Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumračný úsvit - 3. kapitola

12.01.2013 (15:45) • Pecka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 5552×

3. kapitola: Rossi

„Bells!“ Charlie na mě zavolal šeptem už ve dveřích do domu, jako kdyby mi chtěl něco moc říct, ale nechtěl, aby ho bylo venku slyšet. „Bells!“

„Tady!“ odpověděla jsem z kuchyně. Copak hořelo? Slyšela jsem ho pohybovat se v předsíni. Sundal čepici, o stěnu opřel prut a na věšák pověsil bundu. A opasek s nenabitou pistolí. Táta nenosil nabito, ne na ryby.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, když s prázdnou vešel za mnou a usadil se ke stolu s úlevným povzdechem.

„Nevěřila bys, co jsem právě slyšel,“ podrbal se ve vlasech a pozoroval mě, jak mu připravuju hrnek čaje. „Díky, Bells.“

„No a co jsi tedy slyšel?“ ušklíbla jsem se. Po návratu z výletu s mámou mi bylo daleko lépe, daleko lehčeji, a usmívat se bylo tak snadné. Zvlášť když se Charlie šklebil rovnou zpátky a díval se na mě s takovým tím jeho typickým kukučem. Byl rád, že jsem v pořádku. A teď jsem konečně byla.

Volterra, bylo to zvláštní, ale pohřbila všechny zbývající myšlenky na Edwarda a nebyl problém pomyslet si jeho jméno, nebo vybavit si jeho tvář. Jenom jsem nechtěla na něj myslet v jakémkoliv ohledu. Upíři byli z mého života kompletně pryč – a týden po návratu z jejich hlavního sídelního města jsem byla přesvědčená, že se už nikdy ani neobjeví.

„Jakýsi veledůležitý italský historik se právě přestěhoval do Forks. Carlo nějak Rossi, nebo jakže se jmenuje,“ Charlie nevěřícně zavrtěl hlavou a věnoval mi opařený pohled. „Napadlo by tě to? K nám do městečka se dobrovolně přestěhuje nějaká velká mozkovna až z Evropy.“

„Ne, to by mě tedy nenapadlo,“ zamumlala jsem a úmyslně jsem potlačila svůj šestý smysl, který začal neobyčejně hlasitě upozorňovat na to, že to všechno je nějak podivně náhodné. Uznávaní historikové z Evropy se jen tak nestěhují do zapadákovů na druhé straně zeměkoule. Ne italští týden po tom, co jsem přijela z Volterry.

Mohla by to být vážně jenom náhoda?

„Co tu proboha bude někdo takový dělat?“ podivila jsem se pak a postavila před něj hrnek. „Pozor, pálí to.“

Charlie přitakal a zamyšleně začal míchat lžičkou.

„No, chce tu psát knihu nebo cosi. Prý tu máme božskou scenerii a klid. V mezidobí…“ mrkl směrem ke mně, „bude na škole suplovat historii.“

Historii. To je náhodička, že se profesor Thomson dostal zrovna včera do nemocnice a čekají ho dlouhé několikaměsíční rehabilitace. Autonehoda. Jestli moje paranoidní část měla aspoň trochu pravdu, určitě nebude mít náš nový profesor příliš mnoho problémů s tím předmětem…

Znovu jsem, o něco důrazněji, potlačila svůj varovný šestý smysl. Edward odešel, aby mě uchránil jejich světa. Bylo to, jako bychom se nikdy nepotkali, a jenom proto, že v mojí hlavě upíři existovali, svět se netočil jen kolem nich. Vážně bych je měla přestat vidět za vším, co se kolem děje.

Tak ať si cizí historikové přijíždějí do Forks, jak se jim zachce, a ať si tu učí na naší malé střední. Donutila jsem se být klidná a minimálně podezíravá. Nebylo to zrovna tak úplně snadné.

„Kdy má přijet?“

„Už je tady,“ odpověděl Charlie a napil se. Nikdy nepochopím, jak to může pít tak vřelé – z hrnku se stále kouřilo a prostě to muselo pálit. „Potkal jsem ho a prohodili jsme pár slov.“

„Kde jsi ho potkal?“ obrátila jsem se zpátky k lince a mytí nádobí. Taky bych mohla udělat aspoň tousty, protože jak znám Charlieho, do večeře bez něčeho na zub nevydrží.

„Venku na příjezdovce. Koupil barák po Petersonových,“ odvětil. „Hádám, že máme nového souseda.“

Na chvilku jsem se zarazila. Věděla jsem, který dům to je – byl posledního půl roku prázdný poté, co se Petersonovi odstěhovali do Port Angeles. Kvůli lepšímu uplatnění. Byl to velký solidní dům hned vedle nás.

„Cože? Nevšimla jsem si, že by se tam někdo stěhoval…“ zavrtěla jsem hlavou.

„Na mou duši, teď jsem ho potkal,“ Charlie mi vrátil prázdný hrnek a protáhl se. „Zrovna přijeli se stěhováky. Pojď se podívat.“

Přijeli? Nadzvedla jsem překvapeně obě obočí a nechala se odvést na druhou stranu domu, do obýváku. Odtud bylo přímo vidět na příjezdovou cestu k domu Petersonových… tedy, k Rossiho domu bych měla spíše říct.

Skutečně tam stála velká bílá dodávka a dvojice chlapíků zrovna vynášela ven pečlivě zabalenou velkou věc, která podle tvaru připomínala sedačku. Na verandě stál zády k nám mladý kluk a přidržoval jim nohou otevřené dveře. Pan Rossi nebyl nikde vidět.

Očima jsem dlouhou dobu setrvala na postavě toho chlapce – něco v jeho držení těla mě zneklidňovalo. Byl evidentně i z té dálky mladý – mohl mít tak třináct, čtrnáct skutečně maximálně – ale přesto nestál jako puberťák, ale jako sebevědomý muž. Což bylo prostě špatně.

„To je jeho synovec, Alec,“ řekl mi Charlie.

„Mluvil jsi i s ním?“

„Jojo, ale upřímně – ten hoch je vážně trochu mimo,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. „Takový celý vyžehlený. To není normální pro kluka jeho věku.“

„A co jeho strýček?“

„Podivín, ale to se není čemu divit. Je to historik,“ pokrčil rameny s úšklebkem. „Jeho vlastní slova, Bells!“

„Jo, to asi není,“ souhlasila jsem. Zvlášť jestli si část té historie taky prožil.

Zbytek odpoledne proběhl poklidně. Uvařila jsem večeři a strávila hodinku s Charliem u televize. Dávali nějakou pitomou talkshow s vycházející popovou hvězdičkou, která se snažila obhájit svůj nejnovější úlet, což nebylo nic pro mě. Jakmile jsem zvolila taktický ústup, Charlie přepnul na sportovní kanál a popřáli jsme si dobrou noc.

Zabouchla jsem za sebou tiše dveře a podívala se přímo před sebe, obočí nakrčené. V pokoji jsem měla dvě okna; to, kterým vždycky přicházel Edward, bylo otočené ke dvorku a lesu za ním po mé pravé straně, okno přímo naproti dveřím, kterým jsem právě hleděla ven, bylo situováno k Rossiho domu.

Měli světlo v přízemí, zatímco okna v patře zůstávala temná. Měla jsem nepříjemné tušení, jako by v té tmě přímo naproti někdo stál a zíral rovnou na mě. Byl to jenom hloupý pocit nejspíše – proč by pan Rossi nebo jeho synovec stáli ve tmě a šmírovali sousedy? Ale na druhou stranu, co když to nebyl jen nějaký historik se synovcem?

Rázně jsem přešla pokoj a zatáhla závěsy.

S povzdechem jsem se vzápětí usadila k počítači a zapnula ho. Trvalo to pokaždé déle a déle, než staroušek naběhl, ale aspoň jsem měla chvilku znovu se pokusit přesvědčit samu sebe, že jsem jen zbytečně paranoidní a moje mysl mi podsouvá nepravděpodobné scénáře. I když jsem magnet na problémy, neznamená to, že jsem magnet na upíry, správně?

Trošku se mi klepaly prsty, když jsem do vyhledávače naťukala tři slova: Carlo Rossi historie. Se zadrženým dechem jsem pak čekala, jestli mi to něco najde. Kdyby ne – asi bych začala skutečně panikařit, ale potom na mě vyskočily nějaké seriózně vyhlížející stránky. Očividně doktor historie Carlo Alfredo Rossi skutečně existuje a je známý díky svým několika publikacím, které mapují vzestupy a pády jednotlivých italských států a konečné sjednocení země.

Zhluboka jsem si oddechla a vypnula počítač. Takže náš nový soused je skutečně jenom obyčejný historik. To byla velká úleva.

   ***

Deštivé pondělní ráno přišlo stejně jako kdykoliv jindy naprosto nevítané. Po poklidném a jasném víkendu, kdy jsem si pro jednou užívala sluneční světlo na dvorku s knížkou, jsem neměla moc chuť se vydat zase do školy.

Bez nadšení jsem žvýkala cereálie a mrzutě zírala na školní batoh na protější židli, když se najednou ozvalo zaklepání na dveře. Kdo jen to může být? Překvapeně jsem šla otevřít a zůstala s ústy dokořán hledět na svého návštěvníka.

Byl to velice hezký bledý chlapec s hnědými vlasy a těma nejpodivnějšíma očima, jaké jsem kdy viděla. Měly totiž podmanivou fialovou barvu, dokonalé smíšení jasné červeně a nejhlubší modři. Levandulové.

„Ahoj,“ řekl a usmál se, téměř bez přízvuku. V jeho tváři byly vidět náznaky muže, kterým se mohl stát, ale ty rysy byly zjemněny stále ještě dětskou roztomilostí, což z něj dělalo opravdu krásného chlapce.

Sklapla jsem čelisti k sobě a křečovitě se usmála zpátky: „Zdravíčko. Co se děje?“

Můj hlas se nechvěl. To samo o sobě bylo překvapivé, a kdyby byla vhodná chvíle, gratulovala bych si. Stačil mi jediný pohled do jeho očí, abych věděla, že modré kontaktní čočky skrývají krvavě rudé duhovky upíra. Nemusela jsem ani věnovat pozornost jeho neobvyklé pohlednosti a bledé kůži nebo příjemné přirozené vůni, kterou byl obklopený – žádný deodorant nebo kolínská.

Nechvěla jsem se ani já, když jsem čekala na odpověď. Byla jsem podivně šokovaná do stavu, ve kterém mi nejspíše ještě přesně nedošlo, že naproti mně stojí upír a culí se.

„Jsem Alec Rossi,“ natáhl ke mně ruku a já ji automaticky stiskla a zapumpovala jí. Byla studená, nečekaně, a tvrdá jako kámen, nečekaně. Přes obličej mu přelétl trochu nejistý výraz, když ji stáhl zpátky. „Jsi v pohodě?“

Musela jsem se tvářit jako idiot. Klasika.

„Co? Ach, jo, jasně. Bella Swanová, těší mě. Promiň, jen jsem vážně nečekala, že mi někdo bude bušit na dveře zrovna v pondělí ráno. Bydlíte vedle, Alecu?“ zablábolila jsem.

Evidentně neměl tušení, že vím, co je zač, a moje podivná reakce ho mátla. Nechovala jsem se jako typická, upíří krásou omámená holka. Nedej na sobě nic znát, Bells, napomenula jsem se.

Znovu ten široký úsměv. Proč se pokouší být tak přátelský? O co se tu jedná?

„Správně, přistěhovali jsme se zrovna o víkendu. Strýček a já,“ přitakal a očima si mě prohlížel, jako by mě hodnotil. Potom se opět zakřenil a nasadil rozpačitý úsměv. „Promiň, že tě tak vyrušuju, ale potřeboval bych tvou pomoc.“

„Och,“ inteligentně jsem odvětila. „Och! Ehm, tedy…Co se stalo?“

„Alfredo potřeboval brzo do školy – nevím, jestli se ti o tom pan Swan zmiňoval, ale strýček bude suplovat děják… a no, měl mě vyzvednout. Jenže mi volal, že to jaksi nestihne. Tak mě napadlo…“

„Potřebuješ taxi,“ řekla jsem suše. A nevěřila jsem sama sobě, jak suše jsem to řekla. Kdyby chlapec chtěl, je tam během chvilinky, jen si trošku zaběhá.

Překvapeně zamrkal nad mým tónem a potom pomalu kývl. „Tak nějak.“

„V pohodě,“ odpověděla jsem mírně dutě. Bylo to tak… surreální. „Jen dosnídám. Pojď dál.“

Alec měl nesnesitelný zvyk, jak jsem zjistila. Usmíval se na mě, jako by věděl nějaké strašlivé tajemství a dobře se ním bavil. Co já vím, nejspíš věděl nějaké tajemství a nejspíš mu připadalo zábavné.

Sedla jsem si na svoje místo a batoh s učením přetáhla na zem, aby si i můj host měl kam sednout. Usadil se se zvědavým výrazem a chvilku se rozhlížel kolem, zatímco já si prohlížela jeho.

Měl na sobě značkové tričko a džíny, přes ramena přehozenou lehkou bundu a kolem krku volně omotaný šátek, všechno v tlumených barvách modré a šedé – a jak bylo upířím zvykem, vypadal, jako by právě vypadl z katalogu s módním oblečením. Pche, zatracení samolibí vampýři!

Byla jsem stále v šoku a stále překvapená tím, co dnešní ráno přineslo. Kolikrát na té samé židli seděl Edward a pozoroval mě skoro se stejným pobaveným výrazem, s jakým mě sledoval nyní Alec Rossi? Pokud to bylo vůbec jeho jméno.

Asi jim muselo připadat fascinující sledovat stravovací návyky člověka – konkrétně pozorovat někoho jíst zrní, jako jsem jedla já. Tedy cereálie jsem měla na mysli. Nicméně Charlie tomu tvrdohlavě říkal zrní.

„Pěkný dům,“ řekl pak po další chvíli, po kterou mě pozoroval ho pozorovat. Nezdálo se, že by byl příliš vyvedený z míry. Musel být zvyklý, že na něj dívky zírají.

„Pěkně starý,“ ušklíbla jsem se. Mimoděk. Raději budu s upírem v mé kuchyni zadobře a vtipkovat. Nedám na sobě znát naprostou hrůzu, která mnou začala pulsovat. Během té chvilky mě totiž realita celé situace konečně dostihla a já byla k smrti vyděšená.

Rozpačitě se zazubil a já si všimla, jak dokonalé a bílé zuby má. Na světě nebyly ostřejší a nebezpečnější zbraně.

„Tak, už jen chvíli. Co vás se strýčkem přivedlo zrovna do Forks?“

Alecovy oči zajiskřily a zamrkal na mě. V tu chvíli jsem měla dojem, že odpověď by vlastně nemusela být nijak složitá. Myslím, že jsem to byla asi já a znovu jsem si vybavila svoje setkání s upírem na volterrském náměstí.

Naklonil se nad stůl, jako by mi chtěl říct nějaké veledůležité tajemství: „Strýček pracuje na určitém projektu a jako jednoho ze svých oblíbených dítek mě samozřejmě přitáhl s sebou přes půl světa. Ne že neoceňuji změnu scenerie…“ trhl rameny.

„Forks samo o sobě není nic moc, klidně to řekni nahlas,“ ujistila jsem ho. „Věčně tu prší, je tu zeleno a liška tu dává dobrou noc.“

„Nemáš moc ráda zdejší… podnebí a vegetaci, hm?“

„Ne, ani ne. Vyrůstala jsem ve slunečném městě. A miluju teplo a slunce.“

„To bys měla někdy navštívit naši domovinu,“ usmál se zeširoka a já v ten moment věděla, že ví, že jsem byla v jejich městě – a že to je, nějak, jeden z důvodů, co tady dělá. „Pokud jsi tak zatížená na teplo a slunce.“

Nervózně jsem se zasmála: „Náhodou, zrovna o jarních prázdninách jsem byla v Itálii.“

„Vážně?“ protáhl pobaveně. „A jak se ti u nás líbilo?“

„Nádhera, máte tam docela hezky,“ odvětila jsem. „Tak, můžeme vyrazit.“

Cesta probíhala v podobném duchu. Mluvit s Alecem bylo docela snadné – měl docela živelnou povahu, uvažovala jsem, ačkoliv vypadal celý vyžehlený, jak podotkl Charlie. To asi patřilo k upírství – Edward i ostatní Cullenovi prostě vypadali vždycky jako ze škatulky. Jeho skutečně mladistvý vzhled navíc mírně zrazoval a nutil mě podvědomě zapomínat na to, že je mu pravděpodobně pár set let a může mě zabít jen mrknutím oka. Postupně jsem se v jeho společnosti uvolnila – jako bych tlachala s Emmettem o všedních záležitostech.

Vyptával se mě na detaily z mého výletu a já oplátkou chtěla vyšťourat, co tu zatraceně dělá. Nicméně jakkoliv zdvořilý, veselý a otevřený Alec byl, doopravdy na rovinu se mnou nemluvil. Pokaždé převedl řeč na něco jiného a nakonec jsem se akorát dozvěděla, že nastupuje do prváku na střední, není z toho nadšený, a že jeho strýček má poněkud svébytný smysl pro humor.

Když jsme dojeli do školy, zdvořile se rozloučil a já najednou zpozorovala, jak se v něm cosi přecvaklo – jiný výraz mě nenapadl – a z toho ukecaného a veselého kluka se najednou stal skutečně vyžehlený a odtažitě vážný muž. Evidentně se netěšil na svoje spolužáky a aura nedotknutelnosti, kterou kolem sebe vytvořil, je udrží v bezpečné vzdálenosti. A já se mu ani nedivila.

„Čau, Bello!“ zahlaholil Mike a já útrpně protočila oči, než jsem se k němu obrátila. Viděla jsem ho ke mně klusat se štěněčím výrazem radosti a jako už tolikrát předtím jsem se neubránila dojmu, že je skutečně jako pejsek.

„Ahoj,“ zamumlala jsem, popadla batoh a pokusila se mu vymluvit a ztratit se. Bude to dlouhý den, korunovaný hodinou historie s panem Rossim. Paráda.

Autor: Pecka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumračný úsvit - 3. kapitola: