Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 31. kapitola

03.10.2009 (15:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9679×

31,

Otočila jsem se na podpatku a všimla jsem si, že na protesty je pozdě. Všichni už odjeli a Edward se na mě vítězně koukal opřený o své auto...

„Sakra..“ zamračila jsem se na něj. To bylo od všech nefér, i když mi bylo jasné, že to udělali kvůli němu.

Uraženě jsem šla k němu a on mi otevřel dveře u spolujezdce, to jsem ignorovala a sedla si na místo řidiče.

„Nevadí že budu řídit?“ zeptala jsem se ho mile. A on mi to oplatil svým nádherným úsměvem.

„Nevadí, až na to, že nevíš kam jedeme a nemáš tohle..“ a zamával mi před nosem klíčkama od auta. Chňapla jsem po nich, ale byl rychlejší. To mě rozlobilo a jeho rozesmálo.

„Takhle to nepůjde.“  zakroutil hlavou a posadil mě do sedadla spolujezdce. A chtěl mi zapnout bezpečnostní pásy, ale jeden z pásů mi stahoval břicho.., to se mu očividně nelíbilo a zamračil se nad tím.

Mě to nevadilo, i když mi to nebylo zrovna příjemné.

„S Jakem jsem jezdila bez pásu.“ Navrhla jsem mu. A on se při jeho jméně zachvěl, a nebo se mi to zdálo?

„To není moc bezpečné, Bello.“ káral mě.

„A co? Jezdit bez pásu a nebo být s vlkodlakem v jednom autě?“ zeptala jsem.

„Ani jedno.“

„Vidíš, a já bych řekla, že je to bezpečnější než být v autě s upírem který touží po mé krvi.“ řekla jsem mu sladce a on mi v rychlosti upravil pás, tak že jsem na spodním díle seděla a horní díl jsem přes hrudník, přitom se za celou dobu na mě nepodíval.

Jen co jsem vyjeli, objevil se za námi velký Jeep a před námi jelo černé BMW a červené ferrari. Zrádci jedni, věděla jsem, že nebudou daleko.

Hodlala jsem Edwarda ignorovat, zbývalo jen pár dnů a já budu s Jakem. Tiše jsem se koukala z okénka a sledovala přírodu kolem sebe. Aliaška byla nádherná i když bych byla raději někde, kde je víc teplo.

Koutkem oka jsem si všimla jak Edward unešeně pozoruje moje břicho, které jsem si nevědomky hladila..

„Promiň..., já jen.. že jsem nikdy nečekal že se to může stát.“ řekl fascinovaně.

„Nerada jsem tě zklamala.“ odpověděla jsem mu  ironicky.

„Ne, Bello. Tak to nemyslím!“ a jeho hlas vyzněl zoufale. „Nikdy jsem nečekal, že moje milovaná žena bude čekat moje dítě. Že někdy budu mít dítě. A ten pohled na tebe.. s rostoucím bříškem, jak něžně hladíš ten nový život, který roste uvnitř tebe..   je něco jako sen. Nádherný sen. Fascinuje mě to, tak že to neumím ani slovy vyjádřit. Jen to cítím.“ říkal tak upřímně..

Co bych dala za to, abych ty slova slyšela v jiném čase a na jiném místě, kde by jsme byli jen mi dva..

„Tak se z toho snu probuď a koukej na cestu. Já odejdu s Jakem a ty s tím nic neuděláš.“ Řekla jsem mu odvážně a ve skrytu duše se bála, že mě nenechá odejít jen tak s jeho dítětem pod mým srdcem. Přeci by jenom s Tanyou tvořili nádherný pár. Ale Jakovi jsem věřila, věřila jsem mu, že mi nikdy neublíží. I Carlisleovu slovu, že Jaka zavolá, až budeme na novém místě.

„Bello, ten pes je nebezpečný. Je moc mladý a neumí se ovládat.“ Vyhrkl nenávistně a bylo na něm vidět, že se ještě ovládá.

Otočila jsem se k němu a měla jsem co dělat, abych na něj neřvala.. „Ten pes, jak ty říkáš. Mě postavil na nohy, když jsi ty odešel. Byl se mnou a když jsem byla na dně. Chránil mě před Viktorii, když se mě snažila zabít a postavil se proti své smečce, když hodlali zabít moje dítě..!!“ to už jsem poslední tři slova řvala a brečela jsem při tom.

Chápu, že jsou to přirození nepřátelé, ale takováhle nenávist..

Edward na mě zíral, jako by nechápal, co jsem mu právě řekla. Pak se otočil směrem k volantu a já se bála aby ho nerozdrtil. Jeho tělo vypadalo, jako by mělo prasknout vztekem, bolestí a lítostí. Copak mu na mě ještě záleží?

„Promiň..“ zašeptal tiše..  sotva jsem ho slyšela.

Celou dobu nikdo z nás nepromluvil, opřela jsem si hlavu o opěrku a pozorovala tu nádhernou krajinu, která mě pomalu, ale jistě uchlácholila k spánku.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale byla jsem celá ztuhlá a močový měchýř mi dával najevo svou nespokojenost.

„Edwarde..“ myslím, že jsem ho tím překvapila, že jsem na něj promluvila.

„Je ti dobře?“ ptal se hned starostlivě.

„Ano, je. Ale potřebuji aby si zastavil.“ Poprosila jsem ho.

„Za půl hodiny je zastávka.“

„Ty to nechápeš! To maličký mi tlačí na močový měchýř a já nutně musím. Tak prosím, nějaký hezký keřík..“ byla jsem už zoufalá a doufala že mě nenechá se trápit.

Nevím, co jsem řekla tak vtipnýho, že se tomu zasmál.

Auta před námi zastavili, vlastně celá naše čtyř členná kolona zastavila a já vyběhla. Hned jak jsem položila nohu na zem, tak mi zledovatělém povrchu podklouzla a já padala ..

Zachytili mě něčí ruce a já uslyšela Edwardův rozzlobený hlas. „To nemůžeš počkat, až ti pomůžu? Nebo ti na našem dítěti nezáleží?!“ a postavil mě na zem i když mě nepustil.

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou a nechápala jsem jak mi může něco takového říct?? Ovládla jsem chuť ho praštit a odstrčila ho od sebe.

„Jak něco takového můžeš říct!“ vykřikla jsem.

„Promiň..“ zašeptal s lítostí v hlase, ale já už od něj odcházela do svého vysněného křoví, až tam jsem dovolila slzám vyhrabat se na povrch. Chová se jako kdybych já byla ta špatná, ale to přeci nejsem..

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit..

Zpátky jsem se vracela už s kamennou tváří. Prošla jsem okolo Edwarda a dělala jsem jako že neexistuje a sedla jsem si do auta. Edward mi zapnul pás jako předtím.

Za půl tiché hodiny jsme dojeli na plánovanou zastávku u benzínové pumpy. Auta potřebovali natankovat a já se mohla konečně vyvětrat. Edward mi otevřel dveře a já vystoupila. Sotva jsem se nadýchla vzduch udělalo se mi neuvěřitelně špatně. Výpary z aut a benzínu mi obrátili žaludek a já hledala nejbližší záchranné místo..  Záchody byli docela daleko a jistě byli zamčené. Můj zrak na blízký strom u lesíka. Hned jsem k němu doběhla začala jsem dávivě zvracet. Snad všechno od snídaně se proti mě spiklo i se žaludečními šťávami a já nemohla přestat zvracet. A už vůbec tomu nepomáhal závan smradu z benzínky.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila že mi někdo drží vlasy a podpírá mě. Edward.

„Promiň, neuvědomil jsem si, že ti to neudělá dobře.“ Omlouval se mi ten krásný hlas a já až po chvilce byla schopná zastavit ten nechutný proud. Cítila jsem se slabá a opřela jsem se o strom a zavřela oči, přesto mě jeho ruce nepouštěli.

Carlisle přiběhl s vodou a kapesníkem. Vypláchla jsem si ústa a osvěžila si obličej. Edward mi mezitím přidržoval vlhký kapesník na zátylku.

Carlisle se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Patrně jsem kývla hlavou, bála jsem se že, když víc kývnu, že se znovu se pozvracím.

„Jsi celá zelená Bello. Budeš ještě zvracet?“ Konstatoval a ptal se mě Carlisle. Nedokázala jsem mu odpovědět. Potřebovala jsem se pořádně nadechnout, ale ty zplodiny mi to nedovolovali.

„Edwarde, vezmi ji dál odtud. Ať to nedýchá, nedělá jí to dobře.“ Radil mu Carlisle. „Vyzvedneme vás o kus dál po této cestě.“

Opatrně mě vzal do náruče a snažil se co nejmíň se mnou hýbat. Když jsme byli o kus dál, rozběhl se semnou upíří rychlostí a já se zavřenými víčky vnímala ten ledový vítr okolo sebe. Bylo to velice příjemné a mě se hned lépe dýchalo. Do mých plic se dostal konečně čerství kyslík a já byla schopna se zhluboka nadechnout.

Dorazili jsme na konec cesty a Edward mě pořád držel v náručí a stále nepouštěl.

„Už mě můžeš postavit.“ Zašeptala jsem mu a on mě místo toho políbil na čelo. A tak zamilovaně se na mě koukal, jeho oči se vpíjeli do mých a já se v nich zase začala ztrácet.

Najedou se jeho tvář napjala a on se rozhlídl kolem sebe...  Zmateně jsem se koukala kolem sebe a nic neviděla. Srdce mi začalo být na poplach, něco nejspíš nebylo v pořádku...

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 31. kapitola: