Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 19.díl

25.09.2009 (14:15) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

Bella

Všude byla tma a já nic neviděla. To je divné já jsem upír má nejbystřejší smysli, vidím i v té nejtemější noci. Ale nyní jsem byla obklopena tmou, cítila jsem své tělo ale neviděla ho,jako má mysl byla zahalena černotou.Chtěla jsem nahmatat můj štít a tím tu temtotu ode mě dát pryč. Nic jsem ale necítila,aby by mi můj štít někdo vzal. Tak to není dobré. Vzpomeň si co se stalo.Poslední co jsem viděla.

Jo už si vzpomínám. Zastavila jsem čas, procházela okolo zastavených lidí a dávala pozor abych je nezabila dotekem a pak když jsem přišla do velké haly bylo tam tak padestát upírů. Ti ale zastaveni nebyly, krčeli se v bojových pozicích a než jsem něco stačila udělat,jsem v této tmě.Tak to opravdu není dobré. Musím si vzpomenou co za tím je.

Přehrávala jsem si svoje vlastní vzpomínky a hledala něco co by mi pomohlo. Ano, jak to že jsem to neviděla dřív. Ti lidé byly pod nafialkovělou,průhlednou kopulí, která byla pro lidské oko neviditelná. Tak proto, to ale stále nevysvětluje tu temnotu.

Najednou jsem slyšela jak se otvírají dveře a zase zavírají. Bylo to blízko,velmi blízko jakoby skoro u mé hlavy, já ale stále nic neviděla.

To jediné mi stačilo na to abych pochopila, já nejsem v temnotě, někdo jenom temnotou zahalil mou mysl.

„ Isabello“ otočitla jsem se za zvukem toho hlasu. Co mám jako říci, pusťě mě, to je nepravděpodobné.

„ Co po mě chcete.“ no možná to bylo na místě.

„ Hmm, to je špatně položená otázka,Isabello. Správná otázka zní: Co chceme po tvé Otci.“ po mém otci,po mém otci. Já idiot, nejsem moc všímala, no jasně Rumuni. Na to že jsem upír mám dost dlouhý vedení.

„ Já nevím o čem mluvíte. Můj otec u dávno zemřel.“ nejlepší bude dělat blbou.

„ Ale,ale, Isabello, mi víme kdo jsi.“

„ Já si ale myslí že to nevíte, mé jméno je Marie Swan. Jsem z malého města v Froks. Tady jsem byla jenom na dovolené.“ naprosto přesvědčivě jsem hrála svou roli, i troch vzliků jsem do toho dala.

„ TAK a DOST! Na tohle já nemám čas.Myslím že na tebe použijeme něco lepšího.“ a s těmi slovy jsem šlyšela jak odešel. Tím na mě ale temnota dolehla ještě více,už jsem ani nebyla schopna ani myslel, pomalu jsem upadala do Kóma...

Nevím kolik času uběhlo a přicházela jsem k vědomí, otevřela jsem oči a viděla jsem hradební sklep. To si ze mě dělají srandu, oni si myslí že bych se z tohodle nedostala? Hlupáci! Postavila jsem se na nohy a šokovaně zjistila že mé nohy se nedotýkají země. Byla jsem v nafialovělé průhledné kouli, která se semnou vznášela. Nebyla vůbec vidět a po několika pokusech jsem zjistila že se z toho nedostanu.

Rezignovaně jsem si sedla a až pak jsem s v rohu všimla upíra. Byl opravdu moc krásný,byl mladý vypracovaný, vlasy měl černo – stříbrný. Vypadal jako by byl nadpozemnská bytost, by ještě krásnější než všichni upíři které jsem kdy viděla. Jediné jeho rudé oči nasvědčovali, že je tím čím je.

Byl natěsnaný v rohu úplně nejdále ode mě,ale něco mi říkalo že není vězeň jako já ale věznitel, nic tomu nenasvědčovalo, vzhedem jeho ztrápenému obličeji. Ale mé instinkty křičeli ALARM.

„ Ahoj“ špitla jsem,ale on při zvuku mého hlasu strachem nadskočil.

„ Mě se nemusíš bát, vždyť vidíš já se odsud jen tak nedostanu.“ stále nic neříkal, tak se na něj podíváme. Chtěla jsem se mu dostat do hlavy a zjistit co je zač,ale vůbec mi to nešlo. Tak to je divné, že by to bylo jím,nebo tou koulí okolo mě? Začala jsem se soustředit,abych zastavila čas, třeba by ta debilní koule v nečase stratila svou moc.

Soustředila jsem se a koukala na to muže,ale nic se nedělo, stále jsem viděla že čas jde tak jak má. To mě to omezuje i v tohle? To je pech,to nemám vážně šanci.

Když ten můž viděla jak se soustředím a stále nic se neděje, tak jakoby se trochu uvolnil. On se MNĚ bojí. Proč? No jo, otec někdy mluví až příliš a udělal ze mě stroj na zabíjení, pokud vím.

„ Prosím tě jestli tady máme spolu nějakou dobu tvrdnou bude lépe, když se mnou budeš mluvit, nebo fakt jenom budeme debině mlčet a jen se na sebe koukat?“ Ha on se trochu usmál, tak možná že to nebude tak strašné.

„ Já jsem Bella a ty?“ koukal na mě ale stále nic neříkal.

„ Ty se mnou mluvit nebudeš?“ zakroutil hlavou, no aspoň něco.

„ Fajn tak já budu mluvit sama, jo?“ zase chvilkové nadzvedvnutí koutků,ale nic neříkal, jen se na mě koukal.

„ Moc hezký to tady teda není, že jo? Já jsem si to tady myslela, jó, taky jsi viděl lepší, no to ja tady. Máš pravdu když už nás tady chtěji věznit trocha pohodlí nikomu neuškodí, žejo? No jo máš pravdu není to tak jednoduché jak se zdá,ale zkusit to můžu kdykoliv nebo né? To jo je jasný já jsem tady přemýšlela jsem se od tud dostat. Co že tě napadlo? Že mě odkoulíš jako kuličku? No to by nebyl špatný nápad kdyby, s tím někdo pohnul.“

Stále se na mě koukal a mojí samomluvu a jakoby tohle ani ode mě nečekal, protože vypadala opravdu překvapeně.

„ Co na mě koukáš vždyť mluvím s tebou, no jo máš pravdu...“ stále jsem něco mluvila ani už nevím o čem, když jsem najedno viděla že se nadechuje aby něco konečně řekl.
„ Já...“ rychle jsem umlkla,abych mu dala příležitost vůbec něco říci.

„ Já jsem Broňa.“ podle mluvim maďarky,ale díky Arovi jsem byla schopna s ním normálně mluvit.

„ Já jsem Bella, podat ti ruku nemůžu, kvůli tomuhle.“ ukázala jsem na to co mě obklopovalo.

Podíval se na mě jakoby to úplně pravda nebyla, myslel si že jsem to nepostřehla. Budu dělat že ho považuju za to, za co se vydává a uvidíme jak se to vyvyne.

Náš nemluva se najednou nějak rozpovídal, zjistila jsem že je Slovinec a že ho unesli. Prý už je tu dlouho, protože už delší dobu nepočítá dny. Nevím proč,ale i přes to v jaké jsem byla v situaci, i přes moje instinkty, které na mě přímo křičely, mi s ním bylo velmi dobře. Už dlouho jsem si s nikým tak uvolněně nepovídala. Je jasné že rozhovor se spíše točil okolo něho protože ať mi s ním bylo příjemě , prozradit se nehodlám. Bylo dost zvláštní, že nás nidko nechodil kontrolovat, což podporovalo to že to vězeň rozhodně není.

Po čase nezávazné konverzace, mi nedalo a já se musela zeptat.

„ Nezdá se ti divné že nás nidko nechodí kontrolovat?“

Jeho reakce byla divná, protože ztuhnul, přemýšlel než stihl něco dodat už někdo otvíral dveře, jakoby nás pozorovali chtěli, mi vyvrátit dedukce, které by z toho vedli.

„Á, tak koukám že jste se už spřátelili.“ promluvil příchozí a nebezpečně se koukal na Broňu. Bylo vidět že jemu přšla hned chuť k řeči a tak se na mě podíval s prosbou v očích.

„ Co ti je do toho, jenom si krátíme čas.“ drze jsem mu řekla a koukala se do jeho nebezpečných červených očí.

„ Takhle se mnou mluvit nebudete, jasné:?“

„ NO to by mě fakt zajímalo jak mě donutíš.“ Ať dá tu barieru pryč a uvidí hošánek. Smála jsem se na něj a vyzívala ho k činu.

„ Nejsem hloupý, na to zapomeň mě jen tak nevyprovokuješ.“ Dost autoritativně na mě promluvil ale bylo vydět,že si až tak moc nevěří. Nebyl to totiž žádný obr. Byl to prostě obyčejný blonďák menšího vzrůstu, neměl by proti mně žádnou šanci a byl si toho vědom.

„ Tak si myslím že takhle se mnou nebudeš mluvit TY“ rozkázala jsem naopak já.

„ Ale, vidím že už sis vzpoměla na zacházení ve Volteře. Tam si ale můžeš peskovat koho chceš,tady ale nemáš šanci.“ A dopr.. přesvědčuji je o tom že s Volterou nemám nic společného a teď se chovám jako Otec.

„ Já nevím o čem mluvíte. Nechápu co jste si z mého chování vysvětlil,ale já to myslela tak že jsem dáma a těmi se tak nemluví.“ Doufám že jsem se z toho vykroutila.

„ No jasně, teď už ti to ale nikdo neuvěří. Aro totiž poslal posla se vzkazem. Takže mu určitě nějaké dcera chybí, jinak by na to nereagoval.“ Usmíval se když viděl mou bolest, která probíhala celým mým tělem. Můj otec..... a můj bože moje dcera, doufám že OBA neudělají něco nebezpečného.

Evidetně byl se sebou spokojen protože se smíchem odázel.

„ Je mi to líto Bello.“ promluvil Broňa

Já jsem ale rozvlykala a nedalo se to vůbec zastavit. Má rodina a co až to zjistí Carlisle a Esme a další. Ach ta bolest z jejich bolesti byla strašná.

Broňa pochopil že nemá smysl se mnou nyní navazovat rozhovor a tak jsem se ponořila do svého žalu.

Za nějaký čas se zase dveře otevřely a v nich stála ta stejná malá zrůda. Broňovi vůbec nevěnoval pozornost a se smíchem se na mě koukal.

„ Jídlo.“ zakřičel na mě a mě se začalo dělat špatně z pomyšlení co příjde.

V zápětí přicházela pětičlená rodina. Matka s Otcem byly tak pětačtyřicetiletý. Měli dvě náctileté děti, holku a kluka a malou šetiletou holčičku. V jejich očích byl strach. Pro někoho jiného vegetariána by to bylo určitě strašné ale pro mě pro jako matku to bylo zničující. Jako matka vím,že nejduležitější na světě je moje dítě a prioritou je její ochrana a blaho a nic ale vůbec NIC není horší než vědomí blížící se smrti vašeho dítěte. NA této matce jsem to viděla, bylo ji úplně jedno co bude s ní. Ona šílela strachem o své děti, které vychovávala, opečovávala a chránila co se dá.

Za nimi šlo šest další osob, které měli přes hlavy přehozené kápi, jako to mají kati.Co se divím vždyť oni jsou kati.

Ten upír s blonďatýma vlasama se stále smál. „ Ať vám chutná princezno.“

„ NE!“ jeho úsměv najednou přešel v zuřivost,

„ Ale ANO, nemáš jinou možnost, musíme se o tobe hezky stara.“

„NE! Stejně jsem v té kouli já z ní nemůžu.“ ať to stáhne a já je pak zachráním, prosím.

„ To nebude ale třeba.“ Vzal tu malou holčičku a přističil mi ji. Krásně prošla bariérou ke mně. Byla vystrešená a tak krásná a bohužel tak strašně krásně voněla. „NE!“ křičela jsem na ně ale i na sebe. Najednou jsem se podívala na Broňu jak se vrhl na otce, jeho oči byly černé žízní. „ Nééé Broňo, prosím, koukni se na mě, nééé.“ On byl ale smyslu zbavený a věnoval se své kořisti.

Muži v kápích přidržovali matku která, když viděla co se stalo jejímu muži, chtěla jít ke mně pro tu malou holčičku, která stále byla u mě tak strašně blízko.

Celá ta malá kobka, kde nebylo žádné okno, byla naplněna vůní krve, bylo to strašné,ale já musím vydržet,ať se stane cokoliv já vydržím.

Broňa zatím dopil toho muže a chtěl se vrhnou na matku. „Ne!“ teď to slovo zakřičela ta upíří zrůda, která nás k tomu nutí. „Ne tu nech ještě žít,ať vidí jak ji umírají děti, vem si tu holku.“ ukázal na asi tak patnáctileté devče, které se schovávalo za svého bratra. Ten ji chtěl bránit,ale Broňa ho odhodil na zeď a pak se vrhl na do děvče.

Z chlapcovi hlavy začala řinou krev. Jeden muž šel ke dveřím a ty zavřel aby vůně krve nevyprchala. Ach já jsem tak žíznivá, tak žíznivá. Už už jsem se skoro neudržela a svírala tu malou holčičku v náručí, když jsem se podívala do jejích očí. Byly zelené, jako je asi míval Edward. Rennesmé, najedno jsem ji měla před očima a věděla jsem že to vydržím, nebudu vrah. Já nejsem hlavně upír, já jsem HLAVNĚ MATKA.

Pustila jsem něžně to krásné stvoření na zem a usmála se na ni. Byla stále se mnou v té kouli a tak je pod mojí ochranou,pochybuji že se odváží pro ni šáhnout protože věděli že by bylo po nich.

„ Neboj se já ti nic neudělám, ochráním tě,slibuji.“ usmála jsem se na ni a pohladila ji po vláskách.
„ já chci za maminkou“ zakňourala.

Když jsem se ale podívala na její matku, byla už mrtvá, ležela na zemi vedle svých dvou dětí a manžela.

Broňa byl na druhém konci místnosti a vůbec nejevil žádné známky výčitek. Jak je možné že tak milá bytost, se kterou se mi tak dobře povídalo, je schopna udělat něco tak odporného.Rychle jsem si přitiskla obličej holčičky do hrudi, aby neviděla zbytek své rodiny.

„ Myslím že to už stačí, odneste je.“

„ TY!“ Ukazoval na mě prstem a doufám že zvažoval že si to se mno vyřídí. Ó ať udělá. Vztekem přímo kypěl. Ukázal ostatním ať je odnesou a sám za sebou zavřel dveře.

Byly jsme tam zase sami. Místnost přímo přetékala vůní krve, já jsem měla v náručí plačící lidskou holčičku a v podstatě úplně neznámí upír Broňa byl na druhém konci místnosti a byl spokojený že se zbavil pocitu žízně.

Bylo mi špatně, já vím že jsem upír,ale mi bylo vážně hodně špatně. V krku mě pálilo, že mi to až moc jasně připomínalo mou přeměnu a psychycky jsem byla na zhroucení.

Co teď co budu dělat.

„ Nechápu proč to děláš.“ vyrušil nás Broňa.

„ Já nechápu o čem mluvíš, spíš já nechápu jak tady můžeš spokojeně sedět po tom co jsi zabil čtyři lidi a to polovina svůj život ani pořádně nezačala žít.“ skoro jsem na něj křičela a držela jsem se jenom kvůli spící holčičce v náručí.

„ Jak můžeš na to takhle koukat, vždyťje to naše potrava. Nemůžeš se schovávat před tím co jsi.“

„ Broňo vždyť ty jsi taky byl člověk, jen si vzpomeň.“

Na to mlčel a asi o tom přemýšlel. Nevím, nechala jsem v tichosti a soustředila jsem se na to abych neprobudila to stvoření v náručí.

Když se probudila tak jsem si uvědomila,že bude potřebovat něco k jídlo.

„ Neboj se zlatíčko, teď budu chvilku křičet, ano tak se neboj.“ Viděla jsem jak zakývala hlavičkou.

„Halóóóó, halóóóo, okamžitě jsem někdo přijdě, chci s vámi mluvit.“ Nemusela jsem ani dlouho čekat a přišel ten upír i se svojí stráží nebo co.

„ NO co se děje. Isabello!“ hněvivě se na mě koukal.

„ Chci pro to dítě něco k jídlu.“ Všichni se tomu co jsem řekla začali sborově smát.

„ Děláš si ze mě srandu, že jo? To nemůžeš mysle vážně.“

„ Ale ano,myslím.“ tvrdě jsem mu odpověděla.

„ A co mě má k tomu jako donutit?“ posměšně se mě zeptal.

„ Dobrá, já se vám přiznávám jsem Isabella Volturi.“ na chvilku jsem se zastavila a nechala zapůsobit pronesená slova.

„ Ano to víme princezno.“ už se nesmál a vážně na mě koukal.

„ Pokud ale chtcete něco po mém OTCI, budete mě muset udržet na živu, nemýlim-li se.“ stále mlčeli a bedlivě poslouchali.

„ Já chci aby jste donesli něco pro to dítě a mě donestě nějaké zvíře, Nebo tady donutím Broňu aby mě zabil,a to by vám, překazilo plány.“

Naklonil hlavu na stranu a přemýšlel jestli blafuji. „ TO neuděláš, máš pud sebezáchovy.“

„ To by jsi se divil, ale myslím že to nebudeš pokoušet, kvůli takové blbosti.“

Na to se otočil a odešel.

Po chvíli přišel s tácem jídla a mě přinesl Karafu plnou krve a pak rychle zase odešel.

Já jsem zahnala svou žízeň a malá začala hltat kousky jídla. Připoměla mi tím Nessie, taky jedla vždy jak sedlák,asi je to tím že ji nidko nenaučil správnému stolování,když nikdo nejí.

„ Jak se jmenuješ maličká?“

„ já se jmenuji, Batšeba.“ řekla mi jasně čistou maďarštinou.

Mám v tom trochu zmatek. Broňa je slovin a tak rodina byla maďarská, je v tom ale guláš. Musím být ale v Maďarsku vzhledem k tomu že tady tak všichni mluví,tak co tu ale dělá On.podívala jsem se do vzdáleného rohu.

Jakmile se Batšeba najedla zase se mi schovala v náručí, teď už to ale nebylo tak strašné, když má žízeň byla zahnána. Hladila jsem malou po vláskách které byl černé jako uhel a broukala ji ukélabavku na uklidněnou. To mě ale pohltila zase ta tma, nikde nic jsem neviděla jediné co mi napovídalo že se nic v okolí nezměnilo, bylo klidné oddechování malé Balšeby v mém náručí.

Slyšela jsem otevřít dveře a šum pohybujících se těl. Nikdo nic neříkal a všichni se pohybovali velmi rychle a tiše.

Já stále nic neviděla, pak jsem ale ucítila jak něco měkkého pod sebou. Jednou rukou jsem stále svírala Batšebu a druhou jsem hmatala na čem to ležím. Bylo to měkké,asi postel.

Temnota mě opouštěla a já slyšela jen jak někdo chce zavřít dveře.

„ To aby měla princezna pohodlí“ byly slova které jsem slyšela a pak už jsem vše viděla i Broňu který sedět pohodlně křesle, zase na druhé straně pokoje.
Nyní jsem se ale podívala po pokoji v kterém jsem byla. Bylo to velkolepé, takový Volterský vkus. Vše bylo zlato- červené. Byla tu plazmová televize, knihovna, obrovská okna, ze kterých byl pohled na krajinu, která nenapovídala kde jsem. Bylo to tu opravdu krásné, a muselo by se tu hezky žít, kdybych nebrala v potaz že jsem tu nedobrovolně.

Broňa si stále něco četl a nevěnoval mi jediný pohled. Batšeba spinkala na postely s nebesy a já? Já plánovala jak z tohodle ven.Mám větší pravděpodobnost dostat se odsud ven, než jsem měla v té kobce. Musím vymyslet plán, jak zdrhnout, nezabít se a nazabít Batšebu.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 19.díl: