nelíbilo ani mně, kam tenhle hovor směřuje. Jacob trhl hlavou a zíral na mě s nečitelným výrazem.

„Vezmeme ji s sebou,“ prohlásil měkce upír a pokrčil blahosklonně rameny, jako by necítil rostoucí napětí kolem. „Problém vyřešen.“

„Nemohu vám dovolit jí ublížit,“ varoval jsem je a moje smečka začala vrčet, Jared a Quil přikrčení, Paul a Embry připravení ve stínech. Jacob se začal třást, blízko přeměně.

„Nikdy bych jí neublížil,“ odvětil Aro a já, z neznámého důvodu, věděl, že mluví pravdu. Bylo to zvláštní – nikdy bych studenému nevěřil, ale tohle bylo něco jiného. Stále jsem měl před očima ten skoro lidský výraz v jeho bledém obličeji, když mu padla kolem krku. Ovšem naše definice slova neublížit se značně lišily.

„Přeměníte ji!“ obvinil ho Jake ostře a o krok k němu vykročil. „Proč bychom vám měli věřit? Nejste nic než zatracené pijavice!“

„No tak, není důvod pro takové vášně,“ zapředl Aro a očima vyhledal znovu mě. Jeho falešná bodrost a veselost byly pryč. „Kontroluj své mladé, Same Uleyi.“

„Jacobe,“ varoval jsem ho. „Stáhni se.“

Uposlechl, nerad, ale přece.

„Setkali jste se s Cullenovými,“ promluvil pak Aro a obrátil se, aby promlouval k nám všem, načež otočil krátce hlavu, aby dal najevo Paulovi a Embrymu, že jeho slova jsou určená i jim. Paže měl roztažené ve všeobjímajícím gestu.

„A jsem rád, že jste je poznali, jsou to velice zajímaví lidé. Nicméně…“ tleskl a spojil před sebou dlaně. „Mám obavy, že ve vás nechali poněkud nepřesný dojem o naší rase, přátelé. Nikde na světě nenajdete mírumilovnější a přátelštější klan nesmrtelných, než jsou oni.“

„Nemám v úmyslu začít konflikt, vlku,“ pokračoval dál, jeho rudé oči zaměřené na mě. „Nikdy jsem neměl důvod soustředit pozornost své rozsáhlé rodiny tímto směrem, drazí přátelé, a skutečně nerad bych se dočkal chvíle, kdy by tomu tak bylo. Věci by mohly začít být… poněkud nehezké, můžeme říct.“

Na jeho rtech pohrával slabý, krutý úsměv, a to byl přesně ten okamžik, kdy Paul vybuchl. Vlastně mě příjemně překvapil, že se udržel až do teď.

Vyskočil ze stínů a s rychlostí blesku šel po Arovi. Ve stejnou chvíli se Jacob přeměnil a Jared  vystartoval po tom mladším, Alecovi.

„Ne!“ zařval jsem na ně oba, ale bylo pozdě, byli oba uprostřed skoku.

Jared se vzápětí nehnutě zhroutil k zemi, kolem něj šedavá, místy dehtově černá mlha vycházející z dlaní toho mladého upíra. Hleděl uhlově černýma očima a se sadistickým úsměvem ve své mladistvé tváři, kterým všechny vyzýval, ať se zkusí jen přiblížit.

Paul dopadl, podle všeho, daleko hůř. Viděl jsem Ara pohnout se jen o píď – jen o jeden úkrok. Vyhnul se Paulovým zubům a jednou rukou jej zachytil za kůži na krku a těžce jím udeřil o zem.

Embry zavyl, když jsme slyšeli zvuk lámaných kostí. Všechny Paulovy tlapy pod ním podklesly, čumákem skončil hluboko v zemině, zatímco studený držícího za krk se pomalu narovnal do vzpřímené pozice a vytáhl bezvládné tělo našeho bratra s lehkostí s sebou.

Stál tam, ruku vysoko ve vzduchu, a Paul visel těžce zraněný naprosto v jeho moci, krev proudící z jeho tlamy. Alec se přesunul po bok svého mistra a šedé chuchvalce mlhy, kterými nějak znehybnil Jareda, kolem nich vířily jako neprostupná bariéra.

My stáli naproti, připravení zaútočit. Já sám byl blízko k tomu se přeměnit, ale…

„Ne, ne, to bych na tvém místě nedělal, vlku,“ široce se usmál Aro a slabě zatřásl Paulem. „Všichni se pěkně uklidníme, a budeme pokračovat v rozhovoru alespoň se zdáním slušného vychování, co vy na to, pánové?“

„Pusť ho,“ zavrčel jsem.

„Ale jak je libo,“ usmál se na mě a mrštil Paulem zase k zemi. Quil zavyl a agitovaně se k nim přiblížil. V tu chvíli šlahoun mlhy vystřelil a omotal se kolem jeho krku a on se zhroutil stejně bezvládně k zemi jako Jared.

 Alec se na nás zašklebil a bezhlasně zašeptal: „Kdo další?“

„Neviděl jsem měniče, jako jste vy, víc jak půl tisíciletí,“ prohlásil Aro nakonec. „Ačkoliv nepochopím, proč jste si zvolili tuhle páchnoucí formu vlčích bestií, budiž. Už jen proto, že jste nejspíše poslední svého druhu na této planetě, jsem ochotný nechat vás žít vaše životy svázané legendami a kmenovými tradicemi, dokud a pokud mi nebude překážet. Rozumíme si?“

Znuděně se podíval na Paula a nakrčil nos, přesto nohou přejel přes jeho hřbet, jako by to byl jen obyčejný přerostlý pes. „Vyhladit vás, jakkoliv lákavé to právě je, by byla velká ztráta a já nenávidím zbytečné plýtvání.“

„Takže co po nás chcete?“ zeptal jsem se, jen stěží klidně.

„Ach, ale to je přece prosté,“ pronesl lehce. „Chci, abychom byli přátelé po tu dobu, co zůstaneme ve městě. Neporušuji vaši dohodu s Cullenovými – neprolili jsme ani kapičku místní krve, nemáte důvod nás napadnout, není-liž pravda?“

„Kdy chcete odjet?“ hrubě jsem se otázal.

„Brzy,“ odvětil. „Koncem měsíce nejpozději, řekl bych.“

„A Bellu vezmete s sebou.“

„Vezmeme,“ potvrdil mi se slabým úsměvem. „To děvče je skutečně magnet na problémy, nezdá se ti? Jak jinak si vysvětlit, že se prakticky bez vlastního přičinění ocitla uprostřed sporu mezi monstry a bestiemi?“ jeho úsměv se rozšířil a oči rozjiskřily, když jednou rukou ukázal k sobě a druhou k nám.

„Nejsme bestie,“ zavrčel jsem podrážděně.

„Ne?“ podivil se hedvábně. „A jak se cítíš pokaždé, když pohlédneš na znetvořenou tvář své snoubenky, Same? Hm?“

Věřím, že v ten moment zasáhl osud – jinak bych se pokusil toho samolibého bastarda roztrhat na kusy, dohoda s jejich druhem, bezpečnost našeho kmene a smečky vem čert.

Do morku kostí nás zamrazilo žalostné, naléhavé zavytí a všichni jsme se otočili po jeho směru. Ozývalo se z druhé strany města a pocit studeného děsu se mi usadil hluboko v nitru, vztek na Ara dočista zapomenut.

„Leah narazila na čerstvou stopu vaší rusovlasé čarodějnice,“ vysvětlil jsem upírům v rychlosti. „Je ve městě!“

Autor: Pecka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumračný úsvit - 7. kapitola: