Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 6. kapitola

24.07.2012 (15:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2028×

Se zavřenými víčky si opatrně ťapkám prsty levé ruky po rtech. Políbil mě… Cítím stále teplo, které mi proudí po celém těle v příjemném mrazení. Nemůžu uvěřit, že to vážně udělal. Ukazováčkem druhé pravé ruky si motám pramen vlasů do spirály, když na mou tvář dopadají sluneční paprsky, které rozjasňují pokoj. Mžourám očima a s úsměvem na rtech vítám krásný nový den.

Buch! Buch! Buch!

Hoří snad? Neotvírám, dneska z postele nevylezu, budu si tu snít dál. Netuším, kdo ten uragán vpustil dovnitř, ale nemám ho ráda.

„Vstávat, lenochu! Den D právě nastal! Šupky dupky,“ volá Alex ze dveří.

Hergot, co se to jenom děje? Kdo jsi a co jsi udělal s naší Alex? Můj zasněný výraz mě však neopouští, ignoruju ji a dál se toulám v myšlenkách.

„Hele, Šípkovko, makej, nemám na tebe celej den,“ bručí Susan.

Tady někdo vstal špatnou nohou napřed, co? Hm, ten den nebude tak růžový, jak jsem si myslela, postesknu si. Střet s realitou není vždy jednoduchý.

Alex se přidá. „Honem, za hodinu je snídaně. Sraz v devět, ani o chlup pozdějc nebo uvidíš. Máme náročný den.“

Dveře za nimi prásknou.

Vyhrabu se z postele a z batohu se snažím vydolovat nějaké pěkné oblečení, protože dneska se chci líbit. Nemůžu se dočkat snídaně, až ho uvidím. Šaty nebo kalhoty? Sakra, nikdy jsem takové dilema neměla.

Cvoku, ozve se protiva. Kde ty ses tu vzal, co?

Dost, okřiknu se při záchvatu paniky. To zvládneš, uklidni se. Všechno bude fajn. Dopoledne nemá být příšerné vedro, takže tříčtvrťáky spolu s tílkem a mikinou budou to pravé ořechové. Tenisky Nike to celé jenom doladí. Vidíš, všechno se dá zvládnout hezky v poklidu. No stres!

Obléknu si svou soupravu stejné značky jako obuvi na cvičení, nazuju boty a s ručníkem kolem krku a kosmetickou taškou v ruce se vydám do umývárny. Vyčistím si zuby Colgate pastou, rozčešu vlasy, které stáhnu do uzlu. Ještě make-up a jahodový lesk na rty. Kdyby náhodou…

Mrknu na hodinky, které ukazují půl osmé, takže mám ještě čas do snídaně. Z ranní hygieny se vracím do chaty, kde v křesle sedí vysmátá Kim.

„Čemu se tlemíš?“

Kim se dusí smíchy. „Až uvidíš Alex, pochopíš.“

„Jakej styling dneska použila?“

Mrkne na mě. „Nech se překvapit, ale varuju tě, je to síla. A neber si to osobně,“ dodá ještě.

Co? To jsem z toho teda jelen, nechápavě kroutím hlavou.

O pár minut později mám tu čest zmíněnou krásku vidět. V blond vlasech spletených do copu, bez nalíčení, v červeném tričku a béžových kapsáčích s konverskami stejné barvy jako triko vypadá jako já, když jdu nakoupit mámě. To je vtip? Když se otočí ke mně čelem, zírám, jelikož má na nose moje dioptrické brýle, které používám jenom na čtení nebo na řízení.

„To si děláš prdel, že jo? “ křiknu na ni. „Kdo ti dovolil si vzít moje brejle?!“

Tohle je jediná věc, na kterou mi nikdo nesmí šáhnout. Chráním si je jako poklad, poněvadž nebyly zrovna levné.

„Jsem si je pučila,“ řekne ledabyle, jako by jí na nich nezáleželo.

Mám rudo před očima. „Okamžitě je vrať do pouzdra, nebo se neznám!“

Alex překvapeně zamrká, vyděšeně se podívá a rychle mizí uklidit brýle, než se vážně rozčílím. Kruciš, myslela jsem si, že to bude bezvadný den. Ty dvě kráčmery mi to dělají naschvál, že?

Vysvobodí mě Kim. „Za deset minut snídaně, jdem, ať nám to všechno kluci nezbaští.“

Konečně, zaúpím v duchu. Nenápadně před odchodem mrknu do zrcadla, kde na mě vykouknou dvě šedozelená kukadla plná vzrušení z očekávání, zvýrazněné rysy líčidly a vše upravené bez jediné chybičky. Můžu jít.

Po vstupu do jídelny se napomínám, abych zachovala chladnou hlavu, nijak na sebe neupozorňovala, nevrhala se na něho přede všemi a nevyváděla další nepřístojnosti, které by mohly všechno pokazit. Vykroč pravou nohou a tfuj, tfuj!

Za dveřmi mě však čeká zklamání v podobě jeho prázdného místa u instruktorského stolu. Nikdy nechodí pozdě. Proč na něj nemám dneska štěstí?

„Ahoj, krásko,“ ozve se za mnou.

Otočím se. „Nazdar, Maxi.“ Mé nadšení se změnilo do brblání.

„Nesmutni, večer ho tu máš jako na koni.“

Jak to ví?

„Vážně nevím, co máš na mysli.“ Zapírat, zapírat a zapírat!

Mrkne na mě. „Hele, vidím to na tobě a navíc, něco tu pro tebe od Romea mám.“

Zaloví v kapse u kalhot a vyndá zmuchlaný kousek papíru. Pro mě?

Podá mi ho a já ho s roztřesenýma rukama otevřu. Copak asi ukrývá?

Michelle,

musel jsem odjet vyřešit něco důležitého. Večer ti všechno vysvětlím.

Líbá, Quil.

Bože, to je tak romantické, až se mi z toho zatočí hlava.

Líbnu Maxe na tvář a se sladkým úsměvem si sednu k ostatním, kde se pustím do snídaně.

„Vážně, řekni, co mezi vámi je?“ hustí do mě Alex celou dobu, co se snažím pozřít kus tvrdého, tuhého chleba s plátkem ne moc čerstvé šunky.

„Hele, proč musí něco bejt?“

„Co to teda bylo? Jedeš po Quilovi, ne?“

Zakuckám se, až mě musí Kim praštit do zad.

„Cože? Já a Quil? Kdes to vzala, prosim tě,“ vytřeštím na ni oči. „Nehodíme se k sobě. A víš co? Už s tímhle za mnou nechoď, protože mě to už unavuje se furt obhajovat, na koho mám či nemám spadeno. Dejte mi se Susan pokoj!“

Seberu se, při odnášení nádobí minu Maxe u vedlejšího stolu, který mi ukazuje oba palce vzhůru. Zašklebím se na něj, odevzdám talíř a hrnek u okýnka a opouštím jídelnu.

V chatě jsem první, takže z kapsy můžu vyndat zmuchlanou kuličku papíru a znovu si ji přečíst. Dušička má pokoj, co? Nevrlý protiva mi náladu nezkazí. Musím si ho schovat. Kam bych ho měla ukrýt? Dumám, až dostanu po chvíli nápad: uložím ho do diáře s adresami, který mám zahrabaný na dně batohu. Slíbila jsem mámě, že jí pošlu pohled, takže se musím pak zeptat Quila nebo Maxe, kde bych mohla nějaký sehnat.

Poklidím si svůj svinčík, rozházené oblečení po ranním módním útoku poskládám a uklidím do batohu. Ustelu postel, což není tak lehké, jak se zdá, jelikož je peřina obrovská a dost špatně se s ní manipuluje, povede se mi dvakrát se do ní zamotat, než ji ustelu. Zpod pokrývky vytáhnu Kimin talisman – malého modrého méďu s velkýma očima – kterého si vozí vždy s sebou na cesty, aby tu měla kousek domova. V jejím věku jsem to dělala taky, hlavně kvůli tomu, abych se necítila sama a měla komu svěřovat přání a splíny.

Kim dorazí po mně a sedne si do houpacího křesla pod oknem. „Alex vyzvídá, co?“

„Nedá mi pokoj. Fakticky už nevim, co si mám vymejšlet. Za to Max se královsky baví.“

Přikývne. „Max je docela bezva, ne?“

„Jo, je to šašek. Člověk se s ním nenudí.“ Vyjdu z pokoje a sednu si naproti na malou vyšisovanou sedačku a pod hlavu si dám polštář.

„Neuvažovalas, že bys s Maxem zkusila chodit?“

Zvednu obočí. „Ty už taky? Co to s váma všema je, proboha?!“

„Neboj, jenom tě zkouším,“ chlácholí mě. „Ale popravdě, kdo se ti líbí?“

S Kim jsme si blízké od jejího incidentu. Věřím jí, jelikož mi připomíná malou sestru, kterou jsem nikdy neměla.

„Holky tu nejsou, takže ti to říct můžu. Jo, někdo se mi líbí. Sblížili jsme se. A, no, políbil mě. Bylo to naprosto boží,“ vydechnu. Stále si vybavuju jeho rozpačitost při loučení a jeho ruce držící ty mé, které mě nechtěly pustit. Nesmělé dobrou noc…

„No, a co ty, Kim?“ snažím se změnit téma. Přestože jsem jí neprozradila pana tajemného, Kim se neptá, za což jsem jí vděčná. Vstanu a natočím nám do hrnků vodu. Proč je tady najednou tak horko?

Kim se na mě usmívá. „Víš, já… Snažila jsem se. Fakt. Fakticky jsem chtěla na Glena zapomenout, jenže, no, nešlo to. Vyděsila jsem ho, když jsem se opila. Byl naštvanej. Včera jsme spolu všechno probrali. Trávíme spolu volné chvíle. A no, taky jsme se líbali,“ dodá s uzarděním.

Páni, oni to s Glenem asi dokázali. To je bomba!

„Ááá, to je naprosto super,“ rozzářím se. „Gratuluju,“ vyskočím z gauče a obejmu ji.

„Mám fakt radost, fandila jsem vám.“ Usmívám se od ucha k uchu.

Kim nasadí výraz Kocoura v botách ze Shreka. „Prozraď mi toho tvého, prosííím. Vím, že Max to teda nebude.“

Aha, zvědavost přeci jen zvítězila.

„Nevyslovím to jméno, ale má čtyři písmenka a Will ani Josh to nejsou. A do zelí ti nelezu.“

Kim vytřeští oči. „Kecáš!“

Kroutím hlavou, že si nedělám legraci.

„To jako fakt? On, jo? No, a co Susan? Víš, jak na něj bere.“ Upije trochu z hrníčku.

„S tím se bude muset něco udělat, ale vážně netuším co,“ povzdechnu si. Stočím si nohy pod sebe.

„Chtělo by jí taky sehnat někoho, když na Alex bere Danny.“ Páni, holka je všímavá. Ti dva jsou roztomilí a navzájem se hodně doplňují. Danny krotí divokou Alex, což zvládne málokdo. Netuším, jestli to Alex vnímá, ale nepřijde mi, že by to brala jen jako rozptýlení.

Kývnu. „Řekni mi, kde seženem stejného blázna, jako je ona sama. Takovej chlap snad neexistuje.“

„Když Susan nemluví a dělá, co se má, je to v poho, ale jakmile otevře pusu,“ kroutím hlavou.

„Musíme s ní něco udělat. Ona není špatná, jenom je pro normální život nepoužitelná. Třeba se na ni taky usměje štěstí.“

Kouknu na hodinky. „Za deset devět, padáme, nebo se Alex naštve. To by nebyl zrovna dobrej nápad, ještě by nám to při přípravě letního kina pro děcka pěkně osolila.“

Dopijeme zbytky vody a jsme připravené vyrazit.

U dveří se zastavíme.

„Tenhle hovor nikdy neproběhl, jasný?“ ujišťuju se.

Kim se usměje. „Nevím, o čem to mluvíš.“

Sbalíme se, zamkneme chatu a jdeme k hlavní budově, kde se stanovil sraz.

Z chatky obcházíme velký keř, za kterým je malá pěšinka, která nás dovede na malý travnatý palouk před hlavní budovu, tmavě bílou, zrenovovanou roubenku. Je vidět, že je stavěná od profesionálů, u nás doma byste takovou pohledali.

Když dorazíme, stoupne si Alex na malou stoličku a uchopí desky.

„Moji drazí, dnešek mám pod taktovkou já. Včera jsem se rozhodla, že tu pro děti uspořádáme takové malé letní kino. Vypsala jsem si pro každého nějaké úkoly, abychom to stihli všechno.“

„Danny, Max a kluci vytáhnou promítačku a dají ji do chodu.“ Jmenovaní odejdou.

Alex ukáže prstem na mě. „Ty sežeň bílé plátno, aby se na něm daly promítat filmy.“

„Kim, připravíš posezení na plácku před tím velkým srubem. Vem si k sobě ještě někoho z kluků, ať si neublížíš. Nemocnice je daleko.“ Kim odejde společně s Glenem a Willem.

Už teďka nemám Alex ráda, jelikož se z ní stal úplný generál. Nějak se do té role moc vžila.

„Všichni vědí, co mají dělat?“ Nikdo ani necekne.

„Skvělé, tak honem do práce, ať to stihnem.“

Jdu s kluky do společenské místnosti, kde ve staré dřevěné skříni je uložená promítačka. Jsou u ní všechny potřebné kabely s kotoučem pět set metrů dlouhé prodlužovačky, což by nám mohlo stačit, vzhledem k tomu, že využijeme plácek před hlavní budovou, táhnoucí se k prvnímu velkému srubu. Vedle skříně stojí v rohu smotané plátno. Zajásám, jelikož si neumím představit pouštět promítačku na obyčejné bílé prostěradlo. Jde to vůbec?

Šňůru strčíme do zásuvky a odmotáváme ji přes schody ven z roubenky, přes travnatý porost až ke srubu. Vidím Kim s Glenem a Willem, jak šoupají lavičkami, které tvoří půlka dřevěné fošny na dvou malých polínkách.

Zůstanu zírat na Alex, která pobíhá okolo. „Tam to nedávej, bude to tam překážet.“

„Ne, takhle, ale obráceně.“

„Jak to tam dáváš?“

„Tady bude stolek, copak nevidíš můj nákres?“

„Tohle tady stát nebude!“

Chudáci, ta je teda komanduje. Max nasucho polkne.

„Danny, kámo, s tímhle něco udělej, jinak jí asi zakroutím krkem. Bez urážky,“ dodá, když spatří naštvaný výraz v jeho tváři.

Přidá se Josh. „Takhle nás zničí do oběda, nebudeme to pak chtít dodělat, měla by zvolnit.“

Peter přikyvuje. „Nenechám se komandovat. Jestli mi to znechutí, tak s tím seknu a dělejte si to sami.“

„Danny, prosím, pomoz mi, já z ní mám hlavu jako včelí úl už od včerejška,“ snažím se ho obměkčit.

„Nic neslibuju, ale pokusím se.“ Nadechne se a odhodlaně si to k ní šine.

Ona ho přivítá a spustí na něj ten svůj kolovrátek, aby se podíval, jak to skvěle vymyslela, co všechno se dá zdokonalit. Vypadá docela zoufale, no, nedivím se mu. Chvíli jí ještě přikyvuje, ale pak ji obejme, ohne v pase, obkrouží s ní půl kruh a umlčí ji polibkem. Alex vypadnou desky z rukou a obejme ho kolem krku.

Danny, jsi skvělej. Kolektivní pískot a potlesk to jenom umocňuje.

„Víme, co máme dělat, zlato. Dej si chvíli oddych, jo? Půjdem se napít do jídelny,“ zavolá k nám, kdybychom je hledali. Super, o Alex je postaráno, takže všechno může být hezky bez stresu.

Počasí nám přeje, vypadá to, že nebe bez mráčků vydrží až do večera. Celkem se nám povede postavit dvacet laviček po třech, takže místa na sezení je tu dost. Plátno se postaví ke stěně srubu, aby na něj večer nesvítily lampy. Promítačku položí kluci na menší stolek a pomalu jí štelují nožičky, aby dobře zaostřila a nekymácela se.

Kim se ten nápad s letním kinem líbí, nemůže uvěřit tomu, že to napadlo Alex. Je tím uchvácena a na děti se moc těší.

První mrňata přijela okolo půl šesté a byla to ta Maxova. Jen co minibus zastavil, rozlítly se dveře a kluci vystřelili jako raketa. Všichni se vrhli na Maxe, až ho povalili a váleli se na něm.

„Ahoj,“ usmívám se na Daveovu ženu, Maggie, s malou Liz v náručí.

„Ti ďáblíci jsou už od včera jak na péro. Jsme zvědaví, jak je ta tvoje kamarádka dokáže uspat.“ Zacukají mi koutky. Nejsi sama, drahá.

Když už dorazí poslední opozdilci a prckové jsou usazeni na polenových lavičkách, stoupne si Alex před plátno.

„Ahóóój, všechny vás tu vítám. Vyberte si film, na který se chcete koukat a my vám ho pustíme. Kdo co chcete vidět?“

Všechny děcka křičely jeden přes druhého, až se nakonec shodly na Autíčkách 2. Před notebook Alex zapne dvd přehrávání a na plátně už kouká McQueen a mrká na ně. Nehybně sedí a s očima navrch hlavy sledují tu velkou bílou plochu, kde jezdí auta. Alex jim ještě každému dá napít čaje – povinně každý jeden hrnek.

Že by do toho něco přidala, vrtá mi hlavou.

Má domněnka se ani ne za hodinu potvrdí, když se děckám začnou klížit oči a postupně usnou. No, jasně, typická Alex, všechno si pojistí.

Bafnu šéfovou dne, odtáhnu ji za srub, kde ji podrobím křížovému výslechu.

„Cos dala do toho čaje, aby ta prťata spala?“

Alex si dá ruce v bok. „Nic jsem tam nedala,“ brání se.

Rukou ji přitlačím ke stěně. „Nehraj si se mnou, Alex, řekni mi, cos jim dala, než někdo umře.“

„Je to jenom silnej meduňkovej čaj, nic víc. Vzpomněla jsem si, že mi ho babi dávala, když jsem trpěla nespavostí. Pomáhá usnout.“ Spadne mi balvan ze srdce.

„Netušíš, jakej strach jsem o ně měla. Příště mě informuj.“

Alex si přešlápne. „Fajn, tak jsem to trošku řízla práškama na spaní. Přibalila jsem je omylem.“

„Alex!“

„Nešil, proboha. Jsou bráchovy, budou po nich spát jako miminka.“

To bude teda průšvih. Blbka jedna, oni ten čaj pili i dospělí!

Odcházím pomoct děti přenášet do klubovny, kde jsou nafouklé matrace, aby měly kde spát. Když přenáším Tommyho, ruka mu sklouzne na mé prso. Tohle se může stát vážně jenom mně. Procházím kolem Maxe, který se mi potichu pošklebuje a ukazuje na můj hrudník. Puberťák jeden. Takhle podobně přepravím několik dalších prcků, až jsem naprosto vyčerpaná a mám sto chutí sebou praštit do peřin.

Rozloučím se s dospěláky, počkám na Alex, až dokončí pusu na dobrou noc, což se protáhne o dost dlouhou dobu, a vydám se směrem můj pelech.

Sprchu nechám na ráno, vyčistím si akorát zuby, hupsnu do pyžama a hurá do peřin. Jen co dopadnu hlavou na polštář, uslyším ránu jako z děla. Panebože, co to je?!

Alex je vzhůru, ještě si nestačila vlézt do postele.

„Slyšelas to?“

Přikývnu. „Hele, vezmu si baterku a jdu se na to podívat, jinak neusnu.“

„Já se bojim, nikam nejdu.“

Celá Alex. „Nemusíš, zvládnu to. Tipuju to na ježka.“

Přes pyžamo na sebe hodím mikinu a kalhoty, nazuju pantofle, popadnu baterku, u dveří ji rozsvítím a vyrážím na obhlídku.

U prvních chatek, co stojí za tou naší, nic nevidím, slyším jen jakési hekání. Co nejrychleji tam doběhnu, když u smrku jedné z nich leží nahý Quil stočený do klubíčka a po těle má samé krvavé šrámy. Zachvátí mě panika, jestli je živý, v pořádku, jak zlé to je…

Neváhám, skláním se k němu a zjišťuji, zda je při vědomí.

Jen, co se ho dotknu, prudce otevře oči. Když mě spatří, uleví se mu. Potlačím zděšení, protože není čas hysterčit, ani se vyptávat. Později bude mít co vysvětlovat.

„Mám v rameni vražené sklo, dokážeš to vyndat?“

Neumím, ale to mu říci nemůžu. „Jednou jsem to dělala, ale už si to nepamatuju, můžeš mi dávat instrukce.“

Tichým hlasem mi říká, co a jak mám dělat. Poslouchám ho na slovo, až se mi povede střepy vyndat.

„Díky,“ vydechne. Rány se mu na zádech pomalu hojí.

Tohle není normální. „Záda se ti uzdravují.“

Nereaguje. Jen se na mě kouká.

„Jak to, že tu nikdo není?“

„Alex uspala půlku tábora nějakým dryjákem, takže buď v pohodě.“

„Jsi tu nahý a celý zbitý a potřísněný krví. Co se ti proboha stalo?“

Quil se mi zpříma dívá do očí, jako by zvažoval odpověď. „Kdybych ti řekl, že jsem to samé, jako Adam Hauptmann, uvěřila bys mi?“ Ne a ne. Ne, nevěřila a ne, nelíbí se mi to.

Vykulím oči. Myslí to vážně? Tohle přece v normálním životě neexistuje.

„Děláš si srandu?“

Zakroutí hlavou. „Myslím to vážně. Mohla bys mě mít ráda, přestože bys věděla, že se ve mně ukrývá ještě někdo jiný?“

„Nemluv hlouposti,“ vyhrknu. „Chytá tě fantas.“

„Jsem vlkodlak, Michelle!“ křikne na mě potichu a rozhlíží se kolem. „Tohle není místo na vysvětlování.“

„Já myslím, že je,“ syknu. „Nevěřím ti ani slovo. Zvedej se, musíš do tepla.“

Když se těžkopádně postaví, podívám se mu tvrdě do očí. „Tohle bude chtít hodně vysvětlovat, vlku.“

Kývne.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 6. kapitola: