Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 9. kapitola

16.08.2012 (14:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2457×

Najednou se vše kolem nás zastavilo a čas přestal běžet. Okamžitě jsem přiběhl k Belle. Ne proto, že bych se neovládl a chtěl zaútočit, ale protože jsem byl připravený ji bránit. U Belly jsem se ani nemusel snažit ovládat, protože to pro mě bylo naprosto přirozené a nedělalo mi nejmenší potíže být při ní, i když jí tekla krev. Kéž bych se ovládl i u Clarrise. Aro naštěstí zvládl situaci a veškeré upíry, u nichž si nebyl jistý, že by vydrželi přítomnost krve, poslal pryč. O Bellu se nakonec postarala Bianca, protože jako člověk nejlépe zvládala pohled na krev.

Když Bella odešla, Aro zase přesunul veškerou svou pozornost na mě.

„To je vlastnost lidí, pořád krvácí,“ zasmál se Aro svému vtipu. „Ale zpátky k věci. Edwarde, dozvěděl jsem se správně, že čteš myšlenky.“ Ani to nebyla otázka a pokračoval dál. „Můžeš mi proto podat ruku?“

Nedělej to! vykřikl mi v hlavě hlas. Ale co bych měl asi tak jiného udělat, odmítnout vládce nemůžu, teda pokud nechci umřít, a to já teď opravdu nechci. Odvolej se. Nevěděl jsem proč, ale něco mě nutilo, abych tomu upírovi věřil.

„Odvolávám se,“ řekl jsem pevným hlasem a zaskočil svojí odpovědí Ara.

„Cože?“ zeptal se, jako by se přeslechl.

„Odvolávám se,“ zopakoval jsem už méně jistý. Aro se napřímil a blýsknul zlomyslným úsměvem.

„Jakým právem?“ Opět se ozvaly myšlenky cizího upíra. Právem mého daru a myšlenek ostatních. Vzhledem k tomu, že nejsem příslušníkem gardy, nemám povinnost věrně sloužit a plně se podvolit.

„Právem mého daru a soukromých myšlenek ostatních,“ zopakoval jsem po upírovi. „Vzhledem k tomu, že nepatřím do vaší gardy, nemám povinnost se plně podvolit.“ Bál jsem se říct vše, přece jenom ten upír naproti mně je nejmocnější bytostí na světě a asi se nestává každý den, že by mu někdo odporoval.

„Dobře, tvoje právo uznávám, ale v čím jméně?“

Ve jméně Iris Avital Arningové, mého stvořitele, ve jméně Nicolase Paula Blanche, dávného přítele, ve jméně Isabelly Swanové, mé lásky, a ve jméně Ara Volturiho, vládce mého světa.

Odříkal jsem přesně to, co mi upír napovídal, i když konec jsem musel hodně cedit přes zaťaté zuby.

„Věřím ti, Edwarde, že ses neprovinil. Ale přeji si, abys mi alespoň odpověděl. Víš o minulosti Iris Avital a kde přebývala před tím, než jsi ji poznal a než tě proměnila?“

„Ne.“ K tomu jsem nepotřeboval ani nápovědu od Nicolase, jak jsem už poznal.

„Opravdu se ti nikdy o ničem v její minulosti nezmínila?“ naléhal Aro.

„Poznal jsem ji ještě jako člověk, a když jsem se po proměně probudil, starala se o mě rok její komorná a pak odešla. Iris jsem od své proměny neviděl a objevila se až před měsícem u mého domu.“

„Aha, ta komorná byla upírka?“

„Ne, byla člověk. Iris cestovala spolu s ní a s upírkou, kterou vydávala za svou sestru.“

„Jak mohla být člověk?“ přemýšlel nahlas Aro.

„Měla výjimečný dar už jako člověk.“

„Jaký?“ zeptal se ihned Aro.

„Měla nadání pro míchání bylin a díky nim například zvládla odradit upíra od svojí krve… i novorozeného.“

„To je velmi zajímavé, takže něco jako čarodějka.“

„Ano.“

„Říkal jsi: ‚Už jako člověk’, znamená to, že víš, že je upírka?“

„Jak jsem řekl, Iris se asi před měsícem objevila u mého domu. Sama se ubytovala, ale Aya a Freya Gloria nebyly tak drzé, a tak Iris pouze navštěvovaly. Viděl jsem, že Aya byla proměněna, a nemohl jsem přečíst její myšlenky, sama mi poté prozradila, že si vytvořila něco jako bylinný štít, přes který žádný dar nepronikne.“

„Zajímavé, že bychom naši rumunskou přítelkyni Iris Avital hned tak nezlikvidovali?“ zeptal se Aro a otočil se na své bratry.

„To nepřichází v úvahu. Je to Rumunka! Pokoušíme se ji chytit už tisíce let, nemůžeme ji jen tak pustit,“ namítal ihned Marcus.

„Co ty, Caie?“ zeptal se Aro a chytil posledního z bratří za ruku, pak ji pustil a radostně zatleskal. „Úžasné! Rozhodnuto, můžete sem, prosím, přivést Iris Avital?“ jásal radostně Aro. „Edwarde, ty můžeš jít. Tedy pokud ses nerozhodl, že se připojíš ke gardě. Samozřejmě bychom přivítali i nádhernou Isabellu. Stačilo by ji proměnit. Její talent je pozoruhodný už v její slabé lidské schránce, natož až ji proměníš. Ale jak jsem postřehl, Isabella ještě nemá nejmenší tušení, že existujeme, stejně jako ostatní lidé v tvém okolí, doufám.“

„Ano, Isabella nic netuší.“

„Dobře,“ odsouhlasil Aro a já se otočil k odchodu. „A co ta garda?“ Naposledy jsem se otočil na bláznivého vládce upířího a vlastně i lidského světa.

„Zatím nemám v úmyslu se k vám připojovat a něco mi říká, že ani nikdy mít nebudu.“

„To je škoda, ale snad si to někdy rozmyslíš.“ Tos uhodl, pomyslel jsem si a pospíchal, abych už byl u mojí Isabelly. Moje Isabella, jak krásně to zní.

„Pane, mohu jít doprovodit starého přítele?“ zeptal se za mnou ještě jeden hlas, který vystoupil z davu.

„Samozřejmě,“ přitakal Aro a u mě se objevil Nick.

„Odvedu tě k Isabelle, v takovéhle spleti chodeb by ses i ty ztratil,“ zasmál se a šel přede mnou. Chvíli jsem sledoval jeho hnědé vlasy a nemohl uvěřit, že ho zase po tak dlouhé době vidím.

„Ztratil jsi řeč? To se u tebe moc často nestávalo, teda aspoň jak si pamatuji. Možná ti upírství leze na mozek.“

„Možná jo,“ přitakal jsem mu.

„Tys nedostal můj dopis, aby ses Iris vyhýbal?“

„Dostal, ale když přišel, už jsem ji znal a vůbec se mi nezdála nebezpečná a děsivá, jak jsi ji tam líčil.“

„Hm, kočka. Taky se mi líbila, když jsem našel její obrázek mezi knihami. Přesně můj typ.“

„Nevím,“ řekl jsem nepřítomně.

„No jo, tvoje Isabella na ni nemá,“ řekl toužebně a já pohledem okamžitě vylítl k tomu jeho, ale to už se smál. „Jen sranda, ne?“

Dlouhou chvíli jsme procházeli chodbami, a pak jsme přišli k dřevěným dveřím. Za nimi klidně spala Bella a chvíli po tom vylezla z pokoje Bianca.

„Před chvílí usnula, asi byste měl počkat, než se vyspí.“ Přikývl jsem a hrnul se do pokoje.

„Počkám s tebou, než se probudí. Je divný tě vidět živého po sto padesáti letech.“ Usmál jsem se, i když hlavní bodem veškerých mých myšlenek byl právě anděl ve vedlejším pokoji. Opatrně jsme vešli do pokoje. Tedy alespoň já jsem se snažil být opatrný, Nickovi to bylo jedno, protože stejně věděl, že Bellu zrovna teď moc věcí neprobudí. Spala opravdu tvrdým spánkem a skoro se ani nehýbala.

„Vážně ji miluješ,“ konstatoval překvapeně Nick a vyrušil mě z pozorování spící Belly. Trhnul jsem k němu hlavou, abych mu souhlasně a potěšeně přikývl, ale dlouho jsem to nevydržel a hned jsem se vrátil zpět k Belle.

„Miluje i ona tebe?“ zeptal se na zásadní otázku Nick a podíval se také na Bellu.

„Snad ano,“ odpověděl jsem zkroušeně. Nick si ji zkoušel představit jako upírku. A mě to trochu dost naštvalo. Proč by měla být jako já? Proč by měla trpět, aby pak trpěla ještě víc? Co by získala? Jen věčné pálení v krku. Bolest? Je to prokletí a já přece nemůžu dovolit, aby moje jediná láska kdy trpěla.

„Proměníš ji, že jo?“ zeptal se Nicolas na otázku, která ho už dlouho pálila na jazyku. Sám bych rád znal odpověď. Chci, aby byla vyčleněná z lidského kolektivu? Chci, aby se z ní stala bytost, kterou jsem já? A pak přišlo to jediné, na čem opravdu záleželo. Chtěla by to?

„Edwarde,“ zavzdychala skoro nesrozumitelně Bella a probrala mě z veškerých myšlenek. Moje ego zaplesalo, že se jí o mně zdá, a moje nitro bylo jako před výbuchem. Před výbuchem nekonečného štěstí.

„Tak co? Proměníš ji?“ zeptal se znovu Nick. Chápal, že nad tím musím přemýšlet a sám se také hloubal v tom, jestli někdy najde někoho, ke komu bude cítit to samé, jako já cítím k Belle.

„Nechci,“ vylétlo ze mě.

„Cože?“

„Nechci. Nechci jí brát možnost výběru, ale sám bych nechtěl, aby byla se mnou.“

„Vždyť ji miluješ, nebo ne?“

„No právě, že miluji, už jen kvůli tomu bych ji měl poslat na druhou stranu planety. Nezasloužila by si mě, ani kdybych byl člověk, natož teď. Vždyť já mám každou noc jinou. Nehodí se, aby někdo jako Isabella byla se mnou. Má mít milující rodinu, skvělého manžela, psa, hodné děti, spoustu kamarádek a dům se zahradou. Já jí nemám co nabídnout, teda nic, co by stálo za řeč. Jsem proutník, domů se vracím nad ránem a v poledne moji postel opouští každý den jiná žena, ať lidská, nebo upírská.“

„Pokud ji opravdu tak miluješ, jak se jí můžeš jen tak vzdát?“

„To nepochopíš, ani já to nechápu. Nechci přijít ani o vzduch, který dýchá, ale jestli si mám vybrat mezi jí a mnou, tak rozhodně volím sebe. Jestli bych měl trpět, klidně, hlavně když to není ona.“ Nicolas se najednou tak silně rozesmál, že jsem si myslel, že snad i probudí Bellu.

„Promiň,“ omlouval se mi ještě s širokým úsměvem na rtech. „Ale ty ses úplně změnil. Teď vypadáš jako někdo z těch podpantofláků.“ Jeho poznámku jsem přešel, protože se Bella zase zamrvila. Opět jsme chvíli mlčeli, ale Nicolas zkrátka není tep typ, co je zvyklý mlčet.

„Co teda hodláš dělat? Řekneš jí to?“ Už zase mluvil vážně a já to jedině oceňoval.

„Nevím a ano. Hodlám se rozhodnout podle Isabelly, ale musí to vědět. Pokud to bude chtít překonat, budu jí vděčný.“

„A pokud ne?“

„Jak jsem řekl. Nechci, aby byla se mnou.“

„A to o ni nechceš bojovat? Nechceš ji získat? Vím, že to vyzní špatně, ale donutit ji, aby se k tobě… připojila?“

„Zaprvé, získávají se trofeje. Zadruhé, v životě bych ji do ničeho nenutil.

A zatřetí. V… lásce nemůžeš bojovat, i když je třeba sama láska jako válka, lehko vznikne, těžko skončí a nikdy nezapomeneš, ale to neznamená, že kvůli tvé bolesti musí trpět i ten, komu bys nejraději zakázal plakat. Já sice Isabellu… miluji, ale nechci jí způsobovat trápení, už takhle si toho v životě prožila spoustu.“

„Ale když ti sama řekla, že tě miluje, šeptá ze spaní tvoje jméno. Jak si vůbec můžeš myslet, že by chtěla jen tak dobrovolně odejít?“

„Nicku, upíři milují celou svou podstatou, ale lidská láska je pomíjivá. Nikdy si nebudu jist, jestli mě Isabella ještě stále miluje, jestli se jí nehnusí jen samotný pohled na mě.

A proto nechci bojovat, když bude chtít odejít. Zhořknu třeba smutkem, ale nebudu bojovat. Vím, že je to u mě divné, ale jsem rád, že alespoň jednou za život nepřemýšlím tak sobecky.“

„Zase si tak nefandi, někdy pořád zníš, jako starej dobrej proutník Masen! To, co se z tebe stalo, ti udělala Isabella,“ zasmál se Nick.

„Já vím a jsem jí za to šíleně vděčný,“ potěšeně jsem se usmál, a když jsem se s idiotským úsměvem podíval na postel, Bella už nespala. Seděla na posteli, ruce v bok a nesouhlasně se mračila. Nechápal jsem, jak jsem si jí nemohl všimnout. Celou dobu jsem poslouchal její dech, tep i sebemenší otočení a najednou jsem propásl její probuzení.

Bella na mě nenápadně mrkla, že si toho ani Nick nevšiml.

„Dobré ráno, Isabello,“ pozdravil ji Nicolas, ale ona ho utnula hned na konci.

„Co jste zač?“ vykřikla.

„Co?“ zeptal jsem se překvapeně. Vždyť to přece ví, sama to zjistila. A pak mi to teprve docvaklo. Asi jsem upír s nejdelším vedením.

„Co jste zač?“ zeptala se pomaleji Isabella. Nicolas ji jen se zájmem pozoroval, ale jakmile se znovu zeptala na tu samou otázku, zeptal se mě v myšlenkách, jestli má odejít a nechat nám soukromí. Ale mně bylo jasné, že by si pak Bella myslela, že jsme v bezpečí a začala by mluvit normálně, což ale zrovna teď nepotřebuji.

„Upíři,“ řekl jsem potichu, ale aby to Bella slyšela. Bella zatajila dech, a dokonce i tep se jí zrychlil, i když ne tolik, jak by měl, když je vyděšená.

„Cože?“ zašeptala pro lidské ucho neslyšitelně a zalapala po dechu. Musím uznat, že herečka by byla perfektní.

„Chtěl jsem ti to říct, ale bál jsem se tvojí reakce,“ řekl jsem s rukama ve smířlivém gestu a pomalu se k ní pokoušel přijít blíže. Ale ona okamžitě vystřelila k čelu postele a snažila se sbalit do kuličky. Chvíli jsem se opravdu zalekl toho, že se mě bojí, ale pustil jsem to z hlavy v momentě, když jsem si vzpomněl na letadlo a naše netradiční vyznání lásky. Bella byla vážně skvělá. Třásla se jako osika a dokonce začala i popotahovat k pláči. Celý hrad poslouchal naši konverzaci a kromě Belly a mě nikdo nemluvil ani nevydával žádný zvuk, kdybych neslyšel jejich napjaté myšlenky, snad bych si i myslel, že jsme tady jenom my tři.

„Všichni tady jsou…?“ zeptala se potichu a zakroužila prstem v kolečku.

„Ano, toto je v podstatě něco jako sídlo králů.“

„A ten muž. Aro. Ten řekl… Alice, Emmett, Cullenovi, ti jsou také…?“ schválně se odmlčela, aby dokázala svůj strach to slovo i vyslovit.

„Ano,“ přitakal jsem jednoduše.

„Pane Bože,“ zašeptala nevěřícně Bella. Už mám toho divadla plné zuby. Už bych se rád vrátil domů, asi bych to měl uspíšit. Je na čase, aby Nick odsud vypadl.

„Nicku, mohl bys nás nechat…?“ Větu jsem dokončil kývnutím ke dveřím. On samozřejmě přikývl, protože nechtěl být u hysterického Bellina jekotu, až jí dojde, kde to vlastně je, jak si pořád přehrával v hlavě. Respektoval také člověka v pokoji, a tak se vydal pomalou lidskou chůzí, což bylo, jako by se ploužil šnek a ještě jste ho zpomalili. Když Nicolas konečně odešel, pokusil jsem se neslyšně posadit k Belle na postel a jí se tak vzrušeně rozbušilo srdce, ale to se dalo pochopit očima přihlížejícího i jako strach. Bella se smála od ucha k uchu a už chtěla něco říct, když jsem jí ukazovákem přes pusu ukázal, aby mlčela, pak jsem si poklepal na ucho a ona naštěstí ihned pochopila, že nás poslouchají.

„Bello,“ začal jsem a zároveň se snažil, co nejrychleji napsat vzkaz pro Bellu. „Vím, že to zní divně, ale já jsem si to nevybral. To ti chci hlavně říci. Většina z nás si to nevybrala. Přísahám ti, že ti nikdy v životě neublížím a budu tě chránit, jak jen to bude možné. Samozřejmě i pochopím, když začneš ječet, vyšilovat a bát se, ale musím tě ještě jednou ubezpečit, že ti nic nehrozí.“ Podal jsem Belle papír a ona ho v rychlosti přečetla.

„Chci okamžitě domů,“ zašeptala přesvědčivě.

„Dobře, najíš se, já si ještě promluvím s Arem a můžeme jet, ano?“

„Ne, chci jet teď hned. Slibuji ti, že nebudu dělat při cestě žádné unáhlené scény a že si tě vyslechnu, ale teď musím rychle domů,“ řekla roztřeseným hlasem.

„Dobře, tak pojedeme,“ přikývl jsem a taky se tak radostně usmál, jako se na mě Bella smála celou tu dobu.

Vyrazili jsme chodbou a díky silnému aroma svobody mi ani nemuseli ukazovat cestu a já ji sám našel. Když už jsme byli u recepce, zjevili se za námi Aro s Iris.

„Edwarde?“ řekl napjatým hlasem Aro, když jsem se hned neotočil. Bella mě napodobila, ale když uviděla Iris, tak si zalezla trochu za mě.

„Ano, Aro?“ zeptal jsem se klidně, i když to ve mně naprosto žhnulo zuřivostí, že mě ještě zdržuje.

„Dávej na Isabell pozor. Ty jsi třeba do gardy nechtěl, ale ona by mohla.“ Zatnul jsem čelist a držel jsem se, abych po vládci neskočil.

„Dobře.“ Div jsem nezavrčel.

„Dávejte na sebe pozor oba,“ řekla Iris. „A děkuji, zachránils mi život.“ Z myšlenek jsem jí vyčetl, že opět zaměnila svůj život za cizí a trochu mě to naštvalo, ale uklidňoval jsem se tím, že ani Aya a Freya Gloria nejsou nevinné. Když se Aro ode mě dozvěděl, co všechno Aya umí, rozhodl se, že ji musí mít mezi svými talenty, a tak se dohodl s Iris, že když se spolu se svou smečkou připojí ke gardě a budou jí navěky oddané, aniž by chtěla kterákoliv odejít – teda hlavně Aya -, bude Iris vše odpuštěno.

Těmito myšlenkami jsem se ale zaobíral jen chviličku, protože jsem si ihned zase vzpomněl na Bellu, a jak už s ní chci být doma a promluvit si s ní v soukromí.

„Sbohem,“ řekl jsem a otočil se k odchodu. Bella také něco zamumlala a držela se těsně vedle mě. Chtěl jsem ji chytit za ruku, ale teď by to asi nebyl zrovna nejlepší strategický bod.

„Nashledanou,“ zavolala za námi Iris. To tak.

„Nashledanou, jo a Edwarde?“ zavolal za mnou ještě Aro a donutil mě se tak na něj ještě naposledy otočit, než zmizím z Volterrských zdí. „Nicolas vás odveze na letiště.“ Jakmile to dořekl, stál vedle něho Nick a prohazoval si klíčky v ruce.

Rychle a v tichosti jsme se spolu s Nickem vydali do garáží a vyjeli na letiště.

„Uf, ani nevíte, jak jsem strašně rád, že jsem vás viděl, hlavně tebe, Edwarde, vážně jsem si myslel, že jsi mrtvej.“ Nick spustil, a dokud jsme nedojeli na letiště, tak jenom mluvil.

„Díky, Nicolasi,“ poděkovala mu Bella, než vyskočila z auta.

„Taky díky, Nicku. Bez tebe bych to nezvládl. Jsem rád, že jsem tě potkal. Díky, kámo.“

„No jo, prosím tě, co bych pro tebe neudělal. Ale dej si pozor na to, co s tebou ta Isabella dělá, vážně se z tebe stává přeslazená náhražka chlapa. Za chvíli tě už vůbec nepoznám,“ zasmál se naposledy Nick a odjel pryč.

Bella si úlevně povzdychla a chytila mě za ruku. Usmál jsem se a natáhl jsem se pro polibek, ale ona mi uhnula.

„Co je?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Nejdřív se hodlám dostat z Itálie.“

„Souhlasím,“ přitakal jsem a společně jsme odešli na terminál a já ukecal tu dívku, co tam bezradně seděla a nevěděla si, co počít, aby nás propašovala do nejbližšího letu do Ameriky. Letadlo mělo odlítat za půl hodiny a už stálo na dráze, ale shodou náhod byla dvě VIP místa volná a mohla nám je na poslední chvíli ještě prodat se slevou.

Když už jsme konečně pohodlně seděli v letadle, pocítil jsem, jak ze mě veškerý stres spadl a já se konečně mohl uvolnit. Bella to zřejmě také pocítila a potěšeně si opřela hlavu o moje rameno a zavřela oči. Samým vyčerpáním po chvíli usnula a probudila se až za hodinu a půl.

Chvíli jsme se navzájem pozorovali, a pak se Bella naklonila pro polibek, ale v poslední chvíli se zase odtáhla a já si zmučeně povzdechl. Ona na můj nesouhlas nijak nezareagovala, ale viděl jsem v její tváři obavu.

„Už se nemusíš bát. Ve Volteře je to vyřešené, a pokud se něco nestane, tak to tak i zůstane.“

„Nedělám si starosti o Volterru,“ řekla potichu Bella. A já začínal tušit, proč tolik obav a z čeho.

„A o co tedy?“ zeptal jsem se a neodolal a nesměle ji pohladil po tváři. Nakonec ale stejně zazněla ta otázka, která už několikrát padla. A které jsem se každou chvílí bál víc a víc.

„Proměníš mě?“

No, docela mě mrzí, že už není o povídku takový zájem jako na začátku, ale snad jsem zaujmula alespoň tu hrstku lidí, kteří se k povídce jednou týdně dostanou. Příští kapitola je poslední, tak doufám, že to nebude takový propadák.

Vaše AfrAC

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 9. kapitola: