Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 6. kapitola

24.07.2012 (15:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2645×

Isabella:

Sice jsem z toho snu byla příšerně vyděšená, ale přece jenom mě něco drželo od toho, abych se třásla strachy a bála se na Edwarda nebo ostatní upíří obyvatele domu podívat. Vůbec jsem svoje reakce nedokázala pochopit. V noci, jakmile jsem pomyslela na to, že se nacházím v domě plném upírů, tak jsem nemohla do rána oka zamhouřit, ale když jsem pak viděla Edwarda, tak se mi srdce rozbušilo z úplně opačného důvodu, než strachu.

Spolu s Chloe jsme došly do salónku, kde už seděl Edward s Erichem a s dalšími šesti upíry. Bezpečně jsem poznala dva muže, kteří vletěli do Edwardova pokoje těsně předtím, než jsme se spolu stačili… Ten mohutnější si mě okamžitě všiml a už chtěl něco říct, ale najednou zavřel pusu a jen mě s úsměvem pozoroval. Všichni na mě postupně zaměřili svoji pozornost, ale moc příjemné mi to nebylo, protože nejsem zrovna člověk, který je nadšený z obdivování.

„Chloe, připojíte se se slečnou k nám?“ zeptala se krásná mladá žena. Měla kaštanové vlasy s jemnými vlnami, které jí splývaly kolem malé, špičaté brady. Stejně jako Edward i celá tato skupina měla karamelové oči, i když někteří už měli odstín do hněda. Napadlo mě, že bych se asi měla také představit, když už mě pozvali, abych si k nim přisedla.

„Jmenuji se Isabella Swanová,“ zašeptala jsem skoro neslyšitelně a sklopila zrak.

„Těší mě, Isabello. Já jsem Esmé Cullenová, to je můj manžel Carlisle, moje dcery Rosalie a Alice.“ Postupně na každého člena své rodiny ukázala a každý mi alespoň pokýval hlavou na pozdrav. Esmé nakonec ukázala na dva mladé muže a trochu zrozpačitěla, tedy aspoň si myslím, že zrozpačitěla. „A moje syny Jaspera a Emmetta už znáš,“ zamumlala rychle, ale dost nahlas abych ji mohla slyšet.

„Ahoj, Bello!“ zaburácel Emmett a hned po něm promluvil i Jasper.

„Čau, Bello.“ Ten však po mně hodil vědoucný úsměv, jakoby věděl, co si právě myslím.

„Emmette, Jaspere!“ pokárala je Esmé mateřsky a zároveň se na mě omluvně usmála.

„To nevadí, budu radši, když mi budete říkat Bello.“ Jakmile jsem to dořekla, ihned mě k sobě stáhly Alice s Rosalie a začaly plánovat nákupy, i když jsem vůbec netušila, z čeho bych je měla zaplatit. Pak jsem se tím faktem ale přestala zaobírat, protože jsem začala přemýšlet nad tím, jak se Cullenových nenápadně zeptat na nějaké moje osobní otázky k jejich druhu. Jelikož mi Edward už jednou odmítl odpovědět na moje otázky, chtěla jsem zkusit štěstí jinde. Jakmile jsem však pomyslela na to, jak se ptám někoho z Cullenových, jak se stalo tamto, okamžitě jsem to musela zamítnout. Ale Alice na mě mrkla, vyndala šíleně drahý mobil z kabelky a něco na něm naťukala a pak mi mobil podala.

Večer za tebou přijdu a budeš se moct zeptat na cokoliv, ok? Podívala jsem se na Alice a nechápala, jak vůbec věděla, nad čím přemýšlím. Čte snad myšlenky, stejně jako Edward? Ale Edward mi přece do hlavy nevidí. Nebo že by lhal? Zase ty stupidní otázky. Ihned jsem rozehnala veškeré současné otázky a rychle Alice přikývla. Alice na mě mrkla, sebrala mi mobil a za chvíli mi ho podala zpět.

Dobře, za chvíli bude chtít Chloe spát, tak si jdi taky lehnout. Přijdu za tebou za půl hodiny. Teď jsem ani nestačila přikývnout a už se zvedala Chloe.

„Omlouvám se, ale asi si už půjdu lehnout.“ Usmála se do davu a ostatní jí, spolu s popřáním dobré noci, úsměvy oplatili. A protože jsem se neměla k odchodu, Alice mě štípla. Bleskově jsem vyletěla do stoje, také omluvila a pelášila k sobě do pokoje.

Rychle jsem se osprchovala a převlékla do něčeho přijatelného na spaní a už na dveře mojí malé komnaty ťukala Alice. Když jsem jí otevřela, okamžitě vletěla do mého pokoje a skočila mi do postele.

„Tak co chceš vědět?“ ptala se okamžitě. Chvíli jsem stála u dveří, než mě probudil Alicin veselý smích. „Neboj se, já tě neukousnu! Vážně! Naše rodina i Edward, jak jsi jistojistě poznala, máme jiné oči než slečna Iris Avital,“ řekla Alice naškrobeně s legračním šklebem a pak se znova rozesmála, ale pak ještě dodala, aby mi vysvětlila: „No, a díky těm očím poznáš, že my se živíme zvířecí krví.“

Sedla jsem si na postel naproti Alice a dala si nohy do tureckého sedu.

„Tak se ptej, ne všechno vidím!“ popohnala mě Alice.

„Jak to myslíš, že vidíš?“ zeptala jsem hned.

„Mám schopnost, tak jako Edward umí číst myšlenky, tak já vidím do budoucnosti.“

„Aha, ale stejně nechápu, jak jsi dole věděla, na co myslím?“

„Nevěděla jsem, na co myslíš, jen jsem viděla, jak se nás ptáš, ale nevíš, jak do toho, a nakonec jsi to sama zamítla, takže jsem přestala tu vizi vidět, ale je mi jasné, že musíš mít kvanta otázek. A Edward ti odmítl na ně odpovědět, takže potřebuješ někoho, kdo by ti podal odpovědi.“

„Aha a to mají všichni… ehm.“

„Upíři?“ zasmála se Alice s pozvednutým obočím. „Bello, není to sprosté slovo. A i když je divné, vážně existujeme.“ Zaráželo mě, kolik optimismu z ní srší.

„Dobře. Takže všichni máte nějaké dary?“

„Ne, to ne, jen někdo. Víš, Carlisle si myslí, že každý upír si ze svého lidského života přinese nějaký svůj osobní rys a u někoho se tolik posílí třeba to, že jako člověk dokázal předvídat určité momenty, že po proměně do upíra může vidět i celé úseky jednoho života. Ale samozřejmě každý člověk je jedinečný, a tak ani žádný upír nemůže mít stejný dar, i když se můžou naskytnout velké podobnosti. V naší rodině je výjimečně nadaný už jen můj Jasper. On dokáže cítit a ovládat emoce druhých.“

„Takže vy spolu opravdu žijete jako rodina?“

„Ano, i když to někdy leze na mozek. I Edward s námi chvilku žil, ale zase se vrátil zpátky sem.“

„Vždycky jsem chtěla mít sourozence,“ zašeptala jsem zasněně.

„No, někdy bych klidně byla jedináček, i když to bych vlastně neměla Jaspera, takže vlastně ne, ale Emmett je někdy příšerný. Hlavně když dělá ty jeho kraviny. Jednou se s Jasperem třeba vsadili, že udělají módní přehlídku, bohužel jsem se vrátila z nákupů pozdě a polovina mého šatníku už byla na maděru.“

„Můžu mít jednu hodně osobní otázku?“

„Věk?“ zeptala se smíchem.

„Ano,“ zašeptala jsem provinile.

„Je mi sto devět. Čekám obdivuhodné pochvaly na to, jak dobře na svůj věk vypadám,“ upozornila mě Alice, vyskočila z postele a začala se nakrucovat jako modelka před foťákem.

„To teda vypadáš opravdu úchvatně,“ pochválila jsem ji.

„Hm, jedna z výhod upírství, nikdy se nerozložíš.“

„A ostatní?“

„Emmett s Rose jsou z nás nejmladší, devadesát pět – cucáci,“ řekla a vyplázla jazyk a pokračovala. „Pak je Esmé, té je sto patnáct, pak já, Jasper je o dva roky mladší než Edward a nakonec Carlisle se svými tři sta sedmdesáti, který přeměnil Esmé, Rose a Emma.“

„A kdo přeměnil tebe, Jaspera a Carlislea?“

„No, Jaspera proměnila jedna čúza, když sloužil v armádě při občanské válce, jmenovala se Maria a nakonec si ho držela něco přes šedesát let, než od ní neutekl. Carlisle to měl trošku těžší a asi bych ti to neměla vyprávět, přece jenom je to jeho příběh. No, a já nevím, kdo mě proměnil.“

„Jak to?“

„No, po proměně jsem se probudila v temné místnosti a jakmile jsem otevřela oči, měla jsem svoji první vizi, viděla jsem Jaspera a okamžitě se do něj zamilovala. Upír, co mě proměnil, nikde nebyl, a já jsem nějak věděla, že se z té místnosti musím co nejrychleji dostat, protože jinak by to taky mohl být můj konec. Když jsem pak našla Jaspera, který se potloukal po státech s Edwardem, tak jsem dostala další velkou vizi, tentokrát jsem viděla Carlislea, Esmé a Rose s Emmettem. Viděla jsem jejich oči a viděla, jak loví zvířata a pijí jejich krev. Okamžitě mi došlo, že pokud chceme být šťastní, tak je musíme najít a připojit se k nim.“

„Aha a ty si vážně nepamatuješ nic z toho období, když jsi byla ještě… člověk?“

„Ne-e. A něco mi říká, že bych měla být ráda, takže to asi nebyla zrovna nejšťastnější část mého života.“

„A proč pan…“

„Říkej mu Carlisle, určitě mu to vadit nebude, že ne?“ zeptala se Alice, za pár vteřin se otevřely dveře a z nich vykoukla plavovlasá hlava Carlislea Cullena.

„Samozřejmě, že ne, všem nám můžeš tykat. Tobě to snad nebude připadat tak nepřirozené a my se zase nebudeme cítit tak…“ Carlisle hledal správný výraz.

„Staře?“ pokoušela jsem se ho doplnit.

„No, právě tohle jsem nechtěl použít,“ zasmál se mile.

„Upírsky?“ nadhodila Alice usměvavě.

„Třeba cokoliv bude lepší než staře,“ zasmál se znovu Carlisle, tentokrát jsem však uslyšela více hlasů, jako by to slyšeli i ostatní. A teď mi došlo. Carlisle nestál určitě za dveřmi a neposlouchal, o čem si zrovna povídáme, tak jak věděl, že se ho na něco Alice ptá, obzvlášť, když ani nezvýšila hlas. „Na co ses chtěla zeptat, Bello?“

„To teď počká, ale jak jste – jsi věděl, co Alice říká, a že se zrovna bavíme o tobě?“

„Slyšel jsem to,“ odvětil jednoduše a posadil se do křesla.

„Jak? To jste,“ Carlisle se zasmál mému přebreptu, „jsi stál za dveřmi?“ A Carlisle se tentokrát ještě více zasmál a spolu s ním jsem stoprocentně slyšela i Emmetta.

„Ne, neboj, nestál. Kolik ti toho vlastně Edward řekl?“ zeptal se Carlisle.

„No, vlastně…,“ začala jsem, ale Alice mě přerušila.

„Nic, o upírech se dozvěděla od Chloe a to jen díky tomu, že si Éďa s Iris Avital nehlídali záda a ona omylem zaslechla kus jejich rozhovoru.“

„Aha, a co ti všechno Chloe řekla?“ řekl. „Bello,“ dodal nakonec Carlisle, když viděl, že se Alice znovu nadechuje, aby odpověděla za mě.

„No, vlastně mi řekla, jen že upíři existují, že je Edwardovi sto šedesát dva, že ho proměnila ta Iris Avital, že Erich je jeho adoptovaný syn, a že Chloe je jeho bývalá známost na jednu noc, která se do něj tak zbláznila, že mu raději šla dělat hospodyni, než aby se od něj hnula,“ řekla jsem ve zkratce.

„Aha, no tak asi začneme základy,“ řekl Carlisle. „Upíři se odlišují od lidí hlavně dokonalejšími vlastnostmi. Tak například máme vyvinutější zrak nebo čich, jsme mnohem silnější a rychlejší než obyčejný člověk, a taky naše vzhledové vlastnosti jsou určeny k tomu, abychom k sobě vábili svoji…“ Bylo vidět, jak se Carlisleovi příčí říct to poslední slovo, ale nakonec se na mě podíval a tiše zašeptal: „Potravu.“

„Takže cokoliv jsme před chvílí s Alice řekly, jste všichni slyšeli?“ Carlisle přikývl.

„Ale že budeš šeptat, tak si nijak nepomůžeš,“ řekla se smíchem Alice vedle mě. Já jsem ale její humor zrovna nesdílela.

„To znamená, že všechno slyšel?“ zeptala jsem se Alice, ale ta záporně zavrtěla hlavou a já si zhluboka oddechla. To ovšem naštvalo Alice, nebo jak mám nazvat to, když si okamžitě zakryla nos, a vyskočila z postele.

„Promiň,“ zamumlala křečovitě přes stažené rty. „Ale představ si, že na tebe dýchne kráva. Ne, promiň, to asi ne, ale… představ si, že máš neuvěřitelný hlad a před tebou leží dokonalý steak a ty si nemůžeš kousnout, protože by se stalo něco strašného.“

„Chápu, máš hlad,“ řekla jsem jednoduše.

„My tomu říkáme žízeň,“ opravil mě Carlisle.

„Ne, nemám hlad ani žízeň, ale jak mají upíři zostřenější smysly, tak i city, všechno vnímáme mnohem intenzivněji, ale hlavně, i když máš takovou žízeň, při které cítíš, jak ti plameny pomalu pohlcují hrdlo, jak se o sebe tře jazyk s horním patrem a jsou tak suchý jako šmirgl papír. To si prostě ani člověk nedokáže, nebo spíš ani nemůže představit, je to něco tak strašného a navíc totálně pohlcujícího.“ Alice mluvila a zároveň se ke mně kradmo pohybovala, dokud nestála až u postele. „A pak se tu objeví něco, co by mohlo ukojit ten bolestivý hlad. Ale naštěstí máme dost rozumu na to, aby nám došlo, že i když se nasytíme kolikrát budeme chtít a zabijeme bezpočet lidí, pokaždé znovu vyhládneme, a když podlehneš jednou, když podlehneš dvakrát, tak už je to jen krůček k tomu, abychom nikdy nepřestali.“ Alicina poslední slova ještě chvíli zněla v prostoru, než úplně zanikla.

„Ale k tomu Edwardovi,“ řekla po chvíli zase vesele Alice a znovu se posadila na postel vedle mě. „Ten je na lovu. Byl už hodně vyhladovělý – poznámka pod čarou: Nikdy nedráždi upíra, když má černé oči. Buď je vzrušený z krve, hladu nebo něčího těla a ani jedno není pro člověka moc dobré.“

„A ona nás taky neposlouchá?“ zeptala jsem se opatrně.

„Víš, oni jsou na lovu spolu,“ řekla Alice se sklopenou hlavou.

„Počkej, ale ona má červené oči, a to jsi přece říkala, že znamená, že nepije krev zvířat, jak spolu mohli jít na lov?“ A pak mi to došlo samo. „Jedině, že by se Edward šel napít lidské krve.“

„Ne, nemusíš se bát, Edward se nevrátí s rudými zorničkami, naopak. On přesvědčil Iris Avital, aby s ním šla do lesa.“

„Aha.“

„Ty žárlíš?“ zeptala se mě Alice s úsměvem.

„Ne, nežárlím. A proč bych vůbec měla?“ zeptala jsem se naštvaně, protože jedna moje malinkatá část uvažovala, že možná ten sžírající pocit v nitru bude možná způsoben spojením Edwarda s nějakou ženou. Ve dveřích se objevil Jasper, se stejným úsměvem jako Alice.

„Bello, klidně si to přiznej, Edward cítí to samé.“

„Ale já k němu nic necítím!“ zakřičela jsem na Jaspera, i když jsem vůbec nechápala, proč se před ním obhajuji.

„Vážně?“ zeptal se Jasper mírně s utěšujícím úsměvem a mě zalila vlna klidu a pohody, ale ten příšerný pocit zůstal, jenže s ním byl ještě jeden. Dokonalé štěstí, které mi ale přinášelo strašný smutek, a něco ve mně vědělo, že pokud chci zažít tento pocit, potřebuji k tomu někoho. Někoho, kdo by chtěl ten pocit sdílet se mnou.

„Cítíš to, Bello?“ zeptal se mě Jasper a posadil se vedle Alice, kterou objal kolem ramen. Alice se na svého manžela láskyplně podívala a Jasper ji stejnou měrou pohled opětoval. Když jsem je viděla, bolestivě mě píchlo u srdce. Jasper se na mě podíval, jako by si vzpomenul, že v místnosti není jenom jeho Alice. Spolu s jeho pohledem mě zaplavila dokonalá symfonie pocitů. Dokonalé štěstí, pomyslela jsem si. Ale něco tomu na dokonalosti chybělo. Jeho oči, vyplynulo mi hned v mysli. A pak mi všechno došlo, jako příšerná smršť. Já ho miluji.

Alice a Jasper si najednou oddechli a usmáli se.

„Vy jste to věděli?“ zeptala jsem se jich.

„Věděli co?“ ozval se Carlisle z křesla, který celou dobu naší emocionální komunikaci nechápavě sledoval. Netušila jsem, jestli to budu schopna prozradit, ale věděla jsem, že to vím jistě.

„Zamilovala jsem se,“ zašeptala jsem a pokračovala ještě tišeji, „do Edwarda.“ Doslova jsem cítila, jak se veškeré dění v domě zastavilo, ta atmosféra byla úplně hmatatelná, a to jen díky pěti slovům.

Jasper s úsměvem dodal. „A Edward ji také miluje, ale ještě si to nedokázal přiznat. Má asi delší vedení.“

Do pokoje najednou vlítli Esmé, Rose a Emm jako velká voda nedbajíce na klepaní. Všichni měli jinak zformulovanou otázku.

„Ty ses zabouchla do…“

„Bello, ty jsi zamilovaná do…“

„Ty ses snad zbláznila, ty ses zamilovala do toho pošuka…“

Ale všechny otázky skončily stejně nevěřícně. „…Edwarda?“

Nevěděla jsem, jak zareagovat, a tak se mi podlily líce krví a já zrůžověla jako prasátko.

„No, to mě podržte, pánové,“ řekla Rose s Emmem unisono, asi si jsou podobní víc, než se ze začátku zdá.

Edward:

„Je to hnusný a nedá se to pít. Jdu do města a ulovím si nějakou pěknou mladou středoškolačku, asi kolem sedmnácti, s dlouhými čokoládovými vlasy a hnědýma očima. To bude mňamka,“ mlaskla si Iris. „Mnohem lepší než nějaká srna,“ řekla a odhodila mršinu zvířete do křoví.

„Říkalas, že chceš na lov.“

„Jo, ale na nějaký pořádný, do města.“

„Víš moc dobře, že já se takhle neživím už dlouho.“

„Aha, a já myslela, že hlavně kvůli tomu máš doma tolik teplé krve. Chápu, že třeba nechceš nic starého, ale takovou mlaďoučkou sedmnáctku bychom si mohli doma na posteli dát.“ Zavrčel jsem na ni a přirazil ji ke stromu.

„To by už stačilo, nemyslíš, Iris?“ Iris se šibalsky usmála.

„Ale copak? Že by tady měl někdo slabost pro chodící krevní pytlíky?“

„Nech toho, nebo tě zabiju.“

„To bys neudělal,“ řekla sebevědomě, ale přitom jí v očích byly vidět záblesky strachu.

„Chceš to vidět?“ zeptal jsem se jí a více jí přimáčkl prsty ke krku, až to odporně zapraskalo.

„Řeknu ti něco, co musíš vědět, pokud chceš přežít… nebo pokud chceš, aby přežila tvoje hnědovláska,“ zamumlala z posledního dechu, který jsem jí dovolil nasát. Ale její nabídka mě překvapila. Hodil jsem ji na zem a zatímco se jí pomalu zacelovaly praskliny na krku, vytáhl jsem ze zadní kapsy kalhot dopis a hodil jí ho do klína.

„Co to je?“ zaskřehotala.

„Dopis.“

„Od koho?“ zeptala se už lepším hlasem.

„Od Nicolase Blanche. Byl to můj nejlepší přítel už od dětství, vyrůstali jsme spolu, ale v osmnácti ho nabrali do boje. Sice jsme oba vyrůstali jako Američané, ale když potřebovala Francie pomoc, hledala i v koloniích. Nicolas bojoval půl roku a pak se někde v Itálii ztratil, nikdo ho ani nehledal a rovnou ho prohlásili za mrtvého. Ovšem Nick tak úplně nezmizel ze zemského povrchu. Bylo to asi tři čtvrtě roku po tom, co se ztratil. Psal, že nemám dopis nikomu ukazovat, že je v pořádku a ať na sebe dávám pozor, a že byl rád, že mě poznal, ale že spolu musíme přerušit veškeré kontakty.“

„A co já mám s tím dopisem dělat?“ zeptala se mě Iris.

„Tohle není ten první dopis, tohle je ten druhý, co mi přišel asi týden po tom, co jsem tě poznal, ale ignoroval jsem ho, protože jsem si neuvědomil, jak moc velkou pravdu má Nick, když mi říká, že jsi nebezpečná.“

Iris vykulila oči a začala lítat očima po řádcích textu, i kdybych nečetl text v jejích myšlenkách, tak jsem měl v mysli vypálené každé slovo, přesně tak, jak bylo napsané. Za celou tu dobu jsem ten dopis přečetl snad milionkrát.

Ahoj Edwarde,

vím, že jsem psal, že spolu musíme přerušit veškeré kontakty pro tvoje vlastní dobro, ale dovol mi, abych ti naposledy sdělil něco důležitého.

V tomto dopise jsem ti poslal i obrázek ženy. Je krásná. Já vím, kdyby to bylo jako za starých časů, tak bychom se vsázeli, komu z nás projeví zájem první, ale upozorňuji tě, Edwarde! S touto ženou si nezahrávej! Mám tě rád jako vlastního bratra, to dobře víš, a hlavně už kvůli tomu chci, abys byl v pořádku a i přes tvou nynější nevoli, aby sis časem našel správnou, hodnou a krásnou ženu, která by ti dala rodinu, a se kterou by ses usadil na vašem sídle. Ale na tuto ženu si dej opravdu bacha a ruce od ní pryč. Kdybys ji někde ve městě potkal, tak se jí vyhni dříve, než si tě všimne. I kdyby tě sváděla, prosím, nepodlehni, jde o tvůj život. Jen pro pořádek, tato žena se jmenuje Iris Avital Arningová a zřejmě nebude cestovat sama, určitě ji budou doprovázet další dvě ženy. Jedna jménem Aya a druhá se zřejmě bude vydávat za její sestru a říkat si Freya Gloria Arningová. Věř mi, že ač se ti teď může zdát, že jsem podobný tvé matce a nechci ti ničeho dopřát, tak vše dělám jen pro tvoje dobro. Přece se nic nestane, když jednou necháš jednu sukni stranou, i když bude velmi půvabná. Iris i Avital sice znamená duha, ale pod andělskou krásou se skrývá ďábel s tou nejčernější duší. Prosím tě tedy, drž se od ní dál.

Toto je už opravdu poslední dopis, který ode mě dostaneš, zase tě prosím, abys ho nikomu neukazoval. Nebylo by to bezpečné, jak pro nepovolané, tak i pro tebe či mě. Děkuji ti, žes mi byl přítelem. Užívej si života a svého tlukoucího srdce a nikdy se mě nepokoušej hledat.

Tvůj nejlepší kamarád Nicolas Blanche.

„Hm, to znamená, že mě tvůj kamarád znal.“

„Řekni pravdu, Iris. Nejsem idiot a je mi jasné, že když se Nicolas ocitl v Itálii, tak u Volturiových tam našel o tobě pár informací. Zřejmě se vyděsil toho, když se dozvěděl, že jsi se mnou ve stejném městě a shledal za důležité mě o tom informovat, ale to nás zavádí k jednomu zásadnímu bodu, Iris. Co jsi udělala Volturiovým?“

„Jdou po mně, Edwarde,“ zašeptala naléhavě a s vytřeštěnýma očima plnýma strachu. „Už strašně dlouho. Vždycky jsem byla o krok napřed, ale teď začínají být přede mnou oni. Začínám se bát, Edwarde, protože když mě chytí, tak mě bez lítosti zabijí. Pro mě žádná další šance neexistuje. Slyšíš mě? Jdou po mně!“

„Proč? Co jsi udělala?“

„Utekla a nepočkala na milosrdnou smrt,“ zašeptala skoro beze slov Iris a v myšlenkách mi začala ukazovat celý příběh.

Viděl jsem Iris, jak dovádí s nějakým upírem. Byli zřejmě v nějakém hradu, protože jejich pokoj měl úzká okna a ze všeho okolo dýchalo chladno a dávnověkost. Vtom se však ozval křik v podhradí a vítr zavál do komnaty vůni čerstvě prolité krve.

„Jsou tady!“ vykřikl muž, který vypadal jako strážný, a stál ve dveřích. „Italové!“

„Iris, lásko, teď mě poslouchej. Půjdeš s Ionem, on ti ukáže tajnou únikovou cestu a ty poběžíš tak rychle, jak jen to půjde. Je to tunel, takže cestu za tebou zasypeme a oni tě nebudou moci vystopovat.“ Muž mluvil, zatímco se oblékal, a když skončil, tak se podíval na již dostatečně vyděšenou Iris.

„Půjdeš se mnou?“

„To nejde, musím nás bránit před Italy, nedám jim ten trůn tak levno a čím míň nás půjde, tím bude vyšší šance, že uprchlíky tak rychle nevystopují.“

„Ale co ty?“ ptala se znovu Iris, jako by před chvíli neposlouchala.

„Já tě miluji a v mém srdci budeš navždy a už jen proto musíš utéci, protože ty prostě musíš žít. Tebe nesmím ztratit, i kdybych neměl existovat.“

„To neříkej,“ prosila ho Iris a klečela před ním na kolenou a plakala suchým, upířím pláčem. Muž se na ni už nedovedl dívat, a tak si k ní klekl a nasadil nucený, smutný úsměv.

„Miláčku,“ řekl a pohladil Iris po tváři, ta k němu vzhlédla, ale v očích se jí zračila příšerná bolest z toho, že ho má opustit. „Nemusíš se bát, na chvíli se ukryješ a budeš si dávat pozor, jestli tě někdo nesleduje, a já si tě pak najdu a budeme navždy spolu. Teď ale musíš odejít, abych měl jistotu, že ty budeš v bezpečí.“ Muž evidentně věděl, že svou lásku již nikdy nespatří, ale zároveň věděl, že když to přizná nahlas, ona nikdy neodejde, protože bude chtít umřít vedle něho, a to by on nikdy nedopustil, klidně ať zahyne celý národ, jen ona musí žít. Navždy. „Teď už jdi!“ zakřičel na ni muž, když slyšel, že Italové prolomili bránu a dostali se za opevnění. Vyšla směrem ke strážnému, ale stále to bylo dost pomalu a zvuky přibližující se armády byly skoro hmatatelné, a tak do ní zezadu její milovaný strčil a ona tak spadla do náruče strážnému, který ji okamžitě chytil do náruče.

„Uteč s ní, když se bude vzpouzet, klidně ji odtáhni, ale musí se odtud dostat!“ zadal rozkaz muž a vyskočil z okna komnaty. Strážný na nic nečekal a utíkal i s Iris v náručí snad tou nejrychlejší rychlostí, jako upír může běžet, aby mohl běžet rychleji, přehodil si ji přes záda jako pytel, a když vbíhali do tunelu, poslední, co Iris spatřila, bylo, jak její milovaný klečí před třemi upíry a ti mu před jejími zraky urvali hlavu z těla. Pak Ion podkopl zpevnění tunelu a ten se začal za jejich patami bortit. Když vylétli z tunelu, Iris se zhroutila k zemi a začala plakat tak, jak to zvládnou jen zamilovaní, když přijdou o svou lásku.

Z Irisiných myšlenek mě probudil až její pláč, se kterým seděla u mých nohou.

„Jak se jmenoval?“ zeptal jsem se.

„Mihai. Vládl rumunskému klanu, který vládl celému upířímu světu, ale pak se zachtělo Volturiovým po moci a svrhli Rumuny a s nimi i Mihae. Jediní, kdo utekli, jsem byla já a pak ještě Stefan a Vladimir, ale ty Volturiovi pustili dobrovolně, kdežto já rovnou utekla.“

„A co ten Ion?“

„Toho zabili pár století po našem útěku, nedával si pozor a upozornil na sebe.“

„A co chceš teď dělat?“ zeptal jsem se jí a než stačila cokoliv říct, drželi nás pevně čtyři Volterrští gardisté a před námi se nakrucovaly Jane a Renata.

„Ale kohopak to tady máme? Naši ztracenou Rumunku!“ řekla Jane, která si pokoušela hrát na Ara. Ale Renata ji okatě ignorovala a pozorovala pouze mě. Kočičí chůzí došla až ke mně, ohrnula dolní ret a pohladila mě po hrudi, která byla díky hře s pumou nahá. Nechtělo se mi to přiznávat, ale působila příšerně sexy.

„Edwarde,“ povzdechla si Renata. „Já jsem čekala, kdy mi zavoláš, a ty nic!“

„Cože?!“ podivili se všichni i spolu se mnou, ale ostatní určitě z jiného důvodu, než já.

„Ty jsi čekala, že zavolám?“

„No, ne, že mě miluješ a chceš se mnou žít, ale že se ti ta noc líbila a chceš si ji zopakovat. Ale teď už o tebe nemám zájem! Možná až ve vězení trochu zkrotneš,“ usmála se šibalsky.

Když nás odváděli k mému sídlu, Iris si neodpustila poznámku.

„Tos taky musel smočit všude?“

Dnes nějak nemám co dodat už na mě docela dopadá přicházející konec, a to nejen soutěže, povídky, ale i prázdnin a začínám se bát nového roku na nové škole. Ale to je nepodstatné...

Tak co na to dneska říkáte? Odpustíte alespoň trochu Iris?

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 6. kapitola: