Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 5. kapitola

09.11.2013 (20:15) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1130×

ROZPOLCENÍ 

„Ty si na ni sahal,“ zavrčel jsem. Emmett přišel domů po svých, protože se z nějakého důvodu zdržel. Měl jsem tušit, že to bude nějaká levárna. Došlo mi to ve chvíli, kdy vešel dovnitř a s ním vešla i její vůně. Krk mi okamžitě vzplanul v plamenech.  

„Proč ses jí dotýkal, Emmette?!“

„Jo, proč ses jí dotýkal, Emmette?“ zamračila se Rosalie způsobem, o kterým každý z rodiny věděl, že je nebezpečný. Emmett těkal očima z jednoho na druhého, ve tváři nevinný úsměv, kterým nikoho nedojal.

„Jen jsem ji… náhodou potkal.“

„Nepovídej,“ ušklíbl jsem se a mihnul se k němu. „A úplně náhodou jsi na ni položil celou svou dlaň?“ Zvedl jsem jeho ohromnou ruku, aby byla dlaní ke mně a vůně ještě zesílila. Jako kdyby se každá její molekula doslova vcucla do Emmettovy kamenné kůže. Ach bože, co bych dal za to, být jí takhle blízko…

„Fájn, tak se zase uklidníme, ano?“ Vzal si Emmett svou ruku zpět a opatrně si měřil mé černé oči. Nekomentoval jsem to. Se zdvihnutým obočím jsem stále, jako Rose, čekal na vysvětlení. Emmett se nadechl, ale v tu chvíli se Alice a Edward vrátili z lovu. Jeho oči okamžitě probleskly k těm Edwardovým a ten se zamračil. Emmett se pokusil nenápadně zakroutit hlavou. Emmett a udělat něco nenápadně. Nemusím snad ani dodávat, jak žalostně selhal.

„Tak co je?!“ vyjel jsem vztekle.

Čtyři páry zlatých očí se na mě překvapeně otočily. Cítil jsem jejich údiv. Takového mě totiž neznali. Své pocity jsem uměl ovládat stejně tak dobře, jako ty ostatních. No, časy se mění…

Edward se mi chystal odpovědět, ale vzápětí zůstaly jeho oči rozostřené do dálky. Alice překvapeně vydechla. Všem bylo rázem jasné, co se stalo. Ale jen Edward a Alice věděli, co se pravděpodobně stane.

„Jak daleko do budoucnosti jsi šla?“ zeptal se Edward.

„Ty víš, že na tohle ti nedokážu odpovědět.“ Zakroutila hlavou Alice.

„Byli byste tak laskaví a vysvětlili i nám ostatním, o co jde?“ zeptala se Rosalie, začínala být podrážděná.

Edward a Alice se na mě podívali a já cítil jejich zdrženlivost. Nikdy v životě jsem neměl větší chuť probořit svým tělem betonovou zeď, než právě v tuto chvíli. Krev Maybelline Everové mi zpívala. Emmett se vrátil celý načichlý její vůní. Alice měla pravděpodobně vizi o mně. Nebo o ní. Ale nikdo v téhle místnosti nebyl ochotný mi cokoliv z toho vysvětlit.

Pokud jsem nechtěl ztratit kontrolu, musel jsem pryč. Proběhl jsem kolem nich a rovnou do útrob lesa. Lov mi v tuhle chvíli připadl vhod. Bylo to tak trochu zvláštní… Krmit se každý den. Připadalo mi to bezvýznamné – nezdálo se mi, že by to mou chuť na Maybelline nějak zmírňovalo.

Ostatní si mohli tvrdit, co chtěli… Ale pokud si byli tak jistí, proč jsem měl zakázáno účastnit se běžné výuky?

S tím nápadem vlastně přišel Edward. Přihlásil nás oba na dobrovolné laborky místo běžného vyučování, takže jsem se s ní nedostal do bezprostředního kontaktu. Mně stačilo už jen vědomí, že tam je. Nepřipadalo mi to jako takový rozdíl. Podle mé rodiny jsem byl v takové malé „zkušební lhůtě“…

A každou chvíli jsem mohl neuspět.

Maybelline Everová.

Zdálo se, že se kolem ní točila každá má myšlenka. Kdyby jen věděla, že od chvíle, kdy jsem ji uviděl, se stále horlivě pokouším udržet ji naživu. Jak by asi reagovala? Nad tou myšlenkou jsem se uchechtl. Bylo zábavné si to představovat…

Ahoj, já jsem Jasper. Jsem upír, víš? A tvá krev, no, řekněme, že je tisíckrát lákavější, než ta ostatních. Ale vážně se snažím tě nezavraždit, rozumíš? Tak se uvolni a mysli na něco hezkého…

Vždycky jsem byl sebekritická bytost. Když mi ostatní říkali, že ve vegetariánství dělám čím dál větší pokroky, nevěřil jsem jim. Připadal jsem si stále na začátku. Ale teď? Když jsem se ohlédl za svou neslavnou minulostí, musel jsem si to uznat.

Dobrá práce, Jaspere. Fakt výkon.

Protože existovala reálná šance, že se hned zítra obrátí karta, raději jsem s tou chválou rychle přestal. Když jsem se vracel do domu, byl jsem už poměrně uklidněný. V rodině nemáme tajemství, tak to tvrdili. No, teď už to nebyla pravda. Máme tajemství, které musíme pečlivě ukrývat před neovladatelným Jasperem, kterého by rozrušily. Pokud to tak skutečně bylo, tak to vlastně bylo dobře.

Nedokázal jsem se s tím smířit, ale dokázal jsem uznat, že to nemyslí nijak špatně. Dokázal jsem to přijmout.

„Byl si tam docela dlouho,“ poznamenal s úsměvem Emmett, když jsem vešel. „Abys nás potrestal, tak si vybil veškerou zvěř až ke kanadským hranicím?“

„V okolí padesáti kilometrů už nenajdeš jedinou pumu,“ poznamenal jsem chladně.

Emmett zesinal.

„Děláš si srandu…“ řekl a zděšeně se obrátil na Edwarda. „Že si dělá srandu?!“

Ach, jak ten nesnášel krev býložravců…

Edward mu nevěnoval pozornost.

„Vím, že je od nás docela nezdvořilé takhle ti zatajovat určité věci…“ začal opatrně. „Ovšem v současné době se snažíme věci více promyslet. Odhadnout následky.“

Měl jsem dojem, že se mnou mluví jako s dítětem.

Opravdu si mysleli, že by mě mohla nějaká skutečnost zasáhnout natolik, abych zahodil desítky hodin utrpení z odpírání?... Ano, měli pravdu. To by se mohlo stát.

„Ta vize nebyla nic převratného ani nezměnitelného,“ pronesl Edward pevně.

„Nebyla o její smrti,“ řekla Alice. „Byla dost zmatená a velice… překvapivá, takže nám nepřišlo správné z ní dělat nějaké závěry. Nechtěli jsme tě ovlivňovat.“

To „my“ znělo velice zajímavě.

Protože pokud to ví Emmett, nebude zase tak těžké, z něj vymlátit-

„Emmett ani Rose to neví,“ přerušil mou myšlenku Edward. „Aby to bylo spravedlivé… Každopádně Emmett za Maybelline šel jen z čisté zvědavosti.“

„A proč na ni sahal?“ zeptal jsem se. Pohled z blízka mu nestačil?

„Nejspíš jsem se příliš vžil do své role člověka,“ uchechtl se Emmett. „Vypadala tak trochu ztraceně…“

Zalitoval jsem, že neumím číst myšlenky. Její tvář byla jako maska, kterou uměla perfektně ovládat. Ztracená Maybelline Everová, to bych chtěl vidět…

„Každopádně si nemusíš dělat starosti s tím, že ti nevěříme, Jaspere,“ promluvil znovu Edward. „My ti věříme.“

Hm… opravdu?

„Ano. A proto zítra půjdeme, místo na laborky, na hodinu historie.“

Projela mnou vlna vzrušení, která se mi usadila v konečcích prstů. Kolik času zbývá do zítra?

„To aby sis to zopáknul, brácho,“ podotkl Emmett.   

Sedět ve třídě plné ostatních studentů bylo najednou tak snadné. Ano, stále jsem je cítil a ano, způsobovali mi nepříjemnou řezavou bolest v hrdle. Ale před víc jak týdnem to pro mě v jejich blízkosti bylo nevydržitelné. Teď to nebylo víc než… nepohodlné.

Já a Edward jsme seděli v poslední lavici v rohu, měl jsem tak perfektní výhled na celou třídy. Přišli jsme o něco dřív, minuty plynuly… a ona pořád nikde. Pomalu ale jistě jsem začínal Edwarda podezřívat, že z nějaké mysli vyčetl, že Maybelline dnes nedorazí, a proto byl tak ochotný sem se mnou přijít.

„Tak to není,“ popřel to okamžitě.

Byl mi příjemnější ve chvílích, kdy předstíral, že mé myšlenky neslyší. Nejspíš bych mu na to něco řekl, ale zaslechl jsem zvuk, který mne upoutal. Klapot podpatků. Zvuk se blížil, byl čím dál hlasitější… Podle pravidelnosti jsem to odhadoval na malé krůčky.

Pak se objevila ve dveřích.

Letmo se rozhlédla po třídě a její oči se okamžitě zastavily na mně. Náhle mnou projela vlna spokojenosti, protože i když to z minulých dnů vypadalo tak, že se o mě nezajímá – byl jsem teď svědkem pravého opaku. Neodtrhla ode mě mírně rozšířené oči, ani když věděla, že se dívám. Nad nezčeřenou hladinou bolesti jsem cítil zmatenou směsici pocitů.

Edward do mě pod lavicí strčil, bylo mi to jedno. Nic by mě v tu chvíli nepřimělo se od ní odvrátit. Její vůně ke mně konečně dorazila. Hutná a sladká, upalovala můj krk zaživa. Tohle byla ta zdrcující chvíle, kterou jsem očekával…

Upřímně? Mohlo to být horší. Už jsem to několikrát zažil, takže to nebylo nic nového. A dokud zvědavost převyšovala hlad… bylo to relativně snesitelné.

Tmavovlasá dívka z poslední lavice na druhé straně učebny na ni zavolala a Maybelline zamrkala, jako kdyby se právě probrala z letargie. Přesunula svůj pohled na ni a já potlačil frustrovaný pohled. Sledoval jsem, jak si sedá vedle ní. A pozoroval jsem, jak se s ní dává nenuceně do řeči.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se tiše, hodina začala.

„Isabella Swanová,“ odpověděl Edward. „Nastoupila před týdnem, stejně jako my.“

Neodvrátil jsem od ní oči ani na vteřinu. Hodlal jsem za těch 45 minut znát pečlivě každý milimetr její tváře. Zvláštní bylo, že do mě Edward už nestrkal a ani se jinak nepokoušel rozptýlit mou pozornost. Možná věděl, že by to byly jen marné pokusy.

Maybelline se na mě už nepodívala. Sledovala hodinu nebo si tiše povídala s Isabellou, ale ani na chviličku na mě neobrátila svůj pohled. Po nějaké době si mě všimla její spolusedící.

Přisunula se k Maybelline blíž a pošeptala jí do ucha. Opravdu se snažila, aby to bylo tiché a nenápadné. Beztak jsem to slyšel.

„Cullen se na tebe dívá.“

Maybelline měla dál oči upnuté na tabuli.

„Který?“

„Ten blonďatý.“

„Jasper.“

Mé jméno vyšlo z jejích rtů velice tiše a něžně. Už jsem slyšel vyslovovat mé jméno tisíc bytostí, ale nikdo ho nevyslovil stejným způsobem, jako právě teď Maybelline Everová. 

Nikdy by mě nenapadlo, jak důležitý tento moment mohl být. Moment, kdy poprvé vysloví mé jméno. Cítil jsem se uvnitř rozpolcený. Celá má osobnost se rozštěpila – začaly ve mne existovat dvě různé osoby. Jednu z nich jsem znal, velmi důvěrně. Byla to ta část mě, která byla ovládána žízní a přirozenými pudy. Chtěla vraždit, a to hned.

A ta druhá? Tak s tou jsem se ještě nikdy ve svém životě nesetkal…

V čase oběda jsem byl… nesoustředěný. Nespustil jsem z ní oči celé vyučování, ale o přestávce se vytratila na chodbu. Jakmile jsem ztratil vizuální kontakt, bylo to těžší. Mnohem těžší…

Uvědomoval jsem si, že mé roztěkané chování přitahuje pozornost, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Neustále jsem ji hledal očima, občas prudčeji, než bych měl.

A co mě tak neskutečně hnalo po dalším pohledu na ni? Těžko říct. Připadal jsem si jako narkoman na odvykačce. Když už jsem svou oblíbenou drogu nemohl používat, chtěl jsem ji alespoň vidět. Cítit…

„Měl bys jít, Jaspere,“ řekl Edward a tím si získal mou pozornost.

„Zbývá ještě jedna hodina,“ poznamenal jsem.

„Vedl sis skvěle, ale byl to dlouhý den. Nemusíš se strhat hned napoprvé – zítra budeš mít další možnost.“

Jenomže zítra bylo… zítra. Moc dlouhá doba. Rozhlédl jsem se po jídelně – kde, sakra, je?

„Jaspere,“ oslovil mě Edward trpělivě.  

Věděl jsem, že neustoupí. A já bych opravdu měl odejít. Rovnou na lov.

Zvedl jsem se, rozloučil se se sourozenci a vyšel na chodbu. Nechápal jsem, kde se brala všechna ta vůle… Ještě nedávno bych o sobě s klidem tvrdil, že žádnou nemám.

A teď… jsem poklidně odcházel. I když tu někde běhala moje dokonalá kořist.

Moje myšlenky narušily cizí dotěrné emoce. Normálně bych si toho nejspíš nevšiml – za ten čas jsem se pocity ostatních naučil poměrně ignorovat – ale tohle bylo silné. Protože to byla skupinka lidí. A všichni, do jednoho, se cítili stejně.

Bylo to… ošklivé. Přinutilo mě to nakrčit nos, když jsem se probíral těmi škodolibými pocity.

Špatné, posměvačné, závistivé, zlé…

Nenápadně jsem nakoukl za roh, odkud všechno tohle přicházelo. Stálo tam tak šest lidí a všichni se shromažďovali kolem osoby, jejíž pocity byly nevinné. Skrz mezeru mezi středoškoláky jsem ji zahlédl. A poznal v ní Isabellu Swanovou. Dívku, jejíž jméno mi Edward dnes ráno prozradil. Dívku, která seděla v lavici vedle Maybelline.

Zaslechl jsem mluvit jednoho z chlapců. Bylo to něco sarkastického o vřelém přivítání do Forks. Stáhl jsem se za roh. Neměl bych tu být. Měl bych odejít. Neměl bych se zajímat…

Tohle nebylo poprvé, co jsem byl svědkem šikany. Za ta léta jsme se dostávali do různých prostředí, a díky našim ostrým smyslům jsme viděli vše, co ostatní přehlíželi.

Ale nikdy jsme nezasahovali. Tak totiž znělo pravidlo. Neupozorňovat na sebe, do ničeho se neplést, nesnažit se vyřešit věci lidí. Rosalie v tomhle byla hodně dobrá. V přehlížení. Ani Emmettovi to nedělalo žádné problémy.

Edward se mohl tvářit lhostejně jak chtěl, ale já věděl, co cítí. Vždycky jsem to věděl.

Pro Alici to bylo nejtěžší – když se na to zaměřila, měla pak i vize a už ze své přirozenosti dychtila zabránit všemu špatnému. Přesto jsme nikdy nezasáhli. Bylo by to příliš nebezpečné.

Stejně jsem se nepohnul. Někde v koutku mé mysli se totiž objevil další hlásek. Ten prozíravý a sobecký. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a spočítal jsem si, že kdybych zasáhl, Isabella by to své kamarádce pověděla. To by mohlo vést… ke kontaktu, po kterém jsem toužil.

Z mé strany ovšem nebyl možný – čtyři upíři coby bodyguardi mi v tom ustavičně bránili.

Ovšem, kdyby to bylo z její strany… co by zmohli?

Proud mých myšlenek brutálně přetrhla neuvěřitelná vůně. Přišpendlila mě na místě.

Bál jsem se, že pokud se pohnu, ztratím kontrolu. Přesto jsem nemohl jinak, než se znovu podívat přes roh, odkud se linul slibný klapot podpatků.

Maybelline se právě zastavila před skupinkou svých spolužáků a zmateně zamrkala. Překvapivě se zorientovala velice rychle…

„Co si myslíte, že děláte?“ zasyčela na ně.

Většina dětí se polekaně otočila, jiní se tvářili udiveně. V bledé tváři Isabelly Swanové svitla naděje. A pak ze skupinky vystoupil jeden chlapec. Měl široká ramena sportovce, hnědé vlasy a chladné šedé oči. Jeho emoce patřily k těm nejtemnějším.

„Proč se staráš, Maybelline?“ zeptal se jí s úsměvem.

Skrz Maybellininu ohromnou bolest jsem ucítil ledový strach. Strach, který se objevil znenadání. Strach, který měl patřit mně, to já byl predátor! Kdo byl původcem tohoto strachu?

Maybelline couvla, s neproniknutelný výrazem ve tváři se otočila a odešla chodbou, která vedla k postrannímu východu. V tu chvíli jsem přestal přemítat nad jejími pocity.

Temná strana ve mně převládla a já si uvědomil souvislosti. Chodba, kterou odešla, byla poměrně dlouhá. A já neslyšel ani jedno srdce, které by v ní bilo.

Až na to její. Dunělo jako pohřební zvon…

Zhluboka jsem vdechl její vůni a vyrazil jsem za ní. 

Děkuji všem, kteří tuto povídku čtou a komentují. 

Budu ráda za každý smajlík, jen abych věděla, že někoho zaujala a má zájem o pokračování. :)

V současné době mi psaní kvůli škole dává docela zabrat... To asi známe všichni. 

Nicméně dokud tu nebude 10 komentářů, další kapitolu nepřidám.

Potřebuji motivaci. :)

M.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 5. kapitola: