Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 25.díl

20.10.2009 (13:15) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2116×

Bella

Musím se z toho nějak dostat ven. Nikdo se mnou ale nechce mluvit, a když myslím nikdo tak opravdu nikdo. Byla jsem zavřená v krásném pokoji kam vcházeli nějaký lidi v pláštích jen když přinášeli Batšebě něco k jídlu. Nikdo ale nemluvil, Broňa který byl po celou dobu mého vězení se mnou, se rozhodl že se mnou mluvit taky nebude. Asi mu bylo jasné o jsem si o něm myslela, když před mýma očima povraždil celou rodinu. Evidentně mě odsuzuje kvůli mému rozhodnutí zachránit to děvče. Já ji nemohla zabít, vychovala jsem svou dceru a v každém dítěti tak vidím i to své. Tohle prostě nikdo nepochopí, jen matka.

Mlčení mi ale pomáhalo přemýšlet. Přemýšlet o tom proč nemůžu používat své schopnosti, a co v tom tkví, nebo lépe řečeno, kdo?

Podívala jsem se při té myšlence na Broňu, který seděl v křesle a četl si nějakou knihu z velké knihony naproti posteli.

Všml si že ho pozoruji a jen na pár vteřin mi věnoval pozornost, než se vrátil zpátky ke čtení. Batšeba, která se ještě nevzpamatovala z toho co všechno se stalo a hlavně z toho co všechno viděla, spinkala schoulená na posteli. Držela se mě jako klíště,jako kdyby intuitivně věděla že jsem jedíná komu může věřit.

Bylo mi jí líto, buď plakala a nebo spala, já jsem se jí ale nijak nedivila i na mě to bylo dost.

Už to byl skoro měsíc, a nikdo stále nic neříkal. Věděla jsem že Aro už musí vědět že něco nění v pořádku. Když jsem totiž jela na delší dobu pryč, vždy jsem mu volala. Takže pokud tedy pokud Madaři nedali o sobě znát, je jasné že Aro už něco tuší. Bála jsem toho co je schopen Aro podstoupit jen aby mě zachránil a to já nemůžu dopustit,aby udělal nějakou hloupost.

Bohužel mé doměnky se potvrdili velmi brzo.

Ráno Batšebě zase přinesli něco k jídlu, když s nimi přišla i ta zrůda, pro kterou ani nemám jméno.

„Dobré ráno princezno.“ zazněl místností jeho arogantní hlas.

Tak a co teď tohle jsem přece chtěla,aby se mnou někdo mluvil, a chci mluvit s ním? Nic jiného mi ani nezbyde.

Viděl že k pozdravu se nemám a tak posměšně pokračoval. „Jak se má ta mála svačina?“

Bojovně jsem na něj zasyčela a nahrbila se.

„Ale,ale, copak,copak? Asi jsi zapomněla že tady žádné výhody nemáš.“ něchtěl na sobě dát strach,ale já viděla jak se lepí na dveře za ním. Přece jenom pověsti o tom jak jsem silná a co všechno dokážu, udělali své.

„Já nezapoměla,ale i tak jsem schopna tě zabít, aniž bys mrkul.“ vyděšeně na mě kouknul a pak podíval se Broňu?

Bylo mi to už všechno jasné, jako by u něj hledal pomoc,všechno mi do sebe docvaklo. Jak jsem mohla být tak blbá a neuvědomila jsem si že schopnosti nemám do té doby co je se mnou.

Ten už ale byl u mě a zkoumavě se na mě koukal pak se podíval na něho a skoro nepostřehnutelně zakroutil hlavou.

Všechno se dělo ve vteřinách a mě došlo,že pokud nyní neuváženě zaútočím, tak Batšeba jistojistě zemře a mé rodině ublížím mou strátou.

Narovnala jsem se a mile se na něj usmála, ještě více se na mě koukál a očekával že je to jenom pokus od odvedení pozornosti k tomu abych mohla lépe zautočit.

„Broňo myslím že sis četl něco velmi zajímavého, nemyslím?“ podívala jsem se na osobu předemnou, která se stále opírala o dveře.

„Ty se neboj, dneska mám docela dobrou náladu, takže tě JEŠTĚ nezabiju.“ Jen ať se bojí.

„Ccc, mě nevystrašíš, já se tě nebojím,ani tvých výhrůžek.“ odpověděl mi a pokusil se další posměšný tón. Moc mu to ale nevyšlo, z jeho očí čišel strach.

„No jestli mi nevěříš, můžu se ještě přemluvit a na místě tě roztrhat.“ pohrozila jsem mu a on se při tom nepatrně přikrčil.

„Kvůli tomu jsem ale nepřišel, chtěl jsem ti přinést dobrou zprávu.“ chytře odběhl od tématu.

„Tak mluv.“ vyzvala jsem ho a podívala jsem se na Broňu který si zase četl a dělal že nám nevěnuje sebemenší pozornost.

„Brzy ti přijede návštěva a myslím že pro nás pro oba velmi vítaná.“ odmlčel se čekal na moji reakci, které se nedočkal. Stála jsem jako socha se zvednutým jedním obočím aby pokračoval.

„Přijede tvá rodina.“ rychle dořekl,ale to bylo přesně to čeho jsem se obávala. Posadila jsem se na postel a přehrávala si to co my řekl.

Přijedou.

Mám být šťastná, že je ještě uvidím,ale mé myšlenky se točili hlavně okolo toho jaké nebezpečí jim hrozí po jejich příjezdu. To mě utvrdilo v tom že musím odejít, ještě dřív než se vydají na cestu sem. Nyní vím kdo je ta „brzda podniku“, která mi brání v mých schopnostech a já jen doufám že on si neuvědomuje o tom že to vím.

Podívala jsem se zpátky ke dveřím a zjistila,že jsme zase sami, jen s Broňou. Potichu jsem probudila Batšebu a přitáhla ji tác s jídlem.

Stále nemluvila,ale děkovně se na mě podívala a pustila se do jídla. A já jsem započala můj plán na záchranu.

„Broňo?“ zase nereagoval jako vždycky, když jsem se pokusila o nějaký rozhovor.

„Broňo, potřebuji s tebou mluvit.“ Stále nic, jen si četl.

Vstala jsem z postele a přišla blíž k němu. Po zlém to určitě nepůjde, pokud je s nimi.

Dotkla jsem jeho ramene a pohladila ho po ní. V jeho očích se zahlédla strach,ale velmi rychle to schoval pod svou nepřístupnou masku. Otočil si stránku a pokoušel se mi nevěnovat pozornost. No tohle bude ještě zajímavý, jsem opravdu ochotna všeho? Asi ano.

„Broňo, proč se mnou nemluvíš? Hm?“ zeptala jsem se mile a znova po pohladila po jeho rameni. Stále si četl,ale já poznala že se přemáhá,aby mi nejevyl pozornost.

„Víš, jsem tu tak sama a nemám nikoho... nikoho kdo by mi byl oporou.“ hraně jsem si posteskla.

Toho ale už nenechalo chladným, odhodil knihu na stůl a podíval se mi do očí.

„Co chceš.“ řekl dost příkře,ale viděla jsem že i k tomu se přemáhá.

Možná že to bude jednodušší, než jsem si myslela.

„Chci tebe, chci společnost. Copak je to tak těžké pochopit,že i já se můžu cítit sama, že i já mám city?“ šlo mi to lépe než jsem mylela.

„Jsi mrtvá,ty nemůžeš mit city.“ odpověděl,ale bylo vidět že spíš zavtipkoval.

„Ty víš, že tohle není pravda.“ usmála jsem se na něj a on mi kupodivu úsměv opětoval.

Sedla jsem si naproti němu a koukla po dívčině.Stále jedla a nevěnovala nám žádnou pozornost. Jeho pohled následoval můj a pak se podíval na mě,tak jako já na něho.

„Škoda že tu nejsme sami.“ zašeptala jsem a v jeho očích se zajiskřilo.

„To se ale může změnit.“ zašeptal.

„To ale nejde, nikomu tu nemůžeme věřit. Pokud opustí tento pokoj, jistě nepřežije.“ oponovala jsem mu v duši byla šťastná že tu je s námi.

„I to se dá zajistit.“ pronesl a asi mu došlo, co tím všechno řekl.

Odtáhla jsem se od něj, protože jsme byly velmi blízko sebe já dělala že se tvářím na nejvýš šokovaně. On se zase schoval za tu svou masku, a už se nakláněl pro knihu.

„Jak to děláš.“ vyhrkla jsem ještě dřív než ji stačil otevřít.

„Jak dělám co?“ Ááá, tak to je paráda, bude mi věnovat pozornost.

„Jak děláš to, že nemám žádnou ze svých schopností?“

„Nevím o čem mluvíš“ zamumlam a už hledal stránku na které zkončil.

„Jak to děláš.“ opakovala jsem otázku a klekla si před něj,abych mu byla blíž.

„Každý má své schopnosti.“ zase zamumlam,ale svůj zrak od knížky nezvedl.

Každý má své schopnosti,opakovala jsem si jeho slova když jsem si sedala zpátky na postel k Batšebě.Každý má své schopnosti, to jako že všeobecně každý jsme nějak talentovaní? Nebo se mi přiznal, že i on má nějakou schopnost jako mám já? Nebo že svou schopnost pořád mám? Co tím chtěl říci. Jak jsem o tom přemýšlela,tím víc jsem se do toho zamotávala a když jsem se konečně vynořila z toho houfu mých myšlenek,tak venku za okny už byla tma.

Ať je to, jak je to, čekání mi nepomůže,musím jednat. Byla tma a Batšeba spala tak jsem šla zpátky k Broňovi. Stále si něco četl.

„Broňo, vím že mě omezuješ ty.“ zašeptala jsem a doufala že mě hrad plný upírů neuslyší.

„Proč jsi s nimi? Pomož mi a já se ti odvděčím.“ konečně to vyšlo ven.

Vykuleně se na mě podíval,ale stále nic neříkal.

„Prosím, Broňo, pomož mi. Já to na tobě vidím, ty nejsi tu šťastný, pojď se mnou.“

„Myslíš že ve Volteře budu šťastnější?“ ironicky se zeptal. „Nebo si myslíš,že se ze mě stane ten hnus pijící vegetarián?“

„Myslím že všechno bude lepší než tohle. Když jsi se mnou mluvil, bylo vidět že jsi velmi inteligentní a proto už vůbec nechápu, že jsi se svým životem spokojený.Tohle přece není život.“

„Ccc, já taky nežiju, tak co bys chtěla.“

„Broňo prosím tě“ pokusila jsem o co nejněžnější tón a pohladila ho po tváři.

„Bello, nemáme žádnou šanci,se odtud dostat.“ zašeptat a přidržel si mou dlaň na své tváři.

ANO konečně nějaké náznaky rezignace.

„Ale toho se přece nemusíš bát, jen tě prosím stáhni svou moc a já se o zbytek postarám.“

„Počkej ještě a co tedy pak?“ věděla jsem na co naráží.

„Půjdeš se mnou samozřejmě a pak? To bude záležet na tobě, jestli budeš chtít s námi zůstat nebo si užívat svobody.“

„Svobody?“ zeptal se mě nevěřícně. „Byl jsem stvořen, kvůli mému potenciálu, nikdy jsem nebyl svobodný.“

„Tak je načase začít nemyslíš?“

„Myslím že já takové štěští mít nebudu,bello. Aro mě určitě nenechá jen tak jít.“ smutně sklopil hlavu a já viděla,že jemu je v podstatě úplně jedno kde bude, stejně bude v područí někoho jiného.

„Broňo, slibuji ti že budeš svobodný. Zajistím ti budoucnost,jakou budeš chtít. Slibuji“ Vděčně jsem ho pohladila po tváří a šla pro malou Batšebu do postele.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 25.díl: