Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 29. kapitola

27.09.2009 (16:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9451×

29,

Bella

Probudila jsem se do nového dne a všude bylo ticho. Matně jsem si vzpomínala na včerejší den, vlastně jsem ani vzpomínat nechtěla. Bylo toho na mě moc, a Edward s tou upírkou v objetí...    moc to bolelo..  znovu mě zranil...

Cítila jsem se tak šťastná, když tu se mnou byl my prožívali tu společnou chvilku štěstí a teď.. jsem se cítila povedená..

Otevřela jsem oči a uviděla Esmé jak se nade mnou sklání se starostlivým obličejem.

„Jak ti je zlatíčko. Nebolí tě něco?“ ptala se mě starostlivě a odhrnula mi vlasy z čela.

„Je mi dobře.“ Lhala jsem bylo mi mizerně. Točila se mi hlava a byla jsem celá zpocená. Unaveně jsem zavřela oči a chtěla ještě spát.

„Bello, teď nesmíš spát..  Musíš se najíst. Už dva dny jsi nic nejedla..“ vzlykala utrápeně. A já si připadala jako pod dohledem.

Otevřela jsem oči a spatřila jsem za Esmé zamračenou Rose s tácem plného jídla, nad kterým ohrnovala nos.

„Já nemám hlad..“ pověděla jsem po pravdě.

„Ty třeba ne, ale to maličké rozhodně ano!“ zamračila se na mě Rose a já na ní viděla, že jestli něco nesním dobrovolně, tak to do mě nacpe násilím. Tak jsem jen na souhlas kývla hlavou a něco si pro sebe brumlala. Esmé mi pomohla se posadit a Rose přede mě postavila podnos s jídlem a chystala mě začít krmit.

„Já to zvládnu sama.“ zamračila jsem se na ní. Chovala se jako kdybych byla malí dítě a neuměla se sama najíst.

Vzala jsem do ruku vidličku a koukla se na tu hromadu jídla...  a nevěděla jsem kde začít. Jestli od palačinek, lívanců, toustů, ovoce nebo od něčeho jiného..  Byla toho spousta. Nakonec jsem si vybrala vajíčka. Musím uznat že byli výborné. Po pár soustech jsem zjistila, že mám hrozný hlad, snědla jsem skoro půl tácu. Celou dobu mě Esmé s Rosalii pozorovali, když viděli jak mi chutná, tak si ulevili. Po chvíli jsem odstrčila podnos a chtěla jít do koupelny, už jsem nutně potřebovala, ale obě najednou mě zastrčili do postele, s tím že nemám vstávat.

„Ale já nutně musím, jsem člověk!“ div jsem na ně nekřičela. Byli až přehnaně starostlivý a mě to pomalu začínalo lézt na nervy. Vždyť oni se mnou nechtěli zůstat a teď se můžou samou péčí přetrhnout..

Zvedla jsem se a chtěla si stoupnout, ale sotva jsem se to pokusila. Hlava se mi zatočila a nohy zeslábli. „Sakra..“ zaklela jsem tiše a spočinula jsem v Rosiných rukou. Bylo mi to trapný a omluvně jsem se na ní usmála.

„Promiň, nechci vám přidělávat starosti.“ Omluvila jsem se a málem se rozbrečela. Hormony si semnou dělali co chtěli, a já sama jsem už nevěděla co chci.

„Jak pak tě to napadlo? Ani nevíš jakou nám děláš radost. Obzvlášť Edwardovi, byl bez tebe jako tělo bez duše.“ Odvětila na to Esmé šťastně.

Rose mi pomohla do koupelny a já už se vracela zpátky po svých pod její dohledem. Co kdybych prý chtěla zase spadnout..  Vždyť do postele to bylo jen pár kroků. Cestou jsem uviděla jak kolem dveří prošel Jasper s pěti obrovskými kufry a s odevzdaným pohledem Alici, která mu něco diktovala. Tomu jsem se musela zasmát. Obyčejný člověk by měl, podle mě, co dělat i s jedním takovým kufrem, ale pro něho to byla hračka.

„Kam neseš ty mrtvoly v těch kufrech, Jaspere?“ ptal se ho se smíchem Emmett a ve mě by se krve nedořezal. Jasper mu odpověděl pouhým zavrčení a mě to vyděsilo ještě víc a já o krok ustoupila.

„Jen klid, zlatíčko.. Emmett zase dělá ty své vtípky.“ Přistoupila ke mě Esmé, ale zůstala raději stát o krok dál aby mě ještě víc nevyděsila. Na to se ze zdola ozvali divné zvuky, jako když praská dřevo a rozbíjelo sklo..  a Esmé s Rose se tomu zasmály.

„Edward si to právě vyříkává s Emmettem“ vysvětlovala mi Rose.

„A co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ty jeho poznámky. Bojí se aby tě Emmett nevyděsil a ty jsi od nás neutekla.“ Odpověděla mi s úsměvem Rose  „A teď by jsi měla jít ještě odpočívat a připravit se na cestu. Zítra se stěhujeme.“

To znamená že se uvidím s Jakobem! Jak jsem se na něj těšila.

„Kdy vyjíždíme?“ zeptala jsem se vesele a překvapila je svým tónem.

„Ráno, zlatíčko. A teď jsi pojď lehnout.“ Domlouvala mi Esmé s mateřským tónem.

Spát se mi nechtělo, ale musela jsem uznat, že jsem byla dost unavená. Lehla jsem si do postele a povídala si s Rose, najednou byla jako vyměněná a pořád se na mě smála a rozesmávala mě. Esmé odešla zkontrolovat Edwarda s Emmettem, nebo spíš škody co napáchali.

Smála jsem se tak, že i za břicho jsem se popadala a na to reagovalo i to maličké ve mě a dávalo to najevo lehkým kopáním a já ho za to hladila. Rose se přestala smát a očích se jí objevila něha i smutek..

„Můžu?“ zeptala se div nevzlykala. Nikdy jsem jí takovou neviděla. Vždycky to byla pyšná a sobecká Rose a teď, sice jí byla pořád, ale už tam bylo i něco jiného. Těšila se na to maličké stejně jako já..

„Jistě, teto..“ o to oslovení jsem schválně zdůraznila. Ona mi to oplatila zářivým úsměvem. Chtěla se mého bříška dotknout, ale jako by váhala jestli mi tím neublíží. Vzala jsem její ruku a navedla ji na místo kde se děťátko hýbalo. Vykulila oči a ucukla rukou tak rychle, že jsem to ani nespatřila.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se jí zmateně.

„Promiň, já se jenom bojím, že mu ublížím.“ Řekla vyděšeně, ale já se tomu musela zasmát. Nikdy jsem Rose vyděšenou neviděla.

„Neublížíš..“ uklidňovala jsem ji a ona znovu nesměla položila dlaň na moje bříško.

„Já chci taky..“ ozval se odněkud ze zdola Emmett a během vteřiny byl v pokoji přilepený na mém břichu. „Já nic necítím..“ zaskučel Emmett a Rose se mu vysmála.

„Asi se mu nelíbíš..“ pověděla mu Alice, která se objevila za ním i Jasperem.

„Ne ne, že to není pravda Bello? Vždyť já ho budu učit sporty, vtipy, prát se a spoustu dalších věcí..  Budu hodnej strýček Emm..“ rozčiloval se Emmett nad mým břichem.

„To nic Emmette, ještě se moc nehýbe..  je ještě maličký.“ uklidňovala jsem ho.

„A co když to bude holka, Emmette?“ ptal se ho škádlivě Jasper. A Emmett by určitě ještě víc zblednul kdyby mohl. A my se rozesmáli.

„Čemu se smějete? To není vtipný.. Co pak s takovou holkou budeme dělát?!“ ptal se vyděšeně Emmett a tvářil se jako malé děcko, kterému jste právě sebrali hračku. A všichni znovu dostali další záchvat smíchu.

Do pokoje vstoupil Carlisle a i on se smál. Musel slyšet všechno.

„Tak všichni ven. Musím Bellu vyšetřit.“ Vyhnal zbytek rodiny.  „Nevadí Bello?“ Zeptal se mě a já s tím souhlasila. Vždyť Carlisle je nejlepší doktor jakého znám a s ním bude moje děťátko v pořádku..

Usmál se na mě a přinesl z chodby nějaký přístroj, typovala jsem to na ultrazvuk.

Za Carlislem vstoupil do pokoje ještě jedna postava. Edward! Vyděšeně jsem se na něj podívala a srdce se mi roztlouklo na obrátky. Co tu dělá? Co tu chce? Nemá být s tou zrzkou? Ptala jsem se sama sebe a byla z toho zmatená..

„Bello,“ promluvil, a přitom se mi díval do očí. „Rád bych tu byl s vámi,“ a jeho pohled spočinul na mém břiše „přitom vyšetření. Můžu tu s tebou zůstat..?“ zeptal něžně a já v jeho hlase uslyšela strach. Strach z odmítnutí..

Co teď??

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 29. kapitola: