Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 23 - Promiň

26.08.2010 (09:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3308×

23. Promiň

neděle 20.9., auto cestou do La Push, 15:20

Už je to dva týdny od toho, co se stalo mezi mnou a Jakem. Stalo - nestalo. Snažila jsem se chovat jako dřív, přetvařování mi za tu dobu šlo úplně skvěle. Stala se ze mě poměrně slušná lhářka. Obelhávala jsem sama sebe.

Sevřela jsem volant tak, až mi zbělaly klouby na rukou. Dneska bylo poměrně slušně. Sluníčko sem tam prosvítalo, takže jsem byla pozvaná na plavání v moři. To, že jsem si zapomněla plavky, jsem zjistila, až když jsem byla od domu daleko. Ale bylo mi to fuk, koupat se stejně nejspíš nebudu.

Ale to pozvání jsem nedokázala odmítnout. I když by to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ale já to nedokázala… Na Jacobovo pozvání jsem nemohla nekývnout.

Zastavila jsem kousek od domu Setha a Ley. Mezi stromy se auto ztrácelo. Vystoupila jsem a zamkla. Šla jsem ke dveřím a zaťukala. Otevřela mi Leah, krátce se se mnou objala, mně jako pokaždé tělem projel proud výčitek, a ona se usmívala.

„Všichni jsou pryč," řekla, „Jake na tebe čeká na pláži."

„Ty se koupat nepůjdeš?" zeptala jsem se.

„Ne, byla jsem včera a znova to pokoušet nehodlám," zašklebila se a nastavila dlaň. Spustila jsem do ní klíčky od auta.

„Díky, Leo," oplatila jsem jí úsměv.

„Nemáš zač, užijte si to," popřála mi.

Otočila jsem se a s povzdechem se vydala přes La Push k pláži. Necítili byste se stejně, kdyby se k vám Leah chovala takhle? Výčitky mě zaplavovaly až po konečky prstů.

Došla jsem na kraj útesu a scházela dolů k pláži. Nikdo tady nebyl. Turisté se váleli na přednějších plážích, tady na té vzadu byl jenom Jacob. A já.

Moc lidí ji neznalo, jen ti, co tu žili, nebo dobrodruzi, kteří se nudili a museli objevovat všechna quileutská zákoutí. Sešla jsem úplně dolů a vyzula se z bot, nechala je tady, na kraji pláže.

Moje prsty se bořily do prohřátého písku. Zrovna když jsem zvedla hlavu, Jake sedící na obrovském kameni se otočil a naše oči se setkaly. Proti všem výčitkám, bušení srdce, které provázel každý můj nádech v jeho přítomnosti, se nedalo zastavit.

„Jdeš do vody?" zeptal se a usmál se.

„Nemám plavky," pokrčila jsem rameny.

„To neva, já taky ne," zazubil se, „prostě půjdem."

„Budu mokrá," poukázala jsem na svoje tílko a jeany.

„Uschneš," mávnul Jacob rukou a vstal.

„Fajn," usmála jsem se.

Vstal. Nemohla jsem si pomoct. Měl na sobě jen kraťasy a mě jeho tělo doslova fascinovalo.

Rozeběhl se do vody a pak zmizel pod hladinou. Za chvíli se vynořil. Stál zády a čekal. Pomalu jsem šla k moři a když se první vlna převalila přes moje nohy, roztřásla jsem se zimou.

„Jsi sebevrah," zamumlala jsem, ale on mě slyšel. Zasmál se. Ale statečně jsem postupovala dál. Měla jsem vodu po pás, když se přes mě převalila další vlna a já se ocitla pod vodou. Když jsem se konečně dostala na vzduch, začala jsem prskat.

„Umíš plavat?" ozvalo se pobaveně přede mnou a Jake mě sledoval opravdu zblízka.

„Jo, neměj strach," odsekla jsem mu a roztřásla jsem se zimou. „Je to strašně ledový," drkotala jsem zuby.

„Ale ne," zakroutil hlavou. A pak mě jeho ruce popadly kolem pasu a přitáhly k sobě.

„Chyť se mě kolem krku," poručil mi a já si stoupla na špičky a udělala jsem, co řekl.

Během vteřiny jsem byla ve vzduchu. Nohy jsem se rychle zahákla o Jacobovy boky a rukama se chytila za jeho ramena.

„Kriste, to je vejška," zašeptala jsem.

„Zas taková ne," připustil se smíchem a já nemohla odtrhnout oči od hladiny moře, která se dotýkala jen mých chodidel.

„Jaku, obviňuju tě z toho, že pořád rosteš. Za chvíli budeš jak mrakodrap a já už ti neuvidím do obličeje," zamračila jsem se na něj, ale myslela to dobře.

„Já vím," zasmál se a zatočil se.

„Jacobe Blacku!" zakřičela jsem potichu.

„Co se děje, sluníčko?" zeptal se a já cítila, jak se jeho rty roztahují do úsměvu.

„Netoč se, tobě to tak možná nepřijde, ale já se každou chvíli pustím a spadnu do vody jak hruška," zaúpěla jsem potichu.

Ucítila jsem jeho ruce na svých zádech, jak se kolem mě pevně sevřely. Přestala jsem si hlavu opírat o jeho rameno, abych mu viděla do obličeje.

„To bych nikdy nedovolil," zašeptal.

„Já vím, že ne," řekla jsem stejně potichu. A najednou jsem přestala vnímat. Z té blízkosti se mi zatočila hlava. Měla jsem opravdu pocit, že spadnu.

Ohluchla jsem.

Neslyšela jsem nic. Ani vlny, které se rozbíjely o skály nedaleko. Nevnímala jsem nic. Nic, kromě Jacoba. Jeho ruce na svých zádech, jeho tělo, kterého jsem se držela celou svojí silou, abych nespadla do studené vody.

Můj mozek vypnul. Všechno bylo pryč. Všechno, co mě trápilo. Leah s výčitkami odplula do dálky a rozbila se kdesi o skály, jako ty vlny.

Dívala jsem se na Jacoba a čekala, co řekne. Neřekl nic.

Cítila jsem jeho pravou ruku, jak mi jede něžně po zádech výš, až jsem ji ucítila za krkem. Srdce mi vyskočilo z hrudi a utíkalo splašeně do dálky.

A pak šlo všechno rychle. Jacob si moji hlavu přitáhl blíž, opřel se čelem o moje. Dýchala jsem tak rychle, že moje plíce nestíhaly. Docházel mi vzduch. Jeho blízkost mě omamovala.

Zavřela jsem oči. Ucítila jsem jeho rty na svých. Nejdřív opatrně ochutnávaly ty moje a pak se moje ruce zahákly kolem jeho krku a jednou rukou jsem mu vjela do vlasů. Dychtivě jsem se k němu přitiskla.

Polibky začaly přidávat na intenzitě. Líbilo se mi, jak jeho rty drtí ty moje. Oplácela jsem mu stejnou měrou. Neexistovalo na světě nic a nikdo. Jen já a on.

Bylo to mnohem lepší, než jsem o tom snila.

Přerušil polibek a oba jsme lapali po dechu. Cítila jsem, že jdeme pryč z moře. Voda postupně opadávala. Zmateně jsme se dívali sami sobě do očí, až jsem to nevydržela já a znovu se přitiskla k jeho rtům.

Zalapala jsem po dechu, když jsem ucítila, že si Jacob kleká. Za pár vteřin jsem ucítila vlažný písek pod sebou. Ucítila jsem jeho ruce, jak mi bloudí po bocích a já mu nevědomky nehty zarývala do ramen a škrábala ho po zádech.

Nebylo v tom násilí, ale snažila jsem se udržet blízko něj. Vynakládala jsem veškerou svou sílu, aby se ode mě nehnul ani na milimetr.

Netušila jsem, že ta touha, která mě celou opanovala, je tak obrovská… tak nezvladatelná.

Nemohla jsem popadnout dech, protože ta intenzita byla příliš vysoká. Ale najednou se můj mozek vrátil do chodu. Bylo to jako rána elektrickým proudem. Co to tady dělám?

Najednou jsem ruce vložila mezi nás dva a lehce do Jacoba strčila. Zmateně se na mě podíval. „Nejde to, Jaku. To nemůžeme, je to špatný," vyrážela jsem mezi nadechnutími a zvedla se. Celá mokrá, od písku, jsem běžela přes pláž, popadla svoje boty a utíkala k autu.

„Sluníčko, počkej!" ozval se za mnou výkřik, ale já se nezastavila.

Doufala jsem, že za mnou Jacob neběží. To už by mě stejně teď dohnal. Prudce jsem zaťukala na dveře. Otevřela mi Leah.

„Prosím," podívala jsem se po ní. Ještě chvíli se na mě dívala. Koho viděla? Mokrou, špinavou a ubrečenou zrádkyni. Svlékla si beze slova flanelovou košili, kterou měla přes tílko, hodila mi ji kolem ramen a do dlaně mi dala klíčky od auta.

Bez jediného slova.

„Promiň mi to, Leo, promiň... promiň… promiň…" šeptala jsem a teď už jsem opravdu plakala.

Rozeběhla jsem se od ní, odemkla auto a roztřesenými prsty nastartovala. Sešlápla jsem plyn a začala couvat. Právě včas, Jacob doběhl na kraj ulice. Otočila jsem se a snažila se rozjet co nejrychleji. A to se mi povedlo.

Snažila jsem se jet... přestože přes slzy nebylo zrovna dvakrát dobře vidět. Ale bála jsem se zastavit, mohl by mě dohnat. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Nemohla jsem ani Lee. Provedla jsem strašnou věc. Strašnou a strašnou.

A jednu ještě horší.

Byla jsem do Jacoba zamilovaná, až po uši. Nikdy to nebyl kamarád, vždycky tam bylo něco víc.

I když jsem tvrdila, že ani náhodou. Byla to blbost. Neskutečná blbost. Největší blbost mýho života.

A o to jsem se cítila hůř. Trvalo mi měsíc, než jsem přišla na to, že nejhorší člověk jsem já. Udělala jsem strašnou špatnost. Ublížila jsem Lee.

Jela jsem dlouho. Celá promočená jsem vylezla z auta, mámě ten písek všude vysvětlím. A snažila se nepozorovaně přejít přes obývák. Máma chtěla něco říct, ale když mě viděla, nechala mě jít.

Sundala jsem ze sebe oblečení, Leinu košili hned hodila do pračky a rychle se osprchovala. Převlékla jsem se do suchého, vešla do pokoje a padla na postel. Slzy se zase hlásily o slovo. Po cestě projelo auto. Uvědomila jsem si, že nemám zavřené okno. Došla jsem k němu a zabouchla ho.

Znovu jsem si lehla a tiše vzlykala. Dlouho. Slyšela jsem máminy kroky, stála za dveřmi a to mě rozbrečelo ještě víc. Nezasloužila jsem si žádnou starost, pochopení ani lítost. Byla to moje chyba. To já jsem si přála, aby mě Jake políbil. To já ho milovala.

I přes tohle všechno jsem byla natolik sobecká, abych si přála, aby miloval i on mě.

Ale moje znechucení sebe samou, za dnešní odpoledne, bylo ještě větší. Přála jsem si umřít. A ani to jsem si nezasloužila. Já si zasloužila všechny svoje výčitky svědomí. Zasloužila. Tím jsem si byla jistá.

Jsem si naprosto jistá, že nevyjmenuju Vás všechny - ale musím poděkovat.

Ještě jednou MoiAlice =)

A pak čtenářkám, které mě tu pravidelně podporují a prožívají příběh společně s July a Jakem: Karamelka, Lyssa, lulu, ada, jasmine, ema, terra, ada1987, SmoulaXX, TwilightMishka, eliskababy, Eliza2, andys, arisa, Judy, sabQua, Aurora, chanel, andy, CAlen, Kolbmi... a Vám dalším! Vím, že Vás je spousta! A proto chci Vám všem poděkovat! Děkuju!

A ještě... pokud má někdo dotazy k povídkám, jakékoliv, piště mi na shrnutí a nebo u mě v profilu jsou kontakty - ráda všechno zodpovím! =)

Ještě jednou Vám děkuju! =)

Kapitola 22 * Kapitola 24

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 23 - Promiň: