Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slepá a pošetilá 4/4 - Poslední zápis

01.10.2010 (19:30) • TwoFaceLady • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1130×

1/4 - Po andělsku

2/4 - V hádankách

3/4 - Dvakrát jinak

Milý deníčku,

nemysli si, že jsem na tebe úplně zapomněla, jen jsem si nechtěla připomínat události do tebe zapsané. Ale teď, když už jsou dávnou minulostí, jsem se rozhodla, že tě znovu prolistuji a připíšu poslední zápis. Snad mi odpustíš, že jsi byl tak dlouho zastrčený mezi anglicko-německým slovníkem a Encyklopedií léčivých bylin z celého světa. Těmito slovy bych ti to chtěla vynahradit.

Už jsou to desítky měsíců od chvíle, kdy se osud rozhodl, že můj lidský život vymění za upíří. Neuvěřitelně rychle jsem si na něj zvykla, stejně jako na pití zvířecí krve a na svůj nový dar – věnovat každému po zásluze lásky. Nejvíc ji však patří Carlisleovi. Bez něj by má druhá existence neměla žádný smysl. Bydlíme teď spolu v maličké chaloupce na severu Aljašky a toto místo je pro nás jako stvořené. Je tu plno zvěře na lovení a nejbližší lidé jsou na míle vzdálení. I na věčnou zimu jsem si už zvykla, ale je pravda, že mi chybí třpytění se na slunci, i když to s sebou přináší nepříjemné vzpomínky. Pokaždé, když přes mou kůži přelítne zbloudilý paprsek, vzpomenu si na Edwarda sedícího v okně knihovny. Pokaždé před sebou živě vidím tisíce barevných odlesků tancujících po místnosti. A pak se moje mysl neubrání návalu vzpomínek na nadcházející události a já si celý svůj příběh prvních pár dnů po přeměně prožiji znovu. V takových chvílích jsem zahořklá a Carlisle pak věnuje celý svůj volný čas, kdy není v práci v nejbližší nemocnice, mým rozveselováním. Chvíle s ním mi poskytují zapomnění, nahrazují staré vzpomínky novými zážitky. Nevím, co bych si bez něj počala.

Nesmím také opomenout, že sotva jsme se odstěhovali z naší staré vily – poprosila jsem o to Carlislea, vše mi tam připomínalo minulost -, nechali jsme se oddat v jednom kostele ve Washingtonu. Carlisle se sice nejdřív bál, že znesvětíme kostel, ale protože kněz nic nepoznal a hlavně proto, že já jsem nechtěla ustoupit a neznala jsem se k němu, dokud nesvolil, zařídil nám krásný obřad, po kterém jsem už jako člověk toužila. Tedy aspoň myslím. Ze svého lidského života si toho vybavuji jen velice málo. Vím, že mi umřel syn a snad jsem měla i manžela. Jediné, čím jsem si jistá, je, že jsem spáchala sebevraždu, která však skončila úplně jinak, než jsem si přála, ale teď bych rozhodně neměnila.

Zdálo by se tedy, že můj život s Carlislem je naprosto dokonalý. Byl, ale vždy se našlo něco, co nám ho chtělo znepříjemnit.

Byl zrovna podzim a v horách, ve kterých jsme bydleli, se proháněla mohutná vichřice. Kácela stromy, proháněla se nám komínem, ale především donutila všechny zvířata schovat se do svých doupat a jeskyní.  Drželi jsme s Carlislem hladovku a nebylo na tom nic příjemného. Stejně tak Carlisle nemohl docházet do práce a to ho neuvěřitelně skličovalo.

Když už vichřice trvala osmým dnem, navrhl Carlisle, abychom na dobu, než přejde nehostinná část roku, zkusili kočovný život. Bažil po dobrodružství, a vždy chtěl procestovat Ameriku, a teď k tomu byla vynikající příležitost. Zpočátku jsem si nebyla úplně jistá, že to samé chci i já, ale hlad a nespočet Carlisleových polibků mě přinutily.

První naše cesta vedla do Kanady. V deštivém počasí, které tam vládlo, jsme mohli putovat i za dne. Slézali jsme všemožné hory, procházeli se po lesních pěšinách, lezli do všech možných jeskyní. To vše bylo krásné, ale nejvíce jsme si užívali noční koupele v horských jezerech a milování v náruči přírody.

V Kanadě jsme strávili asi tři týdny, pak jsme procestovali skoro všechny státy USA, ale nikde se nám tolik nelíbilo jako na severu. Byli jsme už pět měsíců na cestách, když jsem poprvé zatoužila vrátit se domů. Chyběl mi pocit domova a zaběhlé rutiny. Zdálo se, že i Carlisle by se rád vrátil, a tak jsme během týdne zamířili zpět na Aljašku. Celou cestu jsme nadšeně rozprávěli o našich dobrodružstvích, ale taky naopak o tom, jak dobře nám bylo v naší chaloupce.

Ruku v ruce jsme přeběhli hranice a mířili do našich hor. Všude kolem nás byly popadané vyvrácené stromy a po cestách tekly potoky dešťové vody. Po pár hodinách jsme doběhli na místo, kde dřív stávala naše chaloupka. Teď z ní však nezbylo nic než kamenné základy a pár nosných sloupů. Všechny naše věci jako nábytek, knihy a dekorace, byly zavalené pod hromadou dřevěných trámů.

Dala jsem se do pláče. Tohle místo mi natolik přirostlo k srdci, že vidět ho takhle zdemolované, pro mě byla hrozná rána. Carlisle mě utěšoval, a pak - možná chtěl, abych už konečně přestala vzlykat, možná byl sám stejně smutný – našel v troskách své nářadí a hned začal opracovávat spadané stromy na trámy a prkna. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Takhle zabraného do práce jsem ho ještě neviděla. Rozhodl se, že se po tak krátké době stěhovat nebudeme, a rozhodl se znovu nám postavit domov. Byla jsem dojatá a hned mu spěchala pomoct.

Práce nám šla od ruky. Sněhová přeháňka, která se nad námi v noci přehnala, nám sice moc nepomohla, ale i tak jsme dál pracovali.

Druhou noc, když už jsme měli všechny stěny hotové, jsem poblíž uslyšela kroky. Medvěd, napadlo mě. Z medvědů jsem měla stále strach a Carlisle se s nimi také nerad pouštěl do křížku. Přestala jsem tedy obrušovat jeden z trámů a napjatě jsem čekala. Carlisle si ničeho nevšiml, pracoval dál a tiše si u toho pohvizdoval. Nechtěla jsem ho zbytečně plašit, a tak jsem nejdříve zavětřila, abych se ujistila, zda se k nám opravdu blíží medvěd. Ale nebyl to on.

Zprvu jsem nechtěla věřit vlastnímu čichu. Mohla by to být přece Carlisleovi vůně, jenže tahle nebyla tak výrazná, spíš uklidňující. A známá.

Zmateně jsem se rozhlížela a silueta, která se rýsovala ve stínu blízkých skal, mě utvrdila v mém tušení. Jako smyslů zbavená jsem zahodila brousek a rozběhla se za ním. Skočila jsem mu do náručí a cítila, jak mě k sobě pevně tiskne. Hned na to jsme si uvědomila, co mi všechno udělal a odtáhla se od něj. Chvíli na mě jen chápavě koukal a pak zašeptal: „Ahoj, Esmé.“

Něžnost, s jakou vyslovil mé jméno, mě přinutila zapomenout. Znovu jsem ho objala.

„Zůstaneš už s námi, že jo?“ škemrala jsem jako malé dítě.

„Nevím, všechno záleží na Carlisleovi. Pochopím ho, když už mě nebude chtít nikdy vidět. Tolik jsem mu ublížil a tobě taky. Chtěl bych se vám za všechno omluvit. Ty měsíce, kdy jsem žil sám, byly naprostým utrpením. Teprve, když jsem odešel, jsem si uvědomil, jak pro mě moc znamenáte, ale už jsem se nemohl vrátit. Ale teď jsem tady. V Montaně jsem narazil na vaši stopu a rozhodl jsem se jí následovat. Dovedla mě až sem a já najednou nevěděl, co dělat dál. Jenže ty jsi mě ucítila a já už nemohl couvnout.“ Ke konci už skoro šeptal, jak se vněm ozývala provinilost.

„Jsme tak ráda, že tě zase vidím. A o Carlislea se neboj. Myslím si, že už ti dávno odpustil.“

„Správně, odpustil,“ řekl Carlisle, který se zčistajasna vynořil zpoza skály.

„Carlisle, můžu -“ začal hned Edward. Carlisle ho však přerušil.

„Už nemusíš nic vysvětlovat. Navrhuji to všechno hodit za hlavu, myslím, že se tak uleví nám všem.“ Na to se zasmál. Měl pravdu, nemá přece smysl vytahovat vzpomínky, když by jen všem způsobily trápení. Je čas, abychom začali od znova. Chytila jsem oba dva za ruku a donutila je obejmout se. Poslechli a nakonec si ještě k sobě přitáhli mě. Bylo to krásné hromadné objetí a já si přála, aby trvalo věčně. Když v tom se Edward odtáhl a zahleděl se na mou ruku. Do té doby se šťastně usmíval, ale v tom jeho výraz ztvrdl.

„Vzali jste se,“ řekl odměřeně. V ten moment mi došlo, jakou jsme udělali chybu. Neměl vidět naše prstýnky, takhle to pro něj musel být šok. Jenže pro nás byl zas šok, když se tu objevil, v tu chvíli jsem si neuvědomila, že to, že jsme s Carlislem manželé, bychom mu měli oznámit šetrně. Teď to však bylo venku a já se za to proklínala.

Už jsem chtěla začít s vysvětlováním, když najednou se Edwardův pohled změnil. Už se zase usmíval od ucha k uchu a bez přetvářky řekl:

„To je skvělé.“ A začal nám blahopřát. „Musíte mi toho tolik vyprávět!“

„Však ty nám taky,“ odvětila jsem s úlevou. Ani jsem nečekala, že to vezme tak v klidu.

„Já jsem zastánce toho, že nejlíp se povídá při práci a nejlíp se pracuje, když se u toho povídá. Takže, co kdybychom se pustili do opravy našeho společného domu?“ zahalasil Carlisle a začal nás postrkovat na mýtinku.

„Dobře, ale chci svoje vlastní patro, aby mě moji rodiče nerušili, až si budou užívat,“ zasmál se Edward a hned běžel svůj nápad zrealizovat. Já s Carlislem jsme si věnovali šťastný pohled a s prsty propletenými jsme ho následovali.

V pohádkách bývá: A žili šťastně až do smrti. V našem případě bychom si to museli trošku poupravit: A žili šťastně až po smrti. Ale ani to nezní příliš výstižně, volím proto jako svá poslední slova k tobě, můj milý deníčku: A štěstí při nich stálo už navěky.

Věnováno PrueCullen, terísek a kate98. To díky nim jsem připsala tenhle epilog! :)

Autor: TwoFaceLady (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slepá a pošetilá 4/4 - Poslední zápis: