Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 49. kapitola

21.12.2009 (14:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8700×

49,

„Edwarde... !“ zaslechl jsem volání Emmetta. Dosál jsem poslední kapku krve a pumu zastrčil pod vyvrácený kořen stromu. Jen co jsem to udělal, byl u mě Emmett s Jasperem.

„Edwarde, musíme jít. Holky mají problém s vlkodlaky.“ vyhrkl Emmett a zbytek mi vysvětlil v mysli, kde mi přečetl SMSku od Rose.

Medvídku, jsme s Alicí a Bellou v naší tančírně. Udělali jsme si tu menší dámskou jízdu a máme tu malí problém se dvěma vlkodlaky. Prosím, přijeďte.

Já věděl, že nemám nikam odcházet. Cítil jsem v kostech, že se něco stane, už jakmile jsem vyšel z domu.

Jen, co jsme do doběhli k autu řítili jsme se s Emmettem za volantem k nim. Všichni jsme se modlili, aby jsme přišli včas. I kdyby ti vlkodlaci byli jen dva, mohli by jim ošklivě ublížit. Stejně tak si toho byl vědom Jasper s Emmettem. Měli jsme strach o své ženy. Vlkodlaci pořád jsou a budou jen nezvladatelní a neovladatelní zabijáci upírů.

Dojeli jsme pře budovu odkud se ozývala hudba. Holky jsme nikde neviděli, až asi po půl minutě vyšli z budovy a hned za nimi šli dva vysocí blonďáci. Jejich puch nás hned uhodil do nosu. Nešel s ničím jiným srovnat, vlkodlaci.

„Pusťte ji!“ křikl jeden z nich směrem Alici a Rose.

Má reakce byla najednou zpomalená. Oni chtěli chránit Bellu před námi. Nechtěli dovolit aby se stala svačinou dvou hladových upírek.

„Co kdyby jste si hleděli svého a nás nechali na pokoji.“ vykřikla Bella, už naprosto rozčíleně a unaveně z celé této situace.

„Neslyšeli jste dámy. Vypadněte...“ sykl Jasper výhružně. Moc dobře si byl vědom jejich pocitů pramenících z nenávisti k nám a případného ohrožení Alice.

Jejich pohledy se překvapeně otočili na nás, doteď nás nezaregistrovali. Všiml jsem si i vykuleného pohledu Belli, nejspíše nás taky nečekala. Rose s Alicí se jen nenápadně ušklíbaly.

Vlci začali nepatrně třást. Uvědomili si nebezpečí, které vychází z naší přesily, a zároveň z toho byli zmatení. Nikdy v životě neviděli tolik upírů při sobě. Nejvíce při sobě viděli akorát dva nomády a tohle bylo pro ně naprosto nečekané překvapení.

Blonďáci byli čím dál tím víc rozrušenější a my se instinktivně postavili před naše ženy. Jejich vlkodlačí třas zastavila smějící se skupinka, blížící se směrem k nám. Nechtěli nic začínat před lidmi. Přesto chtěli ochránit tu těhotnou dívku uprostřed pijavic.

Pokusil jsem se toho využít a promluvit s s nimi. „My ji neublížíme. Je to má žena.“ Snažil jsem se přilákat jejich pozornost a zároveň jim vše vysvětlit.

„Lžeš! Jste krvežíznivé podlé zrůdy.“ zavrčel druhý pes. Musel to být teprve čerstvě proměněný vlkodlak. Byl o něco mladší než ten druhý. Podle jeho zaťatých pěstí bylo poznat, že má i silný problém se sebeovládáním.

Bellino srdce se za mnou rozbubnovalo rychlým dusotem. Ucítil jsem její teplou dlaň na své ruce.

„Co si sakra o sobě myslíte? Je to můj manžel a oni jsou má rodina. Nikdy by mi neublížili.“ vyhrkla rozhořčeně Bella a snažila se postavit přede mě. Nevěděl jsem jestli se mám na ní zlobit, že se takto ohrožuje a nebo se radovat z jejích slov. Bylo úžasné slyšet z jejich úst slovo manžel a rodina. Opatrně jsem jí zase schoval za sebe. Teď už oba neměli daleko v výbuchu. Skupinka lidí zašla za roh a oni měli volný prostor.

„Proč jí ještě nezabili, její krev je musí lákat. Proč se jich nebojí a zastává se jich?“ hlavou jim šrotovalo tolik otázek, že jsem je ani nestihl zachytit. „Upír a člověk. Takový nesmysl!“

„To není možné. Zabíjí lidi! Copak to holka nechápeš? Když už nemyslíš na sebe, tak mysli na svoje dítě. Nebo jsi snad cvok?!“ zařval na ni ten starší a Emmett vybuchl smíchy.

„Jo, to by na ní sedělo.“ souhlasil s ním Emmett. Všichni jsme ho zpražili pohledem a on se zasekl uprostřed nádechu... a najednou se rozkašlal, jako že nic, já muzikant.

„Podívej se na jejich oči. Nejsou rudé. Oni nezabíjejí lidi. Jsou to vegetariáni.“ snažila se jim vysvětlit Bella a už se zase rozčíleně hrnula dopředu. Tak jsem ji objal a přitiskl si ji k sobě. To byla pro ně poslední kapka. Pak už šlo všechno rychle. Vlci se proměnili a instinktivně zaútočili. Otočil jsem se s Bellou v náručí a snažil se zády zastavit případný náraz. Dřív než se tak stalo, Emmett s Jasperem si s vlky snadno poradili a odtáhli je do blízkého lesíku.

„Edwarde,“ zaskuhrala Bella a snažila se vyprostit z mého železného sevření. „pusť mě. Jsi v pořádku?“

„Já?“ Povolil jsem sevření a zkontroloval jestli se jí nic nestalo. Naštěstí jsem její krev necítil. Pořád mě překvapovalo, jakou o mě měla starost i když věděla, že se mi nic stát nemůže. „Všichni jsme v pořádku.“ odpověděl jsem jí. „Ale tebe musí prohlídnout Carlisle.“

„Proč? Mě nic není.“ odmlouvala. Ale jistota je jistota a já nehodlal vůbec nic riskovat. Stejně byl čas na její týdenní prohlídku.

Zpoza stromů se ozvalo bolestné zakňučení. Bella se hned na to místo vystrašeně podívala a chtěla se tam rozběhnout.

„Není to moc bezpečné, Bello. Vlci se nechtějí přeměnit a jeden z nich se pokusil zaútočit na Alici. Neboj, nic se jí nestalo. Jasper ho včas zastavil.“ snažil jsem se jí uklidnit.

„Ale já tam musím jít. Musím jim vysvětlit...“

„Ne, Bello. Ty se teď zamkneš v autě, ze vnitř. Rozumíš?“ Posadil jsem jí do Emmettova Jeepa. Chabá ochrana před mýtickými postavami, ale před lidmi jí to ochrání. „Za chvíli jsem zpátky.“

Běžel jsem za ostatními. Jasper s Emmettem drželi za krky přitisknuté k zemi oba vlky tak, že se nemohly bránit. Vlci se loučili se životy a byli smířený se svou smrtí.

„Nechceme vás zabít.“ promluvil jsem k nim. Odpovědí mi bylo jejich nevěřícné zakňučení.

„To tak, ty pijavice.“ pomyslel si ten mladší - Alfred. Tak ho oslovoval druhý - Spake.

„Kdyby jsme to chtěli udělat, tak už by jsme to dávno udělali, Alfrede.“ oslovil jsem ho a jeho psí oči se ke mě stulili a mírně zavrčel.

„Jak zná tvé jméno?“ zeptal se ho Spake.

„Vidím do vaší mysli.“ odpověděl jsem mu za něj.

„Ale...“ chtěl něco nevěřícně namítnout, ale rozhodl raději rychle se smířit se skutečností „Je to pravda? To co říkala ta dívka?“ zeptal se Spake.

„Vidíš naše oči. Ano, je.“ potvrdil jsem mu.

„Ale ta dívka je těhotná.“ nešlo mu na mysl. Hlavou se mu rojila spousta otázek. „Čí je to dítě?“

„Moje, ale to je dlouhý příběh.“

Pomalu jsem jim vysvětlil, co jsme zač a odpověděl na jejich otázky. Nikdy neslyšeli o upírech vegetariánech. Nakonec se uklidnili tak, že jsme je mohli i pustit a oni se přeměnit do lidské podoby. Jejich nahotu však zakrývali jen cáry jejich roztrhaného oblečení.

Uslyšel jsem za sebou kroky. Podle tlukoucích srdcí jsem poznal, že je to Bella.

„Bello, měla jsi zůstat v autě.“ káral jsem ji.

„Já jsem se tam bála...“ řekla tiše, téměř ostudně. Podíval jsem se jí do obličeje a na tvářích měla cestičky od slz. Vždycky mě dokázala překvapit svou reakcí. Bála se sama zamčená v autě, tak šla raději mezi vlky a upíry, kteří se chystali navzájem pozabíjet. Její mysl snad nikdy nepochopím. Neměla logiku.

„Lásko...“ přitiskl jsem si jí k sobě a její rty vyhledali mé.

„To snad není možné!“ křičeli na mě myšlenky vlků při pohledu na nás..

Ukončil jsem náš polibek a vzhlédl do tváře naprosto šokovaných blonďáků.

Vzal jsem Bellu za ruku a odvedl ji zpět do auta, zbytek rodiny šel hned za námi. Psi jsme tam nechali stát, rozjímající, nad tím, co právě viděli a prožili.

Při cestě mi Bella usnula v náručí. Byli dvě hodiny ráno, jsem zvědavý jak ráno bude vstávat. Ještě, že svatba se koná při západu slunce. Jak ironické. Čas, kdy všechno končí...

„Edwarde, zlobíš se? Promiň, nechtěli jsme ji ohrozit.“ omlouvala se mi Rose. Seděli s Emmettem ve předu a drželi se za ruce. Jasper s Alicí jeli druhým autem.

„Nezlobím se. Za to nikdo nemůže.“ odpověděl jsem jí upřímně. Nemůže za to co jsme – zrůdy.

A já netvor držel v náručí anděla, kterého zítra, vlastně již dnes, přivedu na svou stranu temna. Najednou jsem si nebyl jistý sám sebou... a tím co dělám.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 49. kapitola: