Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční záře - 8. kapitola - Konec

26.03.2011 (09:15) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1205×

Kapitola 8. - Přeměna

To, jak se rozhodl, mě velmi ranilo. Tenhle život nebyl pro něj. Takový osud si nezasloužil, ale co bylo nejhorší, že si ho sám vybral. Bolelo mě u srdce, nebo alespoň v místech, kde mělo být, když vyřkl mé jméno společně se svou prosbou. Měla jsem to být já, kdo mu sebere všechny ty možnosti, touhy a sny. Měla jsem být ta, co ho obere o to nejcennější – o život.

Na jednu stranu mu seberu život, na druhou stranu ho pro sebe budu mít už navěky. Jak sobecké, ale rozhodl se tak sám.

Aro by tohle nikdy nedovolil, kdyby nevěděl, jak moc mi to ubližuje. Kdybych odmítla, poslal by ho mávnutím ruky na smrt. Já mu směla dát věčnost, ale je to opravdu ta lepší možnost? Na svou otázku jsem sama odpovědět nedokázala. Nechala jsem ji odplout pryč, stejně jako zbytek svých ponurých myšlenek.

Jasper, který mě až doteď pevně svíral, uvolnil svůj stisk a já se mohla znovu postavit. Otočila jsem se tváří k Edwardovi a těžkou pomalou chůzí se k němu vydala.

Spalovala mě bolest. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak těžký zločin se chystám spáchat. Nedobrovolně, ale přeci. Zbavit někoho tak nevinného života, byl ten nejukrutnější čin. Byl to trest pro mě i pro něj. Oba jsme byli potrestáni za mou nerozvážnost.

Za každou cenu jsem chtěla být součástí jeho života. Okouzlil mě hned napoprvé. Od první chvíle, co jsem ho spatřila, jsem chtěla být nedílnou součástí jeho života. Byla to láska, co mě k němu tolik táhlo. Byla, je a už navždy bude. Avšak díky tomu, že jsem nedokázala ovládat své city a tak moc s ním chtěla být, jsem prozradila naše tajemství a svou nerozvážností způsobila nenapravitelné chyby.

Byla jsem už jen krok od klečícího Edwarda. Naposledy jsem se podívala do těch krásných zelenkavých očí, které jsem tak milovala. Dnes je vidím naposledy. To mě rozesmutnilo ještě víc.
Poklekla jsem vedle něj a něžně položila své ruce na jeho horký krk.
„Miluju tě,“ zašeptala jsem a neubránila se touze ho naposledy políbit. Lehce jsem přitiskla své ledové rty na ty jeho a nechala se unést. Kouzelně se usmál a zaklonil hlavu. Bylo to tady. Tohle si nikdy nepřestanu vyčítat.

Poprvé za těch sto let jsem pocítila strach. Jako nejnebezpečnější tvor jsem se nikdy nikoho ani ničeho nemusela bát. Teď jsem se bála sama sebe.

Ten netvor ve mně neúprosně toužil po Edwardově krvi. Nevěděla jsem, jestli v té euforii budu schopna přestat. Možná, a to s velkou pravděpodobností, mu nedám víc, než by mu bývával dal Aro.

Letmo jsem mu krk políbila a pak nechala své špičáky projet jeho krční tepnou.  Lahodná krev začala pronikat do celého mého těla a ovládla nejen mě, ale i mou mysl. Snažila jsem se myslet jen na jedno – přestat. Cítila jsem, jak se můj cíl pomalu vytrácí. Začala jsem panikařit, věděla jsem, že se pomalu přestávám ovládat. Neměla jsem sílu se odtrhnout.

Najednou jako by v mé hlavě vypukl boj. Boj mezi netvorem a mou vůlí. Můj cíl se zdál dosažitelnější. Pomalu ale jistě jsem se odtrhla a odtáhla dál od Edwarda. Zvládla jsem to. Dokázala jsem přestat.

„Tak to teda nevím,“ řekl Aro a já se zhrozila.

Edwardovo vyčerpané tělo leželo na zemi jako kus hadru. Má vůle sice vyhrála, otázkou však bylo, jestli už není pozdě.
„Aro, prosím!“
„Copak, má drahá?“
„Přiveďte Carlislea, třeba bude vědět, jako ho zachránit. Možná ještě není pozdě.“ zavzlykala jsem a zhroutila se. Chtělo se mi plakat. Bolestivé vzlyky se draly ven z mého hrudníku rychlostí světla. Moje mrtvé srdce krvácelo. Svíjela jsem se bolestí. Nic jiného jsem teď necítila.

Dveře se rozletěly a za malou drobnou postavou kruté Jane se tyčil Carlisle. To bylo to poslední, co jsem viděla, než mé tělo pohltila temnota.

Lehký vánek rozvlnil mé vlasy a sfoukl je do obličeje, když mě kdosi zvedl ze země. Bolest, která mě uvnitř spalovala, byla čím dál silnější. Temnou chodbou, kde nebylo vidět na krok, se rozléhal klapot dívčích bot. Heidi, pomyslela jsem si.

Rázem jsem se ocitla v cele s těžkým kovovým zámkem. Všude byla tma, ale můj dokonalý zrak mi umožňoval vidět. Velké mahagonové dveře byly zasazené do studené kamenné zdi. V místnosti, kromě mě, nebylo nic. Volturiovi si na rekvizitách nepotrpěli.
Víc jsem si tu hnusnou smrdutou místnost neprohlížela, jelikož se moje potemnělé svědomí ozvalo a já si v tu ránu vzpomněla na Edwarda. Vzpomínka na jeho bezvládné tělo, ležící na ledové podlaze, neskutečně bledá tvář a v ní žádný výraz. Ta vzpomínka mě uhodila takovou silou, že jsem se v křečích svalila na zem a opět se začala zmítat bolestí, kterou jsem si sama způsobila.

Jediná myšlenka, která se mi udržela v hlavě, byla smrt. Má existence neměla smysl. Neměla smysl bez něj. Aro mi však nedovolí odejít za ním. Ne teď, když mě konečně dostal do své moci. Teď jsem ztracená. Ztracená a zatracená na věky věků.

Už třetí den jsem nehybně ležela schoulená na zemi a chtěla umřít. Umřít a odejít za ním, zbavit se té bolesti. Byla jsem nesmrtelná, ale moje duše odcházela. Bolest byla stále silnější a já věděla, že zanedlouho ze mě zbude jen prázdná schránka v podobě lidského ztrápeného těla. Už to nebudu já, zbude ze mě nic.

Když se dveře otevřely, mé oči oslnilo zářivé světlo. Tma pro mě byla dlouhá, proto i ta trocha světla mé oči oslepila. Chvíli trvalo, než jsem začala trochu rozpoznávat.
Vysoká mužská postava stála mezi dveřmi a vyčkávala. Tmavý plášť zahaloval postavu od krku až dolů. Byl to někdo z Volturiových. Krátké rozčepýřené vlasy mi připomínaly Edwardův nedbalý účes.
Barva vlasů byla bronzová.
„Ach,“ zašeptala jsem, když mi došlo, kdo tu stojí. Konečně jsem ho poznala.
„Edwarde,“ zakřičela jsem.
„Bello,“ odpověděl a okamžitě mě svíral v náručí. Hladil a líbal mi vlasy. Snažil se uklidnit mé rozrušení.
„Málem jsem tě zabila!“ Neubránila jsem se vzlykům. Opanovala mě směs velice zvláštních pocitů. Najednou jsem nevěděla, jak se mám cítit. Provinilost, štěstí, hrůza, radost,…

„Bello, klid. Nezlobím se na tebe. Jak bych mohl. Dala jsi mi to, po čem jsem nejvíc toužil. Dala jsi mi věčnost s tebou. Carlisle přišel včas a pomohl dokončit to, co jsi ty začala. Nikdy jsem nevěřil na nadpřirozeno. Nikdy jsem nevěřil, že existuje někdo jako ty. Nikdy jsem nevěřil, že mé oči spatří něco tak dokonalého. Zmýlil jsem se. Nevěřil jsem na hodně věcí, dokud jsem nepoznal tebe. Miluju tě, už navěky.“
Tiskl si mě na svou, teď už ne tak teplou, hruď a já se konečně přestala cítit provinile. Nechala jsem pocit štěstí a radosti vyplout napovrch.
„Patříme k sobě, Edwarde. Miluji tě, už napořád.“ Pohladil mě po tváři a neuvěřitelnou rychlostí vyhledal mé rty. Jeho rty, moje rty, naše rty se spojily v jedny.
Tohle byl začátek našeho společného života, Belly a Edwarda Volturiových.

...Konec...

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční záře - 8. kapitola - Konec: