Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 3. kapitola

03.07.2012 (16:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1709×

Dopolední program absolvujeme s Dannym, protože Quil jel zařídit věci ohledně dnešního odpoledního fotbalu. Jdeme nejprve známou cestou ústící na pláži u jezera, kterou zde zřídil park, a kde hrála minule parta lidí našeho věku volejbal. Obejdeme kiosek a zamíříme na druhou stranu. Alex se Susan, sledující Dannyho, si něco špitají. Kim se drží poblíž mě, občas pohledem zabrousí na Glena, kterému přerostlá zrzavá ofina padá do čela. Nakonec vyjdeme na malé mýtině, která je zde ukryta.

„Tak tady si něco povíme o zakládání ohňů a naučíme se pár smyček a uzlů,“ vypráví Danny o náplni dopoledne. Snaží se, aby působil jako Quil, jelikož je jeho zástupce, ale nejde mu to. Vysoký, o dva roky mladší brunet s nagelovanými vlasy, zelenýma očima a atletickou postavou. Je sice samá legrácka, ale autorita z něj moc nesrší, vtípky jsou chabé a nijak mě neoslňuje. Vzhledově nevypadá špatně, ale na Quila prostě nemá, ani kdyby se snažil sebevíc.

„Typů ohňů je mnoho, ale vám stačí tři základní. Znáte je?“

Pamatuju si je ze školy, ale radši mlčím, jelikož bych vypadala před ostatními jako šprt.

„Oukej, nejznámější jsou hranice, pagoda a pyramida. Pak máme ještě hlídkový oheň, neboli strážní. No a eště si ukážem, jak vyrobíme závěs na kotlík. Myslím, že to bude stačit,“ povytáhne obočí. „Takže si přineste deset ňákech klacků, ať z nich můžem stavět názorné ukázky.“

Poslechneme ho a každý si přineseme několik kusů dřeva. Všechny sesbírám ze země, jelikož při lámání větví bych se při své šikovnosti jistě zranila.

Z lesa se vyřítí Will řvoucí jako Tarzan s větvemi a listím v blond vlasech a běží k Susan, kterou úplně vyděsí.

„Nešahej na mě, ty pako!“

Culím se, jelikož Susan není pro každou srandu.

Sesedáme si do malého kruhu, klacky položíme před sebe a čekáme, co dál. Danny je nervózní, pravou rukou se stříbrným náramkem si prohrabává nagelované vlasy a potí se. Dospěláky si ještě neměl, co?

„Fajn, takže mi postavte hranici, to umíte všichni, ne?“ S pochybnostmi se podívám na Susan, která nikdy oheň nezakládala, jelikož doma jenom grilují a při kempování to dělá jejich táta. Jsem na ni fakt zvědavá, to bude podívaná.

Opravdu, Susan nezklame. V očích Dannyho malinko klesne, i když jí ochotně asistuje. Nakonec se jí to povede, takže přejdeme ke stavění pagody a pyramidy.

Danny pokračuje ve výkladu. „Pagoda se staví čtyřboká nebo šestiboká. Nejprve se udělá základna a poté se vždy o kousek blíže ke středu přidávají střídavě klacky. Patří mezi slavnostní ohně.“ Předvede následnou ukázku, kterou po něm zopakujeme.

„Pyramida je nejjednodušší, používá se na zatápění,“ dívám se, jak obratně staví příklad.

„Všechny klacky se postaví vzhůru do trojúhelníků, ze kterých pak vznikne pyramida. Musí se vám o sebe zaklestit, jinak to nikdy nebude držet,“ upozorňuje a přitom pobaveně sleduje Alex, jak jí to padá pořád na tu stejnou hroudu.

Alex mě dloubne loktem pod žebra. „Sleduj a uč se.“

„Danny, sim tě, ukaž mi to, nějak mi to nejde a jsem z toho nešťastná,“ mrká na něj svými dlouhými řasami.

Přiklekne si k ní. „Tak ukaž, co tu máme.“ Postaví jí pyramidu za okamžik.

„Páni, ty si ale šikovnej,“ pěje nad ním ódy.

„Takže takhle, jo? Páni, na to bych nepřišla, si dobrej.“ Danny si nervozitou přešlápne.

Petera to nebaví, a tak si staví figurky ze všeho možného, co si přinesl. Páni, má opravdu šikovné ruce, třeba se věnuje modelářství, napadne mě. Vyrobil pána se svým psem. Hezky propracované: hlavu ze žaludu s čepičkou, ve které vyřezal kapesním nožíkem obličej, tělo z kusu mechu, končetiny z klacíků, psův trup z mechu, končetiny z klacíků a hlava z nažky bukvice. Vypadají oba hezky plasticky. Nestačím žasnout, jelikož bych to do Petera fakt neřekla dle jeho červených vlasů s piercingy v obočí a rtu, poněvadž mi to k němu nesedí. Jo, opravdu nečekané.

Danny se snažil svou nudu zachránit ještě strážním ohněm a závěsem na kotlík. Nepovedlo se. Jsem zklamaná. Miluju přírodu a hry v lese. Jako malá jsem jezdila se sestřenicí Katy, bratrancem Jimem a s rodiči kempovat. Máma pro nás vymýšlela činnosti, abychom se nenudili. Tohle je fakt slabý odvar, navíc Quil by to jistě udělal jinak. Chybí ti fešák, co? Dostal se ti pod kůži a nedá ti spát. Protivo, vítej mezi námi! Kde ses toulal? Začala jsem tě postrádat, zvláště při nudě s Dannym.

„Tady máte kousky provazu, bude zkoušet smyčky a uzly podle předlohy, kterou vám dám. Až si všechno vyzkoušíte, tak můžete jít.“ Nemůžu jít hned? Základní umím, úpím v hlavě. Quile, kde jsi?

Všimnu si, že Glen s Kim sedí u sebe a společně studují obrázky a snaží se podle nich motat. Moc jim to sice nejde, ale smějí se a povídají si.

Páni, o ni spolu normálně vrkají jako dvě hrdličky?!? Dojde mi vzápětí. Možná Glen pozná, že Kim už není ta malá ségra od kámoše, jak kdysi bývala. Sluší jim to spolu. Udělám liščí smyčku, ambulanťák, lodní a dračí smyčku. Pak už si jenom s tím kouskem provazu hraju, abych se nenudila, a pozoruji ostatní. Will svazuje Joshe a náramně se u toho baví. Alex si namotává a smotává provaz okolo ruky, Susan se o to ani nepokouší. Peter se dál věnuje svým postavičkám. Přidělal pánovi ženu. Asi čeká přírůstek, jinak si to její mega břicho nedovedu představit.

„Ááá!“ Tenhle ječák poznám vždycky.

Susan, která na chvilku zmizla z mého zorného pole, škobrtla a má něco s nohou.

„Jsi v pohodě? Kde tě to bolí? Máš to oteklé?“ chrlím na ni jednu otázku za druhou.

„Levej, nějak jsem blbě šlápla a už jsem byla na zemi.“

„Dokulháš nějak do tábora?“ Přikývne.

S Alex ji na každé straně podepřeme a pomalu se vracíme zpátky.

U hlavní budovy si nás všimne Quil.

„Ahoj, co se stalo?“

„Susan blbě šlápla, má něco s kotníkem.“ Ale nenechá si na něj šáhnout, což je divné.

Podívá se na ni. „Mrknu se na to.“ Vykouzlí na něj zářivý úsměv.

Rukou jí prohmatává hlezenní kloub i celý nárt. „To je ale vážné, tak to zchladíme a obvážem. Kojote, v jednu odjezd, buď připravená.“

„Kam jedeš?“ vykoktá zaraženě Susan.

„No, asi na fotbal, předpokládám.“

Susan na mě vykulí oči. Nastane na chvíli pauza.

Poté vyskočí zdravá jako rybička. „Pojedu já, to zvládnu!“

Páni, to je mi ale uzdravení, cukají mi koutky. Alex si servítky nebere a řehtá se na celé kolo.

„Jsi obětavá, ale beru si Michelle.“

Před chatou je naprosté ticho. Susan v tu chvíli vypadá jako papiňák před bouchnutím. Radši ustoupím o dva kroky stranou, co kdyby.

Quil se na mě usměje a odchází pryč.

„Proč mě nechce? Já mám děti ráda. Navíc je tak hezkej, že jsem z něj úplně mimo…“ Jsem jak v Jiříkově vidění. To si snad dělá srandu, ona ho chce pro sebe?

A ty snad ne? Protivo, zalez!

Tak ať, mně je naprosto volnej. Sice to budou muka s ním v autě, ale nějak to přežiju. Krásná muka, ozve se mi v hlavě.

„Kojote, jo? Co nám tajíš?“ Alex se na mě dívá pobaveně. Susan mě propaluje vražedným pohledem.

Polknu. „Se mě ptal, co čtu za knížku.“

„Co že to vlastně čteš? Ty jsi totiž furt po nos zalezlá ve stránkách něčeho.“

„Patricii Briggs, Mercy Thompson.“

„Hm, tam je ta vlčí smečka, co?“ Přidá se Susan. Přikývnu. Divím se, že to vůbec zná. O mých románech prohlašuje, že to jsou cajdáky a jak to vůbec můžu číst? No, Alex čte snad jenom svoji šekovou knížku. Susan zásadně jenom anotace, což dělala i na gymplu s povinnou četbou. Pokud ji něco zajímalo, stáhla si referát.

V červených šatech se zavázáním za krk a sandálech čekám na Quila. Objeví se krátce po jedné.

„Připravená?“

Na tohle nebudu nikdy. „Jasně!“ Otevře mi dveře svého starého oprýskaného hummeru.

„Tak, děti, pojedeme?“ uslyším za sebou hlas paní Flatterboneové. Ona jede taky?

„Nasedat,“ zavelí Quil. Mamut naskočí na zadní sedačku za řidiče.

Paní kuchařka se posadí na přední sedadlo. „Pekla jsem jahodový koláč, snad si malí kluci pochutnají. Zlatíčko, nevadí ti, že budu sedět vpředu? Dělá se mi vzadu špatně. Nevím proč.“

„Určitě. Nevadí mi to, netrpím na nevolnosti při jízdě.“

„Máte ráda fotbal?“ Jedeme z kopce od hlavního štábu. Míjíme polorozpadlou autobusovou zastávku, kde pokuřuje mladík v roztrhaném oblečení. I tady mají vandráky?

„Můj malý vnuk tam hraje, náš Jessie,“ rozplývá se. „První zápas, škoda jen, že se toho nedožil jeho děd, to byl velkej fanda.“

Její smutek ale hnedka vystřídá úsměv. „Co vy? Jedete se bavit?“

„Spíš za trest.“

„Za trest?“ obrací se na Quila. „Takové hodné děvče a ty ji trestáš? Styď se! Kde jsou ti gentlemani?“

„Jede za odměnu. Je z nich nejlepší a nejschopnější.“ Moje srdce se tetelí blahem. On mě chválí! Usměju se na něj do zpětného zrcátka. Není on kouzelný, když chce? „Byla po ruce,“ dodává.

Takže není.

„To ráda slyším, chlapče, dobře sis vybral.“ Zčervenám, až se můj obličej podobá těm jahodám. Zmíněný se jenom culí od ucha k uchu.

Mamut se chvilkami válí po mně a škrábe mi holá stehna, jindy leží poklidně vedle. Nevynechá ani moje předloktí. Hlavou si pak ustele na stehně. A kvůli tomuhle jsem si brala šaty?

„Snad nemáš blechy,“ zabrblám si pod fousy.

Cesta utíká celkem rychle. Musíme to vzít přes les kvůli opravě silnice asi dva kilometry od vesnice. Jsem celá vytřepaná, obouchaná od auta, poškrábaná a oslintaná od Mamuta.

„Díky, Mamute,“ vyčítám mu to. Nakonec v pořádku dorazíme na místo.

Přijde nás přivítat modrooký blonďák, který vyvalí oči na mé nohy a předloktí.

„Teda, chlape, tos nemoh bejt něžnější?“ stáčí oči na Quila. V tu ránu nabírám červenou barvu.

Podívá se mi na škrábance od Mamuta. „Prosím tě, dyť to je ještě štěně, Maxi.“

Co? Moje spodní čelist se seznámila se zemí. To si dělá prdel, ne? Ještě se tomu oba zasmějí. Klesnuls, hochu, jsem zvědavá, jak si tohle vyžehlíš.

Jdeme společně k hřišti, kde už na tribunách sedí rodiče a příznivci malých fotbalistů.

„Tahle provizorní ošetřovna bude teďka tvoje parketa, kojote. Brigit je na mateřské a ještě chvíli se do školy nevrátí. Nechám tě tady, aby ses tu zabydlela.“

„Dík.“

Odchází zachmuřený.

Rozhlédnu se kolem. Stan je malý, uvnitř stůl s lékárničkou, židlemi okolo, malé provizorní lůžko. Snad mi moje znalosti budou stačit, jelikož vnitřní zranění nedokážu ošetřit.

Ze stanu vidím vše, co se na hřišti odehrává. I tu megeru dlouhovlasou, paní Millesovou, mám na mušce. Právě si potřásá rukou s Quilem a opět se na něj sladce culí. Ušklíbnu se, holka, zapomeň!

Quil už stojí uprostřed hřiště a přicházejí k němu dvě družstva, červené a žluté, malých šestiletých kluků. Chlapci si podávají ruce a pak už se rozprostírají po celém hřišti. Quil nohou drží míč, čeká na dva z každého týmu, aby mohl zahájit zápas. Pak už jenom zapíská a uhýbá hráčům z mušky.

Sleduju bedlivě dějiště hry, přestože mi oči často sklouzávají jen k jedné osobě v černobílé zebře rozhodčího. Pohled je to za všechny prachy. Jeho silná stehna kmitají a pobíhají na hřišti, po těle mu stéká pot, v obličeji má krůpěje a vlasy zmáčené. Musí vycítit můj propalující pohled, protože se jeho čokoládové oči střetnou s těmi mými. Cítím jiskření mezi naším spojením. Pohlcuje mě vzrušení, které opadá, když malí červení křičí gól.

Ozve se ale i dětský pláč. Proberu se, vyběhnu ze svého působiště s lékárničkou v ruce a zjišťuju, co se stalo. Malý Tommy si sedřel koleno a teče mu z něj krev.

„Neboj, to bude dobrý. Za chvíli už budeš zase běhat s ostatními,“ snažím se ho chlácholit.

Upře na mě uplakané oči. „Fakt, jo?“

Kývnu. „Dám ti na to desinfekci, aby se ti to nezanítilo.“ Stříknu mu na to jodisol.

„Teďka ti to vyčistím a přelepím náplastí, jo?“ Tamponem mu pomalu odsávám krev z rány, která nevypadá tak hrozivě jako na začátku. Po čištění mu to zalepím náplastí s rybičkou.

Usměju se na něj. „Hotovo, máš to i s obrázkem.“

„Jééé, to je super. Dík,“ uhání zpátky na hřiště pochlubit se s náplastí.

„Neměla bys ještě jednu ale s kojotem?“ ozve se mi ucha Quilův hlas. Zamrazí mě.

Proberu se rychle. „Copak, máš bebí?“

„Jedno by se našlo.“ Potutelně se usměje.

Nenechám se vyvést z míry. „Kde?“

Ukáže mi rozřízlý prst. „Promiň, kojoti došli. Pro tebe speciálně bych tu měla jedno divoké zvíře?“ Ukazuju mu žlutou kachničku. Cukají mu koutky.

„Když nic jiného nemáš,“ zabručí. Ránu mu vydesinfikuju, zalepím a teatrálně pofoukám. Nevím, co mě to popadne, ale náplast mu políbím. Zarazí mě až jeho překvapený a šokovaný výraz.

„Promiň, nechala jsem se unést těmi dětmi,“ vykoktám. Zmizí jako pára nad hrncem. Co to s ním udělalo? A hlavně, kde se to ve mně vzalo? Divím se sama nad sebou. Máš ho pod kůží… Sakra, to vím i bez tebe, protivo.

Ozve se znova píšťalka, což mě uklidní a já dál pozoruji zápas, když se povede žluťáskům střelit gól.

Po půl hodině je zápas ukončen remízou 1 : 1. Aspoň děti nebudou zklamané, že vyhráli ti druzí. Jsou ale všichni prcci šikovní. Jejich rozjařené tváře mi dělají radost.

„Michelle!“ otočím se a spatřím naši kuchařku.

„Pojď taky na koláč, nebo ti nic nezbude. Skvěle ses o chlapce postarala.“

Zčervenám. „Díky, to nic nebylo.“

„Neschovávej se tady, všichni jsou na tebe zvědaví. Navíc ostatní kluci tě chtějí taky vidět.“

Nenechám se dlouho přemlouvat a vydám se s ní k občerstvení a ke stolům, které jsou zaplněny malými fotbalisty. Tommy vypráví o ošetřování a o statečnosti, jak ani nepípl. Na dětech miluju jednu věc: nic nepředstírají. Jsou přirozené a nepřetvařují se jako dospělí.

„Asi si ji vezmu za ženu,“ prohlásí. Naprosto mě odzbrojí a můj zadržovaný smích se dere na povrch. Snažím se ho tlumit dlaní, ale moc mi to nejde.

„Tak až vyrosteš, jo?“ mrknu na něj. Celý nabere odstín svého dresu. Je roztomilý.

Pokračuju za paní Flatterboneovou, která mě posadí ke své rodině. Jsou všichni strašně milí. Povídáme si o malém Jessiem, o okolí, kempu, až se řeč stočí ke mně. Nerada o sobě mluvím, pokud to není nutné. Nepřipadám si ničím zajímavá. Vyptávají se mě na školu, jak se mi líbí v kempu, na záliby… Strávíme zde ještě hodinu, ale pak už se vydáme na cestu zpět. Mamuta vidím až v autě na svém místě. To zase bude jízda.

Quila před odjezdem ještě odchytí medovka, že s ním chce něco probrat v kanceláři. Už jsem na ni alergická a cítím, jak mi vyskakují pupínky, jen co ji vidím nebo slyším. Zalez a nech ho na pokoji, křičí moje mysl. Vrátí se za chvilku se sdělením, že nás odveze Max, protože on se tu musí zdržet. Co si na něj vymyslela?

Max nás s paní Flatterboneovou naloží do svého náklaďáčku. Jednu výhodu to má, nebudu dělat Mamutovi polštář.

 „Jaký to bylo? Cos tam s ním všechno dělala?“ Alex je zvědavá jak opice. Co jí je do toho.

„Já s ním nic. Jen jsem ošetřila pár děckám rozbitá kolena.“ O lepení Quilova ukazováčku pomlčím.

Susan se na mě mračí jako sto čertů. Nevydržím to, takže na ni vyjedu. „Co tě žere, Sus?“

„Drž se od něj dál, protože ho chci pro sebe. Přestaň po něm čučet, zkrátka, vyhýbej se mu.“

Tohle všechno je kvůli Quilovi? Jo, líbí se mi, ale je to instruktor.

„Co? Já tě vážně nechápu. Kvůli chlapovi mi tu budeš promlouvat do duše?“

„No co, pořád na něj děláš oči! Co na tobě může vidět? Navíc se na sebe podívej! On o takovou, jako seš ty, vůbec nestojí. On má rád hubený typy jako jsem já!“

Lapu po dechu. To, že je naivní, víme všichni, ale tohle bych do ní neřekla. Její slova se mě dotknou a hodně. Nikdy jsme si nemyslela, že je toho schopná i ona. U Alex to je normální, ale Sus?

„Fajn,“ procedím mezi zuby. Kazit si tenhle pobyt od ní fakticky nenechám.

Spokojeně se usměje.

Někdo zaklepe na dveře. Nezvaným hostem je Danny.

„Michelle, Quil chce s tebou mluvit. Máš jít za ním do klubovny.“ Sus práskne dveřmi od pokoje.

Odcházím a rozzuřenou Susan nechávám v chatě.

„Danny, nechceš na chvilku zůstat?“ svádí ho Alex.

„Mám ještě povinnosti,“ vykroutí se a rychle opouští naši chatku. Alex mu teda dává. Docela ho lituju.

U klubovny jsem za pár minut. Zaťukám.

„Dál,“ ozve se líně hlas, který neznám.

Vejdu a spatří instruktory v tričkách s logem kempu hrající kulečník.

„Máš tady návštěvu, kanče,“ prohodí brunet ve věku Quila. „Je to docela kus.“

Quil otočí hlavu od šťouchu do červené koule. „Á, Michelle, tady jsi.“

„Chtěls mě vidět?“ Nemám na něj náladu.

Zkoumá mě pohledem. Není mi to příjemné, zvláště ve společnosti dalších. On zapadá perfektně, ale já sem nepatřím. Nesnáším být středem pozornosti, zvláště tehdy, když nikoho neznám. Všichni ve mně vidí poslušnou žačku, která poslouchá na slovo. Nervozitou si začnu žmoulat ruce, které se mi potí. Jsem sklíčená. Susan i ostatní mají pravdu, nepatřím do jeho života. Nehodím se sem. Nejradši bych vzala nohy na ramena, ale nejde to. Klid, holka, to dáš! Buď silná!

„Volal mi Max, chce si tě pučit na zítra pro děcka. Prej ses mu líbila a on by potřeboval helfnout s nějakou bojovkou pro prcky. Mám mu zavolat, zda to bereš nebo ne.“

Při pohledu do jeho hlubokých černých očí vidím tu nevyslovenou otázku. Dává mi vybrat, uvědomím si. Jsem zmatená a nevím, co odpovědět. Přitahuje mě a já se od něj nedokážu odtrhnout. Sakra, proč je to tak těžké?!? Chce se mi brečet.

Tohle je na mě moc, nezvládám to. Potřebuju od obou i celé naší skupiny pauzu. Příjemná změna, aspoň si promyslím, jak se mám rozhodnout tak, abych neranila toho druhého.

„V kolik mě zítra vyzvedne?“

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 3. kapitola: