Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 38. kapitola

30.10.2009 (18:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9186×

38,

Jakmile jsme se ocitli na patře uslyšel jsem z Belliny ložnice divný zvuk. Reflexně jsem se rozběhl a vpadl k ní do ložnice. To co jsem spatřil mě ohromilo.

Bella byla v posteli, ale nespala. Okolo sebe měla po celé posteli kupu jídla a slastně mlaskala. Zvedla hlavu překvapeně se na mě pohlédla.

„Ty si asi nedáš, viď?“ usmála se na mě ještě s plnou pusou.

„Bella se probudila hlady.“ Poslala mi na vysvětlenou Esmé.

Emmett za mnou se při pohledu na ní rozesmál. „Teda Bello... ta máš apetit.“

„To já ne.“ Bránila se. „To to malý.“ A přejela si něžným krouživým pohybem po břichu.

Nad tím jsem se musel taky usmát, byla tak sladká...

. . .

„Bello, vstávej...“ špital mi ten nejkrásnější hlas na světě. Ale teď bych ho nejraději neslyšela a zakryla si uši polštářem. A Edward se rozesmál.

„Hmm..“ zavrčela jsem a odmítala otevřít oči.

„Ani nevíš, jak ti to vrabčí hnízdo na hlavě sluší.“ Lichotil mi a to mě probralo. Udiveně jsem na něho pohlédla a zvedla jsem se z postele, tak rychle že se mi zatočila hlava a já klesla zpátky.

To už mě držel Edward.

„To je v pořádku, jen jsem se rychle zvedla. Na chvilku si lehnu a budu v pořádku.“ Uklidňovala jsem ho, ale jeho strach o mě z tváře nezmizel.

„Jistě, lásko.“ A položil mě opatrně na postel. Lehl si vedle mě a celou dobu mě pozoroval. Neřekl ani slovo, jen prsty přejížděl po těle a na bříšku vždycky zůstal o něco déle a mě to dělalo moc dobře.

Asi po deseti minutách, jsem uznala že jsem v pořádku a pomalu jsem se zvedala. Edward mě zastavil, že bych měla ještě chvíli ležet.

„Už to není potřeba.“ Odporovala jsem a šla do koupelny. Když jsem se vrátila do ložnice, tak už tam na mě čekala Alice s oblečením, Esmé se snídaní a Rose s Emmettem v závěsu.

Za pár chvil jsem byla hotová a mohli jsme vyrazit.

Když jsem vycházela z ložnice, tak jsem zůstala stát mezi dveřmi. Obývací pokoj byl plný květin, dárkových košů a bonboniér. Překvapeně jsem na to hleděla.

„Omluva hotelu.“ prskla s opovržením Rosalie.

Edward mě vzal za ruku. A šli jsme spolu ven. Nejraději by mě nesl, ale já jsem mu to nedovolila. Z toho ležení jsem byla úplně ztuhlá. Šli jsme tak pomalu a opatrně, že jsem si myslela že cestou usnu. Od toho incidentu byl ještě víc opatrnější než předtím, a to jsem si myslela, že už to víc nejde.

Byla jsem ráda, že tu tak brzo ráno není moc lidí. Jejich pohledy na nás mi nedělali dobře.

Došli jsme do garáže a Edward nás posadil k Emmettovi do auta. Kde byli už připravené deky a pohodlně sklopená sedačka.

„Je prostornější, budeš tu mít větší pohodlí.“ Vysvětlil mi a zazubil se na mě svými bělostnými zuby.

Cesta ubíhala velice rychle, už jsme nejeli pomalu, ale jejich obvyklou rychlostí víc jak 200km/h.  Přesto cesta trvala dva dny. Ale mě to bylo jedno, většinu cesty jsem prospala v Edwardově náručí a nebo se bavila Emmettovou hádkou s Rosalii... Ani nevím o čem se hádali, ale Rose podle mě vyhrála.

Přejeli jsme jedno menší městečko, kde jsme hned vzbudili velký zájem, už jen tím , že jsme projížděli v luxusních autech.

„Už jsme tu.“ Oznamoval mi Edward tiše do ouška.

Zatočili jsme k lesu a po lesní cestě dojeli k velké vile. Byla větší než ve Forks.

S úžasem jsem na ten dům zůstala koukat. Byl nádherný, stejně jako ve Forks byl z části prosklený a tak světlý..

„Aby ti nevypadli oči z důlků, Bello.“ Smál se mi Emmett a mě to probralo.

„To je nádhera..“ zašeptala jsem.

Všichni Cullenovi začali vykládat tašky a kufry z aut a odnášeli je do domu. Nechtěla jsem tam stát jako tvrdé Y, tak jsem se rozhodla, že jim s tím pomůžu.

Najednou mě někdo vzal do náručí.

„Kam se to ženeš, lásko?“ptal se mě udiveně.

„Pomoct.“

„Hmm, tak ty chceš pomáhat upírům.“ Řekl zamračeně. A já mu to potvrdila kývnutím hlavy.

„Tak dobře.“ Souhlasil a vysloužil si tím ode mě úsměv.

Ale pořád mě držel v náručí a odnášel mě do domu. Ten byl ze vnitř snad ještě hezčí než ze venčí. Ale ještě nebyl pořádně zařízený. Bylo tam jen pár kousků nábytku pokrytých prostěradlem.

Edward sundal prostěradlo z jednoho křesla v hale a posadil mě do něho, a sám si před něj klekl a podíval se mi do očí.

„Teď mě pořádně poslouchej, dostaneš totiž tu nejdůležitější práci na světě. Budeš tu hezky sedět a dávat pozor na naše děťátko, protože nikdo jiný se teď o něj nepostará lépe než ty, ano.“ Říkal něžně a jednou rukou mi hladil bříško a druhou mi přejížděl po tváři. „A nezvedneš nic těžšího, co má víc jak půl kila.“ Varoval mě pro jistotu dopředu.

Vysloužil si tím ode mě zamračený pohled. Edward se rozesmál a políbil mě na čelo. „Budu si tě hlídat.“ Slíbil s úsměvem a já jsem ho raději poslechla a zůstala sedět v křesle.

Pozorovala jsem jak se rychle pohybují, nejprve začali upravovat vrchní patro a potom spodní, všechno pod dohledem Esmé. Stěhováci předtím přivezli vše potřebné a složili to garáže. Všechny místnosti byli upravené během půl minuty. Jen jsem koukala na tu krásu, která se vedle mě tvořila. Bylo zajímavé pozorovat skupinku upírů, jak se zabydlují.

Uvelebila jsem se v křesla opřela si hlavu o opěrku. Z pozorování těch mihotajících čar se mi začali klížit oči...

Probudila jsem se v pohodlné posteli s nebesy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Zrak se mi začínal přizpůsobovat šeru. V rohu místnosti svítila lampička přikrytá šátkem, aby tlumil světlo. Místnost vypadala teple a byla prostorná, úplně něco jiného než můj pokojík ve Forks. Vedle mé obrovské postele byl noční stolek s hodinami, které ukazovali něco málo po půlnoci. Všimla jsem si, že po rozích místnosti jsou rozestavěná elektrická kamínka, aby mi nebyla zima, než se dům vytopí. Někdo myslel na vše. Hádala jsem Esmé. A Alici jsem odhadovala na košilku, co jsem měla na sobě.

Zívla jsem, ale spát se mi nechtělo. Nějak mi začalo vadilo, že jsem tu sama. Při té myšlence se moje malé ve mě pohnulo.

„Promiň, já vím že si semnou.“ omlouvala jsem se svému kopáčkovi.

Převalovala jsem se v posteli a začala se nudit. Všude bylo nezvyklé ticho. A mě napadlo, že by jsem se mohla vydat na malý průzkum.

Vzala jsem si přes sebe jednu z dek a snažila co nejtišeji, jak mi má postava dovolila vyjít z pokoje a doufala jsem, že mě upíří uši nezaslechnou. Chtěla jsem si to projít sama.

Na cestu mi svítil přes skleněnou stěnu měsíc, tak jsem viděla dobře. Přesto jsem to tu nepoznávala, všechno bylo tak nové a jiné. Bylo to honosné sídlo boháčů. Luxusní a nádherné s nádechem domácího krbu.

Procházela jsem kolem jednoho pokoje, ani jsem se nemusela ptát komu patří. Podle vášnivých zvuků bylo jasné že Rose a Emmett jsou zase ve svém živlu.

Došla jsem do dolní haly a namířila si to přímo do kuchyně. Přímo na stole stála sklenice okurek. Neodolala jsem a vrhla se po ní.  Najednou se v kuchyni rozsvítilo světlo a já se otočila.

To co jsem spatřila, mě ohromilo. Přede mnou stálo nádherné vypracované mužské tělo, jen v ručníku okolo pasu.

„Emmette...“ Vydechla jsem.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 38. kapitola: