Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slib - 3. kapitola

30.12.2009 (14:45) • Bobina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 886×

„Ness?“ ozvalo se z mobilu. „Jacob mi to řekl. Já jsem tě viděla s dítětem a pak, když mi volal, že jste našli lidské dítě.“. V tu chvíli mi to došlo. Jacob a Alice jsou v kontaktu. Včera mi nepřišlo divné, proč by to Jacob nemohl vědět od Alice, ale vždyť Jacob je ve Forks a Alice… Kde jsou vlastně Cullenovi teď?
„Hej jsi tam?“ to se Alice naléhavě připomínala.
„Jo jsem…“ odvětila jsem prostě.
„Renesmé, Carlisle by s tebou chtěl mluvit.“ přikývla jsem a slyšela jsem, jak si Carlisle bere telefon.
„Ahoj Ness!“ ozval se z telefonu šťastný dědečkův hlas. „Alice mi všechno pověděla a podle mě máte dvě možnosti.“.
„Ahoj dědo!“ pozdravila jsem ho vesele a pak už ho nechala mluvit.
„Tak buď ho můžete dát nějaké rodině, nebo do sirotčince. Další možnost je si ho nechat, ale to má svá rizika. Může se stát, že ho vysajete. A pak další problém Volturiovi.“. Volturiovi na ty jsem úplně zapomněla. „Nemůžete ho přeměnit, dokud je tak malý, ale proměnit ho musíte, pokud si ho teda necháte. Kdo ho promění, bych teď neřešil, musí být starý aspoň, jako byli tvoji rodiče. Tak co?“ byla jsem rozhodnutá. Podívala jsem se do Edwardových zářivě zelených očí. Měl krásné vlásky, jen o malinko tmavší než byli ty moje. Usmíval se na mě a natahoval ke mně ručku.
„Necháme si ho.“ kývla jsem a čekala, jak bude Carlisle reagovat.
„Dobrá. Ze začátku můžete říkat, že je to vaše dítě, ale až začne být větší, budete muset říkat, že jste ho adoptovali.“ mlčela jsem. Neměla jsem už co říct. Carlisle taky mlčel. Alice mu telefon vytrhla.
„Ness? Mohli bychom přijet?“ to mě překvapilo.
„No…asi jo…“ vykoktala jsem a podívala se tázavě na Viktora. Viktor přikývl.
„Tak jo jdu sehnat letadlo. Ahoj!“ položila to. Vydechla jsem a položila telefon. Usmála jsem se na Edwarda a vzala ho do náručí.
„Super!“ zašeptala jsem šťastně a nesla ho dolů. Viktor mi byl v patách a sledoval, co se chystám dělat. Já jsem v jedné ruce držela Edwarda a druhou se hrabala v nákupních taškách. Vytáhla jsem plíny a vrazila jsem je Viktorovi do náručí.
„Pojď.“ vyšla jsem nahoru do koupelny. Tam jsem vzala ručník a šla jsem do ložnice.
„Koupil jsi taky nějaký zásyp?“ podívala jsem se na Viktora, který pořád držel balík plínek.
„Ne.“ zavrtěl hlavou.
„No tak se bez toho budeš muset obejít.“ usmála jsem se na Edwarda a začala jsem ho přebalovat. Když jsem byla hotová, vzala jsem ho do náručí a s Viktorem za zády jsem sešla dolů. Našla jsem sedačku do auta a vyšla před dům. Viktor mi byl pořád v patách. Sedačku jsem podle návodu upevnila v autě, Edwarda jsem posadila do ní a sama se posadila vedle. Viktor už seděl za volantem. Rozjel se svou obvyklou rychlostí. To znamenalo, že jsme se po silnici řítili tak 180 v hodině. Já jsem byla zvyklá a Edward nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Rozhlížel se okolo a semtam po něčem šmátral ručičkou. Za chvíli jsme byli ve městě, Viktor zastavil před obchodem s nábytkem. Tady jsme vybrali postýlku. Když se nám jí povedlo nastrkat do auta. Vydali jsme se dál. Kočárek, židlička, oblečení, dudlíky, prostě všechno co potřebuje takhle malé dítě. Byla jsem rozhodnutá, že si ho necháme. Nemohla jsem se nabažit těch úžasných zelených očí.

Když začal Edward pofňukávat, nasedli jsme do auta a zamířili zpět domů. Viktor všechno odnesl do domu, složil postýlku, prostě se o všechno postaral. Já jsem mezitím nakrmila Edwarda. Když začal zívat, odnesla jsem ho nahoru do postýlky. Za chvíli zavřel očíčka a spal. Děkovala jsem, že bylo dneska celý den zataženo. Koukala jsem tak na toho mrňouska. Vůbec jsem neměla chuť ho vysát. Od začátku ani jednou. Mateřské pudy ve mně vítězili… zatím.

Stála jsem nad postýlkou a Viktor mě zezadu objal. Políbil mě na krk.
„Res? Vážně si ho chceš nechat?“ přikývla jsem. „To je velká odpovědnost. Já… no… Nebojíš se, že bys mu mohla ublížit?“. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí.
„Nebojím. Nemohla bych ublížit někomu, kdo se jmenuje jako můj otec.“ otočila jsem se zase k postýlce „Podívej se na něj. Vypadá tak nevině.“
„Res, ale budeme ho muset přeměnit, až vyroste. Pokud vyroste.“ zavrtěl hlavou.
„Vyroste!“ tohle mě bodlo u srdce. Copak už mi ani Viktor nevěří, že to zvládnu.
„Jsi si, ale jistá, že mu chceš zajistit takovou budoucnost? Být upír.“ jsem hrozně sobecká, ale chci to. Chci, aby až vyroste, byl upír. Jemně jsem přikývla.
„My to zvládneme, Viktore.“ pošeptala jsem přes rameno. Stáli jsme u postýlky hodiny a koukali, jak spí. Nemáme žádné potřeby a tak to bylo velice jednoduché. Najednou se ozval Viktor.
„Res?“ otočila jsem se na něj.
„Ano?“ podívala jsem se tázavě a trošku zpozorněla.
„Nechceš se najíst?“ podíval se mi přes rameno a já cítila, že už si Edwarda taky zamiloval.
„Jo..jasně. Pak můžeš jít ty, ale někdo tu s ním musí pořád být.“ přikývla jsem a běžela jsem do lesa. Ulovila jsem si srnku, nakrmila jsem se a spěchala jsem zase zpátky. Viktor držel Edwarda v náručí a mrňousek brečel.
„Nevím, co se stalo, prostě se probudil a začal brečet.“ podíval se na mě omluvně snad, jakoby to způsobil on.
„Asi má hlad…“ usmála jsem se na něj a vzala Edwarda k sobě.“ Běž se najíst, já ho zatím nakrmím.“
Viktor odešel a já jsem Edwardovi připravila další pochoutku z igelitky s jídlem. Posadila jsem ho do židličky a nakrmila. Celou dobu jsem přemýšlela, co budeme dělat. Přestěhovat se? A Jak teď budu hledat toho, kdo zabil rodiče? Nejspíš budu muset počkat, až vyroste a pak když z něj bude upír, pokračovat.
Viktor byl zpátky. Vzal mě do náručí a usmál se na mě.
„Co ty mamčo?“ zašklebil se. Vypadal jako normální chlap, kterému je přes dvacet. Doopravdy je mu přes 150 a chová se jako malé dítko.
Za oknem zářivě svítilo slunce. Vzala jsem Edwarda do náručí a vynesla ho před dům. Trošku jsem zrychlila, abych se dostala na kraj lesa. Stoupla jsem si do slunce a sledovala, co udělá. Smál se. Byla jsem jak lesklý kamínek. Nechápal, kdo jsem, ale časem to pochopí.
Dni ubíhali pořád stejně. Spánek, jídlo, přebalit… Občas jsme zajeli na nákup. To bylo vše, ale mě to stačilo. Když jsem se podívala do těch krásných očí, okamžitě jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.

Jednou odpoledne zavolala Alice.
„Právě jsme přistáli. Jsme tu všichni, během 4 hodin jsem u vás.“ zněla nadšeně.
„Jo jasně. Budeme čekat“ byla jsem upřímně potěšená.
Těšila jsem se na všechny a taky jsem se potřebovala poradit s dědou. Asi se budeme muset přestěhovat. Cullenovi mají domy všude po světě. Esmé nám snad pomůže. Snad.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/slib-1-kapitola/

Odkaz na 1. kapitolu

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/slib-2-kapitola/

odkaz na 2. kapitolu

Autor: Bobina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slib - 3. kapitola: