Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 25. kapitola

20.07.2013 (07:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2631×

„Nechoď ještě,“ zašeptal Demetri, když jsem se zvedla z postele.

„Musím,“ řekla jsem a sáhla po tílku.

„Jsi nechutně tvrdá. Prožiješ se mnou neskutečné milování a pak se prostě zvedneš a jdeš,“ řekl, když se přetočil na záda a díval se do nebes, která jsem měla nad postelí.

„Tebe nenapadlo, že to pro mě možná není tak důležité jako pro tebe?“ zeptala jsem se ho. Přetočil se na bok a sledoval mě při oblíkání. Dávala jsem si na čas…

„Jsem upír, ne kretén. Vidím, že i když jsi se mnou fyzicky, tak myšlenkově ne,“ řekl a snažil se u toho tvářit naštvaně.

„Tak čemu se divíš?“ zeptala jsem se s lehkým úsměvem.

„Ta lidská holka tě srazí na kolena, Bello,“ změnil téma. S povzdechem jsem se na něj otočila. Už to tu bylo zase.

„A až se tak stane, budeš tu ty a Alec. Postaráte se o to,“ řekla jsem a v jeho obličeji zahlédla nehraný úžas.

„Tak takhle to máš vymyšlený? Že až tě Aro zabije, tak my se o tu holčičku postaráme? To snad nemyslíš vážně, Bello!“ Rozzlobilo ho to. Hodně.

„Podívej se –“

„Bello?“ objevil se v mých dveřích Alec.

„Neumíš klepat?“ křikl Demetri a už na sebe bral oblečení.

„Drž hubu,“ štěk Alec.

„Co je?“ chtěla jsem vědět a taky zamezit další nechtěné hádce jich dvou.

„Něco se děje a asi bys tam měla být,“ řekl tajemně. Na nic jsem nečekala a vydala se za ním. Prošli jsme chodbou a vyšli do horních pater. Pak jsem urychleně vstoupila do přijímacího sálu.

„Tady je má princezna,“ pronesl Aro. Uprostřed sálu klečel jakýsi upír. Felix stál vedle něho a držel ho za paži. Pod Caiovým trůnem stála Jane. Ani jsem nečekala, že by to bylo jinak.

„Co se stalo?“ ptala jsem se, když jsem vystoupala schůdky a zařadila se po pravé straně Arova trůnu.

„Neptala by ses, kdybys tu byla, má drahá,“ pronesl Caius a nebezpečně se u toho zatvářil. Naoko jsem přešla jeho poznámku, ale v duchu věděla, že mám nejspíš problém.

„Tady Oktávus nejspíš zešílel a vyvraždil polovinu jednoho města v Indii,“ vysvětlil Aro. Podívala jsem se na jmenovaného a v jeho tváři nebyla jediná známka lítosti.

„Máš nám k tomu co říct?“ vyzval ho Caius.

„Bez Emphiry nemá moje existence smysl!“ prskl a já si dala dvě a dvě dohromady.

„Co se stalo tvé družce?“ vznesla jsem dotaz. Aro se na mě nespokojeně otočil, a tak jsem mu položila ruku na rameno a jemně ho stiskla.

„Bezdůvodně nás napadli. A ona prostě –“ Jeho hlas se zlomil. Nemohl to doříct.

„Co myslíš, má drahá?“ zeptal se Aro, ale já nemohla uhnout pohledem z jeho zničené tváře. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak by mě zlomilo přijít o Nessie. Přijít o něj… Na chvíli mě to přemohlo, až bych málem zapomněla, kde jsem to právě stála a kdo mi kladl otázku.

„Měl bys vyslat gardu, aby to skoncovali i s druhou půlkou města. A vyhladit ho do základů,“ řekla jsem svůj názor.

„A on?“ zeptal se Felix. Otázka nepatřila mně. Ale Aro se na mě s hladovým pohledem obrátil.

„To je ztracená existence,“ řekla jsem ledově. V tom okamžiku mu Felix setnul hlavu a Demetri spálil na popel. Mezitímco uklízeli jeho zbytky, Aro se ke mně otočil.

„Chci, abys tam jela a na všechno dohlédla,“ pronesl a nepřipouštěl žádnou debatu. V tu chvíli se ve mně všechno zalarmovalo.

„Já...“ přelétla jsem všechny v místnosti. Zastavila jsem pohled až na Demetrim, který mi tvrdě koukal do očí. Nemohla jsem uhnout. Prostě nemohla. Podívala jsem se na Ara a uspokojila jeho nedočkavost.

„Jistě,“ řekla jsem a myslela, že jsem v ten okamžik vypustila duši. Až na to, že já už žádnou neměla.

„Caie?“ vyzvala jsem ho. „Přidáš se ke mně?“ zeptala jsem se, načež se sálem rozneslo hrobové ticho.

„Je to nutné?“ zeptal se Aro. „Ty to přece zvládneš,“ řekl. O tom jsem nepochybovala, jen jsem potřebovala využít té situace, když už nastala.

„Rád,“ řekl Caius, čímž vzal vítr z plachet Arovi. Neprotiřečili si. Alespoň ne v královských věcech.

„Felixi, Demetri, Jane? Zítra vyrážíme, připravte se,“ rozkázala jsem a scházela přitom schody, že se odeberu do své komnaty. Alec se ke mně hned připojil. A až když jsme byli v bezpečí v mém pokoji, spustil.

„Proč nejedu já?“ začal a naštvaně se opřel o stěnu. „Nebo mi něco uniká?“

„Musela jsem to vzít. Nemohla jsem Arovi říct, že nepojedu,“ vysvětlila jsem.

„No, tomu rozumím a dobře jsi udělala. Ale já se ptal, proč s tebou nejedu já?“

„To znamená, že tu nebudu. A potřebuju, aby někdo hodil oko na Nessie. A Demetriho jsem doma nechat nemohla. To by pochopili, že se něco děje.“

„Aha, takže já jsem ten, co tu bude hlídat to malé škvrně, zatímco ty budeš se všemi včetně mé milované sestry na výpravě. Dík!“ štěkl a naštvaně se otočil.

„Alecu!“ zastavil se a otočil se čelem ke mně, „díky,“ řekla jsem a lehce se usmála. Nic neřekl, ale ani nemusel. Já to věděla.

…

„A kam jedeš? A opravdu musíš?“ kladla Nessie jednu otázku za druhou. Nešťastně jsem k ní poklekla na jedno koleno a natočila si ji čelem k sobě.

„Slibuju, že se vrátím, co nejdřív to půjde. A něco moc hezkého ti přivezu, ano?“ zkusila jsem. Zabralo to, jako u každého dítěte. Fňukla a popotáhla, jak natahovala na pláč. Nechtěla jsem, aby byla smutná, no, zároveň mi dělalo dobře, že se jí bude stýskat.

„Pojď sem,“ zašeptala jsem a přitáhla si ji do náruče. Objímala jsem ji a konejšivě hladila po vláskách, dokud mě smířlivě nechytila kolem krku, abych ji mohla zvednout do náruče. Pak jsem věděla, že mám vyhráno a vše je odpuštěno.

Stála jsem nad její postýlkou a nervozitou si okusovala svůj navždy dokonalý nehet. To, že ho nikdy neukousnu, mi nevadilo jako to, že Edward už měl být dávno doma. Když dveře klaply, rezignovaně jsem si povzdechla. Už z ulice jsem cítila, že dnešek opět není žádná výjimka v jeho excesech.

„Ahoj,“ špitl, když si všiml, že jsou dveře do Nessiina pokoje otevřené.

„Nazdar,“ řekla jsem tiše a dost neochotně je zavřela.

„Co je?“ zeptal se, když uviděl můj kamenný obličej. Jednou rukou jsem se opírala o futro jejích dveří a hodně se přemáhala, abych ho neproměnila v prach.

„Nic,“ řekla jsem naoko klidně. Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek na to, že tu Nessie musím nechat samotnou. S ním… Trhalo mi to mé mrtvé srdce na tisíc kusů. Ani Alec ji nedokázal ochránit tak jako já. Ochránit před jejím vlastním otcem. Aby neměla zničené ideály už takhle malá. Má být její vzor. Má být její ochránce. Má být její kamarád. Má být její otec.

On nebyl nic. Nic víc než člověk, jehož nejlepším kamarádem byl alkohol. Nic víc než člověk, se kterým musí žít pod jednou střechou. Tohle jsem pro ni nechtěla. Tohle jsem přece nemohla dovolit. Jenže jsem nemohla udělat nic. Přestože jsem toho chlapa nenáviděla víc než cokoliv jiného, nedokázala jsem mu jeho dceru vzít.

Byla to chyba? Byla chyba chtít zachránit člověka, který vlastně zachránit nechtěl? Mohla jsem udělat něco víc? Měla jsem právo odvézt Nessie pryč? Někam, kde by měla lepší domov než jen opilého otce na gauči? Byla jsem Volturiová. Byla jsem upír. Mohla jsem cokoliv na světě. Proč jsem nedokázala tu malou sbalit a prostě zmizet? Odpovědí na všechny mé otázky byl on. Vysoký, zelenooký chlap s tváří neviňátka. Nenáviděla jsem, jaký vliv na mě jeho osud má. Nenáviděla jsem, co dělal, a jak se ničil. Nenáviděla jsem, jak nepřímo ničil Nessie. A přesto jsem tu stála a dál ho nechávala dýchat.

„Nebudeš na mě křičet? Nadávat mi?“ řekl, když se dopotácel ke gauči a zapadl do něj. Sledovala jsem jeho motoriku. Dneska neměl vypito tolik jako jindy. Přesto jsem cítila odpor a nutkání ukončit jeho život. V jeho případě by to bylo milosrdenství.

„Je to tvůj boj, Edwarde. Ne můj. Ne Nessiin. Ale tvůj,“ řekla jsem ledově a přešla od jejích dveří.

„Jsem rád, žes to konečně pochopila. Gratuluji,“ řekl jízlivě a samolibě se u toho usmál. Dnes jsem byla vyřízená z toho, že tu Nessie musím nechat a vzdálit se na jiný kontinent. Dnes jsem nebyla naladěná na jeho fňukání. Ani dokazování, kdo z nás má větší sílu.

„Tleskám ti,“ zatleskala jsem, „tleskám ti za tohle trapné a komediální představení.“ Dál jsem naznačovala tleskání těsně před jeho obličejem, aby ho dobře viděl. 

„Kdyby mohly, zuby by mi vypadly, jak je to vtipné, Edwarde,“ řekla jsem s úsměvem. Když byl napitý, byl mistr světa. A takovým se tleská, no ne?

„Jdi do hajzu,“ prskl vztekle. A rukou odháněl mé stále tleskající ruce. Nejspíš mu ten zvuk vadil.

„Tam jsem tenhle týden byla už čtyřikrát. A řeknu ti, nebaví mě to tam,“ pronesla jsem a sedla si na židli u stolu. Sledoval mě s rozšířenými zorničkami a snažil se zaostřit.

„Tak se tam projdi ještě jednou,“ řekl a opřel si hlavu o opěradlo. Bylo mi z něj zle. Měla jsem s ním slitování víc než dost. Chtěla jsem mu pomoct, vážně chtěla. Ale on se nehodlal změnit. Bylo mi jasné, že tohle nervově dýl nevydržím. Buď ho zabiju, anebo musím vymyslet jiný, brutálnější způsob, jak ho přinutit opět myslet střízlivě. Jak ho donutit, aby chtěl žít tak, jak má. Aby byl otec, jakého si Nessie zaslouží.

„Podívej se, pane Chytrý. Zítra odjíždím a doufám, že to těch pár dní vydržíš. A jestli ne, tak si mě –“

„Počkej, počkej, kam jedeš? Jak odjíždíš?“ skočil mi do řeči a bylo mu evidentně úplně jedno, že jsem mu tu chtěla pohrozit smrtí. Na druhou stranu mě zarazil svým zájmem o mě.

„Na pár dní musím odjet mimo Itálii,“ vysvětlila jsem a taktně vynechala, že jedu na jiný kontinent.

„Proč?“ chtěl vědět. Znovu si sednul jako člověk a opřel se lokty o kolena.

„Ehm… Musím pracovně odjet. Nebylo to plánované. Řekli mi to teprve dneska,“ řekla jsem a hned nato se zarazila. Proč mu tu vysvětluju, co se stalo? Proč mám potřebu obhájit se před ním, že musím od Nessie pryč? Že musím pryč od něj?

„Nevěděl jsem, že pracuješ,“ řekl zadumaně a protřel si lýtko. Cítila jsem, jak se mu napíná lýtkový sval. Něco se stalo.

„Ty toho nevíš,“ řekla jsem s povzdechem a pohledem upřeným na jeho bebí. A bylo to tu zase. Můj komplex z rodiny Masenových. Začínala jsem pomalu přicházet na to, že na mě mají špatný vliv.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem jen tak přejít, že si stále protíral tu nohu.

„Nic. Jen… To je jedno,“ řekl. Naštvaně jsem přešla k němu a sedla si vedle něho. Jeho vůně mi drásala už tak rozbouřené hormony.

„Edwarde Masene, okamžitě mi řekni, co se stalo, a naval nohu!“ řekla jsem autoritou pro upíry vlastní. Podíval se na mě a až teď jsem zjistila, že jsem mu byla nebezpečně blízko. Na to, že jako upír vidím, vnímám a cítím tisíckrát lépe něž člověk, se všechno potom stalo na můj vkus až moc rychle.

Jeho ruka na mém krku. Jeho úsilí vyvinuté na to, aby si mě přitáhl blíž k sobě. Jeho rty na mých… Jeho teplo, když mě líbal.

Byla jsem z toho celá zmatená a pryč. Nechápala jsem, kde se v něm vzal takový impulz. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem si nestačila ani jeho blízkost a polibek vychutnat. Dokonce jsem ani nezavřela oči, tak jako on. Se strachem a nehraným úžasem jsem se dívala do jeho tváře a sledovala každý pohyb, který na mých rtech udělal.

Když se po chvíli naše rty rozpojily, poprvé ve své existenci jsem ucítila hořkou kapku zklamání. Zklamání z toho, že ta chvíle je nenávratně pryč. Přišla tak nečekaně rychle a trvala tak krátce. Sklopila jsem zrak na své ruce, které nehybně ležely v klíně. Věděla jsem, že kdybych byla člověk, třásly by se. Možná že strachem, možná že chtíčem, možná že vzrušením, možná že…

„Jsi tak studená. Je ti zima?“ přerušil mé myšlenky, dřív než jsem došla k nějakému absurdnímu závěru, který by mě nejspíš položil na lopatky.

„Trochu,“ lhala jsem, „mám problémy s tělesnou teplotou,“ odkašlala jsem si. Od kdy mi lhaní dělalo problém?

„Možná bych –“

„Co kdybys mi konečně řekl, co se ti stalo s tou nohou?“ přerušila jsem ho. Nechtěla jsem riskovat, že by se pouštěl do větších detailů typu: „Co kdybych tě zahřál?“ A já věděla, že potom, co mě násilně a přes mou vlastní vůli políbil, toho byl dokonale schopný. Bože, co ten alkohol s těmi lidmi dělá?

„Špatně jsem šlápnul a sjela mi noha,“ vysvětlil.

„A předpokládám, že jsi byl zapíjet bolestný,“ utrousila jsem, když jsem si vzala na klín jeho nohu a zkoumala ji.

„Předpokládáš správně,“ usmál se. Na moment jsem se zastavila na jeho rtech. Okamžitě se mi vybavil ten moment, kdy se mě dotýkaly. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala obraz nás dvou a našich spojených rtů. Radši jsem svou pozornost upřela na jeho lýtko.

„Vypadá to, že to máš jen natažený. Stačí, abys to pár dní nosil stažený obvazem a bude to dobrý. Na to jsi nemusel vypít půl flašky Morgana,“ poznamenala jsem.

„Jak můžeš vědět, co jsem pil a kolik toho vypil?“

„Už tě trochu znám, Edwarde,“ řekla jsem klidně a položila jeho nohu zpět na zem.

„Nejsem rád, že jedeš pryč,“ řekl do ticha, které se mezi námi usadilo. Co jsme si taky měli říct po tom, co mě, volterskou princeznu, napadl svými rty.

„Budu se snažit být zpět co nejdřív,“ připustila jsem.

„Když jsi tu, mám pocit většího bezpečí. A nejen pro Nessie,“ řekl sladce. I když to mělo pachuť pár promile.

„Myslím si, že se z toho bezpečí musíš vyspat,“ uchechtla jsem se.

„Z toho se jen tak nevyspím, Bello. Myslím to vážně,“ řekl a důležitě se u toho zatvářil. Tak důležitě, jak mu jen jeho stav dovoloval.

„Jako bychom byli zase celí. Jako by se kruh uzavřel, víš?“ Nevěděl, co blábolil, chudáček…

„Jaký kruh zase?“ zeptala jsem se, zatímco jsem mu strčila do čela tak, aby zapadnul na sedačku a uvedl se tak do lehu. Vždycky jsem ho jemně klepla do čela a on zalehl a byl klid.

„No, rodinný kruh, přece,“ zašeptal, když už se mu klížily oči. Vyděšeně jsem zamrzla na místě a dívala se na něj.

„Jak to myslíš, Edwarde? Jak jako rodinný kruh? My přece nejsme rodina!“ řekla jsem mírně hysterickým tónem. Zatřásla jsem s ním, aby ještě neusínal, aby mi to vysvětlil. Pozdě. Upadl do tichého spánku.

„Jaká rodina? Slyšíš?“ zašeptala jsem prosebně, když jsem se svezla na podlahu pod gauč, na kterém ležel. Pravidelně oddechoval a já schovala obličej do dlaní. Nerozuměla jsem tomu, co mi řekl. Co mi tím chtěl říct. A už vůbec jsem nevěděla, jak mám teď odejít.

Děkuju za komentáře. Příští kapitola bude taková, no, divoká. :-) Bella bude muset přece jen odjet.

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 25. kapitola: