Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt je pouhý začátek, Jacobe Blacku - prolog + 1

07.10.2010 (16:00) • Huny, Azeret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5413×

Prolog

„Isabello Marie Swanová, berete si zde přítomného Jacoba Blacka za svého manžela? Budete ho ctít v dobrém i zlém?“ zeptal se mě kněz.

„Ano,“ dostala jsem ze sebe a usmála jsem se.

„Jacobe Blacku, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou za svou manželku? Budete ji ctít v dobrém i zlém?“ Otočil se kněz na mého snoubence a za chvíli mého manžela. Usmála jsem se ještě víc a čekala na jeho ano.

„Ne,“ uslyšela jsem a můj úsměv ztuhnul. Uslyšela jsem několik zalapání po dechu a zmateně jsem se na Jacoba otočila.

„Proč?“ vykřikla jsem zmateně, když mi došlo, že si nedělá legraci.

„Bello, já tě nemiluju,“ odpověděl a přitom se mi koukal do očí s takovou nenávistí, že jsem nemohla pochybovat o pravdivosti jeho slov.

„Co… cože?“ zašeptala jsem a přes slzy jen okrajově vnímala, jak mě chytil za ruku a táhnul někam pryč. Zastavili jsme se až daleko od kostela a stáli jsme v lese.

„Bell, prosím, pochop to. Víš, že to nijak neovlivním. Prostě jsem se otiskl,“ podíval se na mě.

„O… otiskl?“ nadzvedla jsem obočí a hystericky se zasmála.

„Jo, otiskl jsem se a nikdo s tím nic neudělá. Prosím, odpusť mi, že jsem ti to neřekl dřív a došlo to až sem.“

„Do koho?“ ignorovala jsem jeho omluvy. „Okamžitě mi řekni do koho!“

„Do Angely, ale ona o tom ještě neví. Potkal jsem ji ve městě,“ vysvětlil mi se sklopenou hlavou.

„Do Angely? Takže je konec?“ nemohla jsem tomu uvěřit.

„Jo,“ kývnul a chtěl odejít.

„Nenávidím tě, Jacobe Blacku, a za tohle zaplatíš,“ zašeptala jsem mu za zády, ale on se ani neotočil.

Jednoduše odešel a mě odstřihl ze svého života a já ho za okamžik odstřihnu z toho svého.

Jen počkej ty jeden zablešený rádoby vlkodlaku. Já se pomstím a ty to odneseš nejvíc.

1. kapitola

Bloumala jsem po tmavé ulici na kraji Seattlu a stále jsem nemohla najít tu správnou budovu. „Já se na to můžu vykašlat,“ mumlala jsem si pro sebe naštvaně a kopla do prázdné plechovky od coca-coly.

„Hledáš něco?“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila a srdce se mi splašeně rozběhlo. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila upíra.

Otočila jsem se a uviděla tmavý stín, jak se opírá o zeď. „Já… hledám Cullenovi,“ odpověděla jsem trochu zaraženě.

„Tak to si na správné adrese.“ Stín se odlepil od zdi a šel ke mně. „Edward Cullen, k tvým službám.“

„Ehm, já jsem Bella Swanová,“ představila jsem se o něco nervózněji. Přeci jenom vraždu si nejdete objednávat každý den.

„Takže ty hledáš nás?“ optal se.

„Jo,“ kývla jsem. „Něco bych potřebovala.“

„Tak to mám radost. Následuj mě,“ usmál se a prošel okolo mě.

Váhavě jsem se za ním rozešla a doufala, že mě někde neodkrágluje. Opatrně jsem našlapovala a rozhlížela se kolem sebe. Ta tma mi naháněla husí kůži a byla mi docela zima. Otřásla jsem se a bundu si přitáhla víc k tělu.

Šli jsme neosvětlenou ulicí a já se držela těsně za Edwardem. Měla jsem co dělat, abych ho nechytila za ruku, ale přeci jen to byl masový vrah, což mě trochu odrazovalo. „Takže, co tě k nám přivádí?“ zeptal se z ničeho nic.

„Něco bych potřebovala, ale probírat na ulici se mi to vážně nechce.“

„Probereme to u nás. Prosím,“ otočil se a ukázal k nenápadnému domečku uprostřed ulice. „Tak jdi dál.“

Nenechala jsem se pobízet a otevřela dveře. Vešli jsme do menší tmavé chodbičky a Edward mě vedl dál. „Rodino, vedu návštěvu,“ zavolal a vedl mě do velké osvětlené místnosti bez oken.

„Edwarde, kdo je to?“ měřila si mě kriticky malá černovláska, ale vyzařovalo z ní něco zvláštního.

„Bella Swanová. Narazil jsem na ni na ulici,“ vysvětlil.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem krapet zaraženě a do místnosti přišli další upíři. Nikdy jsem netušila, že je jich tolik.

„Dobrý večer! Co vás k nám přivádí?“ optal se muž s blonďatými vlasy.

„Jmenuji se Isabella Marie Swanová a ráda bych si objednala vraždu svého bývalého přítele, tedy snoubence!“ řekla jsem jim narovinu a do bytu přišli další dva upíři.

„Tak tady je to oko, co si přál náš klient,“ zavolal tmavovlasý, vážně děsivý upír a hodil ho tomu blonďákovi. Trochu jsem ztuhla, když jsem si prohlížela bílou bulvu s modrou oční panenkou, a udělalo se mi krapet nevolno.

„Kdo je to?“ zeptala se blondýna, co přišla s tím okem.

„To je Bella Swanová. Přivedl ji Edward,“ představil mě nově příchozím.

„Já se jmenuji Carlisle, toto je moje žena Esme,“ ukázal na brunetku s dlouhými vlasy, která stále vedle něho. „Dále je tu Alice, její manžel Jasper, Edward, Emmett a jeho manželka Rosalie,“ ukazoval na jednotlivé členy, takže on byl asi něco jako jejich mluvčí.

Bedlivě jsem si prohlížela jednotlivé členy této vražedné domácnosti. Nikdy by mě nenapadlo jít až sem. Ale nyní jsem měla proč. Má pomsta se musí naplnit. Nesnesu, že ten zablešený čokl Jacob Black si užívá s mojí nejlepší ex přítelkyní.

„Bello, rádi tě tu vítáme, ale mohla bys nám prosím říci, co tě k nám přivádí?“ optala se mně upírka s dlouhými blonďatými vlasy, která byla nejspíše Rosalie.

„Och, ano, málem bych zapomněl, pojď si sednout!“ vyzval mě Carlisle.

Šli jsme do velikého obývacího pokoje a sedla jsem si na veliký gauč, který měl barvu slonovinové kosti.

„Děkuji vám!“ odpověděla jsem mu a při tom se uvelebila na pohovce.

„Jak bych jen začala,“ promluvila jsem a na mě se upřely všechny ty oči barvy karamelu.

„Narodila jsem se roku 1989 ve městě Forks. Mými rodiči jsou Charlie a Renée Swanovi.  S Renée jsme se po čase, asi když mi byly tři roky, odstěhovaly do Phoenixu, kde jsem strávila dětství. Bohužel nadešel rok 2005 a moje matka zemřela na rakovinu. Její manžel Phil se nedokázal o mě postarat, a tak jsem se rozhodla vrátit zpátky k otci,“ vyprávěla jsem jim svůj příběh.

„Do Forks jsem jezdila každé prázdniny, měla jsem zde plno kamarádů z rezervace La Push. Do jednoho kluka jsem se nakonec zamilovala. Nebyl to sice otisk, ale i tak jsme se milovali, jako by to ten zatracený otisk byl. Naše společné chvíle byly zvláštní. Vše bylo dokonalé, až do toho okamžiku naší utajené svatby!“ vyprávěla jsem dál a při posledních slovech jsem se rozbrečela.

„Co se stalo?“ optala se mě blondýnka, která si mě nepřátelsky měřila.

„V ten náš svatební den mi před oltářem řekl NE a pak konečně vyklopil, že skoro celý náš vztah byl otisknutý do mé nejlepší kamarádky. Sice mi sám tvrdil, že se do ní otiskl, když byl ve městě, ale já mu prostě nedokážu věřit!“ Naplno jsem se rozbrečela. Jediný, kdo mě teď utěšoval, byla nějaká žena s hnědými dlouhými vlasy. Myslím, že to byla Esme.

„A co byste si tak představovala, abychom s ním udělali?“ zeptal se mě jeden muž s kratšími vlasy, podle toho jak mi je představoval Carlisle, to musel být Emmett.

„Chtěla bych ho zabít!“ vykřikla jsem co nejvíce nahlas.

„Jakým způsobem? Něco rychlého, tichého a spolehlivého?“ zeptala se mě Alice.

„Chtěla bych něco hrozně pomalého, aby trpěl. Hrozně trpěl a uvědomil si, že se mnou si není radno zahrávat!“ řekla jsem jim.

„Tvůj přístup se mi moc líbí,“ zasmál se Emmett a já se trochu uvolnila.

„Tak to bychom mohli použít natahování na skřipec, pak nějaké řezné rány, které by se postupně zvětšovaly, a pak by mu prostě se skřipcem všechny končetiny utrhli a určitě to bude chtít únos, takže budeme potřebovat Bellinu pomoc,“ plánovala Rosalie a v očích jí jiskřilo.

„Bude ti to vyhovovat?“ otočil se na mě Carlisle.

„Ale on je vlkodlak,“ pípla jsem nesměle, protože když jsem to slyšela na vlastní uši, moje odvaha zalezla někam pěkně hluboko, ale já se mu pořád chtěla pomstít, takže pošetilost tentokrát vyhrála.

„S tím se počítá. Proto bude přivázaný pevně na ten skřipec, aby se nemohl proměnit,“ uklidnil mě Carlisle.

„A ještě bychom ho mohli pěkně oholit, aby vypadal jako naháč. Ten hnusnej čokl,“ navrhl Emmett a všichni se zasmáli.

„Jsi spokojena, Bello? Nebo máš ještě nějaké specifické přání?“ otočila se na mě Esme. Chtěla jsem říct, že je to všechno, ale ještě mě napadla jedna věc, o kterou ho prostě nemůžu připravit.

„No, možná by se hodilo pár elektrošoků,“ odpověděla jsem nesměle.

„Moc dobrý nápad,“ pochválila mě, tak jsem se potěšeně usmála.

„A ještě jsem se s vámi chtěla domluvit na vyrovnání,“ začala jsem.

„To vůbec není potřeba. Naše motto přeci zní: Vraždíme pro radost, takže to vůbec nemusíš řešit, anebo se vyrovnáme potom,“ promluvil místo Esme Carlisle.

„Tak dobře,“ kývla jsem. „Moc vám děkuju za pomoc.“

„Není za co. Edward tě odveze domů,“ rozloučila se Esme a všichni se zvedli z pohovky. „Ještě nám tu nech na sebe číslo a my se ti ozveme, až se tu domluvíme, co a jak.“

Na papírek jsem naškrábala číslo a s Edwardem za zády šla ven z toho domu zabijáků. „Nemusíš mě vozit domů,“ promluvila jsem první.

„Ne, to je v pořádku. Alespoň protáhnu tu mojí rachotinu,“ odbyl moje protesty a mířil si to k žihadlu na druhé straně ulice.

„Vážně se nemusíš přemáhat. Přeci nespotřebuješ tolik benzínu,“ snažila jsem se z toho vykroutit, když jsem uviděla jeho auto v celé kráse. Oni jsou opravdu nejlépe placení zabijáci? Nevypadalo to.

Edovo žihadlo

„Dovol, abych ti představil mého ekologického broučínka. Tunila mi ho sama Rosalie,“ pochlubil se a z kapsy vytáhnul klíčky. „Pik pik,“ zapískal a možná to mělo být, jako když se auto odemyká na dálkové ovládání.

Svůj úsměv jsem zakryla v údivu. „Páni, to je moc dobré auto, ale přeci se s ním nepotáhneš až do Forks. Vždyť si ho ojezdíš,“ snažila jsem se ho od cesty odradit, ale on mi otevřel dveře na straně spolujezdce, takže mi nezbylo nic jiného, než nastoupit a nechat se odvézt domů.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), Azeret, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt je pouhý začátek, Jacobe Blacku - prolog + 1: