Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 23. kapitola

25.06.2013 (09:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2063×

Postávala jsem u okna a dívala se na Nessie, která si hrála na hřišti a čekala na mě. Nervózně jsem poklepávala nohou, jak hodiny odtikávaly poslední tři minuty do času smluveného s ředitelkou kvůli podepsání těch proklatých papírů. Podívala jsem se na hodiny nad dveřmi do kanceláře ředitelky a sledovala vteřinovku, která se nekompromisně točila dál.

„Ahoj,“ řekl ten otrapa, když rozrazil dveře. Byl zplavený, podle toho jsem poznala, že stále ještě není úplně střízlivý, ale bylo vidět, že kluci odvedli dobrou práci. Dokonce byl vysprchovaný…

„Pan Masen?“ vyzvala nás ředitelka, která právě otevřela dveře do její kanceláře. Mrkla jsem na hodiny a musela uznat, že ta ženská byla přesná.

Nemohla jsem o ožralovi Masenovi říct, že by to byl gentleman. Nebyl. Do dveří se nahrnul jako první. Přešla jsem to a zavřela za námi dveře.

„Edwarde,“ pozdravila ho ta protivná třídní učitelka. Skoro roztála, když ho viděla. Stočila jsem pohled k němu, abych viděla, jak se roztomile usmál a kývnul jí na pozdrav. Zajímalo by mě, co ti dva spolu měli… Měli spolu něco? Co na něm vlastně ta chudinka viděla? Smrděl chlastem dokonce i teď. Byl nechutně zpocený, jak z něho vycházel ten chlast. A o jeho nepřítomném výrazu nebudu ani mluvit. Stál tu, hýbal se, mluvil. Byl tu s námi. Ale jeho oči byly chladné a bez života. Nepřítomné. To jsem viděla od prvního okamžiku, co jsem ho našla sedět v tom proklatém baru. Možná že to, a Nessiin strach, bylo to, co mě dovádělo k šílenství. Copak neviděl, jak může být život krásný? Pak jsem se otočila k oknu, abych naposledy zkontrolovala Nessie a zahlédla tak svůj odraz. Jak mu můžu kázat o životě, když jsem sama ten svůj opustila?

„Slečno?“ vyrušila mě z mých úvah ta protivná mrcha. Podívala jsem se na ni a snažila se zachovat klid. Masen už seděl na židli, zatímco ta protivná ženská tancovala kolem něj a natřásala se. Ukázala na židli vedle něj. Asi abych se posadila.

„Postojím,“ řekla jsem a zkřížila si ruce na prsou.

„Bello?“ otočil se na mě Edward a jeho výraz byl naléhavý. Svěsila jsem ruce podél těla a posadila se vedle něho. Přehodila jsem nervózně nohu přes nohu, tak jak to lidé dělají.

„Takže, pane Masene, chcete do složky vaší dcery přidat dalšího člena vaší rodiny, ano? Pro potřeby školy, samozřejmě,“ spustila ředitelka a já mohla vidět, jak se Edwardovi napjalo celé tělo. Zvedla jsem ruku s tím, že ji položím na tu jeho, kterou měl opřenou na opěrátku židle. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně ten impulz vzal. Než jsem ji stačila položit a dotknout se ho, stáhl ji.

„Ano,“ řekl a v jeho hlase nebyla stopa po zaváhání.

„V pořádku. Mám tady potřebné formuláře, které teď spolu vyplníme. Vaše jméno?“ obrátila se na mě. Dívala jsem se na Edwarda, který se na mě ale nepodíval. Chtěla jsem vědět, co v téhle chvíli cítí. Chtěla jsem vědět, jestli mu to neubližuje. Ale musela jsem to udělat. Pro ni. Pro něj…

„Isabella Masenová,“ řekla jsem, aniž bych od něj odvrátila zrak. Lehce sklopil pohled a pak se na mě nepatrně podíval. Byl překvapený, možná šokovaný, ale neřekl nic.

„Sestřenice, správně?“ vložila se do toho ta hlupaňa Polly. Zapříčinila to, že jsem ztratila Edwardův pohled, protože ho obrátil k ní.

„Sestřenice,“ zašeptal. Sledovala jsem ho, jak se zvedá a jde blíž ke stolu. Jak si bere tužku, aby podepsal ty papíry. Nemohla jsem uvěřit, že to vážně udělal. Nevěřila jsem, že by se jí tak lehko vzdal. A pak mi došlo, že tímhle se jí ale nevzdává. Jen mi dává možnost být s ní.

„Teď váš podpis, slečno Masenová,“ řekla ředitelka a já přikývla na souhlas. Zvedla jsem se, ale to už Edward udělal několik kroků vzad tak, aby se mi úspěšně vyhnul. Vzala jsem do ruky pero a hodně se snažila, abych ho nezlomila. Proudily mnou emoce, které jsem nedokázala v tu chvíli ovládnout.

„Pane Masene, tohle škole stačí. Již by neměl být s ničím žádný problém. Děkuju za vyřízení,“ ukončila to celé ředitelka.

„Děkuju,“ přikývl Edward a rozešel se ke dveřím.

„Edwarde?“ zastavila ho Polly, když vzal za kliku. Podíval se na ni, a tak pokračovala.

„Příští týden je ta schůzka kvůli tomu výletu, budeš tam?“ zeptala se plná očekávání. Sledovala ho a čekala na jeho reakci.

„Sestřenice mě zastoupí,“ řekl chladně, až mi tím málem vyrazil dech. Ještě že jsem ho k životu nepotřebovala…

„Nashledanou,“ řekla jsem, když jsem za ním vycházela na chodbu. Zavřela jsem dveře a sledovala jeho odcházející záda. Nepotřebovala jsem vědět, kam jde. Věděla jsem to.

„Nessie na nás čeká dole. Měl bys jít za ní!“ řekla jsem, než zmizel v dalších dveřích, které vedly na chodbu, k východu… Otočil se a s nasraným výrazem se blížil zpět ke mně.

„Chceš pomáhat?! Tak pomáhej! Ale neříkej mi, co mám dělat!“ zakřičel na mě. Stála jsem tam a nezmohla se na nic. Jen jsem se dívala do jeho rozzuřené tváře a nemohla uvěřit, že jsem mu ji nerozmlátila. Nervózně si projel rukou vlasy a pak odešel. Chvilku jsem tam bez hnutí stála a snažila se probrat všechno, co se tu teď stalo.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se vždy duchapřítomná Polly, když otevřela dveře.

„Jo,“ pronesla jsem milým úsměvem, který byl víc než falešný. Překvapením zapomněla zavřít pusu. Tak jsem raději odešla ven, za mou cácorkou.

…

„Jak to dopadlo?“ ptal se Alec, když jsme dorazily domů.

„Ahoj Alecu,“ pozdravila ho Nessie a už si sedala vedle něj.

„Všechno v pohodě,“ odkývala jsem, zatímco jsem vyndávala věci z nákupu, který jsme s Nessie udělaly.

„Hej, co kdyby sis šla udělat úkoly na zítra? Já pomůžu Belle, jo?“ řekl Alec a Nessie mu to trochu neochotně odkývala.

„Odkdy jsi takhle milý?“ zeptala jsem se rozmrzele.

„Odkdy jsi ty takhle bez nálady?“ vrátil mi. Zakroutila jsem hlavou, že o tom nechci mluvit.

„Fajn,“ odkýval.

„Odvedli jste dobrou práci,“ usmála jsem se a zavřela ledničku.

„Demetri ho u toho málem zabil,“ usmál se. „Je zvláštní,“ řekl a posadil se ke stolu. Věděla jsem, že má Alec pravdu, ale teď jsem se o tom nechtěla bavit.

„Čekáš na večeři?“ zasmála jsem se, když jsem ho uviděla u toho stolu.

„No, vidíš. Mám hlad jako vlk,“ usmál se laškovně. Humor… ten mu rozhodně nechyběl.

„Alec zůstane na večeři, Bello?“ zeptala se Nessie ode dveří. Vzájemně jsme se na sebe s Alecem podívali. Byl tu od noci. Ona byla živá, on měl hlad. Tohle jsem nechtěla rozhodovat…

„Podle toho, co uvaříš, skrčku,“ řekl žertovně. Už jsem jen viděla, jak se Nessie nafoukla.

„Topinky,“ zajásala a rozeběhla se ke mně. A čekala, až jí na to přikývnu.

„Česnek,“ odfrkl Alec a já se usmála.

„A neříkej mi skrčku!“ ohradila se na něj, zatímco si brala židli od stolu, aby dosáhla na linku. Alec zvednul ruce v obranném gestu, jak ho Nessie zpražila pohledem.

„Alec je sám prcek, víš? A tak je rád, že je konečně někdo mladší než on,“ dobírala jsem si ho, zatímco jsem vyndávala chleba a přirazila nohou židli Ness, aby z ní nespadla.

„A Bella pěkně kecá, víš?“ zasmál se, když přišel blíž a tu židli Nessie podržel sám, jak si k ní zezadu stoupnul. Uvolnila jsem ji a mohla tak vyndat i olej a další potřebné věci.

„Kecá se neříká,“ opravila ho Nessie a Alec se hlasitě zasmál.

„Jo? A co se ještě neříká?“ zeptal se jí se staženým obočím, jak byl zvědavý.

„Skrček,“ řekla vážně a zkoumala, jestli už je olej dostatečně rozpálený. Oba jsme se s Alecem rozesmáli.

„Vážně?! A já myslím, že teď pěkně kecáš zase ty, skrčku,“ zasmál se a polechtal Nessie tak, že málem spadla ze židle, jak se mu vyhýbala.

„Poslyš, jak se vlastně ty topinky dělají?“ zeptal se Nessie teď už se vší vážností.

„Sleduj mě,“ řekla moje cácorka a vzala si krajíc chleba do ruky.

…

Seděla jsem na pohovce a dívala se před sebe. Takhle jsem tu seděla od té doby, co šla Nessie spát a Alec se vrátil do hradu, aby zmapoval situaci. Přemýšlela jsem o celém dnešním dni. Přehrávala jsem si ho dokola a dokola. Proč jsem necítila úlevu, když jsem už měla Nessie víceméně u sebe? Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že bych ji neměla. Že by prostě najednou nebyla. Že bych ji měla opustit. A přesto jsem tu seděla a byla zničená. Kdybych mohla, plakala bych. Ale v tomhle dokonalém životě pláč nebyl. Nikdy jsem ho nepotřebovala a nikdy jsem ho nechtěla. Teď bych za jedinou slzu dala všechno. Dostala jsem, co jsem chtěla, a stejně mi to bylo málo. Chtěla jsem, aby byl Edward otec, jak má být, a to byl důvod, proč jsem tu seděla takhle vysílená a bez špetky zájmu. Dnes jsem pochopila, že on se mezi nás nikdy nevrátí. Zavřel se někam, kam za ním nikdo nemůže. Ani jeho vlastní dcera. A nehodlal vylézt.

„Ahoj,“ řekl Edward, když vešel do obýváku. Neodpověděla jsem. Vstala jsem z pohovky a došla ke kuchyňské lince. Cítila jsem jeho pohled na mé osobě, tak jsem zůstala stát zády k němu.

„Promiň,“ řekl prostě. Otočila jsem se k němu a pohlédla na něj. Nechápala jsem to.

„Promiň, že jsem na tebe tak vyjel. To jsem neměl,“ pokračoval. Dívala jsem se mu do tváře a vážně v ní viděla lítost.

„Prostě, jen jsem chtěl říct, že vidím, jak se o Nessie staráš. A chtěl jsem ti říct, že si toho vážím.“ Vzala jsem talíř s topinkami, který byl pro něj, a položila jsem ho na stůl. Došel blíž ke stolu a tak jsme byli jen necelý metr od sebe.

„Díky, že jsi tu,“ řekl nakonec a mně málem vypadly oči z důlků. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. V podstatě mě neznal. A já věděla, že mě tu určitě nechce. Byla tohle hra? Ať to bylo, jak chtělo, chtěla jsem mu ukázat, že vím, o co tu jde.

„Ty jsi to vzdal, že jo?“ zašeptala jsem a viděla, jak se jeho oči rozšířily úžasem. Pochopil, že jsem ho prokoukla. No, k tomu jsem nepotřebovala být upír, abych věděla, že ten chlap má problém.

„Nebudu večeřet,“ řekl a zvedl se k odchodu. Chtěla jsem ho zastavit. Chtěla jsem, abychom si o tom promluvili. Možná že kdyby mi řekl, co se mu stalo, dokázala bych mu pomoct. Možná… jsem jen nechtěla být sama.

„Nenechám tě být…“ pronesla jsem ne až tak jistým hlasem jako obvykle. Ale zabralo to. Zastavil se a s nechápavým pohledem se na mě otočil. „Nenechám tě v tom,“ upřesnila jsem, když jsem měla jeho plnou pozornost.

„Můžeš to zkusit,“ řekl hořkosladce a s úšklebkem.

„A taky, že zkusím,“ řekla jsem rozhodně. Stáli jsme tam a dívali se jeden druhému do očí. Do té doby, než se otočil a odešel do své ložnice, kde se zavřel. Snad poprvé za svou existenci jsem si oddechla. Ne proto, že byl doma. Ne proto, že mi neodporoval. Dokonce ani proto, že mi poděkoval. Ale proto, že byl dneska střízlivý. Poznala jsem to hned, jak vstoupil do bytu. A to byl pro mě jasný signál, že já to nevzdám.

Myslíte, že Belle poděkování stačilo? A bylo vlastně upřímné? :-) Zajímal by mě Váš názor. :-)

V další kapitole si užijete Belly a Nessie, které si vyrazí na výlet. Ale opravdu půjdou samotné? A kdo že se to k nim vlastně přidá? A může to dopadnout dobře? Oni dva? Nikdy. :-D

Moc děkuju za podporu, kterou mi komenty projevujete! Jste super! :-*

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 23. kapitola: