Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 27. kapitola

09.09.2013 (09:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2148×

Pohled Bella

Nemohla jsem se dočkat, až ji konečně uvidím. Celou cestu jsem byla jako na trní. Kdybych mohla, nervozitou bych klepala nohou. Ale při mé podstatě by to znamenalo pád letadla. Když jsme přijeli do Volterry, musela jsem spolu s ostatními jít poreferovat Arovi. A to do nejmenších detailů. Snažila jsem se, aby má nedočkavost nebyla tolik patrná. A k mému i Demetriho překvapení jsem byla úspěšná. Byla jsem si jistá, že Demetri nevěděl, že Caius o Nessie už věděl. A nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby to věděl on. Možná že takhle to bylo lepší. Že o sobě vzájemně nevěděli. Stačilo, že Caius věděl, že s Demetrim spím. Tedy že jsem s ním spala. Před Indií. Vlastně bych řekla, že od Indie se všechno změnilo.

S Caiem to bylo tolik jiné. Jako by nás to tajemství sblížilo, přestože ve skutečnosti znamenalo mou smrt. Naopak s Demetrim nás to rozdělilo. Nemohla jsem s přesností říct, jestli to způsobilo to tajemství nebo to opětovné sblížení s Caiem. Možná že obojí… Každopádně jsem neměla čas to rozebírat více. Nemohla jsem se dočkat, až budu u nich. Ano, u nich. Edward mě totiž od onoho večera před odjezdem neustále strašil. Jeho rty, jeho sladký dech. Jeho pronikavé oči, které byly až návykové. Neustále jsem si přehrávala jeho slova. Neustále jsem si vybavovala ten moment, kdy mě políbil. Sama jsem tomu nerozuměla. Spala jsem s volterským pánem. Mohla jsem mít kohokoliv. Tak proč mi v paměti zůstal jeden mokrý a ve skutečnosti nezajímavý a nicneříkající polibek od člověka?

Ve vteřině jsem vyběhla do jejich patra a už brala za kliku.

„Nessie?“ zavolala jsem z předsíně. Musela jsem se mírnit, abych se nezjevila v jejím pokoji z ničeho nic. Musela jsem mírnit svou přirozenou rychlost. Tak jako vždycky. Ale netušila jsem, že mi to bude tolik chybět.

„Nessie?“ vyzvala jsem ji znovu, když jsem neslyšela žádné dupání směrem ke mně. Vyšla jsem jí naproti do obýváku, kde jsem pochopila, komu patřilo to jediné tlukoucí srdce v tomhle bytě.

„Nessie tu není. Budu ti muset stačit já,“ řekl Edward a líně se rozvalil na gauči. Překvapením jsem zapomněla zavřít pusu. Nejenže jsem si ani nepřipustila, že by to bušící srdce mohlo patřit někomu jinému, ale ten pocit, který mě zaplavil, když jsem ho zahlédla, mi vyrazil dech. Stála jsem tam jako solný sloup, div, že jsem nezapustila kořeny.

„Kde je?“ vydala jsem ze sebe, když už bylo více než trapné mé tupé civění, plné… radosti? Radosti z toho, že je tu? Že ho vidím? Že ho slyším? Najednou mě napadlo, že mi možná už haraší… Vážně se mohlo stát, že mě to tolik vzalo? Blbost…

„Na školním výletě,“ řekl s výrazem „To si to nepamatuješ? Já byl v lihu, ale tohleto vím.“

„A jo,“ vydechla jsem, když mi došlo, kolikátého je. V té Indii se nám to trochu protáhlo. Udělala jsem pár krůčků do místnosti, abych se postavila ke stolu a taky abych se trochu pohnula. To přece lidé dělají. Nevydrží na místě.

„Kdy se vracejí?“ zeptala jsem se. Stále jsem si nemohla uvědomit, jak to s tím výletem měli.

„Zítra,“ řekl a zavřel noviny, které právě četl. Nemohla jsem skrýt překvapení, které jsem cítila. Nejenže byl střízlivý, byl i čerstvě umytý a oholený! Radostně jsem se na něj tetelila.

„Co je?“ zvedl ke mně oči a ani jemu neunikl můj výraz.

„Nic,“ řekla jsem a snažila se přestat tak debilně usmívat. Otočila jsem se ke kuchyňskému koutu a s radostí zjistila, že nebudu muset uklízet. Pak mě ale přepadl mrazivý pocit, že tu nebudu mít co dělat. Nessie se vrátí až zítra…

„Je uklizeno,“ dodal, když si všiml mého zkoumavého pohledu.

„Všimla jsem si,“ odsekla jsem, ale koutky úst mi zacukaly. „No, tak abych šla. Zítra vyzvednu Nessie u školy. V kolik že přijedou?“ obrátila jsem list.

„Ve dvě hodiny.“

„Fajn,“ odkývala jsem. „Tak se uvidíme zítra,“ řekla jsem a chtěla zmizet. Nějak se mi nelíbil jeho výraz. Smutný jako vždy, jen ty oči mu plály zelení, která mě až nebezpečně dostávala do kolen.

„Nemusíš odcházet,“ zastavil mě po druhém kroku. Otočila jsem se na něj s pootevřenou pusou. Žádná slova v ní ale nebyla.

„A co tu budu dělat?“ uchechtla jsem se nervózně. Zvedl se a došel do kuchyně. „Ty nepůjdeš do hospody?“ zeptala jsem se jízlivě. Neodpověděl, jen otevřel bar, aby z něho vyndal láhev tequily. To tu už dlouho nebylo…

„Koukám, že jsi připravený,“ odfrkla jsem a opřela se o jídelní stůl.

„Myslel jsem, že bychom dnes mohli zůstat doma,“ řekl tichým, podmanivým hlasem.

„Chtěl jsi říct, že ty zůstaneš doma. Víš, protože já jsem doma každý večer. S jednou takovou malou osobou. Nessie jí říkají. Asi sto čtyřicet centimetrů, hnědé dlouhé vlasy –“

„Bello...“ přerušil mě v jejím popisu. Obrátila jsem k němu pohled. „Chtěl jsem být milý a udělat nám hezký večer. A ty mi zase vyčítáš, jak špatný otec jsem. Ano, jsem špatný otec a věř, že žít s tím je daleko horší, než když mi to při každé příležitosti připomínáš.“

„Tak proč s tím něco neuděláš?“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Chci, vážně chci. Ale prostě nemůžu –“

„Jak nemůžeš?!“ štěkla jsem. „Pořád jen meleš stále dokola, že nemůžeš. Můžeš mi konečně říct, proč nemůžeš?“ Složila jsem si ruce na prsou. Slíbila jsem si, i jemu, že s ním jeho trable nikdy rozebírat nebudu. Na tlachání a stěžování jsem nebyla. Jenže tohle se přece týkalo i Nessie. Musela jsem tomu udělat přítrž.

„Protože jsem zabil její matku!“ vyprskl a obličej se mu v té sekundě zkřivil neuvěřitelnou bolestí. „Zabil jsem její matku!“ zopakoval, když se bolestí nad vlastním neštěstím předklonil. Slzy smáčely jeho obličej a já pochopila, že hladina jeho propasti se právě protrhla. Nevěděla jsem, jestli to bylo dobře, nebo jestli jsem tím něco nepodělala ještě víc. Jediné, co jsem věděla, že ho chytím. Chytím ho a vytáhnu zpět.

Došla jsem k němu, než se stačil sesunout na zem. Chytila jsem ho za pas a spolu s ním se na tu zem posadila. Zabořil hlavu do mého hrudníku a vzlykal. Nebrala jsem to jako projev slabosti. Ne. Brala jsem to jako průchod toho, co mělo být už dávno venku. Neměl nikoho, komu by se svěřil. Neměl nikoho, o koho by se opřel. Ale teď jsem tu byla já. A byla jsem připravená zůstat do té doby, dokud mě bude potřebovat.

„Bude to v pořádku. Zase to bude v pořádku,“ zašeptala jsem mu do vlasů a jemně ho do nich políbila. Byl silný a já to věděla líp než kdokoliv jiný. Ale i takový občas potřebuje, aby mu někdo řekl, že všechno bude zase v pořádku.

Natáhla jsem se pro tu flašku alkoholu a pro tentokrát se rozhodla, že si odpustím všechny svoje komentáře. Když se po nějakém čase uklidnil, odtáhl se ode mě a já mu tak mohla podat, co jsem celou dobu držela v ruce. Uslzenýma očima si mě měřil a nevěděl, co si o tom má myslet. Nakonec si ji ale vzal a společně jsme se přesunuli na gauč.

„Chápeš? Kdykoliv se na ni podívám, vidím vlastní vinu. Dítě, které kvůli mně přišlo o matku,“ bědoval a utápěl se v žalu. Nechala jsem ho povídat. Pro jedenkrát jsem se snažila nebýt ve středu dění a nechat záři reflektorů jen na něm.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Autonehoda a já jsem řídil,“ řekl hořce a loknul si na posilněnou. „Nikdy si to neodpustím,“ dodal a znovu si loknul. Potom nastavil hrdlo na mě a nabídl mi. Zakroutila jsem hlavou, že ne, že pít nebudu.

„Mohl jsi za to?“ chtěla jsem vědět.

„Miloval jsem ji,“ řekl z ničeho nic.

„Na to jsem se neptala,“ odsekla jsem. City. Jaká malichernost.

„Vlítnul mi pod auto, nemohl jsem nic dělat. Mě to vymrštilo bočním okýnkem, ale ona měla zapnutý pás. Zůstala tam,“ loknul si a pokračoval dál, „vždycky mi nadávala, že si pás nezapínám. Nikdy jsem to nedělal. A byla to chyba. Měl jsem tam zůstat s ní. Měl jsem to být já, ne ona.“

„Ale nebyl jsi to ty. A určitě to má svůj důvod,“ vstoupila jsem mu do toho.

„S tím na mě nechoď. Neříkej, že věříš na osud,“ sykl.

„Věřím, že všechno má svůj důvod, Edwarde. Nemohl jsi za to. Nemohl jsi vědět, že ti tam vlítne –“

„Mohl jsem za to!“ skočil mi do toho.

„Nemohl!“ křikla jsem. Podíval se na mě.

„Házíš na sebe vinu, aby ses mohl litovat. Protože čelit realitě, ve které tvá manželka už není, je daleko těžší, než si foukat na bolístko a mít důvod utíkat od dcery!“

„To není pravda!“

„Je to pravda, Edwarde. Protože věřím, že tohle by tvoje manželka nechtěla. Chtěla by, abys byl s Nessie, abys ji prováděl životem tak, jako to rodiče dělají. Chtěla by, abys i ty šel dál a znova žil. Protože tohle by chtěla každá, která někdy v životě někoho milovala!“

„A ty, ty někoho miluješ? Miluješ někoho tolik, abys mu tohle všechno přála?“ zeptal se. Tak takhle by to nešlo. Byla jsem tu kvůli němu. Ne on kvůli mně. Já jsem na tapetě probírání nebyla.

„Vlastně ano,“ vydechla jsem překvapená svou vlastní odpovědí.

„A on? Odešel by a žil, kdybys mu to řekla?“ nedal si pokoj.

„Ne,“ hlesla jsem, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem poslala Demetriho pryč. Řekl, že beze mě nikdy neodejde.

„Tak vidíš. Jak tedy po mně můžeš chtít, abych šel dál?“

„Protože ty máš Nessie,“ vpálila jsem mu ten nejpádnější důvod. Ten jediný nezlomný důvod. Díval se na mě a já věděla, že si to uvědomuje.

„Protože ona za to stojí,“ vydechla jsem.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Podělal jsem to,“ sklonil hlavu a zadíval se na tu láhev.

„Máš jediné štěstí, že to dítě tě nevyslovitelně miluje. U ní budeš mít vždycky šanci. Protože jsi její táta. Její vzor, její idol. Navždycky budeš její tatínek,“ vysvětlila jsem.

„Odpustí mi to někdy?“ zeptal se a vážně chtěl znát pravdu.

„Při první příležitosti. Protože jí moc chybíš,“ řekla jsem. Usmál se, přesto jeho obličej zůstal smutný.

„Tebe miluje taky, Bello,“ řekl a já se jemně pousmála. Podívala jsem se na ruce v mém klíně a nervózně si složila nohy pod sebe do tureckého sedu.

„Za to může tohle,“ uchechtla jsem se a pohodila rukou k flašce v jeho rukách.

„Takže vlastně můžu mému pití poděkovat, protože mě přivedlo k tobě,“ zasmál se a odložil flašku na stůl. Byla z větší půlky prázdná.

„Nedělej si z toho srandu, Edwarde Masene!“ varovala jsem ho. „Víš, jak jsem na tvé pití a tvou následnou nezodpovědnost alergická,“ řekla jsem naoko pohoršeně.

„Už jsem ti někdy řekl, že jsem rád, že jsi tu s námi?“ usmál se a opřel se.

„Říkáš mi to každý den,“ zasmála jsem se. „Jdi do hajzlu!“ napodobila jsem jeho hlas.

„Ale ve skutečnosti vím, že to znamená děkuji a mám tě rád,“ smála jsem se. Edward se smál spolu se mnou, ale byl lehce zahanbený, skoro bych řekla, že se červenal.

„Mám tě rád,“ zašeptal, ale přesto to bylo naléhavé. Dívala jsem se do jeho tváře a v té chvíli si uvědomila, jak moc pro mě jeho slova znamenají. Žádné nucení lásky, už vůbec ne věčné upíří lásky, žádný nátlak, vynucování. Prostě tři obyčejná slova, která mi dala víc než celá má věčnost.

„Taky tě mám ráda.“ Byl to holý fakt. Tak čistý jako to nejprůzračnější moře. Až se mi z toho lehce zamotala hlava. Možná to bylo tím, že jsem celý večer dýchala jeho krev smíchanou s alkoholem. Působilo to na mě jako odpuzovač. Možná to bylo tím, kolik krve jsem v Indii vypila. Možná jsem byla přejedená…

„Asi si tě budu muset vzít,“ zasmál se. „Abys už nikdy neodešla,“ řekl už vážněji. „Samozřejmě jen kvůli Nessie,“ dodal důležitě, aby zamaskoval to, co jsem i přesto viděla.

„To by nebylo tak jednoduchý,“ řekla jsem a pousmála se. „Burezovala bych tě potom ještě víc,“ zasmála jsem se. On ale zvážněl.

„Byla jsi pryč týden a mně to neuvěřitelně chybělo. To tvé kázání, tvůj hlas, když jsi vážně naštvaná, tvé umravňování, dokonce i tvé nadávky,“ pousmál se trpce.

„Jaká milá pochvala,“ pronesla jsem hlasem o oktávu vyšším.

„Myslím to vážně, Bello. Chyběla jsi mi. A až když ses objevila v obýváku, tak mi došlo, jak moc,“ řekl a lehce se nahnul blíž ke mně. „A když mi chybělo všechno tohle otravné, umíš si představit, jak mi chyběly ty chvilky, které jsou hezké?“ zeptal se mě zcela vážně.

„No, tak v tom případě je dobře, že těch chvilek je opravdu málo,“ ušklíbla jsem se.

„Ale mohlo by jich být víc,“ oponoval mi. Vážně jsem to chtěla převést ve srandu, ale Edward mi to vědomě bojkotoval. Nesnášela jsem debaty podobné té, kterou jsme tu vedli celý večer. Už vůbec jsem nesnášela sebelitování a fňukání, které mi tu ze začátku předváděl. A přesto jsem povolila a šla do toho. Ale tohle od něj nebylo fér…

„Podívej se –“

„Ne, Bello, já se na nic dívat nechci,“ přerušil mě a naklonil se tak, že se přisál na mé rty.

„Počkej!“ drkla jsem ho do ramene, aby se po mně okamžitě přestal sápat.

„Au,“ řekl a protřel si bolestivě rameno.

„Tohle nejde,“ začala jsem protestovat. „Jsme každý jiný a ty si ani neuvědomuješ jak moc,“ řekla jsem rozhodně a šermovala před sebou rukama, abych ho udržela v bezpečné vzdálenosti.

„To se pleteš,“ oponoval mi a další jeho výpad znamenal další procítěný polibek, u kterého bylo zase o něco horší se odtrhnout.

„Edwarde, já nemůžu… Ty to určitě ani nechceš. To ten alkohol…“ zašeptala jsem skrz jeho polibky, které byly čím dál naléhavější. Nemohla jsem ho od sebe odtrhnout, nechtěla jsem…

„Za celé čtyři roky jsem nechtěl nic víc, než teď tebe,“ zašeptal, když se na mě podíval. Dívala jsem se mu do očí a bylo mi jasné, že se budu muset setsakramentsky snažit, abych mu neublížila. Nebyla jsem uzpůsobená pro sex s člověkem. Ani jsem nevěděla, jestli to technicky půjde zařídit. Ale kde je vůle, tam jde přece všechno…

Podepřela jsem se o lokty a natáhla se k jeho rtům. Letmo jsem ho políbila. A znovu a znovu. Díval se mi při tom do očí. Věděl, že tentokrát ten impulz musím dát já.

Chytila jsem ho kolem krku a přitáhla ho blíž k sobě. Sklonil se nade mnou a pak jsme se společně ponořili do noci, o které jsme nevěděli, jak skončí. Ale ta touha, ten chtíč a ta rozkoš, kterou jsme spolu zažívali, nám dala jasné odpovědi.

…

Spal jako miminko. Ani jsem se nepohnula. Nechtěla jsem rušit jeho sny. Jen jsem nehybně ležela vedle něho a opírala si hlavu o ruku, abych na něj viděla. Byl dokonalý. Jako obrázek, který byl malovaný mým štětcem. Tu a tam jsem na jeho těle objevila menší modřinky. A musela se pousmát, při vzpomínce, kdy vznikly. Nikdy jsem nezažila lepší noc. Už teď jsem věděla, že předčila všechny předešlé noci a stejně tak jsem věděla, že žádná další noc se jí nevyrovná. A nebylo to způsobené sexem s člověkem. Jeho hedvábným, teplým, krví proleklým tělem. Bylo to tou uvolněností, kterou jsem s ním pociťovala. Bylo to tím večerem proseděným a propovídaným o nejbolestivějších zákoutích našich duší. Byl to pocit, který jsem nikdy nezažila. S ním bylo všechno tak jednoduché, přirozené. Jako dýchání.

Lehce jsem ho pohladila po zádech, abych ho opět cítila. Nestačilo mi, že jsem ležela kousíček od něj. Nestačilo mi, že jsme se milovali. Ano, milovali. Tohle se obyčejnému sexu ani v nejmenším nepodobalo. Bylo to tak procítěné… tak… jemné. Musela jsem se ho znovu dotknout. Kdyby záleželo jen na mně, tak jako vždycky, vzbudila bych ho, abychom si to mohli zopakovat. Teď hned jsem ho chtěla cítit na svém těle i uvnitř.

Jak jsem rukou jezdila po jeho zádech, vytvořila se mu husí kůže. Znovu jsem si tím připomněla, kdo jsem a kdo je on. Znovu jsem nabyla rozumu a slezla z obláčku, na kterém jsem se vznášela. Stáhla jsem svou ruku a nebránila se smutku, který se okamžitě objevil. Naše podstaty se vylučovaly. Tohle bylo špatné. Přesto jsem nelitovala jediné sekundy dnešní noci. Nešťastně jsem si povzdechla, když mi došlo, že tohle se už nikdy nebude opakovat. Že už nikdy neucítím, co jsem cítila tu noc s ním.

Chtěla jsem odejít. Chtěla jsem zmizet a už se nikdy nevrátit. Trhalo mi to mé mrtvé srdce. Byla jsem zoufalá z toho, že jsem nedokázala vstát a odejít. Bylo to přece tak jednoduché. Jemně jsem ho políbila na holá záda. Zareagoval na můj letmý polibek sladkým zamumláním. I tohle evokovalo můj přívod nekonečného štěstí. Pohladila jsem ho a pak už ho nechala v klidu dospat až do rána.

„Bello?! Bello?!“ slyšela jsem, jak na mě volal z ložnice. Vzala jsem talíř i s jeho omeletou a vstoupila do pokoje. Vlasy měl rozčepýřené do všech stran, byl rozespalý a na tváři měl vyděšený výraz. Ale pro mě byl dokonalý.

„Dobré ráno,“ řekla jsem medově. Chtěla jsem se mu vysmát, že vypadá, jako když prolezl roštím, no, nemohla jsem si pomoct. Ve skutečnosti na mě působil jako med na kašel. Klidnil a zároveň drásal.

„Myslel jsem, že jsi odešla,“ řekl a v jeho hlase jsem zaslechla výčitku. „Měl jsem strach, že jsi odešla,“ upřesnil. Donutila jsem se přijít k němu blíž.

„Ale jsem tady,“ řekla jsem a mile se usmála. Podala jsem mu jeho snídani a sedla si k němu na postel.

„Děkuju,“ řekl a předklonil se, aby mě políbil. Dělala jsem, že jsem to jako nepostřehla a pro polibek jsem se nenatáhla. Přestože jsem nechtěla nic víc než ho políbit.

„Stalo se něco?“ chtěl vědět, když jsem zmařila jeho plán na ranní polibek.

„Nic,“ usmála jsem se. Neuspokojivě přikývl a pustil se do omelety.

Když dojedl, odložil tác vedle sebe a zvedl se do sedu. Chytil mě za ruce a políbil je.

„Děkuju za snídani, byla výborná,“ řekl a znovu mi políbil ruku.

„Ty lháři,“ usmála jsem se. Jeho teplo mi do těla vlilo novou naději. Naději, kterou jsem nikdy neměla cítit. Sny, které se nikdy neměly splnit.

Odhrnul mi vlasy z čela a chtěl se nahnout, aby mě políbil. Tentokrát, uvězněná v jeho pohledu, jsem se odtáhnout nehodlala. Chtěla jsem si ukradnout ještě jeden mizerný okamžik pro sebe. Vtom mu ale zavibroval telefon. Otočil se k nočnímu stolku a podíval se na číslo.

„Prosím?“ zvedl to. „Hned jsem tam,“ ukončil to svižně, zatímco se hrabal z postele.

„Stalo se něco?“ vyzvídala jsem okamžitě.

„Nic. Jen jsem měl být už dvě hodiny v práci,“ zašklebil se. Ani jsem si neuvědomila, že už bylo tolik hodin. Dobře, uvědomila, ale bylo mi líto ho budit.

„Jasně,“ přitakala jsem. Začal na sebe natahovat, co první uviděl. Vyběhnul ze dveří ložnice, tak jsem se vydala za ním. V obýváku se nečekaně zastavil a otočil čelem ke mně. Než jsem se stačila vzpamatovat, políbil mě tak krásně, že jsem na moment zauvažovala, že bych ho nikam nepustila a vrátila ho zpět do postele.

„Jen to zkontroluju a hned jsem zpět. Pak spolu pojedeme pro Nessie, ano?“ Ve skutečnosti se neptal, spíš mi to zdvořile oznamoval. Pak mě ještě jednou políbil. Tentokrát déle než předtím.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, ale to už nemohl slyšet, protože pelášil po schodech a pak vyběhl ven z baráku. Sednula jsem si na gauč a hlasitě vydechla. Nakonec jsem si schovala obličej do dlaní a chtěla se propadnout. Protože jsem byla šťastná. Opravdu šťastná.

Kdo má radost, tak toho možná zklamu, kdo ji nemá, toho to možná potěší. Pokud se mé postavy nerozhonou jinak, bylo to poprvé a naposledy. Vlastně... Tohle bylo velmi neplánované... Ale ten Edward si vážně dělá, co chce. :-)

V další kapitole se posuneme o pár měsíců dál. Přesně řečeno o tři. Ocitneme se v prosinci, kdy Nessie bude mít svou vysněnou roli ve školní hře. Belle dojde trpělivost a Edward? Zjistí velké tajemství...

Ale opravdu bude to zjištění to nejhorší, co se v kapitole stane? Řeknu to takhle... Ne. :-D

Děkuju, že povídku stále čtete a vydržte, blížíme se ke konci, kde mě nejspíš ukamenujete, ale o tom to taky je, že? :-)

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 27. kapitola: