Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 1. kapitola

23.12.2012 (15:00) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1266×

1. kapitola: PEKLO JMÉNEM ŽIVOT

Jmenuji se Maybelline Everová a můj život je jedno velké Peklo!

Dlouhé prsty rychle zmačkaly uhlazený list papíru, na kterém spočívala tato jediná věta, a zahodily ho někam za sebe.

Kolem její židle už jich leželo dost na to, aby jí nejeden ekolog připomněl, jak důležitý je ekosystém přírody. Asi už by s tím měla přestat.

Maybelline si tiše povzdychla a znovu sledovala zadání slohové práce, které jí profesorka věnovala na úzkém papírku. Ráj života, aneb proč nespoléhat na nebe.

Byla tam sotva měsíc, ale profesorka Filosofie už dvakrát nahlas předčítala z jejích prací.

Nelíbilo se jí to. Myšlenky, které vložila na papír, byly přísně soukromé a ona by měla být ráda, že je dovolila číst jí, i když jen velmi neochotně. Tentokrát nehodlala udělat tu samou chybu.

Byla pevně rozhodnutá napsat klišé, něco tak dokonale oprýskaného, že nad tím profesorka jen nakrčí čelo, rychle pod to napíše velké Cé a přejde k další práci.

Ale i když to je nejspíš překvapivé, není snadné napsat brak. Obzvlášť, když se o to člověk opravdu snaží.

Maybelline přestala s marnými pokusy – stejně jen ničila plíce planety – a vzhlédla od mahagonové desky stolu.

Byl tam. Nezmizel. Neodběhl na svých osmi nohách za záclonu, ani se nespustil za komodu.

Dokonce ani neutekl oknem, které mu velkoryse otevřela – do zimy se mu nechtělo.

Maybelline usoudila, že pokud si nechce zadělat na zápal plic, bude muset začít jednat.

Koukala na pavouka o velikosti talíře.

No dobře, podšálku.

Vlastně nebyl ani tak velký, jako nohatý a chlupatý, a šíleně děsivý.

Koukala na něj a on koukal na ní.

„Máš poslední šanci vypadnout!“ zavrčela na něj naštvaně.

Pavouk zvedl jednu ze svých osmi chlupatých nožiček a ukázal na ní prostředníček.

Tak fajn, pomyslela si Maybelline podmračeně, sahajíc po učebnici trigonometrie.

Pokud ji po něm hodí, nebude cesty zpět. Jednou bude muset jít a nějak odklidit jeho mrtvolu.

Třeba jí vysát, nebo tak nějak. A taky bude muset jít pro učebnici, protože ji na zítra potřebuje.

Nehledě na to, že existovala opravdu reálná šance, že se netrefí, pavouk se probere z letargie, zaleze do záhybu záclony a bude vyčkávat.

S povzdechem vstala, s učebnicí před sebou coby štítem a blížila se k tomu odpornému stvoření.

Nezabíjej ho. Slyšela ve své hlavě matčin hlas. To ti přinese neštěstí!

Tvrdila to pokaždé, když se Maybelline odhodlávala nějakého z nich zneškodnit.

Dnes nepochybovala, že její slova byla pravdivá.

Kvůli ní museli za její krátký život zemřít desítky pavouků… Bylo to tedy proto?

Přivodila smůlu do života sobě i ostatním?

Nejspíš.

Maybelline Everové bylo sedmnáct let.

V současné době žila v malém městečku Forks, ve kterém pršelo přibližně 350 dní v roce.

Něco málo přes měsíc navštěvovala 3. ročník zdejší střední školy a tak, jako každého, jí tam doprovázely její soukromá dramata. V tom rozdílu, že jedno z jejích soukromých dramat se ztvárnilo do hmotné osoby a pokud jde o to slovo „doprovázet“, bylo to myšleno doslova.

Před dvěma lety Maybellinini rodiče zahynuli při autonehodě.

Zůstala po nich jen jizva na srdci a hromada peněz.

Maybelline byla osoba velice cynická. Ovšem pyšnila se tím, že dokázala všechny své neřestné pocity – a že jich bylo opravdu hodně – schovat za zdvořile se usmívající masku.

Lhát se učila pečlivě už od svých pěti let. Pokud šlo o vycházení s lidmi, její schopnosti se zaměřovaly především na to, nepřitahovat příliš pozornosti.

Jistě, člověk by řekl, že když někdo nechce přitahovat pozornost, poupraví si trochu šatník. Vyhodí, řekněme, několik značkových hadrů a nahradí je obyčejnými. Bohužel.

A tak dávala důraz na to, aby všechny kolem přesvědčila, že se ve škole příliš dlouho nezdrží, že vlastně jen proplouvá a spolužáci o ni pomalu ztratili zájem.

Maybelline nikdy nemyslela na budoucnost. Nikdy neplánovala svou kariéru.

Nikdy si nepředstavovala velký rodinný domek s hromadou dětí pobíhajících na zahrádce.

Nikdy nikoho nemilovala.

Maybelline Everová se napřáhla a rukou s připravenou učebnicí pavouka zamáčkla.

Doprovázel jí zvučný klapot podpatků.

Ten zvuk nesnášela, podpatky milovala – to byla další z tragédií jejího života.

Na chodbě bylo neuvěřitelné ticho. Hutné a nepříjemné.

Nechápu, proč s tím tolik nadělám, pomyslela si.

Ticho bylo vždycky její součástí a ona ho vždycky milovala i nenáviděla.

Tak jako všechno.

Otevřela dveře učebny biologie a s tichým povzdechem zjistila, že pan Banner ještě nedorazil na hodinu. Ignorujíc pohledy spolužáků se otočila doleva.

Maybelline věděla přesně, jaká vzdálenost ji dělí od její lavice, úplně té poslední v rohu.

Devět kroků.

Třetím už klapot podpatků nebyl slyšet.

Pátým se spolužáci začali znovu bavit mezi sebou.

A když dosedla, všechno se zdálo v pořádku.

Přibližně pět vteřin, než se k ní přiřítila světlovlasá dívka a posadila se vedle ní.

„Ahój!“ protáhla Jessica Stanleyová. Jedna z těch mála, co ještě bavilo se občas objevit v Maybellinině otrávené společnosti. Zvedla k ní oči, na rtech zdvořilý, ale odměřený úsměv.

Nejspíš není dobrá čtenářka tváří…

„Už si slyšela tu novinku?“ vyptávala se jí nadšeně, oči doširoka rozevřené.

„Jakou?“ zeptala se Maybelline, bez špetky zájmu.

„Nastoupí sem šest nových lidí!“ řekla Jessica s úsměvem. „Není to báječné?“

Ne… Není.

Maybelline pohledem přelétla třídu a brzy jí došlo, že se baví o jednom a tom samém.

Ti nový měli dorazit už dnes, to se ve Forks nestávalo často.

Nebyla to dobrá zpráva. Vlastně to nebyla nijaká zpráva, bylo jí to jedno.

Znamenalo to jen to, že se bude muset držet stranou od dalších šesti lidí, za předpokladu, že půjdou do jejího ročníku. A že se budou zajímat... Což by nemuseli. Ale ostatní... by se mohli zajímat o ně. Jackpot. 

Jessica se jí ještě chvíli svěřovala se svými představami o nových studentech a Maybelline otupěle přikyvovala, myslíc jen na to, kdy zvedne ten svůj kostnatý zadek a přestane jí oblažovat svou společností. Vypadalo to, jako kdyby uzavřela sázku.

Kdo se dokáže s nedůtklivou Everovou bavit nejdéle?

Pokud přijde ještě někdo další, bude vědět, že je to něco na ten smysl.

Pár lidí se dívalo jejím směrem; Mike Newton, Eric Yorkie, Kevin Montgomery a Angela Weberová. Všichni měli dost slušnosti na to, aby se odvrátili, když se na ně podívala.

Angela dokonce vypadala zahanbeně. Byla jednou z mála lidí, kteří Maybelline nelezli na nervy. Nejspíš proto, že nebyla falešná, ani arogantní. Nevyšilovala kvůli vlasům, svým nehtům, nebo tomu, že se perfektní míry v současné době ještě víc smrskly. Byla dospělá, milá a hodná.    

Kdyby přišla ona místo Jessicy, nevadilo by jí to.

A pak se to stalo.

Znuděnost ji náhle opustila – tak rychle, až se jí po ní zastesklo.

Do hrudi ji zasáhl pocit, intenzivní a neuvěřitelně známý.

Bylo to, jakoby jí srdce ofoukl řezavě studený vánek.

Intuice se probudila k životu. Instinkt zablikal. Něco špatného se blížilo.

A to mohlo znamenat jediné.

Dveře učebny se otevřely, ale dovnitř nevstoupil pan Banner.

Vstoupil ten, který na jejím seznamu těch největších tragédií života s přehledem obsazoval první tři příčky.

Lucas Austin.

Svým způsobem ho neznala, svým způsobem ho znala až moc.

Poprvé se setkali asi před rokem. Bylo to na večírku v Severní Karolíně, kam tehdy chodila do školy. Na začátku byli přátelé – tak dobří, jak může být každý s každým, když už má něco upito – na konci proklínala sama sebe, že ten večer vůbec odešla z domu.

Pět měsíců po té události se přestěhovala do Forks s vědomím, že už déle nedokáže zůstat v blízkém okolí místa, kde se to stalo. Vybrala si to nejzapadlejší městečko, které snad existovalo. Takové, aby měla jistotu, že sem nikdy nepřijede třeba na dovolenou.

Logicky to dávalo smysl. Jaká byla asi pravděpodobnost, že se setkají znovu?

A proto měla téměř infarkt, když vešla do třídy, ve které seděl.

Nebydlel v Severní Karolíně, byl tam jen na zápase. Lucas, i když pocházel z malého městečka, se dostal do reprezentačního ragbyového týmu a často jezdil na turnaje.

Jak Maybelline přežila první měsíc ve škole? Potkala ho, když se akorát loučil se třídou a odjížděl do Evropy hrát. Ale teď byl zpátky.

Na rozdíl od ní tady měl kamarády – díky bohu.

Sedl si k chlapci, kterého neznala jménem, dostatečně daleko.

I když to nebylo tak daleko, jak by si přála.

Do třídy vešel pan Banner a ona jen mdle naslouchala jeho výkladu.

Někdy v polovině hodiny se Lucas otočil a podíval se na ni.

Usmál se.

Vstala a zeptala se profesora, jestli si nemůže odskočit.

A do třídy už se nevrátila.

Zbabělec.

Opakovala si Maybelline pořád dokola, odhodlávajíc se vystoupit ze svého auta.

Musela se do školy vrátit, a to nejen proto, že chyběla už celý týden.

Když přijela do Forks, podepsala papír, že zde dokončí třetí ročník.

Tudíž nemohla odejít. Nemohla se odstěhovat. Tak jako tak ji čekalo pět měsíců školy a k mononukleóze potřebovala podpis lékaře, takže…

Jsou i horší věci, tohle zvládneš, přesvědčovala sama sebe.

Mohla ztratit přece něco víc, než svou… důstojnost, ne?

Zamračila se, když si představila, co se v takovýhle situacích říká.

Hlavně, že máš milující rodinu. To málo, co zbylo z jejího srdce, se sevřelo v bolesti.

Potřásla hlavou, jako kdyby mohla ten pocit setřást a na všechny ty hrozné věci zapomenout.

Zdraví je taky důležité a o tom jediném snad nevedla černou kroniku.

Pak se taky zmiňují přátelé… Ups.

Vystoupila z auta dřív, než se sama stačila zničit ještě předtím, než vstoupí do školní budovy.

Její myšlenky, zdálo se, byly daleko nebezpečnější než samotná Lucasova přítomnost. 

Maybelline se na střední školu vážně zadívala. Byla to brána do pekel.

Od téhle chvíle, jeden z jejích největších nepřátel.

Prohrábla si dlouhé černé vlasy, a když vykročila, ušklíbla se na mladšího chlapce, který jí už několik vteřin pozoroval od svého auta.

Jen se předváděj, zbabělče... pomyslela si a vydala se vstříc svému osudu.

Ignorujíc nepříjemné pocity, včetně nutkání okamžitě vstát a utéct, přestála první dvě hodiny trigonometrie. Periferním pohledem sledovala každý Lucasův pohyb, takže když viděla, že vstává, dala si velmi záležet, aby odešla ze třídy ještě před ním. Možná až moc.

Protože narazila na překážku, sotva otevřela dveře.

Rychle ustoupila od toho něčeho, do čeho vrazila, překvapeně mrkajíc.

Bylo to… tvrdé.

Vzhlédla, aby mohla spatřit tu nejkrásnější tvář, kterou kdy v životě viděla.

Ostře řezané rysy, bledé jako alabastr, do bronzu zbarvené rozcuchané vlasy a zlaté oči.

Tenhle chlapec mohl z fleku dělat předlohu jakémukoliv malíři.

Tenhle chlapec… byl nepochybně jeden z těch nových.

Maybelline na ně úplně zapomněla a teď se velmi ztěžka vzpamatovávala, zvlášť když před sebou měla takovýhle zjev.

Nechápala, proč se na ni mladík mračí, dokud si nevzpomněla, že do něj vrazila.

„Omlouvám se,“ řekla rychle. „Neviděla jsem tě.“

K jejímu zmatení se jeho zamračení ještě prohloubilo.

Maybelline pozvedla obočí, ale instinkt jí napověděl, že je čas odejít.

Utéct. Před tou nelidskou dokonalostí.

Ten den ho potkala ještě jednou.

Snažila se pečlivě vyhnout jídelně, tak procházela chodbami, a když přešla na jednu z hlavních chodeb, zahlédla jeho bronzové vlasy v davu.

Okamžitě se na něj zaměřila, dychtíc po dalším pohledu a vzápětí si uvědomila, jak moc velká to byla chyba.

Zahlédla totiž toho, kdo stál vedle něj.

Byl vysoký, byl blond a byl bezpochyby tím nejkrásnějším a nejsmyslnějším mužem na téhle planetě.

Maybelline zůstala stát na místě jako přimražená.

Její srdce se divoce rozbušilo, zasáhl ji pocit tak silný, a tak neznámý, že se mohlo jednat o jediné.

Zavřela oči, v hlavě jí prolétla myšlenka na to, že pravé peklo teprve začíná.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 1. kapitola :