Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 3. kapitola

28.10.2013 (09:15) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1067×

DRUHÝ POHLED 

Mé tělo doslova plavalo v krvi. Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak sytý jako právě teď, přesto to bylo tak žalostně málo… Ve porovnání s tím jaké to mohlo být. Na sucho jsem polkl, abych zahnal představu té neuvěřitelné chuti. Byl jsem od ní tak vzdálený, ale pořád to nebylo dost. Znovu jsem byl schopný jasných myšlenek, ale někde v koutě mé zvrácené mysli jsem myslel na to, za jak krátkou dobu bych byl schopen ji najít. Stačilo vrátit se zpět do školy, znovu zachytit tu vůni a jít po její stopě…

Vstal jsem z lehkého poprašku sněhu a vydal jsem se zpět domů. P té, co jsem se vzpamatoval a nasytil, jsem jí začal podrobně analyzovat. Víc přemýšlet nad tou ohromnou bolestí, kterou cítila, a která mi tehdy na chodbě připadala tak nepodstatná. Přesto to byla nejspíš právě ona, co mě přinutila zaváhat.

Povzdechl jsem si - neexistoval způsob, jak bych mohl zjistit, co za tím vězí. Mohla být nemocná… mohla prožít nějakou ztrátu, mohlo to být cokoliv. Možná nebylo zajímavé to, co to způsobilo, ale to, jak v porovnání s trýzní, kterou cítila, vypadala klidně…

Vešel jsem do domu lidským krokem, abych setkání s ostatními co nejvíce oddálil. Věděl jsem, co dělají. Dělali to už od chvíle, co jsme se vrátili ze školy. Analyzovali, přemýšleli, vyměňovali si názory, bádali nad tím, co udělat dál. Rozhodovali, co si se mnou počít. A neptali se na můj názor. Postavil jsem se ke zdi a snažil jsem se s ní splynout. Pomalu jsem se probíral pocity ostatních. Vesměs to bylo stejné. Obavy, rozčarovanost, odhodlání, starost.

Carlisleovi emoce byly jedny z nejsilnějších v místnosti. Seděl na své obvyklém místě v čele jídelního stolu a Edward tiše odpovídal na jeho myšlenky. Bál se. Strachoval se o život té lidské dívky. A cítil se ztrápeně, kvůli mně.

Nejspíš taky nechápal, proč jsem si právě já vytáhl černého Petra.

Nevěděl jsem, k jakému závěru dospěli a bylo mi to jedno.

Bylo mi jasné, že tohle místo je pro nás ideální.
Carlisle tu má perfektní lékařské zázemí, zbývají ještě dva roky, než dokončíme školu, pro lov tu byly skvělé podmínky… Nehledě na to, že jsme se právě přistěhovali, a kdybychom najednou zmizeli, vyvolalo by to řeči. 

Nikomu se odtud nechtělo.

„Půjdu,“ řekl jsem tiše a konverzace v místnosti náhle ustala. Vzduch ke mně okamžitě donesl jejich nesouhlas a nespokojenost. Rosalie nad tím přemýšlela.

„Nemusíš odcházet, Jaspere,“ řekl jemně Carlisle. „Jsou i jiné možnosti…“

Věnoval jsem mu sarkastický úsměv. Bylo jedno, co vymysleli. I kdybych tu zůstal a jemu by se podařilo, abych už do školy nemusel. Nepomohlo by to - jednou bych se jí vydal hledat. Ne, já musel pryč. Někam hodně daleko. Nejspíš na druhou stranu zeměkoule…

„Rozhodl ses skončit s naším způsobem života?“ zeptala se Rosalie prozíravě.

Mírně jsem se zamračil. Jako kdyby říkala: ,Bez nás to nedokážeš.‘ Jistě, dřív bych si to taky myslel, ale neměla pravdu. Na tomhle celém incidentu, v téhle nekonečné tmě, totiž existoval plamínek světla. Něco v čem mi to, že jsem tímhle dnes prošel, výrazně pomohlo. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem strávil skoro celý den lovem. Dostal jsem se až k hranicím, když jsem to ucítil. Lidskou vůni. Za normálních okolností by to mělo katastrofální následky. Kdyby se to stalo včera, bezpochyby by to skončilo smrtí té osoby. Ale já na to ani nepomyslel. Vůně ve stínu té, kterou mě vábila ta malá černovláska, ztratila svůj lesk. Bolest, která mi zalila hrdlo byla tak nepodstatná v porovnání s tím, jaký žár mě pohltil předtím.

Takže jsem to mohl dokázat. Mohl jsem odejít a zůstat vegetariánem, tím jsem si byl jistý.

„Zajímavé…“ řekl tiše Edward, nepochybně četl v mých myšlenkách.

„Bylo by to jen na pár let,“ řekl jsem.

„Buď půjdeme všichni, nebo nepůjde nikdo,“ řekl pevně Carlisle. „Jsme rodina.“

„Nechci být zase tím, kvůli komu se musíte stěhovat,“ řekl jsem podrážděně.

A pak jsem si to představil. Že bychom se skutečně odstěhovali. A co potom? Nebojoval bych každý den s nutkáním vrátit se sem pro ni? A co kdybych potkal někoho podobného? Někoho se stejnou vůní? Při té představě jsem se zachvěl jako člověk. Možná jsem opravdu prokletý.

„Myslím, že je možné, že takových osob existuje na světě víc,“ přikývl Edward.

„Velmi povzbuzující,“ odsekl jsem.

„Tím jsem chtěl říct, že odchod není nutně nevyhnutelný. Nemáme žádnou záruku, že se to nestane znovu. Ona tě viděla, Jaspere. Tvůj odchod by mohl být podezřelý,“ řekl Edward.

„Nevím, proč z toho děláte takové drama,“ zavrtěl hlavou Emmett, ve tváři mírný úsměv.

„Ta holka za rok nebo dva odejde. A pořád je to jenom člověk. Může se odstěhovat nebo onemocnět. Hned zítra jí může přejet náklaďák.“

„Lidé umírají pořád,“ přidala se Rosalie. „V tomhle případě by nebylo od věci tomu dopomoct…“

„Rosalie,“ napomenul ji Carlisle.

„Zní to hrozně, já vím, ale přemýšleli jsem nad tím, Carlisle,“ začal znovu Emmett.

„Kdyby to byla normální situace, byl bych proti, ale tohle je něco úplně jiného. Pokud tu zůstane, jednoho dne ji stejně nejspíš zabije…“

„A co je jedna chyba v porovnání s tím, jak velké by to mohlo mít následky? Podle mě je lepší udělat to nenápadně a v tichosti, než za to zaplatí i ostatní děti,“ doplnila Rosalie.

Celý jsem se napnul, když mi došlo, kam tím míří. Chce předejít vyvraždění celé třídy, nebo chodby, nebo školy… Jejich nedůvěra byla opodstatněná, přesto jsem se cítil ještě hůř…

Emmett na mě hodil úzkostlivý pohled.

„Vedeš si dobře, Jaspere,“ řekl.

Měl jsem chuť ho poslat do určitých míst.

„Tohle nikdo nemohl předpokládat, není to tvoje vinna. Kdybych byl na tvém místě-“

„Jenže ty nejsi na mém místě,“ přerušil jsem ho ostře.

Nechtěl jsem poslouchat, co by udělal, ta představa by byla příliš lákavá.

„Nikdo se zabíjet nebude,“ řekl Edward pevným hlasem a postavil se.

Chtěl tím diskuzi ukončit, ale spolu s ním se postavila i Rosalie.

„A co máš teda v plánu, Edwarde?“ ušklíbla se na něj. „Všechno je v pořádku, zítra se vrátíme zpátky do školy a budeme se modlit, že její vůně vyvěrala přes noc?!“

„Vrátíme se do školy,“ přikývl Edward, jakoby se nechumelilo. „I s Jasperem.“

Zvedl jsem k němu oči, uvažujíc o jeho duševní stabilitě.

Vzpomněl jsem si, jak se mě ještě před pár hodinami snažil tak úzkostlivě dostat do bezpečné vzdálenosti od ní. A teď navrhoval, abych se tam vrátil?

Rosalie se rozzuřeně nadechla, ale on jí zarazil.

„Nebyla jsi tam, neviděla jsi to, čeho jsme byli svědky já a Alice,“ vysvětloval.

„Na poslední chvíli se rozhodl, že ji nezabije.“

Pozvedl jsem ironicky obočí, marně přemýšlejíc, kdy tahle chvíle nastala. Snažil se Edward lhát?

„Já nelžu, Jaspere,“ zakroutil hlavou. „Bylo to v tu chvíli, kdy se k nám blížil Emmett.

Slyšel jsem tvé myšlenky. Věděl jsi, že jakmile na tebe budeme tři, už se ti nepodaří k ní dostat. Měl si tedy něco málo přes tři vteřiny, aby ses dostal z našeho sevření a vrhl se na ní.

„Ale neudělal jsi to.“

Všichni nad jeho slovy přemýšleli, dokonce i já. Nejspíš to byla pravda. Nebo to byla prostě jen šťastná náhoda. Vzpomínal jsem, jak se moje tělo nepohnulo – byla to má vlastní vůle? Otázkou je - můžu spoléhat na to, že i příště zaváhám na dostatečně dlouhou dobu, aby mě dokázali zastavit?

„Budu sledovat tvé rozhodnutí,“ slíbila Alice.

Otočil jsem se a vydal se pryč.

„Kam jdeš?“ nechápala Rosalie.

„Na lov,“ odpověděl jsem chraptivě.

Tohle bude opravdu dlouhý lov…

„Bude to v pořádku.“

„Hm.“

„Ještě tu není, ale co se týká směru, kterým přijde… nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa.“

„Samozřejmě, že budeme sedět na našem obvyklém místě! Přestaň, Alice. Lezeš mi na nervy.“

„Neboj se, nezemře.“

Protočil jsem oči a snažil se překonat podrážděnost. Pokud mi předtím jejich neustálá pozornost vadila, tak teď mě dráždila k smrti. Byl jsem napnutý jako struna a celé moje tělo téměř vibrovalo očekáváním. Vůně ostatních studentů mi náhle přišly neuvěřitelně nezajímavé. Což bylo zvláštní v porovnání s tím, jaké problémy mi dělaly teprve včera. Připadalo mi, že od té doby už uběhlo tisíc let.

Viděl jsem, jak Edward pečlivě prohledává myšlenky okolo sebe. Hledal něco, kde by našel zmínku o Cullenových. Něco, podle čeho by poznal, že se o mě zmínila. Nepochyboval jsem, že ano. Viděl jsem její pohled, cítil její strach. Určitě jsem ji vyděsil.

O to bylo horší, že Edward neslyšel její myšlenky. A on se o tom zmínil, jen tak meziřečí, že na to přišel, když se spolu srazili ve dveřích. Mohl použít sebeledabylejší tón - cítil jsem, že ho to štve. Připadalo mi to neuvěřitelné, kolem ní se prostě točilo příliš tajemství…

Neskutečná krev, trýznivá bolest, a teď to ticho, které jí panovalo v hlavě…

„Jakoby její myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jenom ty krátké,“ řekl Edward.

Potřásl jsem hlavou - zvědavost mému ovládání moc nepomáhala.

„Našel jsi něco?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ odpověděl. „Nikomu o tom neřekla.“

Nechápal jsem to.

Musela být výjimečně plachá…

Snažil jsem se vzpomenout, jestli na to vypadala, když jsem ji včera viděl, ale tehdy jsem jí vnímal jen jako kořist. Spíš bych mohl říct, jak rychle jí bije srdce, než co měla na sobě.

Rozhodl jsem se, že dnes se bude soustředit na její lidskost. Vnímat její pocity, soustředit se na to, jak mluví… nebo třeba zjistit její jméno…

Alice mi lehce stiskla zápěstí a já věděl, že přichází. Přestal jsem dýchat a zvedl jsem hlavu, i když mě ostatní nabádali, abych se na ni nedíval. Abych prostě dělal, že tam není. Ale já se musel podívat.

Stála u dveří, opatrně se rozhlížejíc po jídelně.

Byla bledá, takovým tím smetanovým způsobem, dlouhé černé vlasy jí spadaly do půlky zad. Její tvář byla symetrická, její modré oči byly orámované tisícem řas, měla malý nos a malé, vykrojené, načervenalé rty.

Stěží jsem odtrhl oči od toho obličeje a shlédnout její oblečení - bylo to něco, co by nejspíš ocenila Alice. Vypomáhala si klínovými podpatky, ale i tak byla jednou z nejmenších osob v celé místnosti.

„Maybelline Everová,“ řekl Edward.

Tak tohle je jméno bytosti, která se nezaměnitelně zapsala do mého života, ať už to dopadne jakkoliv. Překonal jsem počáteční okouzlení a začal jsem se soustředit na svůj dar. Bolest, která z ní vyzařovala, byla úplně stejná, jako ta, kterou jsem cítil včera. Těkal jsem po její klidné tváři a hledal, kde je chyba. Bylo možné, aby můj dar fungoval špatně? Edward její myšlenky taky neslyší…

Nadechl jsem se a v tu chvíli se její oči setkaly s mými. Dokázal jsem jí cítit přes celou místnost, její vůně mi připadala snad ještě intenzivnější. V hrdle mi žhnulo tak bolestivě, jako kdybych se měl rozpadnout v žhavý popel, přesto jsem se ani nepohnul. Vtáhl jsem trochu čistého vzduchu z radiátoru a naředil tak bolest.

Sklopila pohled hned, jakmile se setkala s tím mým a já si uvědomil něco zásadního. Něco, co poznal každý lovec. Že i kdyby tak božsky nevoněla, stejně bych se o ní zajímal. Každý predátor je stvořený tak, aby šel po těch nejslabších článcích, po nejednoduší kořisti. A ona jí byla. Přímo to z ní vyzařovalo. Byla nejzranitelnějším člověkem v místnosti. Nejspíš tím nejzranitelnějším, jakého jsem kdy poznal. Mohla se tvářit jakkoliv klidně, pohybovat se nenápadně a obezřetně, ale bylo to z ní cítit. Jako kdyby byla stvořená zemřít mou rukou.

Vzhlédl jsem k Edwardově kamenné tváři. Taky to cítil? Nebo to bylo tím, že nejsem objektivní? Viděl jsem něco, co ostatní neviděli? Představoval jsem si to? Upíral jsem na něj své oči, potřeboval jsem znát jeho odpověď.

Vidíš to?

Skoro neznatelně kývl a já se zpět otočil za svou obětí. S poloprázdným tácem přecházela místnost na druhé straně jídelny. Do téhle chvíle jsem věděl, že jen mě voní tak, jak voní - nikomu jinému. Ale nyní jsem čelil zcela nové informaci… a to tomu, že až Maybelline potká jiného upíra, skoro určitě zemře. Představil jsem si, že jsem nomád, který na ni zcela náhodou narazí. Nenechal bych si ujít tak jednoduchou kořist, zcela jistě bych se na ni zaměřil. Pokud se tedy její život počítá na vteřiny do té doby, než se setká z jedním z nás, nebylo by lepší to ukončit hned? Jaká je pravděpodobnost, že nikdy v životě nepotká žádného upíra?

„Přijela do Forks teprve před měsícem,“ šeptal mi Edward, ignoroval mé myšlenky.

Byl jsem za to vděčný. Viděl jsem, jak se mírně zamračil, když si přisedla k Jessice Stanlyové a Lauren Jacksonové. Znal jsem je jménem jen proto, že mi o nich Edward říkal. Bavil se tím, jak se nemohli rozhodnout, do kterého z nás dvou jsou zamilovanější.

Viděl jsem, jak Maybelline otevřela ústa, ale neslyšel jsem, co řekla. Nevědomky jsem se posunul, abych jí byl blíž a soustředil se jen na to, abych ji zaslechl. Nebyla tak daleko…

„…týden,“ povídala právě Jessica.

„Ano.“ Slyšel jsem Maybelline promluvit jasným sametovým hlasem.

„Chceš vědět, o co všechno jsi přišla?“ zeptala se Lauren s úsměvem.

„Věděla jsem, že jste nejspolehlivější informátorky.“ Přikývla Maybelline, na rtech zdvořilý úsměv.

„Prošvihla si je – celý týden nemluvil nikdo o nikom jiném než o nich!“ povídala Jessica nadšeně.

„O těch nových?“ zeptala se Maybelline.

„Ano,“ přikývla Jessica a ukázala k našemu stolu prstem, v té chvíli jsem se odvrátil.

„Všichni patří k sobě?“ slyšel jsem Maybelline se zeptat.

„Ano, jsou to adoptivní děti doktora Cullena,“ odpověděla Jessica.

„Ten s těmi ohromnými svaly je Emmett. On a ta blondýna Rosalie-“

„Chodí spolu!“ skočila jí do řeči Lauren. „Není to divné?“

„Nejsou přeci skutečnými sourozenci, ne?“ opáčila Maybelline klidně.

„Jo, ale žijou spolu,“ zamumlala Lauren, uražená její lhostejnou reakcí.

„Ta malá černovláska je Alice. A to nejlepší nakonec… Bohové Edward a Jasper! Nevypadají prostě dokonale?“

„Který je Jasper?“ zeptala se Maybelline a já cítil, jak se mi svaly opět napružily.

„Ten vysoký blonďatý,“ ukázala na mě Lauren. „On a Rosalie jsou dvojčata.“

„A Edward je zase bratr Alice a Emmetta. Zvláštní, co? Nejsou si moc podobní…“ říkala Jessica.

„Kromě toho, že ani jeden z nich nepřišel na to, jak funguje solárko,“ poznamenala Lauren.

„Mělo přijet šest lidí. Vidím jich jen pět,“ řekla Maybelline.

Žasl jsem nad tím, jak rychle toto téma opustila. Svým způsobem bylo dobře, že se o nás nezajímala, svým způsobem mi to hrozně vadilo. Já její existenci ignorovat nemohl, vstoupila mi do života a převrátila ho naruby… A ona se zajímá, kdo je posledním novým studentem, aniž by o mě zavadila pohledem?

„Půjdu se představit,“ řekl Edward, čímž si nevysloužil pozornost jen mou, ale všech u stolu.

„Zbláznil ses?“ zavrčela Rosalie.

„Potřebuju vědět, co si myslí,“ vysvětloval Edward.

„A tím, že se k ní přiblížíš, se její duševní ticho změní, jo?“ ušklíbla se Rose sarkasticky.

„Pokud vím, tak jsi říkal, že jste se srazili ve dveřích,“ přidal se zmateně Emmett.

„I z tváře se toho dá hodně vyčíst,“ odbil je Edward.

Zadíval jsem se na Maybellininu vyhlazenou masku a pochyboval jsem o tom. Pokud jí Edward neslyšel tehdy, neuslyší jí ani teď, nezáleží, jak bude blízko. Ale můj dar fungoval… Tak, co kdybych se šel představit… já?

„Ani nápad,“ usadil mě Edward.

Věděl jsem, že je to nesmysl. Ale ta představa byla natolik lákavá… Navíc se mi nijak nezamlouvalo pomyšlení na to, že k ní Edward bude takhle blízko. Ucítil jsem jeho zvědavost, jak se zamyšleně přebíral mými myšlenkami a snažil jsem se na to nemyslet. Mohlo by to, že se jí půjde představit, nějak uškodit?

Mohlo, šeptal zlomyslný hlásek uvnitř mé hlavy.

Edward se křivě usmál, vstal a namířil si to přímo k ní.

Zvedla hlavu, sotva udělal první dva kroky. Její modré oči se na něj prozíravě zahleděly, nad trýznivou masou bolesti jsem ucítil náznak obezřetnosti. Pak se zvedla a odešla. Edward se v půli cesty otočil a zmateně se vracel. Nemohl jsem pochopit, proč se usmívám.

„Bylo to to, co si myslím?“ zeptal se Edward, usedajíc vedle mě.

„Myslíš to, že její instinkty jsou překvapivě ostré?“ opáčil jsem ledabyle.

Přesné, jako každé kořisti. Zachovala se jako bezbranné jehňátko, utekla před lvem.

„Je to dobře… nebo špatně?“ nemohla se rozhodnout Alice, očima se dál soustředila na vize možné budoucnosti.

„Dobře pro ni,“ zašeptal jsem. Ale jestli pro nás… to jsem nevěděl.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 3. kapitola :