Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 16. kapitola

12.03.2013 (17:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2665×

Stála jsem před domem a němě sledovala Demetriho, jak nakládá naše zavazadla do vozu. Sama jsem nemohla pochopit, proč mě na jazyku nedráždí žádná slova. Tohle jsem nebyla já. Ne, odmítám tomu říkat smutek. Tohle nebyl smutek. Jen jsem prostě nechtěla zbytečně kazit atmosféru mluvením.

Putovala jsem z jednoho objetí do druhého jako nějaká trofej. Akorát u doktora jsem to tak nějak prožívala. Že mezi námi bylo něco víc, cítil snad každý. A my dva to věděli už od té chvíle, co mi podal ruku na přivítání. Ale nebyla to živočišná přitažlivost nebo snad ubohý cit. Bylo to něco víc. Když mě sevřel ve svém náručí, nezapomněla jsem se nadechnout jeho autentické vůně a vím, že on udělal to samé. Byla jsem si jistá, že obraz jeho tváře z paměti už nikdy nedostanu, a proto jsem byla nesvá z pocitu, který mě při tom zaplavil. Že už ho nikdy víc neuvidím…

Zbývala už jen bloncka, se kterou jsme na sebe jen kývly hlavou, a Emmett, se kterým jsme si podali ruce. Pak přišel na řadu Demetri a jeho rozloučení. Já mezitím došla k autu a nasedla na místo spolujezdce. Když bylo po všem, sedl za volant a nastartoval motor. Celou tu dobu jsem se přemlouvala, abych se na ně neotáčela, abych se na ně už nedívala. Bylo to za mnou. Ale když se rozjel, neodolala jsem a natočila hlavu k okýnku. Všichni mi zamávali a já zvedla ruku na pozdrav, přitom jsem si vyměnila poslední pohled s doktorem.

Vyjeli jsme ze zatáčky od jejich domu a zaskřípání gum ohlásilo prudké sešlápnutí plynu, až se za námi zakouřilo. Po chvilince divoké jízdy jsme se dostali na asfaltovou silnici a vyrazili směr Seattle. Až tady jsem hluboce vydechla a složila ruce do klína.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se a rukou mě poplácal po stehně.

„Proč bych nebyla, prosím tě? vyjela jsem zbrkle. Nakonec jsem to zachránila omluvným úsměvem.

„Tohle všechno můžeme mít taky,“ zašeptal a rukou mi protíral stehno. Odvrátila jsem od něj hlavu a pevně semkla víčka k sobě.

„Co myslíš? Ten dům?“ zkusila jsem a přikrčila nepatrně hlavu. Čekala jsem totiž náraz. Náraz jeho hněvu. Prudce zabrzdil a auto se zapíchlo uprostřed silnice. Se mnou to ani nepohnulo, ale donutilo mě to se na něj podívat.

Mačkal volant a upřeně koukal před sebe. Bylo vidět, jak se snaží uklidnit se. Bystrým pohledem jsem ho sledovala a čekala, že tentokrát už dojde na fyzické vyříkávání… Asi jsem to tentokrát přepískla.

„Už mě tahle hra nebaví, Bello,“ řekl a snažil se znít klidněji, než ve skutečnosti byl. Cítila jsem, jak to s ním šije. Podíval se na mě plápolajícíma očima.

„A mě nebaví ti neustále opakovat, ať se mnou nepočítáš,“ odvětila jsem chladně. Posměšně se ušklíbnul.

„Dobře, řeknu to takhle. Chci, abychom společně odešli z Volterry. Chci, abychom spolu prožívali naši existenci. Chci být s tebou navěky,“ řekl a myslel to smrtelně vážně. Byla jsem v pasti, a tak jsem musela vyložit karty na stůl.

„Vidíš ve mně něco, co tam není. Já nejsem ta správná… volba.“ Upřeně jsem se na něj dívala, aby věděl, že mluvím čistou pravdu.

„Bello, já to cítím. Vím to.“ Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Miluju to, co jsem. Miluju to, kým jsem. Nikdy se toho nevzdám,“ řekla jsem a za svými slovy si pevně stála. Bylo na čase, aby to pochopil a odpoutal se ode mě.

„Ale mě miluješ víc. Já vím, že jo,“ trval si na svém. Chytil mě za hlavu a přitáhl si můj obličej blíž k tomu svému.

„Cítím to z každé mrtvé buňky tvého těla. Cítím to z každého polibku,“ dýchal mi do tváře a já mu zatvrzele koukala do očí.

„Nevím, co si myslíš, že cítím. Ale můžu tě ujistit, že se mýlíš,“ šeptla jsem. Přitiskl se na mé rty a horlivě se se mnou začal líbat. Jako by si chtěl dokázat, že tam to něco najde.

„Pusť!“ procedila jsem skrz jeho polibky. Rukama jsem se zapřela do jeho hrudi a odtáhla se. „Upnul ses na něco, co tam není! Jsem kus kamene, tak jako ty!“ křikla jsem vyděšeně.

„Neříkej to!“ bránil se a sledoval mě ublíženým pohledem. Byl čas, abych přitvrdila.

„Jestli chceš opustit Volterru, tak já tvou propustkou nebudu!“ pronesla jsem jemu přímo do tváře, tónem tak chladným, že všechno v autě zamrzlo. Strnule na mě zíral a nebyl schopný najít slova.

„To jsi nemusela…“ zašeptal a v očích se mu zalesklo.

„Právě že musela…“ Sedla jsem si rovně a čekala, že se už konečně můžeme zase rozjet domů. Ale on ještě neměl dost.

„Jsem tvůj pobočník celých těch sto let. Od doby, co jsi otevřela oči do nového života. A nejen to. Jsem taky tvůj přítel –“

„Přítel!“ přerušila jsem ho a kladla na to slovo důraz. Když už potřebuje používat tyhle expresionizmy k pojmenování toho, co mezi námi je, budiž.

„Tak jím, prosím, buď i nadále…“ šeptla jsem žádostivě a vzala jeho ruce do svých.

„Bello…“ Políbila jsem hřbet jeho ruky a promnula ji. Pohladil mě po tváři a pak mě na ni lehce políbil.

„Jestli chceš z Volterry zmizet a začít jinde a znova, pomůžu ti…“ špitla jsem, když se ode mne vzdálil, „přísahám, že se tě nikdo ani nedotkne,“ dokončila jsem svou nabídku. Pousmál se a znovu přejel rukou po mé tváři. Schovala jsem do ní část tváře a vyčkávala.

„Vážně si myslíš, že bych bez tebe odešel?“ promluvil medovým hlasem. Na tuhle otázku jsem si vysloužila právo neodpovídat.

„V tom případě,“ poposedla jsem si rovně a podívala se před sebe, „můžeme pokračovat v naší cestě domů,“ rozhodla jsem a rukama naznačila směr rovně.

„Jak kážete, má paní,“ zasmál se a nastartoval.

„Vlastně!“ vyjekla jsem, než se stačil rozjet. Zvědavě se na mě podíval, jako by čekal, že jsem si to celé rozmyslela. „Musíme se ještě zbavit toho zlatého nádechu, co mi už začíná kazit barvu mých jinak překrásných očí,“ nadiktovala jsem mu svůj požadavek, zatímco jsem se podívala do zrcátka. Jo, zlaté žíly v mých očích se nebezpečně zvětšovaly.

„A chceš lovit ještě v Seattlu nebo až doma?“

„V Seattlu. Domů bych to už nevydržela,“ rozhodla jsem a konečně jsme mohli vyrazit na cestu.

***

Volterra, o dva měsíce později

„Bello! No tááák,“ protáhl do výšin Alec. Měl štěstí, že místnosti včetně chodeb jsou v podzemí hradu zvukotěsné. Slyšet ho Caius, jak mě takhle přemlouvá už neuvěřitelnou půlhodinu, zabil by ho.

„Ne, Alecu. Fakt ne. Jdeme s holka, ty víš kam.“ Přece jen jsem to pro jistotu nevyslovila. Nikdo o našich holčičích výletech za lidskými muži vědět neměl.

„No, počkej… o tom mi musíš říct…“ zasmál se a opřel se o dveře mého pokoje.

„Co jako?“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou a podívala se na něj.

„Kam vyrážíte tentokrát?“ ptal se zvědavě, zatímco ke mně došel a pomohl mi rozepnout zip na šatech.

„Nezačínej,“ utnula jsem to, než bych mu všechno vykecala. Vyklouzla jsem ze šatů a přešla ke své skříni.

„Zavři pusu,“ poradila jsem mu, zatímco on jen stál a skenoval každý kousek mého těla, které jsem mu vystavila na odiv jen ve spodním prádle.

„Alecu?“ otočila jsem se na něj, když dlouho nic neřekl. Mezitím jsem hledala ve skříni, co si dnes vezmu na sebe.

„Hmm?“ zapředl a já si všimla jeho tmavých očí. Abych ho dál už nedráždila, sáhla jsem pro osušku a obmotala si ji kolem těla.

„Hej!“ dal najevo svou nespokojenost. Zakřenila jsem se a šla ke koupelně.

„Dneska půjdu s vámi,“ rozhodl a přešel za mnou do koupelny.

„To teda nepůjdeš,“ ujistila jsem ho a otočila kohoutkem ve vaně.

„Ale no tak... Bude to ten nejhezčí večer,“ ukecával mě. Nalila jsem do vany pěnu a otočila se na něj.

„Jsi nezletilej, milej zlatej. Žádný takový,“ zakroutila jsem hlavou na důkaz toho, že to myslím smrtelně vážně.

„Komu na tom záleží,“ mávl rukou.

„Mně!“ vyjekla jsem užasle.

„Jsem starší než ty,“ vytáhl svou zbraň.

„Ne lidsky,“ oponovala jsem, i když jsem věděla, že tohle je chabá výmluva. Byla jsem nejmladší z rodiny. To byl prostě fakt.

„Takže v deset?“ dloubnul do mě a ručník si to štrádoval po mém těle dolů. Nechala jsem ho. Několikrát jsem naprázdno otevřela a zavřela pusu.

„Nemůžeš jít, kvůli své sestře. Nebudeme riskovat,“ vysvětlila jsem skutečnou obavu.

„Svině jedna smradlavá,“ odsekl a díval se skrze mě. Nejspíš si v ten moment představoval, jak ji škrtí.

„Je to tvá sestra,“ připomněla jsem mu. Tyhle řeči jsem se naučila od Carlislea.

„Svině jedna smradlavá… má sestra,“ dodal na konec věty a já se zasmála. Nakonec mávl rukou a se zkřiveným obličejem, který mu vyvolala zmínka o jeho sestře, odkráčel z mé koupelny. Já se tak mohla konečně svléknout úplně.

„Zmiz!“ zavolala jsem na něj, když jsem slyšela, že se vrací. Tentokrát jsem už byla totiž úplně nahá.

„Jen jsem ti chtěl připomenout, že zítra v noci bude hon na lidi. Tak to dneska nepřežeň,“ zavolal na mě skrze dveře a pak konečně odešel. V klidu jsem si vlezla do vany a ponořila se do hudby, kterou jsem si zapnula. Položila jsem si hlavu a spokojeně zavřela oči. Psychicky jsem se připravovala na dnešní a zároveň i na zítřejší večer. V duchu jsem doufala, že mě tentokrát nečeká žádné takové překvapení jako naposledy.

Já vím, já vím. Kapitola nic moc a o ničem... Jsem si toho plně vědoma a děkuju těm, kteří to dokopali až sem. :-)

Co jsem chtěla touhle kapitolou říci? :-) Dobrá otázka... Nejspíš to, abyste pochopili Bellin vztah jak k Demetrimu, tak k Alecovi. Co k nim cítí a jak je bere. Jak se ale zdá, tak Demetri to stejně nepochopil. Poslouchá ji on vůbec? Nebo si stále mele to svoje. :-) Nutno podotknout, že Alec je její jednička a vždycky bude. Jen ne tak, jak si myslíte. Tentokrát to totiž se sexem nemá absolutně nic společného.

Co bude v další kapitole? No, to už je lepší otázka, kterou Vám umím plně zodpovědět...

Slitování dosud neporažené Isabelly Volturi...

Slibuju Vám, že ji to srazí na kolena a ona se otočí o třistaosmdesát stupňů. Ale to už zase předbíhám... :-D

A k dotazům na Edwarda... Vy, co na něj čekáte, už brzy se ho dočkáte. A to přesně řečeno v 18. kapitole. A doufám, že pak zhodnotíte, jestli raději neměl zůstat tam, kde doposud byl... :-D

Moc děkuju za komentáře a doufám, že i dneska se tu nějaké najdou.

Váš Mmoník.

P.S.: Další kapitolu přidám brzo, abych Vám vynahradila tu dnešní. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 16. kapitola: