Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Snad jsi neviděl ducha Jacobe - 1. kapitola

28.12.2009 (20:45) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1127×

„Huuuu…“ rozléhá se po hradbách můj hlas. Po hradbách? Ano, už pár let žiji na tomto hradě. Vlastně já z něj ani odejít nemohu. Ptáte se proč? Jsem princezna Ella I. dcera krále Vrány, prvního majitele tohoto hradu Právě po něm dostal hrad název Vranov. Asi jsem vám neodpověděla na otázku, proč nemohu opustit moje sídlo, co? Možná to některým došlo, ale spíš bych řekla, že ne. Odpověď je jednoduchá, už přes pět set let jsem duch. Určitě vás zajímá, jak se to stalo. Hm, tak si poslechněte zkráceně můj příběh.
Byla jsem rozmazlená princeznička, která netušila, jak hrozný ten svět je. Lítala jsem si bez starostně po hradbách a smála se tomu, jak mi vítr cuchá vlasy. A čím víc jsem byla starší, tím víc jsem si myslela, že jsou jen dobří lidé. Nikdy jsem se nedozvěděla o tom, jak otec vraždí nevinné lidi a naopak s těmi nejnebezpečnějšími uzavírá dohody. Jedna se týkala i mě a toho pak i otec dost krutě litoval.
Bylo mi šestnáct let, když jsem se dozvěděla o tom, co otec vyvádí. Zrovna jsem se chytala na projížďku s mým věrným kamarádem Edwardem Cullenem. On i jeho celá rodina bydlela nedaleko od nás, a Edward s jeho sestrou Alicí mě učili všemu, o čem se ve světě dozvěděli.
Ten den bylo zataženo, jak jinak také. Edward a vlastně celá jeho rodina na slunce nemohla, prý měli na slunce alergii. Pf jak slabá výmluva. V den své smrti jsem zjistila o nich celou pravdu.
„Ello! Musíme už jet dřív než…“ Ani tu větu Edward nestihl doříct, protože zrovna vyváděli na nádvoří jednoho sedláka. Vedli ho na podiu, kde se většinou odehrávají různé hry. Tam ho donutili, aby poklekl a dali mu hlavu na pařez.
„Ello, nedívej se na to!“ Přikázal mi Edward, ale já ho neposlechla. Jako zhypnotizovaná jsem hleděla na tu děsivou scénu odehrávající se přímo přede mnou. Edward mě popadl za rukou a odváděl mě pryč, jenomže bylo pozdě. Viděla jsem upadnout hlavu tomu sedlákovi a v tu chvíli jsem se rozječela na celé kolo. Všiml si toho i otec a hned běžel za mnou a Edwardem.
„Cullene, byli jsme domluvený, že nic z tohohle neuvidí!“ Spustil na Edwarda i v mé přítomnosti. Nikdy jsem ho tak rozzuřeného neviděla. Nechtěla jsem dál slyšet, jak na něj řve. Rozeběhla jsem se za matkou, kde jsem se jí v náruči rozbrečela.
Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, vlastně jsem vůbec nevěděla, že jsem usnula. Uprostřed mého neklidného snění, mě vyrušilo bouchnutí okenic. V té tmě jsem se nedokázala zorientovat, ale když mě někdo chytl za ruku, věděla jsem stoprocentně, že je to Edward.
Zvlášť po té, co mi řekl: „Ello, teď se nějaký čas neuvidíme. Tvůj otec mi zakázal vstup do hradu. Opatruj se.“ Pak jsem už necítila jeho ledovou ruku, určitě zmizel.
Další dny jsem se otcovi vyhýbala a při večeřích, když se tam objevil, jsem vždy práskla s talířem a utekla k sobě do pokoje. Tam jsem po večerech brečela, chvílemi jsem však měla takový divný pocit, že mě někdo sleduje.
Bohužel vyhýbání otcovi mi nešlo moc dobře. V pondělí jsem potřebovala mluvit se služebnou, která byla ve svém pokoji. Musela jsem jít okolo otcovi pracovny, kde ten den měl spoustu děsivých mužů. Šla jsem tedy okolo a zaslechla jsem, jak se baví zrovna o mě.
„Tvá dcera je již dost stará, můžeš tedy splatit půjčku.“ Zasmál se ohavně jeden smradlavý chlap, kterého mi otec nedávno představil jako Franka, našeho „přítele“.
„No když…“ Koktal otec a já se bála, co to všechno má společného se mnou.
„Co když?“ Řval Frank na mého otce a přidržel mu nůž pod krkem, to jsem už dál nevydržela a vběhla jsem do místnosti. Všechny oči byly stočeny na mě, všichni ti lidé byli tak nechutný, tak nečistý a tak zlý, až se mi z toho zamotala hlava. Frank pustil otce, a jelikož byl nejblíže, zachytil mě a postavil na nohy.
„No tak princezničko, nepadejte mi. Co by si můj syn počal, kdyby ze svatby sešlo?“ Mrkl na mě ten ohava a já se zatvářila nechápavě. Z jaké svatby? Já si nikoho brát nebudu! To otec mě do toho zapletl?
„Otče, že to není pravda?“ Zeptala jsem se ho s nadějí v hlase, ale jeho oči prozrazovali vše. Byla to pravda.
S brekem jsem utekla ke mně do pokoje, kam za mnou pochvíli přišla matka. Objala mě a snažila se mě utišit, avšak moc dobře jí to nešlo. Sama začala se mnou brečet, určitě tedy věděla, co se otec chystal udělat. 
Nemohla jsem s ní vydržet v jednom pokoji, vždyť mě mohla varovat a já utéct. Hm utéct. To není špatný nápad. Odstrčila jsem matku od sebe a běžela jsem do stáje pro koně. Brána naštěstí byla otevřena a já mohla bez problémů odjet. Jela jsem přes les, až jsem dorazila k malé ale hezké chaloupce. Odtamtud hned vyběhl ten, kterého jsem chtěla už dlouhou dobu vidět.
„Edwarde!“ Zařvala jsem a rozeběhla jsem se do jeho předem připravené náruče. Chvíli se mnou točil, pak se však na mě s otazníkem v očích podíval.
„Ello? Co se stalo, že jsi tady?“ Před ním se nedalo nikdy nic utajit. Moc dobře věděl, že mě něco trápí, jenomže já nevím jak. Jako kdyby mi četl myšlenky, to však je nesmysl, nebo alespoň tak jsem si to myslela.
„Můj otec mě zatáhl do jedné půjčky. Frank, to je jeden ohava, půjčil otcovi nějaké peníze, avšak ten to neměl jak vrátit. Proto nabídl, že až budu dost stará, vezmu si Frankova syna.“ Hned jak jsem to dořekla, rozbrečela jsem se v Edwardově náruči.
„Ello, den před tvojí svatbou odjedeme a ty si ho nevezmeš, to ti slibuji.“ Na to mi dal pusu na čelo a já se trochu začervenala. Tomu se on začal smát a já se k němu později přidala. Edward dokáže člověku pomoc a hlavně ho vyslechnout, proto byl právě on ze všech lidí, které jsem znala, mým nejlepším přítelem.
„Měla by ses vrátit. Za chvíli tě sem přijdou hledat. Jinak tě tu ráda vidím, Ello.“ Ah Alice, ta vždycky věděla, co se stane. Rozloučila jsem se tedy s nimi a vydala jsem se zpátky do hradu. Tam už bylo připravené vojsko k mému hledání. Matka byla ráda, že jsem se vrátila, ale já si toho nevšímala, byla jsem na všechny naštvaná.
„Nechte mě být!“ Zařvala jsem, když někdo chtěl vstoupit do mého pokoje. Dál se o to již nikdo nepokoušel a já mohla propustit na povrch své trápení. Strašně to bolelo, to co mi udělali. Nechápala jsem, proč? Vždyť otec si nemusel půjčovat zrovna od Franka nebo jsme klidně mohli prodat hrad, to bychom měli dost peněz.
Ráno jsem se probudila s pocitem, že to byl jenom sen. Jak se však potvrdilo, sen to nebyl. Matka mě hned ráno oblékla do nejlepších šatů. Netušila jsem, proč to dělá až do doby, než jsme vyšli na nádvoří. Stál tam Frank a nějaký nafoukaný kluk.
Ten ke mně přistoupil a řekl mi: „Je mi ctí, má drahá, že právě ty budeš mou manželkou.“ Hned na to mě dravě políbil a já se musela nechat, jelikož otcův pohled tomu odpovídal. Po té se začala domlouvat svatba. Měla být přesně za týden a to právě tady na hradu. Otec chtěl pozvat i Culleny, abych se s nimi rozloučila, ale já ten návrh zavrhla. Přeci s nimi uteču ne?
Plány na svatbu se řešili ještě pět dnů po tom. Přesně šestý den jsem si sbalila ty nejdůležitější věci a v noci jsem se vydala do stáje pro koně. Když jsem vyjížděla na nádvoří, nevšimla jsem si osoby, jež stála v temném rohu. Hned jak jsem byla u brány, skočil někdo po mě a shodil mě z koně.
„Ty malá děvko, já věděl, že se pokusíš utéct.“ Ten hlas nepatřil nikomu jinému než mému otci. Byl tak strašně rozčílený, že to ani není možné.
„To radši umřu, než abych si vzala toho smraďocha.“Vmetla jsem mu to do obličeje. Bála jsem se, co udělá. On se totiž neštítil ničeho.
„Jak si přeješ.“ Řekl a dal mi dýku na krk. Myslel si, že asi to odvolám, ale já se rozhodla nic neříkat.
„Nechte ji být!“ Zařval někdo a v tu chvíli z lesa vystoupili dvě postavy. Neviděla jsem, kdo to je, protože najednou se můj otec napřáhl a vrazil mi dýku přímo do srdce.
Chvíli jsem byla v bezvědomí, avšak najednou jsem vystoupila, ze svého těla. Netušila jsem, jak je to možné, ale na druhou stranu jsem nechtěla, aby mě viděl otec. Proto jsem se schovala do stínu a pozorovala jsem, co se bude dít.
Cullenovi se rozběhli nadpřirozenou rychlostí proti otcovi a Edward se mu zakousl do krku. Pak už jsem jen viděla otce, jak padá na zem a Edwarda, který říká: „Sice jsme upíři vegetariáni, ale jeden člověk za sto let neuškodí.“
Takže Edward je upír? To jediné se mi honilo hlavou, ani jsem si nevšimla, že jsem právě prošla zdí. Až teprve když jsem byla u sebe v pokoji, uvědomila jsem si to, já byla duch!
A teď tady na Vranově již několik let straším. Jsem zvědavá, kdy se tu ocitnou noví majitelé, abych měla zábavu. Ha ha ha!!!

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Snad jsi neviděl ducha Jacobe - 1. kapitola: