Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 13 - Malá změna

14.08.2010 (21:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3162×

13. Malá změna

Jacob dotčeně otevřel pusu, ale mlčel. Věděl totiž, že mám pravdu. Lhal mi, že Bellu neviděl několik týdnů. Mohlo to být nanejvýš pár dnů, ne - li hodin. Ale zpátky k Jasperovi. Zajímalo mě, co všechno dokážou. Svým způsobem mě to fascinovalo. Stejně jako Edwardovo čtení myšlenek.

„Alice," řekl její jméno velmi něžně, „dokáže vidět budoucnost."

Moje překvapené oči střelily k Alici. Když viděla můj pohled, zasmála se a během chvilky seděla vedle Jaspera. „Můžu vidět budoucnost, ale je to subjektivní," pokrčila rameny.

„Viděla jsi mě?" zeptala jsem se.

„Ano," přikývla, „věděla jsem, že přijedeš."

„Viděla jsi něco dál? Nemusíš mi to ale říkat, jestli nechceš," řekla jsem.

„Jen malé útržky, nedávající smysl, rozhodnutí totiž padlo dřív, než by ses k tomu mohla vyjádřit," usmála se. Připadalo mi, že mluví v hádankách.

„Takže mě nevidíš? A vidíš třeba Bellu a ostatní?"

„Ano, Bellu a ostatní vidím celkem jasně, ale jak říkám, vize se mění," usmívala se a mně došlo, že nejspíš záměrně neodpověděla na moji první otázku. Rozhodla jsem se, že to nebudu zbytečně řešit. Nechtěla odpovědět, tak ať neodpovídá. Má k tomu svoje důvody.

„A dalším z rodiny je Bella," řekl Jasper, když usoudil, že moje vyptávání zřejmě skončilo.

Tentokrát jsem upustila skleničku. Ale nerozbila se. Alice byla rychlejší a radši ji položila na konferenční stolek.

„Jak ji nazval Eleazar, mimochodem člen rodiny tvého bratra, Bella je štít," pokračoval Jasper a všichni ho pozorně poslouchali.

„Štít?" podívala jsem se na svoji sestřenici a její ledová ruka mi lehce stiskla rameno.

„Není to nic světoborného," zakroutila hlavou Bella a usmívala se.

Edward se zamračil.

„Proč se mračí?" zeptala jsem se Belly.

„Nemůže mi číst myšlenky," zašklebila se, „nemohl ani když jsem byla člověkem."

„To se máš," povzdechla jsem si.

„Chceš, aby na chvíli nevěděl, co si myslíš?" zeptala se.

„A to můžu?" rozzářila jsem se. Všichni se rozesmáli nad mojí reakcí.

„Jistě," přikývla.

„Takže teď budu myslet na něco a pokud to uslyšíš, řekneš to nahlas," zadívala jsem se na Edwarda a modlila se, aby to vyšlo. Teď mám jen pár vteřin příležitost myslet na něco, co nechci nikomu říct.

„Dobře," přikývl Edward. Ale něco v jeho pohledu mi říkalo, že by to nahlas neřekl, ani kdyby se pokus nepovedl. Krátce přikývl a já mu v duchu poděkovala.

„Řekneš mi?" otočila jsem se k Belle.

„Teď," řekla po chvilce a můj mozek na chvíli ovládly myšlenky. Zapomenout na Leah bylo tak snadné… Jeho rty na mých, pryč by byla ta nepatrná vzdálenost, která je mezi námi teď. Ale během vteřiny jsem viděla zase Lein obličej a moje myšlenky na Jacoba zkalil pocit jisté povinnosti a vděku vůči ní.

„Slyšel jsi něco?" zadívala jsem se na Edwarda, jehož rty byly staženy do úzkého proužku.

„Vůbec nic," zavrtěl hlavou a na mé tváři se rozlil spokojený úsměv. Všichni se opět rozesmáli.

Odhadovala jsem, že už tu jsem asi hodinu. Zatřásla jsem se zimou. „Bello?" zašeptala jsem potichu, i když tady nikomu nic neušlo. Všichni měli až moc bystré smysly.

„Ano, Jul?" odpověděla a usmála se.

„Nejdřív promiň, nenaštvi se nebo tak… Ale je mi strašná zima, mohla bys, prosím, na chvilku sundat ruku z mých ramen?" řekla jsem provinile.

Bella se rozesmála: „Ty promiň, neuvědomila jsem si to. Jaku, mohl bys, prosím?"

„Jestli to July nebude vadit," pokrčil rameny a já se zadívala do jeho usměvavého obličeje.

Jestli mi to bude vadit? Jak se může ještě ptát! „Jen na chvilku, prosím," pousmála jsem se a ucítila jeho horkou paži na svých zádech. Zachvěla jsem se.

„Tys musela být pořádně promrzlá," zašklebil se Jasper a mně se zdálo, že už je relativně v pohodě.

„Trošku," vrátila jsem mu úšklebek a na rukou mi naskočila husí kůže. Ale ne z toho, že se moje studená kůže setkala s tou Jacobovou. Bylo to Jacobem.

„Jestli chceš, tak si sedni blíž," řekl Jacob a já se na něj vděčně podívala. Nejenom, že jsem získala plus v tom, že mě krásně zahřeje, ale líbila se mi představa toho, že budu vedle něj ještě blíž. Bude to jen mých pět minut.

Promiň, Leo, omlouvala jsem se jí v duchu. Ignorovala jsem Edwardovy obličeje, podle toho, jak se měnil proud mých myšlenek. Bylo mi fuk, co si myslí. Nemá mi lézt do hlavy. S tichým děkuju jsem se opřela o Jakeovu hruď a začalo mi být teplo. A nejenom to. V místě, kde se moje tělo dotýkalo toho jeho, vibrovala podivná energie. Bylo to jako přitažlivost mezi dvěma magnety. Připadalo mi, že k sobě prostě pasujeme…

Uviděla jsem koutkem oka Rosalii, jak se přemístila do mého zorného pole. Ale pořád stála daleko, nešla blíž. Dívala se na mě a Jacoba, v očích pořád zlý pohled. A najednou ty oči zavřela a když je znovu otevřela, už se nedívala nenávidějícně. Přirovnala bych to k pohledu plnému pochopení. Nechápala jsem co ta změna. Tak náhlá. Dívala se na Jacoba a já cítila, jak se jeho rty roztáhly do šklebu. To mi připomnělo, že jsem si s ním chtěla něco vyřídit. Neochotně jsem se k němu otočila a zadívala se do jeho hnědých očí.

„Lhal jsi mi," obvinila jsem ho.

„Byla to nutná lež," prohlásil.

„Proč?" nechápala jsem.

„Zajímalo nás, jestli to někomu řekneš, i když ti budu tvrdit, že jsem Bellin nejlepší přítel," osvětlil mi situaci.

„Jsi můj nejlepší přítel," řekla Bella.

„A prošla jsem alespoň?" otočila jsem se k rodině. Ke své rodině, jak jsem si záhy uvědomila.

„Jistě, na jedničku," přikývl Carlisle.

„Alice?" otočila jsem se na ni. Ani jsem nestihla vyslovit nahlas svoji otázku, když mi do řeči skočil Edward.

„Tvůj bratr ti bude volat v deset hodin večer, v pátek. V sobotu se ukáže s Tanyou. V neděli pak budeš představená zbytku smečky," odpověděl na moji nevyslovenou otázku Edward.

Zamračila jsem se na něj. „Příště až řeknu Alice, tak tím nemyslím tebe, Edwarde, ale tvoji sestru."

„Omlouvám se," řekl pobaveně.

„Tady není nic k smíchu," odsekla jsem mu a nevědomky se znovu opřela o Jacoba. Přišlo mi to tak samozřejmé…

„July, nechtěla bys něco k jídlu, nebo další pití?" zeptala se mě starostlivě Esmé.

„Ne, děkuju, Esmé," usmála jsem se na ni.

„Je pozdě," ozvala se Rosalie za celou tu dobu.

„Kolik je hodin, Rose?" zeptal se Jasper.

„Půlnoc," odpověděla, „nechci tě vyhazovat, July. Jen se mi zdá, že na člověka je dost pozdě… Když zítra vstáváš." A usmála se na mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rosalie Cullenová se na mě usmála. Čím jsem si to zasloužila?

„V kolik vstáváš?" zeptal se Carlisle.

„Nevím," pokrčila jsem rameny. „Bello, jak dlouho to trvá do školy? Pěšky?"

„Dvacet, třicet minut, když půjdeš hodně pomalu," odpověděla.

„Já tě tam hodím, jestli chceš," ozval se Jacobův hlas.

Překvapeně jsem se na něj otočila. „To po tobě nemůžu chtít, ale děkuju za nabídku."

„Ale já to udělám rád," oponoval mi. Mluvil ke mně velmi něžně, hrál si s každým slovem, které mi věnoval, i když to byla věta obyčejná. Ale bylo to nejspíš jen moje přání.

„Nechci, abys kvůli mně musel brzy vstávat, ale děkuju, Jacobe," lehce jsem ho pohladila po ruce, kterou měl na mém rameni. Jenže jeho tón a úsměv asi nepřipadal zvláštní jen mně. I když jsem opět nechápala, co se děje.

Belliny oči se roztáhly do široka. „Tos neudělal," zasyčela a vyskočila z pohovky.

„Nemůžu za to," zavrtěl hlavou Jacob a já byla čím dál tím víc zmatenější. Přitiskl si mě blíž k sobě, jakoby v obranném gestu.

„Lásko, ona o ničem neví, nech si to na později," řekl Edward a jeho železné paže se Belle obtočily kolem pasu.

„Alice, Jaspere, odveďte Jul domů," řekl Carlisle.

„Jaku," otočila jsem se na něj a nechtěla, aby mě opustil. Chtěla jsem být s ním.

„Běž, Jul, stavím se, až tohle skončí," řekl potichu.

Jasper s Alicí mě vyvedli dveřmi a Jasper si mě vzal do náruče, uháněli jsme lesem a za pár vteřin jsme byli u stromu před domem. Okno bylo pořád otevřené, ale pokoj se utápěl ve tmě.

„Co se stalo?" zeptala jsem se Alice.

„Nic zvláštního, sluníčko," usmála se a společně s Jasperem se odrazili a já rychle zavřela oči. Když jsem je otevřela, byli jsme už u mě v pokoji.

„Běž spát," řekl Jasper. „Jacobovi se nic nestane," dodal, když vycítil moje pocity.

„Díky," usmála jsem se a zívla. „Dobrou noc. Teda, jestli se to dá použít."

„Dá," zazubila se Alice, „dobrou."

„Dobrou noc," pousmál se Jasper a během vteřiny byli pryč.

Ale já věděla, že spát nepůjdu. Musela jsem počkat, jestli se Jacob vrátí.

Kapitola 12 * Kapitola 14

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 13 - Malá změna: