Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 47. kapitola

08.12.2009 (20:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8847×

47,

Hladil jsem Bellu po vlasech a vnímal její klidný dech.

„Děkuji, Japere.“ Poděkoval jsem mu za jeho pomoc. Chvíli jsem si myslel, že Belle vyskočí srdce z hrudi, jak silně strachy bilo.

Celá rodina se radila, co dál. Nelíbilo se mi, že by jsme měli jet do Volterry, i když Alice tvrdila že vše dopadne dobře.

„Edwarde, já vím že máš strach o Bellu, ale my jí ochráníme. Ukojíme Arovu zvědavost. To je vše, a zbavíme se jich.“ uklidňoval mě Carlisle.

„A co když ne, Carlisle?“ zeptal jsem ho. Na to mi nikdo nedokázal odpovědět.

Nemohl jsem o ni nebo o naše dítě přijít. Bál jsem se, že by jim tam mohl někdo ublížit a já je nebudu schopen ochránit. To selhání bych si nikdy neodpustil. Neunikl mi ten její pohyb, kterým si ještě před chvílí dole chránila své bříško před nebezpečím. Dokonce i chvíli přede mnou. Neodvážil jsem se jí dotknout, dokud mi nespadla do náruče, přes své zapletené nohy.

„Edwarde, neboj. My je ochráníme.“ Ujišťovala mě naprosto přesvědčivě Rose. A její zrak spočinul na Belliném břiše schovaném pod dekou. „Nedovolím nikomu, aby tomu maličkému někdo ublížil“ slibovala si v myšlenkách.

Zadíval jsem se na Bellu a zpozoroval jsem, že má otevřené očí.

„Lásko, jak to že nespíš?“ přiklekl jsem k ní a pohladil jí po tváři. Přitáhla si mě k sobě. Vzal jsem jí i s pokrývkami do náruče a posadil se s ní. Uvelebila se mi v náručí a vzala mě za ruku.

„Já souhlasím. Měli by jsme jet do Volterry.“ Řekla nenuceně, ale já jsem poznal, že si není jistá sama sebou.

„Bello...“ chtěl jsem jí to vymluvit.

„Edwarde, Alice viděla, že se nikomu nic nestane. Já tomu věřím.“ Přerušila mě.

„Bello, je to nebezpečné, tvojí budoucnost nevidí.“

„Ale vidí tvojí. A ta je jaká?“ zeptala se mě a já se vpil do Aliciné hlavy, kde mi s úsměvem ukazovala, že jsem šťastný.

Bella si všimla mého zmateného výrazu a využila toho.

Obrátila se na Alici. „Alice, myslíš si , že by svatba se svatba mohla konat za tři dny?“ a ta jen kývla.

„Tak náš Éďa bude za tři dny v chomoutu.“ Začal se hihňat Emmett. „Tomu nemůžu uvěřit.“ A zakoulel nevěřícně očima.

Snažil jsem se nevnímat myšlenky ostatních, které byli plné štěstí i obav.

„Tak je rozhodnuto řekl bych. Svatba tedy bude za tři dny a pak se vydáme do Volterry.“ Shrnul Carlisle.

Bella mi stiskla ruku a přes to všechno jí v očích hráli jiskřičky.

Měl jsem neodolatelnou touhu ji unést. Někam hodně daleko, kde nás nikdo nenajde, ale to bylo nemožné. Našli by nás a pak nebyla žádná šance.

Ona mi byla jedinou útěchou. A v tom mi to došlo! Vyjeveně jsem se podíval na Bellu a ona sklopila hlavu. Tak rád bych věděl na co teď myslí... Přímo mě to mučilo. Za tři dny to bude přesně rok od oněch osudných narozenin, co jsem jí tak hanebně opustil. Rok od početí našeho dítěte.

„Chci si napravit vzpomínku." špitla.

Prstem jsem jí nadzvedl bradu a zahleděl se do jejích čokoládových očí. Přivlastnil jsem si její rty a vnímal jejich toužebnou horkost.

„Hej děti...“ výskl Emmett. „Nechte si to, až budete o samotě.“ a přilepil se na Rose, aby nezůstal pozadu. Zavrčel jsem na něho a odnášel si Bellu do pokoje. Neunikli mi však šťastné pohledy Esmé a Carleslea, když nás viděli v objetí. Jejich rodina je teď celá a dokonce se za čas rozroste.

„Kam mě to neseš?“

„Do postele... Lásko, musíš si odpočinout. Bylo to náročné, ještě teď se třeseš.“ A přejel jsem jí po chvějící se dlani na jejím bříšku, které nervózně hladila.

„Ale mě se nechce spát.“ Oponovala mi.

„Poslouchala jsi.“ Došlo mi, že slyšela náš rozhovor nebo alespoň jeho část.

„No, a? To jste to chtěli probrat beze mě?“ Obvinila mě vyčítavě.

„Nesmíš se rozrušovat.“

„A ty si myslíš, že budu klidná, když nebudu o ničem vědět? A strachovat se, co se kolem mě děje?!“ vyprskla rozhořčeně.

„Ne, ale nechci aby si udělala nějakou hloupost.“ Řekl jsem a její rozhořčení ještě více vystoupilo na povrch.

„Na blbosti jsi tu ty.“ Vrátila mi. „Můžeš mě, prosím pustit?“ a zavrtěla se mi v náručí. A já si až teď uvědomil, že jsme dávno v pokoji a já jí pořád držím v náručí. Kdyby záleželo na mě, tak bych jí ze svého objetí nikdy nepustil.

Položil jsem jí na postel a pomáhal se jí vymotat z přikrývek.

„Proč jste mě tak nabalili?“ nechápala Bella. A mě se vybavila vzpomínka na Bellu, jak leží na studené dlážce, promrzlá s modrými rty v tom zatraceném hotelu.

„Promiň...“ omluvila se mi, když viděla můj provinilí pohled.

„Ty za nic nemůžeš.“ A pohladil jsem ji po tváři.

„Edwarde, myslíš si, že by jsme mohli jít ještě dolu?“ a hodila po mě prosícím pohledem.

„Ano, ale ty se teď musíš vyspat. Je ještě noc.“ Nechtěl jsem rozhodit její lidský biorytmus.

Našpulila rty a její pohled se změnil v zamračený. „Ale...“

„Žádné, ale Bello. Musíš odpočívat.“ řekl jsem trošku tvrději, než jsem chtěl a v jejích očích se objevili slzy. To jsem nechtěl. Zase jsem to pokazil a nadával si jaký jsem vůl.

Bella se uraženě otočila zády a její žaludek spustil ódy.

„Ty máš hlad?“ zeptal jsem se jako ještě větší blbec a ona neparně kývla.

To mi ještě chybělo. Všem jsem pořád nakazoval, že je Bella člověk a že jí musíme pravidelně krmit a já jí teď v jejím stavu mučím hlady. Nejraději bych si jednu vrazil.

Vzal jsem deky v kterých jsem ji přinesl a opatrně ji do nich zas zabalil. Celou dobu se na mě ani nepodívala a odvracela ode mně hlavu. Cítil jsem se provinile. Lehce jsem sevřel její hlavu ve svých dlaních a uviděl jsem na její tváři třpytící se dvě slzičky. Něžně jsem je setřel a zpod víček jí vyklouzli další.

„Promiň.“ Zašeptal jsem jí . Chtěl jsem jí toho říct víc, ale nenacházel jsem ta pravá slova. Bella jen kývla hlavou, že mě slyšela.  Přitáhl jsem si ji do náruče a zvedl se.

Ona se na mě překvapeně podívala. „Kam mě to neseš?“

„Vybílit ledničku. Aspoň myslím, že se to tak říká.“ Nebyl jsem si moc jistý v lidských termínech týkající se lidského jídla.

Bella se na mě šťastně usmála. A zase mě šokovala její rychlou změnou nálad.

„Nemusíš mě nosit.“ Přesvědčovala mě.

„Přeci mě o to potěšení nepřipravíš.“ usmál jsem se na ni a ve skrytu mysli jsem zaháněl myšlenky, že by měla jít sama po schodech se svýma nemotornýma nohama. Obzvlášť teď, když si na ně přes břicho nevidí. Navíc jsem si užíval ten pocit její blízkosti.

Jestli jsem použil termín – vybílit ledničku. Tak jsem to tipl přesně. Bella snědla co mohla. Bál jsem se, že se jí z toho udělá špatně. Ale ona se jen slastně a spokojeně usmívala a vrhla se na spíž, kde byli sladkosti. Ty jen s povzdechem vyndala a zatvářila se zklamaně. Nejspíš si uvědomila, že se to do ní už nevejde. Jenže to už jsem s údivem zíral na kýbl zmrzliny, který vyndala z mrazáku a začala do něho vmíchávat ty nechutné cukrovinky. Pak se s vervou a velkou lžící do té břečky pustila. Nemohl jsem dopustit aby to snědla.

„Bude ti špatně.“ Káral jsem jí a chtěl jí to vzít.

Zpražila mě pohledem, který říkal – jen přes mou mrtvolu.

„Vápník je zdravý. A já ho teď potřebuji.“ oponovala mi nekompromisně.

„Ve zmrzlině moc vápníku není.“ opravil jsem jí.

„Právě proto jí musím sníst hodně.“ zašklebila se na mě.

Je tak tvrdohlavá.

V půlce té mísy se jí blížit víčka. Toho jsem musel využít. Nenápadně jsem odsunul kyblík a jí vzal do náruče a odnesl do postele. Dřív než jsem jí uložil, tak slastně chrupkala. V místností místnosti bylo teplo, tak jsem jí vybalil z většiny přikrývek.

Zahleděl jsem se na její bříško a všiml si, že zase o nepatrný kousek vyrostlo. Po chvilce jsem uslyšel z jejího lůna odezvy. Maličké se nejspíše probudilo a Bella se zavrtěla do polštáře. Neodolal jsem a lehl si hlavou k její mu břichu.

„Ahoj maličké...“ zašeptal jsem mu.

Pořád mě překvapovali jeho vibrace, kterými mě obdarovávalo. Ať šťastné nebo nespokojené. To byla jedna z těch chvil, kdy jsem byl neskutečně šťastný, že dokážu číst myšlenky.

„Tak o čem ti bude tatínek vyprávět dneska? Co třeba to, jak jsme se s maminkou seznámili?“ a pohladil jsem Bellino bříško. „Ale musíme být potichu. Přeci nechceme přeci vzbudit maminku...“ a pustil jsem se do našeho příběhu lásky.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 47. kapitola: