Tentokrát je tenhle díleček z pohledu chudáka Charlieho, tak se snad bude líbit...
14.02.2010 (21:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7321×
60,
„Sakra.“ Chytl jsem se za hlavu, bolela jak střep. „Jen klid, Charlie,“ uklidňoval jsem se stále dokola. Ani nevím, jak co se stalo. Proč tu sem? Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Mé probuzení v kamenné místnosti bez oken, kde jediné světlo pronikalo okénkem těžkých železných dveří, bylo jako noční můra. Nechápu, jak jsem se tu vzal. Poslední věc v mé paměti, byl můj příchod domů ze služby a pak nic... Tma.
Jediné, co se v mé cele nacházelo, byla jedna deka na které jsem se probudil a kýbl v rohu, nejspíš měl sloužit jako nočník a i kdyby ne, posloužil tak dobře.
Protáhl jsem si záda, moje staré kosti byli ztuhlé. Vzdych v místnosti byl na pozvracení, připomínal mi rozkládající se lidská těla, která jsem vídal při své práci v místní márnici. V hlavě se mi rojili nezodpovězené otázky... Kdo, co? Proč? CIA, FBI, tajný...
Čas se tu vlekl, nepoznal jsem zda je den nebo noc, ani kolik je hodin, mohl jsem jen odhadovat. Jednou za čas nebo jednou denně se u dveří objevila láhev s vodou a jídlo, převážně ovoce nebo zelenina. Nikdy jsem nepostřehl někoho, kdo to sem pokládal. Musel být buď hodně rychlí a anebo tichý, nikdy jsem jeho kroky neslyšel.
Měl jsem tu fůru času na přemýšlení. Myslel jsem na Bellu, pořád to byla moje malá holčička a já o ní neměl žádné zprávy. Přesto, že jsem byl v téhle pekelné situaci, měl jsem větší strach o ni než o sebe.
Vybavil se můj příchod domů pár dnů po Cullenovic odchodu. Vůbec se mi tam nechtělo, vidět Bellinu nešťastnou tvář a vnímat tu depresivní náladu, co byla okolo... Mučilo mě to. Nejraději bych Edwarda Cullena zabil za to, co se stalo. Od Jacobových častých i nočních návštěv se sice Bellina psychika zlepšila, ale stejně byla jako chodící mrtvola. Mohl jsem se snažit jí povzbuzovat, být jí oporou jak jen to šlo, ale stejně všechno bylo zbytečné. Prvním úsměvem po jeho odchodu mě obdarovala až za půl roku, nevím co tu změno vyvolala, ale byl jsem za to rád. Kdybych tenkrát věděl, že za pár dnů zmizí, bral bych to jako předzvěst něčeho špatného.
I když nechala vzkaz, abych jí nehledal, nedokázal jsem to. Pátral jsem po ní i po Jacobovi měsíce. Všechno bezvýsledně, jen kvůli tomu zpropadenému Cullenovi, kéž by si ho čert vzal. Renée to brala snad hůř než já, každý den mi volala, zda nevím něco nového, ale já nemohl nic říct, nenašel jsem ani stopu po naší holčičce.
Po nějaké době se objevil Jake u mých dveří, zůstal jsem na něho zírat a z rukou mi vypadlo pivo. Probral mě až jeho zvuk při dopadu na zem. Nevěvěděl jsem jestli ho mám obejmout, a nebo mu vynadat, tak jsem ho jen odstrčil z cesty a rozhlížel se po Belle, otáčel se na všechny strany...
„Charlie, ona se mnou není.“ Sklonil hlavu Jakob.
„Jak to myslíš, že s tebou není! Kde je? Stalo se jí něco, je v pořádku? Žije?! No tak mluv!“ řval jsem na něj a odháněl černé myšlenky.
„Je v pořádku.“ Jake vyndal z kapsy kus papíru a podal mi ho, hned jsem poznal Bellino písmo a vyrval mu ho z rukou.
Psala, že je v pořádku a šťastná, ať se na ni nezlobím. Omlouvala se mi za všechno, co nám způsobila a jak je jí to moc líto. A ať Jacobovi neubližuji, že nic nemohl. To jen ona. On ji jen nechtěl nechat odejít samotnou.
Zmateně jsem se otočil na Jaka, ale ten už byl pryč.
Seděl jsem ve své cele opřený o chladné kamení, z letargie mě probudilo bolestné upění z chodby. Dal bych ruku do ohně, že tam někoho mučili. Někdo tam byl a to, co dělali, nebylo zrovna milosrdné. Mně, ale strach nenaženou, na to jsem byl moc dlouho policajtem. Sakra, kde to jsem? Sám jsem věděl, že volat o pomoc a dožadovat se něčí přítomnosti je zbytečné, nikdy nikdo nepřišel.
Najednou vše ztichlo. Přitom děsivém tichu i padající kapka byla slyšet. Dveře od mé cely se otevřely a v nich se tyčila postava. Právě teď bych raději viděl ďábla, něž jednoho z Cullenů. Něco mi říkalo, že ten muž s rudými zorničkami nemá k němu daleko.
Postavil jsem se a do náruče se mi vrhl malí Elfík - Alice a za ní obezřetně postával Jasper.
„Tak ráda tě vidím Charlie,“ vybafla.
Alici vystřídal Carlisle s dotazem, zda jsem v pořádku a nekrvácím.
„Jsem v poho, Carlisle. Ty mi asi neřekneš, co to všechno znamená?“ Nečekal jsem, že by mi něco vysvětlil.
„Později,“ utvrdil mě v mé domněnce a zběžně mě lékařském okem prohlédl. „Teď pojď.“
„Ne tak rychle.“ Zastavil ho ten satanův muž a vedle něho se objevilo mladé nádherné blonďaté děvčátko, připomínající anděla, jediné co ten poznatek vyvracelo, byly její rudé oči. Přesto mě zarazila jejich podobnost s Cullenovými, bledá kůže, neobvyklá krása a nádherná hlas...
„Je mi líto, ví o naší existenci,“ usmálo se to děvčátko.
„Byl tu porušen zákon a jeho čeká smrt,“ dodal ten muž unuděně.
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Sladký vánek - 60. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!