Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 24. kapitola

08.07.2013 (19:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2220×

„Bello? Musím si brát tu mikinu?“ volala na mě Nessie ze svého pokoje. Nakonec neodolala a vystrčila ze dveří svou hlavu, aby se přesvědčila, že jsem ji slyšela.

„Ano, musíš,“ řekla jsem s povzdychem a otočila se na ni. Nebyla z toho zrovna nadšená a tak zkroutila rty do nehezké grimasy. Pak bez dalšího odmlouvání opět zalezla.

Byla sobota a moji oblůdku, jak jí říkal Alec, nenapadlo nic jiného, než vyrazit na výlet. Zbytek týdne jsem Edwarda neviděla. S největší pravděpodobností proto, že jsme se sobě navzájem vyhýbali. Snažila jsem se neřídit jeho život, a proto jsem se na noc vracela do hradu. Na druhou stranu, ze svého hledáčku jsem ho nespustila. A tak jsem byla překvapená, když vylezl ze svého mini pokoje, aby zkontroloval, co se děje.

„Ahoj,“ špitl, když se opřel ramenem o futro svých dveří.

„Ahoj,“ opáčila jsem, aniž bych se na něj podívala.

„Tati!“ zajásala Ness, když ho zpozorovala. Rozevřel náruč a tatínkovsky ji objal.

„Kam se tolik chystáš?“ zeptal se. Rovnou se mohl zeptat, kam jdeme. No, mě z toho takticky vynechal.

„Jdeme s Bellou do zoologické zahrady,“ řekla pyšně svůj výmysl. Já z toho nebyla nadšená ani trochu. Bylo mi jasný, že přítomnost upíra vyvolá ve zvířatech strach a nepokoj.

„Vážně? Už je to dlouho, co jsme tam byli naposledy, viď broučku,“ řekl a Nessie mu to se sklopeným zrakem odkývala.

„Můžete si to zopakovat a jít tam spolu,“ vložila jsem se do toho. Nedávala jsem do toho takovou razanci, jak bych si představovala. Nechtěla jsem ho naštvat. Musela jsem být opatrná.

„Já -“

„Proč jen my dva? Vždyť tam můžeme jít všichni tři,“ přerušila svého otce Ness.

„Já nemůžu jít, broučku,“ řekl a jemně ji pohladil po vláskách.

„Proč?“ zeptaly jsme se s Nessie najednou a obě se tomu zasmály.

„Musím pracovat,“ řekl a políbil ji na čelo.

„Práce přece počká,“ řekla jsem, když jsem zahlédla odlesk v Nessiiných očích.

„Jak u koho,“ řekl a vážně jsem tam zaslechla výčitku? Tak to by stačilo. Nehodlala jsem se v neděli dopoledne hádat a už vůbec ne před Nessie.

„Zlato, co kdyby sis došla pro tu mikinu. Můžeme pak tatínkovy přinést nějaké obrázky, nebo prospekty,“ řekla jsem a čekala, co malá udělá. Očividně to zabralo, protože se otočila a zamířila do svého pokoje. Spokojeně jsem se usmála a vzala si ze stolu své klíče.

„Hotovo!“ zahlásila, když proletěla pokojem a chtěla se jít obout.

„Moment!“ zastavil ji Edward, než stačila zaběhnout do chodby. „Já ještě nejsem hotový, musely byste mi dát chvilku,“ řekl a Nessie se rozzářila jako kometa na nebi. Zato mně spadla brada až do přízemí. Kde se to v něm najednou vzalo?

„Fajn. Tak se jdi připravit a pak můžete vyrazit,“ rozhodla jsem, načež se Edward zarazil.

„Ty půjdeš s námi,“ řekl razantně a koutky úst mu zacukaly. Nejspíš na mě poznal, že z té zoologické nadšená nejsem a chtěl si mě vychutnat.

Neřekla jsem na to nic. Tu radost jsem mu neudělala. Ale už teď jsem syčela jako papiňák a byla si jistá, že jestli se ke mně jenom přiblíží, nakrásně se může stát, že omylem spadne mezi lvy. Mají tam lvy, že?

…

„Jeden dospělý a dva dětské,“ zahlásila jsem u okýnka. Paní za sklem si mě nedůvěřivě změřila pohledem.

„Madam, obávám se, že ten pán vypadá na víc než na teenagera.“ No, tak nic.

„Jen žertuje,“ řekl pohotově Edward a ironicky se na mě zašklebil. S úsměvem jsem se od něj odvrátila a vyhledala Nessie. Co jsem jí záviděla, byla ta její dětská bezprostřednost. Vždycky řekla všechno na rovinu, nikdy se za nic neschovávala. A když nechtěla něco řešit, prostě to přeslechla. Vsadila bych se, že kdyby se hroutil svět, ona by si toho ani nevšimla. To byla výsada dětí. Bezstarostnost.

„Můžeme?“ zeptal se Edward, když konečně dostal ty správné lístky. Nessie okamžitě opustila zkoumání kytiček na kraji silnice a běžela k nám. Pak jsme společně prošli bránou a já věděla, že budu potřebovat víc, než jen boží pomoc.

„Kam půjdeme jako první?“ chtěla jsem vědět.

„Na lachtany přece!“ zahlásila moje cácorka a už nás táhla směrem k nim.

Hned jak jsem se objevila u jejich nádrže, místo, aby se po ní proháněli a ukazovali se všem přihlížejícím, schovali se na druhý konec. Jako bych snad čekala něco jiného.

„To je smůla,“ popotáhla Nessie, když byla nalepená na pozorovacím skle. Přes ty tuny znečištěné vody nemohla nic vidět.

„Támhle jsem viděla něco napsaného. Půjdu se tam podívat,“ řekla jsem, abych si našla záminku, jak na chvíli odejít. Edward dělal, že mě neslyšel, ale Nessie poslušně přikývla a dál rozrážela nosem to podvodní sklo.

Stála jsem u nástěnky a předstírala, že si prostudovávám mapu areálu. Ve skutečnost mi stačil jeden pohled. Jenže to by nedalo Nessie prostor proto, aby viděla to, co nejvíc chtěla.

„Bello! Bello!“ hulákala už z dálky. „Byli nádherní! Měla jsi to vidět!“ křičela s radostným úsměvem. Doběhla ke mně a já si k ní klekla.

„To mě mrzí, že jsem tam nebyla. Ale podívej, tady je mapa. Může naplánovat, kam půjdeme dál,“ povídala jsem a rukou ukázala na nástěnku za mnou. Nessie k ní došla a pak jsme společně začali plánovat odpolední procházku.

…

„Odsud ji už nedostaneme,“ řekl Edward, když ke mně došel. Nessie krmila kozy, které byly v dětské části zoologické. Já jsem stála v povzdálí a raději se k nim nepřibližovala. Takhle to bylo bezpečnější.

„Koukni, jak je spokojená,“ pohodila jsem hlavou směrem k ní a nepatrně se usmála. Nessie celá zářila. Celé odpoledne byla ve svém živlu. Pohladila snad všechny zvířata, které tady v té dětské říši měli.

„Jo, zvířata. To je její,“ řekl a opřel se o strom.

„Držíš se dál, protože jsem tu já?“ Ve skutečnosti se neptal. Podívala jsem se na něj a tím se setkala s jeho pohledem. Měla jsem lhát a říct, že ano.

„Ne. Jen nemám zoologické zrovna v oblibě,“ vysvětlila jsem. Díval se na mě tak vehementně, že jsem raději sklopila zrak. „Vlastně jsem ráda, že jsi tu. Je to po dlouhé době, co jsi o něco projevil zájem,“ přiznala jsem.

„Moje dcera je to jediné, co mě zajímá,“ řekl ostrým hlasem, který mě donutil se na něj znovu podívat.

„Možná by neuškodilo, kdybys to dal někdy najevo,“ vpálila jsem mu.

„Já se snažím,“ řekl a popošel o pár kroků dopředu.

„Vážně?“ zeptala jsem se. Otočil se na mě a podíval se mi do očí. Aspoň jsem myslela, že do očí. Přes ty silné černé sluneční brýle, které jsem kvůli lidem měla, je vidět nemohl.

„Co po mně chceš?! Abych seděl doma a díval se na ni?! Nemůžu! Prostě nemůžu!“ štěkl. „Je jí tak neskutečně podobná… Já… nechtěl jsem tu být, ale jsem tu! Rozumíš? Nechtěl jsem tu bez ní dál být!“ mluvil a mluvil. Chtěla jsem to všechno pochopit, vážně chtěla. Jeho bolest, jeho myšlení. Ale on tu nebyl sám. A nemohl se chovat takhle sobecky.

„Mám ti za to poděkovat?“ zeptala jsem se s hořkostí v hlase. Nevěřícně se na mě díval a doslova mě propaloval pohledem. Zlobil se. Ale bylo to na mě?

„Co ti kdo udělal, Bello, že jsi tak bezcitná? Ty o mně nevíš vůbec nic!“ křikl a naštvaně se rozešel pryč.

„Masene?“ zavolala jsem na něj. Velmi nerad se zastavil a otočil se na mě.

„Máš tady dceru,“ řekla jsem a rukou na ni ukázala. Rysy v jeho tváři ztvrdly. Mávl rukou, jako bych byla ztracený případ a otočil se k odchodu. Rukou si nešťastně prohrábl vlasy a se sklopenou hlavou odcházel. Poprvé jsem pochopila, že on vážně trpěl. Ale tohle přece nebylo jen jeho trápení. Měl svou holčičku.

Svojí přirozenou rychlostí jsem se zadní částí přemístila k východu, než k němu stačil dorazit. Opřela jsem se a čekala, než přijde. Hned jak se objevil v zatáčce, spatřil mě. S úsměvem zakroutil hlavou, ale nezastavil se.

„Máš pravdu, Edwarde,“ začala jsem, když se ke mně přiblížil, „nevím, co se ti stalo a nedokážu si vysvětlit, proč se chováš tak, jak se chováš. Ale je evidentní, že ses dostal do fáze, kdy o tom potřebuješ s někým mluvit. A podle toho, co se stalo před deseti minutami, sis vybral mě. Asi bys měl vědět, že já na klábosení moc nejsem. Nikdy jsem nebyla. Nebudu s tebou sedět a poslouchat tě, jak si stěžuješ. Stejně tak, jako se nebudu dívat na to, jak se utápíš v alkoholu. Na život nemáme stejný pohled, ani nežijeme stejné životy. Takže by to stejně nefungovalo. Ale -“

„Ale?“ skočil mi do toho a s pozvednutým obočím se na mě podíval.

„Ale mohla bych tě pozvat na pití, kdybys chtěl,“ řekla jsem a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho. Nebyla jsem v těchto věcech dobrá.

„Kde je Nessie?“ zeptal se.

„Posadila jsem ji do vláčku na vyjížďku po celé zoologické. Myslím, že je v pořádku,“ usmála jsem se. Při vzpomínce na její nadšení to ani jinak nešlo. Na souhlas se usmál a opravdu byl ten úsměv upřímný.

„Na limonádu,“ varovala jsem ho, když jsem ho došla.

„S tebou? Jak jinak,“ usmál se a bok po boku jsme zamířili do prvního dřevěného srubu, kde jsem nám objednala pití.

Aspoň jeden den, který si Nessie užila a byli při něm oba dva. :-) Chápete někdo toho Edwarda? Já totiž ne. :-) Má vedle sebe sexy krásnou a dokonalou upírku, užasný dítě a on nic. :-) Anebo, že by ty jeho útěky a úniky byly známkou toho, že přece jen něco cítí a neví, co s tím?

V příští kapitole se podíváme do Volterry. Bellu tam bude čekat nemilá povinnost. Jak moc mění to malé dítě nelítostnou mytickou bytost, která by neměla být schopna žádného citu? Myslím, že si Bella zatím ani neuvědomuje jak moc. :-)

Děkuju za komentáře a těším se na ty další! :-)

Váš mmonik

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 24. kapitola: