Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce Atlantiku 2. kapitola

07.05.2012 (11:00) • Aiva • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 660×

 2. kapitola

Bylo deštivo, což jsem v Rio de Janeiru opravdu nečekala. Myslela jsem, že převážná část počasí se skládá ze slunečna, slunečna a zase slunečna. Takže si lehce dokážete představit moji náladu, když jsme vyšli z letiště v Riu a nechali se smáčet deštěm. Moje nálada nemohla být horší. Vzpomínala jsem na Floridu. Ty slunečné pláže třpytící se sluncem. A co nevidím teď?

„Zlato, nemrač se. Vždyť tady není jenom deštivo. Většinu času se tu lidi opalují.“ Otec se mě snažil uklidnit, ale abych pravdu řekla, vůbec se mu to nedařilo. Bylo mi o dost hůř než předtím. Jenom jsem něco zamrmlala nazpátek a radši sledovala ulice Ria z taxíku.

Chytit taxík před letištěm bylo opravdu umění. Všude bylo plno lidí, co chtělo stejnou věc jako my, takže moje nervy docela plavaly. Ale nakonec se nám podařilo jeden ukořistit. Měla jsem takové tušení, že za velmi slušnou částku nám byl taxikář ochoten umýt i boty. K úplatkům jsem se radši nevyjadřovala a pevně doufala, že to je jenom v téhle konkrétní situace a ne jindy. S ochotným řidičem jsme naskládali věci do kufru a mohli vyjet.

Předpokládala jsem, že dostat se k našemu domu taky nebude žádná sranda. A taky že ne. Hned, jak jsme vyjeli z letiště, zasekli jsme se v jedné zácpě směřující do centra. No jo, tam jsme taky měli namířeno. Moje nálada se zhoršila z nuly na mínus jedna.

Naše cesta vedla přes pěti proudovou silnici, přes kterou bych si já netroufla, ovšem ten řidič si byl jistý tím, co dělá jako svými trenky. Proplétali jsme se mezi auty, cyklisty a motorkami. Situace se samozřejmě nemohla obejít bez troubení a nadávání řidičů, občas jsem taky zahlédla neukázněné gesto na jednoho z nás.

Zavřela jsem oči a ignorovala nemístné gesta jižanských nevychovanců. Pohodlně jsem se opřela o sedačku taxíku a zkoušela usnout. Samozřejmě se mi to nepovedlo. V tomhle hluku se to nemohlo podařit nikomu. Tak jsem se uspokojila jen s přemýšlením a meditování. Systematicky jsem vydechovala a uklidňovala svoje přeházené myšlenky. Myšlenky se překřikovaly jedna přes druhou, až mi to připadalo, jako by měly svoji vlastní vůli a každá z nich se chtěla dožadovat pozornosti.

Nenechala jsem žádnou vyhrát a všechny odsunula do pozadí. V mysli mi zbylo prázdné místo a já se uklidňovala tím tichem. Bylo to příjemné zase se jednou cítit, jako bych dočista lítala. S meditací jsem začala někdy kolem patnáctého věku, kdy u nás na škole měl přednášku jeden buddhistický mnich. Mě zaujal natolik, že jsem zkusila začít meditovat. A heleme se… Ono mě to začalo bavit. Každý den jsem procházela jednou meditací, tak dvacet minut. Po každé meditaci jsem se cítila jako znovuzrozená a připravena čelit všemu, co mi osud připraví do cesty.

Ovšem s takovou ránou jsem teď opravdu nepočítala.

Stěhování.

Sakra, ta jedna zatracená zbloudilá myšlenka si našla cestu do mé prázdné mysli, jako by věděla, že jsem ve zranitelné fázi. Povzdechla jsem si, teď už to nemělo smysl. Věděla jsem, že bych prázdné mysli už znovu nedocílila.

Takže jsem teď přemýšlela nad nespravedlností života. Osud si prostě dupnul a rozhodl se, že zbytek „dětství“ strávím tady. Jak se mohl rozhodnout za mě? Nemá žádné právo!

Nelíbilo se mi tady. Teď jsme se dostali do centra města. Lidé chodili po trzích a se všemi se vybavovali. Když jsem se vzpamatovala z šoku, že jedu do Ria, tak první spojitost s Riem mě napadl karneval. To jediné jsem znala z těhle jižanských zemí. Nic jiného jsem si nedokázala spojit. Jen tenhle blbej karneval. Jestli po mně budou chtít, abych tam šla taky, tak je shodím do moře a sama se vrhnu z útesu.

V centru to bylo opravdu horší. Pravidlo pravé ruky tady nic neznamenalo. Cyklisti, motorkáři a řidiči si jezdili, jak se jim zlíbí. A to platilo i pro našeho řidiče. V jednu chvíli jsem myslela, že je ze mě placka, ale pan řidič se jen smál. Měla jsem chuť ho uškrtit.

Zbytek cesty jsem měla radši zavřené oči, usoudila jsem, že s otevřenýma bych si přivodila infarkt. Dojeli jsme na místo určení. Dámy a pánové… Cesta nám trvala celých čtyřicet pět minut. Bůh žehnej mé trpělivosti. Vystoupila jsem z auta jako poslední. Táta šel vytáhnout naše kufry a mamka mu asistovala. Další krok byl zaplacení jedné nechutné ceny za taxík a mohli jsme do domu.

Courala jsem se za rodiči a sledovala je, jak jsou šťastní. Teď jsem byla opravdu sobecká. Vždycky jsem se radovala s rodinou. Když byli šťastní rodiče, byla jsem i já. Ovšem teď jsem nebyla. Nelíbilo se mi tady, chtěla jsem zpátky na Floridu ke svým přátelům a lidem, kteří pro mě byli celoživotní oporou – a nebyli to jen přátelé. Byla jsem znechucená, ale v hloubi duše tátovi přála v nové práci.

Nabídka, která se neodmítá.

Jasně, to chápu. Ale v Brazílii? To je i na mě trochu moc.

Mamka klopýtala jako laňka ke dveřím a celou cestu se rozplývala nad neobvyklostí, ale pěkným vzhledem domu.

Její prohlášení mě donutilo zvednout hlavu a podívat se na dům. Na chvíli jsem zůstala stát jako opařená, ale potom se uvolnila. No, wau, napadlo mě jako první. Ano, tak tohle byl velmi neobvyklý dům, ale překrásný. Jak řekla mamka. Byl to dům, který býval i na Floridě. Dobře jsem si pamatovala ty vily na plážích. Obrovské a prosklené se soukromou pláží. A… Tohle bylo něco podobného. Opravdu stylově zařízený dům. Vzdušný, prostorný a svěží.

Aspoň nějaké plus.

Vyběhli jsme schody. Já už trochu s větším nadšením, za což mě taťka poplácal po rameni a usmál se. Tak aspoň, že má radost on. No dobře uznejme, tenhle dům byl jako z pohádky. Opravdu překrásný, jen mě štvalo, kde se nacházel. Svatá Florida.

Mamka vydechla, otec obdivně písknul a já jen kulila oči. Vnitřek byl o dost krásnější než venek. Prokristapána, opravdu je tohle náš dům? Nečekala jsem na rodiče a vydala se na průzkum domu, přičemž kufry jsem nechala v chodbě. Prošla jsem dlouhou chodbou, kde na zdích byly různé obrazy. Poznala jsem Piccasa a Rembrandta. Opravdu umělecká díla, škoda jen, že nejsou pravá.

Přišla jsem… Fajn, teď jsem neměla jazyk. Zřejmě mi ho někdo ukousl. Neměla jsem tušení, jak to tu nazvat, ale byla to taková ta místnost, kde bylo všechno. Vlastně celý tenhle prostor byl propojen. Před sebou jsem měla prostorný obývák, jehož podlaha byla o trochu snížená, než byla ta v kuchyni. Byla tu velkoplošná televize s playstationem, černou sedačkou, která dělala kontrast s bíle vymalovanými zdmi. Pár kytek a několik obrazů. Ovšem ze všeho nejvíc mě uchvátila prosklená stěna, která poskytovala výhled na obrovskou zahradu s bazénem a vířivkou – dál jsem nedohlédla. Ani bych se nedivila, kdyby tam bylo i golfové hřiště.

S otevřenou pusou jsem se otočila na rodiče, jejichž přítomnost jsem za sebou cítila. Taky se tvářili udiveně a překvapeně. „Nejsme náhodou ve špatném domě?“ zeptala jsem se vyjukaně.

Otec se ušklíbl a rozešel se k baru. Hm… No jasně. Doufám, že tady mají nějaké víno, protože ty kecy opravdu nechci poslouchat. Naštěstí mé přání bylo vyslyšeno a otec z baru vytáhl červené víno z Francie. Zašklebila jsem se, už teď jsem věděla, že si s nimi nedám. Nesnášela jsem francouzské víno.

„Ovšem, že to je náš dům.“ Táta mi uráčil i odpovědět, jak pěkné. Ale ani ke mně nevzhlédl a dál prozkoumával víno.

Máma stále stála opařená ve dveřích a v očích se jí leskly slzy dojetí. Panebože, snad tu nebude brečet!

Rozhodla jsem se prozkoumat další terén. Vydala jsem se nahoru a nechala ty dva o samotě. Vyběhla jsem mramorové schody a cestou se dívala na obrazy kolem. Všude samé obrazy, pomyslela jsem si otráveně.

Byly tu čtyři pokoje. Otevřela jsem první dveře, které mi pod ruku padly, a rozhlédla se. Pokoj byl na první pohled chlapského rázu. Bylo tu modře vymalováno a tmavé závěsy bránily proniknutí dennímu světlu. Obrovská postel byla velké plus, ale stejně tohle nebyl rozhodně můj pokoj. Vzadu byla provizorní pracovna už i s notebookem a regály na papíry.

Hm… Opravdu nic pro mě.

Dveře jsem zabouchla a vydala se k jiným. Pokoj hned vedle taky nebyl nic moc. Spíš se mi to tu zdálo jako pro pubertální spratky, a tím já jsem už nebyla. Takže adios růžová. Nakonec tu zbyly dvoje dveře a já doufala, že si aspoň z nich dokážu vybrat. Jinak se stěhuju zpátky na Floridu. Zkusila jsem jedny dveře, které byly osamostatněné od všech ostatních. Rozhodně jsem otevřela dveře a zůstala stát v němém úžasu.

To je on, mého srdce šampion.

Stěny byly vymalované do světle červené a rohy místnosti do žluté. Jedna celá strana byla zabraná obrovskou policí s knihami všeho druhu. Svítily mi oči jako žárovky. Tím jsem si byla jistá, neboť něco takového jsem neviděla už hodně dlouho. Milovala jsem knihy, většinou jsem byla zalezlá v knihovně a četla si, když jsem měla čas. Ale nikdy v životě jsem neměla ve svém vlastním pokoji tak velkou knihovnu. Tahle byla oproti té na Floridě hotový Titanic. Vzdychla jsem a rozeběhla se dovnitř.

Moje kroky mířily na obrovskou postel vyrobenou ze dřeva. Žuchla jsem do ní, až jsem nadskočila a zasmála se. Peřiny byly příjemné na dotek, ovšem tenké, ale to mi bylo jedno. Natáhla jsme se pro deku a přehodila si jí přes obličej. Hm… Satén. Bylo to příjemné. Tak tady se bude spát hodně dobře.

Vyskočila jsem z postele a šla prozkoumat další dveře. Vedly do koupelny. Moderní a praktická. Byl tam sprchový kout i vana a dvě obrovská umyvadla se spoustou ručníků a různých skříněk. Aspoň budu moct dát někam ty voňavky a malování. Dveře jsem zavřela a natěšeně se vrhla k těm dalším, protože jsem věděla, co tam bude.

Vyskočila jsem do vzduchu a zavýskla. Tady se někdo musel zbláznit. Tak obrovská šatna. Takovou jsem nikdy neviděla, snad jen v televizi, když jsem sledovala zákulisí módních přehlídek. Měla jsem pocit, že se tam dokážu i ztratit. A nejlepší na tom bylo, že ta šatna byla plně vybavená. Odevšad na mě koukaly různé kousky oblečení. Od spodního prádla až přes trička, kraťasy, kalhoty, šaty a plavky. Zazubila jsem se. Tohle by mi mohla závidět kdejaká topmodelka.

„Wau,“ uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a spatřila mamku, jak si to tady obdivně prohlíží. Takže i rodiče se dali na průzkum… Nebo jenom mamka a táta stále dole bojuje s flaškou vína. V mamčiných očích jsem viděla tu jiskru radosti – možná tomu dopomohla i má radost. Konečně viděla, že mám radost. Jo, asi to jediné pozitivum. S tímhle místem jsem se rozhodně ještě nesmířila.

Ovšem teď jsem svoji radost skrývat nehodlala. „Mami,“ zaječela jsem. „Je to tu úžasný. Kdybys viděla tu koupelnu a co teprve šatnu. Bože.“

Mamku jsem rozesmála. Stále tam stála jako tvrdé y uprostřed dveří. „Stačí mi vidět tvoji radost, abych věděla, že to je tady bezvadný.“

„Jakej máte pokoj vy?“ zeptala jsem se vesele a vykročila k ní. Vyhnala jsem ji ze dveří a zavřela za sebou. Rozhodla jsem se prozkoumat jejich pokoje, abych věděla, jestli je mám za zadkem nebo ne. Měla jsem takové tušení, že tady bude horší se odvázat. Hlavně s matkou za zády – určitě mi bude říkat, jak jsou tu ulice v noci nebezpečné, takže nikam nebudu chodit na zábavy. Ale to jsem skousnout nehodlala, možná jsem v novém městě, ale to neznamená, že budu sedět doma na zadku a čekat, až se matka mě uráčí pustit zpod svých křídel.

„Hned ten první,“ usmála se. Áha, a to byla čí volba? Jen, že ten pokoj je chlapecký. Vešli jsme dovnitř. Takže to byla otcova volba. Už se tam přehraboval v různých regálech, jeho oči svítily a celkově vypadal nadšeně. Asi jako já před pár minutami.

Ale jejich výběr jsem samozřejmě schvalovala. Tenhle pokoj byl ten nejvzdálenější od toho mého. Takže by si nikdo nemusel všimnout, že jsem zdrhla a potom by nemuseli slyšet, jak se vracím. Aspoň, že mám balkon. Sice budu mít problém s rovnováhou, ale snad se nezabiju. Kdyžtak mě ráno seškrábou.

„Dobrej výběr, taťko,“ zazubila jsem se. Něco nesrozumitelně zamumlal. Protočila jsem oči a vydala se dolů do chodby. „Jdu si vybalit,“ zakřičela jsem na ně.

No, městečko, přijela ti zkáza!

Autor: Aiva, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce Atlantiku 2. kapitola: