Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 23.díl

09.10.2009 (17:45) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

„Tati, tohle je Caius.“ vytrhla mě z myšlenek Nessie

„Caius Volturi.“

stále jsme tam na sebe koukali jako solné sloupy.Nessie naplněna radostí, Caius vypadal netrpělivě a ve mně to samozřejmě vřelo. Nemuseli mi nic říkat, nemusel jsem si přečíst jeho myšlenky a přesto mi bylo jasné co mezi nima je. Má dcera a Caius. „NE!“ musel jsem říci asi nahlas protože se oba na mě znova koukli.

„Tati prosím tě nezlob se, já ti to všechno vysvětlím.“ zachraňovala situaci Nessie, ale tuhle chvíli nezáchrání.

„Edwarde prosím, nech si to vysvětlit.“ zamíchal se do toho Caius a já si až teď všimnul, že jsem zase v bojové pozici.Ze vzteku jsem se ani nedostal k myšlenkám okolo mě, ty mě ale nyní dostihly, a padli na mě jako smrtící balvan.

Caius měl zavřený oči soustředil se aby mi „laskavě“ ukázal všechno co jsem propásl za tu dobu co jsem byl pryč.

Viděl sem všechno. Bellu....Porod.....Přeměnu.....Nessie....Růst....Vztah.....Bella

V bolestech jsem padl na kolena. Tohle je i na mě moc, důsledky svého rozhodnutí jsou horší než se mi mohlo zdát v těch nejhorších snech.

Má Bella, má Bella je Isabella Voturi. TA Isabella Volturi, o které ikdyž jsem byl jako zvíře, jsem slyšel, že je velmi mocná a celá Voltera ji padá k zemi. Má Bella je Isabella Volturi a k tomu všemu jsem ji přinutil jenom já.

Všechno je to moje vina.

Celá tahle chvíle trvala necelou půl minuty,ale až nyní si Nessie uvědomila co se před ní děje.

Rennesmé

Caius měl přivřené oči a táta se na něho pořád zlobně koukal. Doufala jsem že se uklidňují,aby si potom mohli promluvit. Ale náhle táta padl na kolena a mě najednou došlo,co se tady děje. Caius ukazuje vzpomínky.

„Néééééé, Caiusi, přestaň, néééé“ tohle jsem nechtěla, ještě jsem nechtěla aby se dozvěděl můj původ a to odkud pocházím. Teď mi určitě odejde. „ Néé“

Chtěl jsem utíkat k tátovi,ale Caius mě zachytil to své náruče. „Lásko, to je dobré,to je dobré. …..On to musí vědět. …...To je dobré. ….On má na to nárok.......Nech ho chvíli ať se s tím srovná“ šeptal mi potichu do ucha.

Koukala jsem na otce jak bolestně klečí na koulenou, hlavu v dlaních a mé srdce si myslelo že se roztrhá. Bolel mě ten pohled na něj.

Caius mě stále svíral v náručí a pomalu nás odnášel k domu s tím že otec se vrátí až bude chtít.

„Caie, řekni mi,co tu děláš.?“ nemohla jsem si odpustit otázku, která mě svrběla na jazyku.

„ á... já jsem tě potřeboval vidět....Já musel jsem tě vidět....Já nemůžu....“ zhluboka se nadýchnul, jakoby si potřeboval dát čas rozmyšlenou.

„Co nemůžeš?“ nemůže mě takhle napínat, vždt tohle je k zbláznění. Miluji ho,ale jestli mi chce říci že se mnou být nemůže, tak ať to řekne co nejrychleji.

Stále mlčel a jen se na mě koukal.Přišla jsem k němu tak že jsme se dotýkali těli, položila jsem si ruce na jeho vypracovanou hruď a koukala jsem se do těch jeho očí.Ty ale po chvilce zavřel,obejmul mě přitáhl si mě k sobě blíž.Svou tvář položil do mých vlásu a zhluboka se nadýchnul.

„Já nemůžu.... nemůžu už bez tebe žít. Miluji tě.“

Po těch slovech se mi zatočil svět, kdybych nebyla v jeho náručí, určitě bych tady zkolabovala.

Jednu ruku kterou jsem měla na hrudi jsem přesunula na jeho tvář a přitáhla si ho k sobě dolů.Nic jsme neříkali a tak jsem ho políbila.

Bylo to tak krásné jako poprvé, tak něžné.Přitáhl si mě k sobě ještě více blíž, ikdyž jsem si nemyslela že je to vůbec už možné a polibek se začal prohlubovat.

Jezdil mi rukama po zádech a svými rty se přesun na hranu mé čelisti a pak na krk. Všude kam byl schopen se v mém náručí schýbnout, mé líbal.

Přitáhla jsem si jeho rty zase ke svým, a vložila do jeho pootevřených úst jazyk.Začal si sním hrát a mazlit a mým tělem procházo snad tisíc voltů.

Nevím jak dlouho jsme se líbali,ale vyrušili nás přiblížijicísí kroky mého otce.

Okamžitě jsme se od sebe odtrhli,abychom ho zbytečně nedráždili a připravovali jsme se na jeho příchod.

Edward.

Je to jasné, je naprosto jasné co musím udělat.Nemám jinou možnost, není cesty zpět.

Vstoupil jsem zpátky do domu, kde jsem viděl Nessie a Caia. Byly od sebe asi tak metr,ale podle zarudlé tváře Nessie, jsem poznal,že před mých příchodem tomu tak rozhodně nebylo.

Tohle ale teď nehodlám řešit, vyřeším to buď to s ní,a nebo pak už vůbec, pohle toho jak se rozhodne.

Postavil jsem se před ně s rozhodným obličejem, který ji napověděl že nechci nyní nic slyšet.

„Já odcházím...“ chtěl jsem pokračovat,ale Nessie se po těch slovech rozvlykala a padla Caiovi do náruče.

„Tati, prosím tě, to se přes to nemůžeš přenést, To mě teď jako budeš nenávidět? Já nechci asi odešel, konečně jsem tě našla a mám tě zase ztratit? Prosím tě pokus se aspoň o to.“

„Nessie, já vůbec nechápu o čem je tady řeč.“ Naznačil jsem Caiovi,aby mi ji předal do náruče, čemuž hned pochopil.

„Miláčku, já neodcházím, kvůli tomu že bych tě už neměl rád.“ šeptal jsem ji do ouška a hladil ji po vlasech.

„A proč tati, já nechci abys odešel a nechal mě tu samotnou.“ vzhlédla a koukala se s prosíkem do mých očí.

„Já musím odejít, a ty ani Caius za to nemůže. Já musím a samotnou tě tu nenechávám.“ podíval jsem se na Caia abych podrazil to co jsem myslel.

„Nikdy bych neodešel s vědomím že tě tu nechávám samotnou,ale nyní sama nejsi a mě to hraje do karet.“

„A kam tedy jdeš?“ zakňourala mi v náručí.

„Já jdu“ nevěděl jsem jestli je dobré ji přímo říci pravdu, když sám nevím jak to dopadne.

„Já si musím nyní něco vyřídit.“

Políbil jsem ji na čelo a předal ji Caiovi, ještě před odchodem jsem si nemohl odpustit ještě něco.

„A Caie, jestli bude nešťastná a nebo ji něco uděláš, tak tě zabiju a sám.“

„Myslím že na to už je tady pořadník. Víš spousty lidí, mě zabije když se jí něco stane. Cullenovi, Volturiovi a Bella.“ a zářivě se na mě usmál.

Vystartoval jsem směr letiště co mi nohy stačili, směr Voltera.

Let trval na můj vkus příliš pomalu, má netrpělivost každým kilometrem rostla. Představa, že ji už za pár hodin uvidím, bylo k nevydržení. Proto jsem se radši zaobíral způsobem jakým odčiním svoje minulé chování.

Musím ji zístak zpět, vím že jsou dvě varianty. Buď mě ze zlosti zabije, na což má úplné právo a já ji ho brát nebudu a nebo …..

NE, tak to stačí nesmím si dělat moc velký naděje, po hrůzách kterými prošla, moc velkou naději na odpuštění nemám.

Po přistání jsem si nenávratně půjčil auto a jel k Volteře.Byl jsem tam moji jízdou za chvilku. Vystoupil jsem a koukal na tu nádhernou a zachovalou architekturu přede mnou.Šel jsem ke hlavnímu vchodu s tím že až uvidí, kdo jsem, tak nebudou mít námitky.

Vstoupil jsem dovnitř a lidská dívka s chlípnými myšlenkami, mě nechala jít dál,SAMOTNÉHO.Tak tohle se mi ještě nikdy nestalo, nenechávají nikdy,NIKDY, upíri chodit jen tak chodbami voltery, vždycky musíte mít doprovot,ale jakmile jsem řekl že jsem Cullen, posala mě dál. Tak tohle se musí potom vysvětli, přece mě nemůžou očekávat.

Věděl jsem kam mám jít a tak jsem zamířil přímo do hlavního přijímacího sálu.Po cestě jsem nikde nikoho nenašel. Co je celá Voltera vzhůru nohama, nebo co?

Přišl jsem ke dveřím vedoucí dovnitř a stále jsem nikoho neviděl, proto jsem si nevychovaně sám otevřel a to na co se mi naskytl pohled mi vyrazilo dech.

Celá Voltera tam byla v netrpělivém očekávání co se bude dít.V jejich myšlenkách byl zmatek, všichni křičeli jeden přes druhého jak v myšlenkách tak i nahlas. Co se to tu děje?

Stále si nikdo nevšiml, že tu jsem. Kdyby je teď někdo chtěl napadlou, Voltera by padla a nikdo by si toho ani nevšimnul.

Najednou do mě ale uhodily myšlenky někoho nového, no né nového, toho dotyčného znám velmi dobře. Pokusil jsem se podívat přes davy předemnou až ke trůnům,ale moc se mi to nedařilo. Soustředil jsem se na jeho myšlenky.

„Nééééééééééé!“ zakřičel jsem na celou Volteru a svezl se na zem. Může být den horší než dnešek? Ne nemůže, tohle ani není den, tohle je noční můra.

Rychle ke mně všichni přibehli. Jedni nechápavě, jiní lítostivě a pak tady byl jeden další pohled. Pohled který mi ukazoval, že mě chce za živa týrat a bolestně mučit.Snažil se na to nemyslet,ale mě neunikla na zloba, která vůči mě spalovala.Nemůže mě ale nenávidět tak jako já sebe.

„Co tu chceš?“ zlobně se mě zeptal

„Já chci pomoct.“ nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.

„My tvou pomoc nepotřebujeme, vypadni! HNED!“ řval na mě ta slova,ale já nebyl schopen ho poslechnout.

Uviděl jsem ty tváře, tváře o kterých se mi taky snívalo. Prodírali se přes dav ke mně a v myšlenkami byly stále s Bellou a s tím co to se mno udělá.

„Edwarde.“ Vykřikla Alice a protože je malá tak se prodrala nejrychleji. Sevřela mě ve svém objetí a vzlykala mi na rameni.

„ Edwarde.“ vydechla a já bych asi měl něco říci,ale to jsem teď fakt nemohl.

„Edwarde, myslím že bychom si měli promluvit.“ začal Carlislea koukal na Esme která se ke mně řítila jako před tím Alice. Obejmula mě i s ní a a hladila mateřsky po vlasech. Všechno jsem si uvědomoval,ale stále se koukal do blba a nebyl schopen se ani pohnout.

„Aro prosím.“ dostal se ke mně rozhovor Carlisleho.

„Carlisle, víš že si tě vážím,ale tohle musím říci jinak asi prasknu.“

„Já ho chci zabít, strašně moc bych ho umučil k smrti.Já vím že to nikdy neudělám, kvůli vám a Belle,ALE to neznamená že bych to strašně moc nechtěl udělat.“

„NE“ řekl Carlisle stejně s Esme. Já jsem ale viděl v jeho myšlenkách, jak by mě stahoval z kůže a odtrhával pomalu sval po svalu a jed by mi vpouštěl do těla tak že by to by tisíckrát bolestnější než přeměna, jak mi propaluje žhavími kousky tělo až na kost, samozřejmě všechno pomalu.

Představoval si to protože mi chtěl aspoň ukázat,co by se stalo nebýt mojí rodiny. Já ty vize ale přijímal s otevřenou náručí, zasloužim si je zasloužím si tu bolest.

Podíval se mi do očí. „ Odveďte ho!“ Všechno ve mně křičelo Ne, já nechci odejít, ne teď. Nechtěl jsem aby mě vyhodili,ale nebyl jsem schopen se bránit.

Carlisle mě vzal do náruče a já už nic jiného neřešil. Byl jsem u ní, u mé Belli

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 23.díl: