Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunovrat - Prológ + 1. kapitola Návštěvníci

09.04.2010 (17:30) • Veronika13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1199×

Prológ:

Nejsem si už jistá ničím. Ani tím, jestli byl upíří život správnou volbou. Ale já jsem vlastně neměla na vybranou. Ale zase kvůli mé rodině a hlavně Renesmé jsem si doufám, vybrala správně. Teď už prostě ničemu nerozumím, ani nejmenší záležitosti. Prostě, jako kdyby se mi z hlavy vypařil mozek. A už vůbec nechápu, proč nás už pro jednou nenechali na pokoji.

1. kapitola:

„Jacobe, kolikrát ti mám vysvětlovat, že to prostě nejde, a že i kdybych to já povolila tak Billy a ostatní to nepovolí,“ odříkávala jsem pořád do kolečka, protože Jacob nechtěl uznat, že prostě Renesmé nemůže na Quiletské území. „Bello, myslím, že klukům by to nevadilo a Billy, ten už se s tím nějak vypořádá,“ opakoval pro změnu zase mě Jacob pořád dokola. Zpoza rohu se objevil Edward.

„Bella má pravdu Jacobe, my tam nesmíme a to platí i pro Renesmé,“ přikývl vážně Edward a díval se Jacobovi přímo do očí.

„Ne, prostě ne,“ řekl nakonec a odešel ven na verandu, kde si hrála Renesmé.

„Co mám s vámi dělat,“ řekl Jacob, svěsil hlavu a odešel ven. Najednou mi ho bylo líto. Nechtěla jsem mu povolit, aby Renesmé vzal sebou k nim a věděla jsem, že oni by mu to také nepovolili. Vzdychla jsem a odešla radši do kuchyně, kde poletovala Esmé a upravovala květiny, ve vázách, utírala prach na poličkách a obrazech a drhla kuchyňskou linku.

„Chceš pomoct Esmé,“ nabídla jsem se, protože jsem se teď potřebovala trochu odreagovat.

„Bello to nemusíš, já to vše zvládnu,“ zaštěbetala Esmé a dále pracně uklízela.

„Tak alespoň zajedu do města pro čerstvé květiny,“ zkusila jsem to znovu.

„Bello, opravdu se nemusíš obtěžovat, běž se raději věnovat Renesmé,“ odmítla mou pomoc znovu Esmé a tím mi dala jemně najevo, že jsem v kuchyni na nic. Povzdechla jsem. Mohla jsem zajít ještě za svou sestřičkou a švagrovou Alicí, ale tu by zase určitě napadlo něco bláznivého, jako nové oblečení nebo nějaká oslava. Ale přece jenom jsem to riskla.

Alice se zrovna dívala do pěkně uklizených šatních skříní a kontrolovala vše oblečení. Otočila hlavu, protože mě slyšela přicházet a na obličeji se jí rozzářil úsměv.

,,Myslím Bello, že by to chtělo zase něco v módě,“ řekla Alice a já jsem tiše zasténala. Alice se zasmála.

„Neboj, nezdržíme se tam déle než dvě hodiny.“ Dvě hodiny? Ta Alice se opravdu zbláznila, pomyslela jsem si. Jak někdo může vydržet dvě hodiny vybírat oblečení. Když jsem byla člověk, alespoň jsem mohla chodit v džínech a vytahaném tričku, jak jsem si matně pamatovala a Alice mi to dosvědčila. Nyní jsem si musela oblékat věci, které byly nachystané v šatníku, ale nikdy se mi nestalo, že bych si něco musela obléct dvakrát. To byla prostě Alice. Nezkrotná zákaznice všech drahých butiků a značkových obchodů. Ještě, že nebydlíme v Paříži, pomyslela jsem si. To by to dopadlo ještě hůře.

„Tak dobře,“ poddala jsem se nakonec Alici a ona radostně zatančila po pokoji a bylo vidět, že jsem jí tím svolením udělala radost.

„Ale mám ještě jednu prosbu,“ řekla potichu a podívala se na mě jako pes, který žadoní u svého páníčka mlsku, „vezmi prosím sebou i Renesmé.“ To byla však věc, kterou jsem jí slíbit nemohla.

Chytla jsem ji za paži a dovlekla k oknu, odkud bylo vidět před dům. Před domem si Renesmé hrála s Jacobem a Edward je pozoroval a občas se k nim přidal.

„Oddělit ty dva od sebe je nemožné,“ řekla jsem a ukázala na Renesmé a Jacoba. Renesmé nás zahlédla a zamávala nám. Obě jsme jí zamávaly nazpátek. Jacob se jen ohlédl a znovu se věnoval hře s Renesmé.

„No to je jasné,“ řekla Alice, jako kdybych jí zadala ten nejlehčí úkol na světě, „vezmeme sebou i Jacoba.“  Nevěřícně jsem pokývala hlavou.

„Jacoba sebou na nákupy,“ zopakovala jsem a pak jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu a Alice mě pozorovala a nejspíš dumala nad tím, jestli jsem v pořádku,

„Jacoba nakupovat šaty pro mě a Renesmé,“ vykoktala jsem ze sebe a znovu se začala zvonivě chichotat.

„A proč ne,“ řekla Alice lhostejně, „nemusí si nic vybírat, jde s námi jen kvůli Renesmé nebo ne?“  Ale mě to nepřišlo jako dobrý nápad. Ale napadlo mě něco lepšího.

„Alice, zeptala jsem se nesměle, „co je vedle nebo naproti těm butikům?“

„Většinou kavárny,“ řekla Alice a hned ji napadlo, na co myslím, „no to je logické řešení.“ A tak jsme se vypravili spolu s Renesmé, Jacobem a Alicí nakupovat do Seattlu. Alice celou cestu, Renesmé vyprávěla, co všechno jí koupí a Renesmé tím byla přímo okouzlena. Jacob se tlačil vedle Renesmé, která mu napůl seděla na klíně, a díval se ven z okna. Já jsem řídila Edwardovo Volvo a sledovala je ve zpětném zrcátku.

„Na co myslíš, Jacobe,“ zeptala jsem se ho lhostejně.

„Že mě asi budou Sam a kluci hledat, když nebudu u vás,“ řekl Jacob a dál se díval ven. Renesmé ho celou cestu držela za ruku jako svého největšího kamaráda.

„Tak jsi s námi nemusel jezdit, Jacobe,“ poznamenala Alice a dál si povídala Renesmé.

„Alice,“ napomenula jsem ji, i když ona sama dobře věděla, že by nešlo, aby Jacob s námi nejel. Jacob se zamračil. Konečně jsme dojeli do Port Angeles, kde jako vždy panoval ruch. Nad velkými skleněnými budovami, se sklánělo šedé mračno. To bylo pro nás dobré počasí.

Zaparkovala jsem v podzemních garážích jednoho velkého obchodního centra a vystoupila jsem z auta. Jacob opatrně vyndal ven nejdříve Renesmé a pak se sám vytáhl ven z auta. Přitom si ještě bouchl hlavu, protože už se zase vytáhl a já jsem si připadala, čím dál tím menší. Alice zvedla Renesmé do náručí a popostrčila mě směrem k výtahům. Jacob nás pomalu následoval. Protože, ale Renesmé chtěla ke mně, vrazila mi ji Alice uraženě do náručí, protože si myslela, že už se Renesmé u Alice nelíbí. Zírala na sebe do zrcadla a natáčela si vlasy na svůj drobounký prst. Jacob celou cestu výtahem vzdychal, jako kdyby chtěl vyhrát soutěž ve vzdychání. Prsty jsem prohrabávala Renesméiny bronzové vlásky a dívala se na její krásný obličej. Její oči byly teď hnědé, stejně jako ty moje, protože jsme si ještě v autě musely dát kontaktní čočky.

Konečně jsme byly v jednom velkém butiku a Jacob nás pozoroval z protější kavárny.

„Tohle si vyzkoušej,“ pobízela mě Alice a podávala mi tříčtvrťové bílé kalhoty a světle modrý top.

„Alice, ty chceš, aby tě opovažovali za milionářku, nebo co?“ pošeptala jsem jí, protože tohle bylo asi desáté oblečení, které mi za těch deset minut stačila podat.

„No a nejsem snad milionářka?“ pošeptala mi nazpátek a začala se chichotat. Mě to ale moc směšné nepřipadalo. Alice mě nechala přehrabovat se v dámských věcech a vzala někam pryč mojí malou princeznu. Ani mě, stejně jako Jacobovi nebylo příjemné, když jsem na ni neviděla.

Proto jsem se po pár minutách je vydala hledat. Samozřejmě jsem je našla mezi dětskými věcičkami, které snad byly ještě dražší, než ty pro dospělé. Alice zrovna vzala jedno z ramínek a prohlížela si krémově bílé, nejspíš letní šaty, které měly ještě bílý pásek e zlatou přeskou.  Otočila se a strčila přede mě šaty.

„Líbí?“ zaculila se a já jsem přikývla. Bylo těžké Alicině pohledu a řečem odolat a tak si i Renesmé vybrala oblečení. Když jsme však stály u pokladny, Alice zavřela oči. Věděla jsem, co se děje. Jacob se hned napřímil, protože taky věděl, o co jde. Renesmé se na Alici chvíli zahleděla, ale já ji napomenula, aby to nebylo moc nápadné.

„Někdo tu je,“ zašeptala Alice se zaťatými zuby.

„Jako kdo?“ zeptala jsem se.

„Přece někdo z nás,“ sykla Alice. Pochopila jsem. Upíři. Podívala jsem se na Jacoba a ukázala na sebe a na Alici. Pochopil. Tedy on už to věděl. Třásl se. Shýbla jsem se k Renesmé a řekla:

„Běž za Jacobem, běžte spolu k autu a počkejte tam na nás,“ zašeptala jsem.  Renesmé mě poslechla a podala mi své šaty a utíkala za Jacobem. Kývla jsem na Jacoba. Chytil Renesmé do náručí a rychlým krokem s ní odcházel.

A pak jsme jí s Alicí zahlédli. Dělala, že si prohlíží oblečení, ale přitom po nás pokukovala. Poznala jsem ji podle malé postavy, nakrátko střižených světle hnědých vlasů a podle jejích pohybů.

„Jane,“ zašeptala jsem. Alice přikývla. Konečně jsme se dostali k pokladně. Prodavačka se podívala na tu kupu oblečení, ale nic neříkala. Alice zaplatila a vzala tašky. „Jdeme,“řekla jsem a vzala od Alice pár tašek. Zvolily jsme rychlý krok. Nechtěla jsem zase vidět Jane. I když by to bylo zase asi po půl roce, už jsem ji nechtěla znovu vidět.  Stačilo mi, vidět ji dvakrát.  Jednou ještě jako člověk, což jsem si pamatovala jen matně, ale tehdy to setkání nebylo přejemné a znovu asi před půl rokem a to bylo ještě nepříjemnější.

Vzdychla jsem. Volturiovi ji určitě poslali za námi a já jsem netušila, co mají v úmyslu. Jediný, kdo to mohl tušit, byla Alice, popřípadě Edward. A najednou jsem se zastavila. Zůstala jsem stát jako opařená. Alice šla dál, ale když si mě pak všimla, taky se zastavila a dívala se tím směrem jako já. Proti nám asi sto metrů, stál Alec. Díval se na nás.

„Jsme v pasti,“ zašeptala Alice. Otočila jsem se a uviděla, Jane, která se k nám blížila. Bez dlouhého černého pláště a kapuce, vypadala zvláštně. Ale přece jen měla dlouhý černá kabát a černé kalhoty. Alec vypadal podobně. Toho už jsem viděla i v obleku.

„Alice,“ zasténala jsem.

„Musíme počkat,“ odpověděla Alice na mou nevyslovenou otázku. Jane už byla skoro u nás. Tvářila se bezvýrazně. „Co chcete?“ zeptala se zpěvavě Alice.

„Ahoj Alice a Bello,“ ozvalo se za námi a my jsme se otočily, abychom spatřily Alece. Kývly jsme na něj. Nechtěly jsme se s ním vítat. Jane teprve teď promluvila:

„Nechtěly byste to vyřešit jinde?“ zeptala se.

„Jane,“ promluvila jsem, „máme sebou Renesmé a vlkodlaka.“ Jane pochopila.

„Dobře,“ zavrčela, „tak za hodinu u vás.“ Přikývla jsem. Alice se na mě nevěřícně podívala. Zavrtěla jsem hlavou a tím jsem myslela, že by neměli nic vyvádět. Alec chytil Jane a odešli spolu pryč. Nastoupily jsme s Alicí do prázdného výtahu.

„Bello, co tě to napadlo?“ zeptala se mě nevěřícně.

„Musela jsem je uklidnit,“ řekla jsem, ale sama jsem tomu moc nevěřila.

Došly jsme k autu. Jacob tam netrpělivě postával a držel Renesmé za ruku.

„Volturiovi,“ řekla jsem polohlasně. Jacob ustrnul.

„Zase všichni jako v zimě?“ zeptal se chvějícím se hlasem. Zavrtěla jsem hlavou.

„Pouze dvojčata, Jane a Alec,“ řekla jsem.

„Tedy ty jsme zatím viděly,“ opravila mě Alice. Jacob se začal třást.

„Klid Jacobe,“ klidnila jsem ho, „je to v pohodě, za hodinu přijdou k nám domů. Půjdete s Renesmé ven, abys tam nemusel být. Dobře to dopadne. Je nás osm. Oni zatím dva.“

„Zatím,“ zašklebil se Jacob, ale nepřestával se třást. Nasedli jsme do auta. Renesmé rozuměla všemu, co jsme říkali. Ještě než jsem nastartovala, natáhla ručku a přiložila mi ji na tvář. Hlavou mi probleskl Janin i Alecův obličej. Bylo to ze zimy. Přikývla jsem.

„Ano Renesmé, to jsou oni,“ přisvědčila jsem a nastartovala.

Celou cestu jsme mlčeli. Nikdo z nás se nechtěl chopit slova a začít uvažovat. Když jsme přijížděli do Forks, Alice zase měla vizi.

„Přijdou jen oni,“ řekla Alice.

„Kdo oni, Alice?“ zeptala jsem se. Jacob se naklonil dopředu.

„Jen Jane a Alec,“ řekla Alice a vize skončila. Dojeli jsme k domu. Jacob se chopil parkování a já, Alice a Renesmé jsme šly do domu. Podala jsem Renesméinu ruku Alici a utíkala do domu. První koho jsem spatřila, byl Edward. Vrhla jsem se mu do náruče a on mě políbil do vlasů.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě s úsměvem. Já se ale neusmívala. „Edwarde, jsou zase tady, v Port Angeles jsme potkali Alece a Jane, přišli za námi a asi za půl hodiny sem přijdou,“ řekla jsem a zůstala v Edwardově sevření. To už tu byl i Carlisle, Esmé, Rose, Emmett, Jasper a přišly i Renesmé s Alicí. Všichni kromě Alice a Renesmé vykřikli sborové:

„Cože?“ a jejich tváře zchmurněly. Alice se na mě významně podívala a tím mi chtěla dát najevo, že můj nápad pozvat je sem, nebyl dvakrát nejlepší. Edward mě znovu políbil do vlasů. Carlisle se posadil na pohovku a začal uvažovat:

„Proč je sem zase poslali, vždyť jsme se s nimi dohodli a oni slíbili, že nám Renesmé nechají.“

„Ale co když to není kvůli Renesmé?“ zeptala jsem se Carlisea opatrně.

„To je taky možné,“ připustil mou poznámku Carlisle, ale bylo na něm vidět, že se mu to moc nezdá.

„Pošlu Jacoba a Renesmé ven,“ navrhla jsem, protože už se otevíraly vchodové dveře. Všichni souhlasně přikývli. Mrkla jsem na Renesmé a utíkala k Jacobovi. Zabouchli dveře. Bezradně jsme postávali v obýváku a nevěděli, co bude dál. Emmett si samozřejmě dopřál pár jízlivých poznámek na Janinu a Alecovu adresu, ale nám ostatním to moc vtipné nepřišlo.  Rose se stále dívala z okna, snad čekala, kdy naši dva návštěvníci konečně přijdou. Edward seděl na pohovce a já jsem mu seděla v klíně. Nevěděla jsem co dál. Cítila jsem se bezradně a taky špatně, kvůli tomu, že jsem je sem pozvala. Alice seděla na zemi a držela Jaspera za ruku. Nejspíš oba doufali, že Alice dostane vizi a ta nám napoví víc. Carlisle pochodoval napříč obývákem a někdy se zastavil u Rose a pohlédl taky z okna. Esmé seděla na židli v kuchyni a dívala se do prázdna. Nic u nás nebylo normální.

Zazvonil zvonek. Všichni se otočili ke dveřím. Já jsem mrštně vyskočila a šla jsem ke dveřím. Ve dveřích vedle sebe stáli Jane a Alec. Pokynula jsem jim a oni vstoupili. Ta napjatá atmosféra nabývala na síle. Pro jistotu jsem roztáhla svůj štít na všechny členy naší rodiny.

„A kdepak máte to vaše nadané dítě?“ zeptala se Jane přidušeně. Nikdo neodpověděl. Všichni uvolnili pohovku a Jane s Alecem se usadili.

„Samozřejmě, jak asi tušíte, nás poslali Volturiovi,“ začal Alec, „poslali nás sem promluvit si s Edwardem, Bellou a jejich dcerou, o důležitých věcech, abych byl přesný, poslal nás sem Aro.“ Carlisle se na Alece nedůvěřivě díval.

„A vzkazuje nám něco Aro, tedy kromě toho, co máte říct, Belle, Edwardovi a Renesmé?“ otázal se Carlisle. Alec zavrtěl hlavou.

„Ne, pane.“ Nenapadalo mě, proč zrovna s námi chtějí mluvit, ale napadlo mě, že bychom tedy mohli zajít k nám domů.

„Jane, Aleci můžeme to vyřešit u nás doma,“ navrhla jsem. Oba souhlasně přikývli. Edward vstal. Rychle jsme se rozloučili s ostatními a Alice nám ukázala, že nám drží palce.

„Ještě Renesmé,“ připomněla Jane. Vyběhla jsem jako první ven a zavolala Renesméino jméno. Renesmé vyběhla zpoza stromů, odkud vyšel i Jacob.

„Vrať se domů, Jacobe, Renesmé musí jít s námi, až bude, po všem zavolám Ti domů,“ řekla jsem Jacobovi. On se zatvářil smutně.

„Musím chránit Nessie,“ řekl Jacob.

„Teď ne,“ řekla jsem ostře, „Jane a Alec by Tě tam usmrtili.“ Jacob si nejspíš vzpomněl na jejich schopnosti, ale i na můj štít. Já jsem mu řekla, že silně pochybuju o tom, zda by na podobu vlkodlaka působil, a on řekl proč ne, když působí i nás studené. Vzdychla jsem a zvedla Renesmé do náruče. Vzápětí se začaly otvírat domovní dveře a tak Jacob začal prchat do lesa.

Pevně jsem sevřela Renesmé. Alec i Jane zaostřili, jakmile spatřili dítko v mé náruči. Cítili samozřejmě i její vůni, ale my už jsme si na ni zvykli, takže nás to vůbec nepřitahovalo a oni taky věděli, že ona by jim klidně mohla něco provést a tak se ovládali. Šli jsme s Edwardem a Nessie jako první. Edward mě chytil kolem pasu a povzbudivě na mě mrkl. Kéž bych mohla udělat to samé.

Jenže jsem v sobě neměla tolik optimismu. Jane mezitím něco šeptala Alecovi a on jí odpovídal stejným možná ještě tišším šeptem. Odtáhla jsem štít a pomyslela si: chtějí nám opravdu jen sdělit, co nám vzkazuje Aro? Edward přikývl na souhlas, takže žádný postranní úmysl nemají. Ještě jsem si pomyslela: víš už, co nám chtějí říct? Edward však pokýval na nesouhlas a naklonil se ke mně:

„Tuhle jedinou věc si chrání.“ Takže je to opravdu něco závažného. Konečně jsme přišli před chaloupku. Edward odemkl, vzal mi Nessie a vešli jsme dovnitř. Posadili jsme se na pohovku a Edward mi dal Nessie na klín.

„Tak čím začneme?“ zeptal se Edward. Alec se po sobě nejistě podívali.

„Aro Vám vyřizuje srdečné pozdravy,“ začala Jane.

„Děkujeme,“ řekl Edward, „ale jen kvůli pozdravům Vás snad neposlal.“ Jane se znovu nejistě podívala po Alecovi.

„Aro by chtěl lépe poznat vaši dcerku,“ řekla Jane, „chtěl by si jí na chvíli k sobě vzít, aby mohl zjistit, jak zázračné je to dítě,“ dokončila. Nejistě jsem se podívala po Edwardovi.

„A na jak dlouho tam pojedeme?“ zeptal se Edward. Teď začal Alec.

„No vy tam vlastně nepojedete, máme sebou přivést jen ji, Renesmé,“ řekl a ukázal na Renesmé. Myslela jsem, že špatně slyším. Naše Renesmé k Volturiovým a sama? Kde číhají samí upíři, kteří prahnou po lidské krvi, která koluje v Renesméiných žilách? Ten Aro se snad opravdu zbláznil.

„Copak Aro zapomněl, že je to napůl člověk, který má v sobě krev?“ zeptala jsem se přidušeně, jako kdybych měla na plicích velký kámen a nemohla se pořádně nadechnout.

„Nezapomněl,“ řekl Alec. Stále jsem tomu nevěřila. Podívala jsem se na Edwarda. Jeho tvář byla jako kámen. Žádný výraz.

„A co když ji s Vámi nepustíme?“ zeptala jsem se na jedinou alternativu, která byla přijatelná.

„Pak si Vás Aro předvolá a skoncuje to s Vámi a Renesmé bude stejně jeho,“ řekla Jane a přitom se zašklebila. Nejspíš myslela, že to bude moct vykonat ona nebo její bratr, ale pak se její výraz zase změnil v ledově chladný, protože si nejspíše vzpomněla na můj štít. Edward se ujal slova:

„Tak se vrátíme s Vámi do Volterry.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. On chce do Volterry? Nechápala jsem to. Alec s Jane se na sebe taky podívali překvapeně. S tím asi nepočítali.

„No asi byste mohli,“ připustil Alec.  Renesmé mi přiložila ruku na tvář a teď si vybavila Ara.

„Ano broučku,“ zašeptala jsem, „on si Tě chce na chvíli půjčit.“ Renesmé se zamračila a zavrtěla hlavou v nesouhlase.

„Vidíte?“ zeptal se Edward, „nechce k Arovi.“

„Nejspíš ne,“ řekl Alec, ,,ale musí to ukázat jemu, ne nám.“

A tak se Alec i Jane zvedli a odešli. Zůstala jsem sedět s Nessie v klíně. Pak jsem ji posadila vedle sebe a vstala.

„Edwarde, to přece nedává smysl jet do Volterry, k čemu a proč? Stejně nám to nepomůže, Aro se obměkčit nedá.“  Edward přešel místnost a políbil mě. Byl to zase jeden z těch jeho nejlepších polibků. Ten okamžik všechno padalo za hlavu a já jsem se musela věnovat jen tomu polibku. Jeho rty se jemně tiskly k mým. Objal mě kolem pasu a dokončil polibek.

„Bello,“ vzdychl, ,,snažím se najít možnost, jak se z toho dostat ven. Zatím nám tedy nezbývá nic jiného než jet do Volterry a všechno uvést na pravou míru a vyjasnit. Aro přece není tak stupidní, aby si neuvědomoval, jaká je to velká zodpovědnost a ještě se hlídat, nezakousnout to malé tělíčko, ve kterém pulzuje krev.“

„To jsem si taky myslela, jenže podle toho, co nám Alec s Jane řekli, to bere na lehkou váhu a Renesmé chce dostat za každou cenu.“ Edward si vzdychl.

„Proč jen musí být ten upíří život těžší, než ten lidský?“ zeptal se mě. Pokrčila jsem rameny. Tohle jsem taky netušila. Posadili jsme se na pohovku a posadili mezi sebe Renesmé. Pročísla jsem jí prsty vlásky.

„Maminko, tatínku, já nechci do Volterry,“ řekla Renesmé sametovým hláskem.

Podívala jsem se na Edwarda. On se podíval na mne. Oba jsme se usmívali. Tušili jsme, že když tohle řekne Renesmé Arovi, bude u vytržení. Renesmé si přiložila ručku k pusince a zívla. Zvedla jsem ji a odnesla do postýlky. Převlékla jsem ji a uložila. Renesmé po chviličku usnula. Přiložila jsem si její ručičku k tváři. Viděla jsem barevné kroužky, tváře, nejvíce svoji a Edwardovu a taky Alicinu a všech členů rodiny. I Alece a Jane. Šla jsem zpět do obývacího pokoje. Edward se hned zvedl z pohovky, chytil mne kolem pasu a otevřel dveře ven. Vyšli jsme ven.

„Stejně se mi do Volterry nechce,“ zašeptala jsem.

„Nemáme jinou možnost,“ řekl Edward a zase mi věnoval polibek. Teď už ale vášnivý. Vzala jsem jeho hlavu do rukou. Vášnivě mě líbal a já jsem mu to oplácela. Po chvilce jsme to vzdali a šli radši oznámit naší rodině ty zprávy.

Když jsme otevřela dveře a Edward stál za mnou, všichni se na nás otočili. „Tak co?“ zeptala se jako první Alice.

„Jaká byla tvoje vize?“ odpověděla jsem otázkou.

„Alec Jane tam vypadali dost překvapeně a říkali jste tam něco o Volteře.“

„Správně,“ odpověděla jsem a začala: „Aro si chce půjčit Renesmé, aby ji mohl poznat, samozřejmě jsme to nedovolili.“

Edward pokračoval: „Ale, pojedeme s nimi do Volterry, jinak by to pro nás špatně dopadlo a Aro by stejně Renesmé dostal.“

Alice se podívala po Jasperovi.

„Pojedeme s Jasperem s vámi,“ řekla Alice.

„Ne,“ řekli jsme s Edwardem najednou. Alice svěsila ramena.

„Musíme jet s vámi, abyste měli alespoň někoho sebou,“ nevzdala to.

„Alice, ne,“ řekla jsem už příkřejším hlasem. Edward přitakal. Carlisle se ustaraně podíval na Alici. Ta se obrátila a odtančila k Jasperovi do náručí. Ten jí objal. Bylo mi jí líto, ale proč prostě nedokáže pochopit, když někdo řekne ne? Esmé se na nás ustaraně podívala. Carlisle, Rosalie a Emmett udělali to samé. Emmett neměl náladu na vtípky. To mlčení prolomilo zazvonění Edwardova mobilu.

„Ano?“ řekl nevrle do mobilu.

„Zítra?“ zarazil se.

„No, dobře a v kolik?“ otázal se.

„Tak zítra,“ a zavěsil. Všichni jsme se na něj podívali.

„Bello, do Volterry letíme už zítra odpoledne v pět,“ řekl Edward.

Autor: Veronika13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunovrat - Prológ + 1. kapitola Návštěvníci: