Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 21 - Špatná

24.08.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3245×

21. Špatná

Ležela jsem na posteli a čekala, až se máma vrátí. Jacob před pár minutami odešel. Usmíval se, ale já v jeho očích viděla bolest, která se přenášela i na mě. Byla jsem smutná z toho, že vidím a nevím, co ho trápí.

Ze sluchátek, které jsem měla kolem krku, hrály samé písničky, při kterých se moje nálada akorát prohlubovala do hlubin většího a většího neštěstí. Nejenom, že mi Jacob chyběl. Z mých pocitů se stávala jistá závislost. Čím víc času jsem s ním trávila, tím to bylo horší. Z toho jsem byla taky nešťastná. Ubližovala jsem tím sobě - vědomě, ale i Jakeovi a Lee.

Ale snění není špatné. Nikomu, kromě mě, to přece neubližuje. Nikomu dalšímu to nevadí. A všechno časem přejde. Zvyknu si na fakt, že s Jacobem nemám šanci být a postupně mi myšlenky budou vadit míň a míň.

Byla jsem si jistá tím, že do Jacoba nejsem zamilovaná. Ať to vypadá navenek jakkoliv, i kdyby to byla pravda, a já se obávala, že se to postupně stupňuje k tomuhle stavu, byl by to konec. Lepší, když si to na začátku vsugeruju a nic se stát nemůže.

Lžeš sama sobě, ozval se můj vnitřní hlásek.

Prostě ne!

Ozvalo se zaklepání a do dveří vešla mamka. „Ahoj, zlatíčko," usmála se, „tak co jsi celý den dělala?"

„Učila se, znáš to," zalhala jsem pohotově. Rozhodně ne celý den. Skoro celé odpoledne jsem totiž mohla být s Jacobem… á sakra. Už je to tady zas. Dost!

„Dáš si něco k večeři?" zeptala se.

„Tak jo, proč ne," pousmála jsem se.

…

Seděly jsme s mámou u špaget a ona si mě měřila zkoumavým pohledem.

„Co je, mami?" upřela jsem na ni zvědavě svoje oči.

„Jsi taková smutná," řekla po chvilce.

Bezva. Takže to na mně pozná i vlastní matka.

„To bude v pohodě, vážně," ujistila jsem ji.

„A co Jacob? Všimla jsem si, že spolu trávíte hodně času," zaútočila moje matka.

I máma už si toho všimla? To jsem tak nenápadná?

„Jake je v pohodě," zamumlala jsem a snažila se odvést řeč jinam, „ale rozumím si hodně i se Sethem."

„Taky moc milý kluk," usmála se a podívala se na mě, jako kdyby na něco čekala.

„Mami," zaúpěla jsem, „myslím, že si půjdu lehnout. Směr téhle diskuse se mi nelíbí."

Máma, zřejmě spokojená s mou reakcí, se usmála: „Dobrou, July."

„Dobrou," řekla jsem a uklidila po sobě. V pokoji jsem popadla pyžamo a šla se osprchovat.

…

Když jsem ale znovu otevřela dveře do pokoje, na mojí posteli ležel Jacob.

„Jaku?" vykulila jsem překvapením oči. Prudce se mi rozbušilo srdce.

Já a on.

Dost pro Boha!

Smutně se usmál. „Ahoj, sluníčko. Pojď se ke mně na chvilku ohřát, ta sprcha ti nemohla pomoct," řekl a roztáhl svoji horkou náruč.

Ale měl pravdu – já tu byla pořád zmrzlá. Horká sprcha mě zahřála jen na chvilku. Jacob byl lepší, moje osobní kamínka.

„Máma je dole," zašeptala jsem.

„To je jedno, ne? Pokud by přišla, zmizím, slibuju," usmál se.

Rychle jsem přešla tu vzdálenost mezi dveřmi a postelí a stulila se mu u boku. Nevědomky se mi začal probírat vlasy a já věděla, že chce něco říct.

„Jul, co tě trápí?" zašeptal po chvíli.

Zvedla jsem svoje oči a setkala se s těmi jeho. Byly utrápené a moje srdce zabolelo, jako by do něj někdo vrazil dýku.

„Jaku," nadechla jsem se, „ty mě trápíš."

„Já?" překvapeně se po mně podíval. A mně se zdálo, že ta bolest narostla.

„Trápí mě, že jsi smutný," řekla jsem potichu.

Přivřel oči. „To se časem spraví," řekl a tvář se mu změnila. Byl jako z kamene.

„Můžu si něco přát?" zeptala jsem se.

„Cokoliv," přisvědčil.

Tep se mi zvýšil snad až na maximum. Můj mozek se mnou nechtěl spolupracovat. Byla jsem sama na sebe naštvaná. Každá buňka v mém těle mě prosila, abych řekla něco, čeho bych velmi, ale velmi litovala.

„Usměj se," dostala jsem ze sebe po chvíli, když jsem si vzpomněla, jak se mluví. A zlobila se, protože mozek vysílal jen to jediné… ty jediné obrazy.

Jak mě Jacob líbá. Bylo to špatné a já se cítila opravdu špatně.

Rty se mu roztáhly do pobaveného úsměvu a pak přešly do toho, který jsem na něm opravdu měla ráda. Smál se tak upřímně… Až jsem si sama nadávala, na co jsem před chvíli myslela.

„Můžu si taky něco přát?" řekl.

„Jo," přikývla jsem.

„Víš, jak ti každý večer dávám pusu na čelo? Chci taky. Připadám si ošizený," zazubil se.

Měla jsem pocit, že musí slyšet, jak rychle a hlasitě mi srdce tluče. Je jako můj bratr. Uklidni se. Uklidni se! Sakra, proč to nepomáhá?

„Nehýbej se," poručila jsem mu.

„Jak si přejete, výsosti," zašklebil se.

Opravdu se nehýbal. Rukama jsem se nadzvedla a pomalu se přibližovala k jeho tváři. Cítila jsem jeho dech na krku a na celém těle mi naskočila husí kůže. Zavřela jsem oči a rty jsem mu přitiskla na horké čelo.

Nemohla jsem za to, vážně ne…

Posunula jsem své rty a lehce ho políbila na spánek.

„Jaku, ty máš snad horečku," konstatovala jsem, když jsem se přinutila odtrhnout svými rty od jeho čela.

Neměla jsem to dělat.

„Fakt?" vykulil naoko překvapeně oči a pak jsme se oba tiše rozesmáli. Ozvaly se kroky na schodech.

„Máma," vydechla jsem přistiženě.

„Půjdu," řekl a zvednul se.

„Ne, počkej," zastavila jsem ho. Výborně. Když je pusa rychlejší než mozek…

„Copak?" zašklebil se.

„Přijdeš?"

„Možná se jen rozloučit, musím jít," odpověděl a otevřel okno. Zmizel ve tmě. Sedla jsem si rychle na postel a popadla nějakou učebnici, která se válela opodál. Věděla jsem, že to na mě musí být poznat. Určitě jsem byla celá rudá a až příliš rozrušená.

Ozvalo se tiché zaťukání a do dveří strčila hlavu máma. „Jdu spát, dobrou noc, July," usmála se a šla mi dát pusu na tvář.

„Dobrou, mami," usmála jsem se a snad poprvé v životě se těšila, až si dá ty špunty do uší a půjde spát. Nebylo to ode mě zrovna hezké.

Odešla. Slyšela jsem téct sprchu, pak klaply dveře a bylo ticho. Nedočkavě jsem upřela svoje oči na okno a Jake mě nezklamal. Za chvilku byl u mě v pokoji.

„Musím opravdu jít, dneska tady nemůžu zůstat," řekl tiše na vysvětlenou.

„Dobře," přikývla jsem smutně. A zase jsem se sama na sebe naštvala, protože tohle vůči Leah nebylo fér.

„Dobrou noc, Jul," řekl a popadl mou hlavu do dlaní.

Prosím, udělej to. Řekni, že Leah nemiluješ, že jste spolu nikdy nebyli… Můj mozek prosil, stejně jako moje srdce. Polib mě, Jacobe…

A pak mě zase zalil takový příval výčitek, že jsem se zastyděla.

Na pár vteřin přitiskl své rty na mé čelo a ty moje se zas lehce otřely o jeho bradu.

„Dobrou, Jaku," zašeptala jsem potichu.

„Dobrou," rozloučil se znovu a zmizel stejně tiše, jako přišel.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a slzy mi začaly stékat po tvářích. „Promiň, Leo, promiň, promiň, promiň," šeptala jsem zoufale a měla na sebe takový vztek. To já tady byla ta špatná.

Kapitola 20 * Kapitola 22

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 21 - Špatná: