Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 4. kapitola

20.09.2012 (16:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4171×

Současnost

Po čtrnácti dnech jsme konečně minuli hranice Volterry. Byl zvláštní pocit, opět se vracet z výpravy. Za tu dobu, co jsme podnikli tu poslední, uplynulo už spoustu let. Zase jsem se cítila silná. Doba šla kupředu, přesto bylo všechno stejné.

Někdy v osmdesátých letech se náš svět pomalu uklidnil. Upíři dál žili v klanech, na které si za tu dobu zvykli, ale nikdo se nás nesnažil ohrožovat. Je pravda, že nám tím odpadla spousta starostí, ale zároveň i jistá zábava. Mně osobně naše výpravy bavily. Poznala jsem tím spoustu krajin a národností. I upírů, klanů a jejich zvyklosti. Ale nejvíc, nejvíc mi chyběl ten pocit převahy. Ten pocit stoprocentního vítězství. Jeden by řekl, že vás ta věčná převaha nad všemi omrzí. Ale ne, u mě to tak nebylo. Zbožňovala jsem to, že mám navrch. Doslova jsem si to užívala. Samolibost? Ne, já bych řekla – moc.

Procházeli jsme hradem, až jsme se konečně dostali do trůnního sálu. Odpojila jsem se od ostatních a prošla středem až na nejvyšší stupeň. Postavila jsem se po pravé straně Arova trůnu.

„Má drahá Mario, co nám to jen děláš?“ začal Aro se svou obvyklou řečí.

„Myslel jsem, že jsme se už před padesáti lety jednou pro vždy dohodli,“ pokračoval. Maria se vzpírala, a tak ji Jane uzemnila. Šlehla jsem po ní pohledem a měla chuť ji jednu napálit. Ten malej spratek se do toho vždycky musel míchat.

„Jane!“ okřikla jsem ji. Aro se postavil a pokračoval.

„A teď se dozvím, že opět stavíš armádu,“ dodal a zasněně se podíval na strop sálu.

„Víš, jak dlouho je v našem světě klid?“ Obrátil na ni svůj pohled. Tu nenávist, kterou jsem viděla v jejích očích, jsem nechápala. Nerozuměla jsem tomu, jak je někdo může nenávidět. Vlastně nás.

„Myslíš, jak dlouho se už upíři bojí zastat se vlastního práva proti vám?“ vyslovila k němu s nechutí v hlase. Aro se na ni překvapeně povídal.

„Chceš říct, že vám snad upíráme právo?“ přeptal se jí. Přikývla a já věděla, že si podepsala ortel. Takhle to dopadlo s každým, kdo se Volturiovým zprotivil.

„Jen chci zpět svoji půdu, Aro. To je vše,“ dodala rychle, aby zachránila situaci. Zřejmě pořád nechápala, že už nic zachránit nemůže.

„Už brzy to bude padesát let od doby, kdy naposledy musela má drahá Isabell s mým bratrem do války proti klanům. A ty teď přijdeš s plánem napadnout nás. Vážně nerozumím tomu, proč se upír nedokáže ponaučit.“

Zakýval hlavou ze strany na stranu a opět se posadil na trůn.

„Volturiovi nedávají druhé šance,“ připomněl mu Caius obratně.

Pohlédla jsem Marii do očí a poprvé v nich uviděla strach. Strach a bezmoc. Očima mě prosila, abych něco udělala. Abych jí pomohla. Moje pozice u volterrského dvora byla všem jasná. Stačilo jedno mé slovo, jedná má přímluva, jedna má pochybnost a rozhodnutí volterrských pánů by se v mžiku změnilo. Při nejmenším by alespoň zaváhali.

„Byla to dlouhá cesta, Aro. Skončeme to,“ vyslovila jsem bez náznaku citu a pomalu odcházela. V mžiku nastal konec její existence a já se ode dveří naposledy ohlédla.

Caiovi zářily oči radostí. Když na mě pohlédl, kývl na mě hlavou. Podívala jsem se na Ara, který se ke mně blížil.

„Jaká byla cesta, má drahá?“ optal se mě a pohladil mě po ruce. Sledovala jsem každý jeho pohyb, jako by to byl film.

„Jak jsem řekla. Dlouhá.“

„Až si odpočineš, přiveď mi i zbylé členy mexického klanu,“ vyslovil to, co jsem tušila už od počátku. Přikývla jsem.

„Tentokrát pojedu s tebou,“ zavolal na mě Caius a zvedl se z trůnu. Podívala jsem se směrem, kde likvidovali zbytky po Marii.

„To není potřeba, Caie. Demetri?“ zavolala jsem a podívala se jeho směrem. Připojil se ke mně a následoval mě směrem ze sálu.

„Vracíme se do Mexika?“ podívala jsem se na něj a změřila si ho pohledem.

„Máš s tím nějaký problém?“ zeptala jsem se ho rozmrzele.

„S tebou kamkoliv,“ usmál se a pohladil mě po zádech. Nad jeho gestem jsem se pousmála. Pokračovali jsme chodbou až do pokoje, kde jsme začali plánovat další postup.

…

Byla hluboká noc a my už nějakou dobu sledovali stopy po dalších členech mexického klanu. Hranice z Mexika jsme překročili už někdy včera v noci. Cesta byla únavná i pro nezdolného upíra. Když jsme dorazili do severní Ameriky, cítila jsem, že musím na chvíli polevit.

„A chceš se zdržet v Seattlu nebo se zastavíme až v Kanadě?“ zeptal se mě Demetri, když jsme tam nad ránem dorazili.

„V Seattlu. Potřebuju na chvíli zbrzdit,“ vysvětlila jsem. Na cestě jsme byli už čtrnáct dní a vážně jsem toho měla plné zuby. Stopy byly zavádějící. Byli na nás připravení. Tudíž ani Demetri si nebyl jistý, co podnikneme dál. Mátli ho. Jak říkám, byli připraveni.

Dorazili jsme do hotelu a ubytovali se. Hned, jak jsem dorazila na pokoj, naložila jsem se do vany a nehodlala z ní jen tak vylézt. Relaxovala jsem a v hlavě si přehrávala všechno, co jsme zatím zjistili. Vztek ve mně kumuloval a já si byla jistá, že až ty zmetky dostanu pod ruce, bude s nimi amen.

„Jsi celá napjatá,“ vyslovil Demetri ode dveří. Otevřela jsem oči, ale neotočila jsem se na něj.

„Už toho bylo dost,“ vyslovila jsem tiše, oči jsem upřela do stropu.

Demetri byl jediný, komu jsem bezmezně věřila. Nebyl to jen výborný upír, byl to především můj přítel. Nikdy jsme před sebou nic netajili. Věděli jsme o sobě všechno. Vždycky jsem věděla, že Demetri bude mít v mém srdci navždy svoje místo.

„Slibuji, že už brzo bude po všem,“ vyslovil u mého pravého ucha. Své ruce položil na má ramena a jemně je začal třít. Zakroutila jsem hlavou, protože to bylo velmi příjemné. Předklonila jsem ji, aby se dostal i níž ke středu zad. Ruce jsem si opřela o kraje vany a tím se trochu nadzvedla.

„Měl by ses soustředit. Chci už domů.“ Zvedla jsem pohled, zaklonila jsem hlavu a opět se podívala na strop. Hlava mi pod náporem slasti z masáže opět klesla dolů.

„Ještě chvilku se chci s tebou toulat světem,“ pousmál se a přitlačil. Usmála jsem se a otočila se na něj. Díval se na mě a po chvilce sjel pohledem na má prsa.

„Že ty to děláš schválně?“ obvinila jsem ho s úšklebkem. Opět se mi podíval do očí, přiblížil svůj obličej k mému.

„Odhalila jsi mě,“ vydechl mi do tváře. Zvedla jsem se a vzala si na sebe župan. Odpochodovala jsem do vedlejší místnosti a tam jsem si župan sundala. Demetri stál opřený ve dveřích z koupelny a sledoval mě. Přešla jsem ke svým věcem a chtěla se obléknout.

„Chceš ještě masáž?“ zeptal se mě a já se pro sebe usmála. Kývla jsem, ale to už byl u mě a hladil mi celé tělo. Položil mě do postele a dál pokračoval v masáži.

Slastně jsem odfukovala, protože tenhle upír měl pro to cit. Otočila jsem se na záda a on mi jemně masíroval nohy. Začal úplně dole. Prohmatával mi chodidla a postupně se sunul výš. Po dlouhé době se dostal až k mým prsům, kde praktikoval velmi působivou masáž svými ústy. Nechala jsem se unášet tím pocitem, který ve mně vyvolával. Šimrání v mém podbříšku mi signalizovalo, že je se mnou něco jinak.

Když jsem ucítila jeho ruce na mých stehnech, otevřela jsem oči. Vlna chtíče se ve mně zvedla jako tsunami. Po chvilce jsem ho ucítila v sobě. Opatrně do mě vnikal a já ho objala okolo krku. Přitáhla jsem si jeho obličej k mému a spojila naše rty.

Jeho polibky byly úplně jiné než polibky Caia. Byl sladký, něžný a opatrný. Odtáhla jsem ho od sebe. Díval se mi do očí a já se zděsila toho, co jsem v nich viděla. Byly plné vroucnosti, lásky a něhy. Ale nejhorší bylo to očekávání. Očekávání, které z nich přímo šlehalo. Najednou mi byl jeho pohled těsný. Ztrácela jsem se v té záplavě lásky, a to se mi nelíbilo. Vyhledal mé rty a opět mi dal okusit tu něžnost.

Promilovali jsme hodiny. Bylo to něco, co jsem nikdy nezažila. Nedokázala jsem normálně uvažovat. Ne potom, co si mě vzal tak jako ještě nikdo. Ale jedním jsem si byla jistá. Že se nehodlám tohohle pocitu někdy vzdát.

Po několikanásobném orgasmu jsme leželi vedle sebe. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a tiše se snažila vstřebat tolik emocí, které mě za posledních pár hodin zasáhly.

Nikdy jsem o citech upíra nepřemýšlela. Nikdy jsem totiž necítila potřebu o nich přemýšlet. Kdykoliv jsem se ve Volteře rozhlédla kolem dokola, nikdy jsem skutečné pouto nenašla. Kdykoliv by se chtěl vytvořit nějaký jiný cit, než který je v mezích zákona, Chelsea je automaticky poupravila tak, aby byly vyhovující.

Nikdy mi to nepřišlo divné. Naopak, naprosto přirozené. Upír přece není člověk. Tak je nelogické, aby měl lidské vlastnosti, jako je například cit. Lidmi se učíme být jen proto, abychom mezi nimi mohli žít. Přejímáme jejich vlastnosti a tím se odsuzujeme k tomu, že se naučíme cítit to, co by normální upír necítil. Lidskost.

„Už jsem mezi lidmi moc dlouho,“ postěžovala jsem si velmi tiše. Prstem jsem dělala malé kroužky na jeho břiše, abych si zkrátila dlouhou chvíli.

„Proč myslíš?“ pošeptal blízko mé hlavy téměř neslyšně. Políbil mě do vlasů a nadechl se jejich vůně. Otočila jsem hlavu k němu a vyhledala jeho oči. Jeho zbožný pohled mě chtěl opět uvěznit, ale tentokrát jsem se nedala.

„Tohle to,“ rozhodila jsem rukou. Nechápavě sledoval můj pohyb.

„To milování, ty emoce,“ vysvětlila jsem a uhnula pohledem. „Tohle přece nejsme my,“ dodala jsem potichu. Cítila jsem na sobě jeho zmatený pohled.

„Tohle jsme byli my!“ řekl, sesunul mě ze sebe a prudce se posadil.

„Teda, tohle jsem byl já,“ dodal a hluboce se na mě zadíval. Nervózně jsem se posadila.

„Jsme upíři, ne lidi, Demetri,“ zaprotestovala jsem a nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Upíři, kteří se milují,“ dodal, chytil mě za ramena a natočil k sobě.

„Víš, co mě stálo námahy tu lásku, kterou k tobě cítím, celá ta léta schovávat? Nedovedeš si představit, co to obnášelo! Copak ty nic necítíš?“ zeptal se a já se vymanila z jeho sevření. Zvedla jsem se z postele a oblékla se do županu.

„Jsem upír, nejsem člověk. City jsou něco tak strašně lidského,“ řekla jsem, aniž bych se na něho podívala.

Bála jsem se otočit. Co kdybych se náhodou neudržela a přiznala mu, že to něco cítím. Slyšela jsem, jak vzteky vrčí. Zaťala jsem ruce v pěst a snažila se zachovat klid.

Jeho reakce mi opět připomněla, jak city dokážou zatemnit mozek. Nechal se jimi ovládnout natolik, že úplně zapomněl na to nejstarší pravidlo. Upírovi se přece nedá věřit.

V další kapitole ještě zůstaneme v Kanadě. Bella bude ze začátku mírně naštvaná a odskáče to jeden upír. A nebude to podle pravidel. :-D Nakonec zbytek Mexičanek najdou a budou se chystat na zpáteční cestu. Bella si vyrazí na nákupy a bude následovat jedno důležité střetnutí s ještě důležitějším podtextem.

Stay tuned! :-)

MMoník

Můj pokus o ukázku z vyjednávání. Nikoliv bitky. Aro se klanských bitek neúčastnil. :-D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 4. kapitola: