Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 26. kapitola

22.09.2009 (12:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9507×

26,

Přede mnou se usmívalo sedm andělů a já bych přísaha že jsem v nebi, kdyby to jen nekazil můj strach. Srdce se mi rozbušilo o závod a já se začala bát. Co když jim to Rose řekla?!

Podívala jsem se na Rose s nevyřčenou otázkou. Ta dělala, jako by si to nevšímala. A můj strach se změnil v paniku.

„To nám příště nedělej Bello, víš jaký jsem o tebe měla strach,“ začala mě kárat Esmé, ale ten šťastnej úsměv jí ze rtů nezmizel.  „Určitě musíš mít hlad, dneska jsi ještě nic nejedla. Co pak by jsi si dala? Máš na něco chuť? Máme snad všechno,“ pobízela mě. Já jí vnímala jen částečně.. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Teď bych nedokázala pozřít ani sousto, můj žaludek byl strachy a nervozitou úplně stažený.

„Ne, děkuju Esmé,“ odpověděla jsem a pokračovala. „Tak už mi někdo řekne co se tady děje? Jste jiní,“ zašeptala jsem nechápavě. Čekala jsem od někoho odpověď, ale všichni mlčeli.

Po chvíli promluvil Carlisle.. „Bello, myslím si, že by jste se měli s Edwardem spolu promluvit...  A Esmé ti potom donese něco k jídlu.“ A s tím všichni odešli. Ještě než odešli tak ke mě přiběhla Alice a objala mě.

Zavřeli se dveře a Edward se posadil ke mě na postel a chtěl si vzít mou dlaň do své, ale já ucukla. Bolest na obličeji se mu ještě víc prohloubila..

„Ani nevíš, jak bych si přál vědět na co teď myslíš,“ povzdychl si smutně.

Byla jsem zmatená z jeho chování, i z ostatních. Nevěděla jsem jak se mám k němu chovat. Milovala jsem ho, ale ta bolest z jeho odchodu byla ve mě napořád...  Pořád jsem měla před očima jeho krutou tvář, když se semnou rozcházel. Bez špetky lítosti mi říkal že mě nemiluje a že jsem pro něj nic neznamenala.  Ve snech jsem pořád viděla ty jeho kruté oči, děsily mě.

To že jsem teď a tady, a s ním byla jen náhoda. Nevrátil se, a ani to neplánoval udělat. Věděla jsem to a měla to pořád na mysli.

A teď tu přede mnou byl a tvářil se jak boží ukřižování. Nechápala jsem to a bála se toho. Podívala jsem se do jeho očí a čekala jestli promluví..   On jen koukal do mých a nic neříkal. Byla jsem čím dál tím vyděšenější. Došlo mi, že ví moje tajemství..  Po tvářích mi tekly slzy, chtěla jsem je zahnat, ale nebyla jsem na to dost silná.

„Promiň,“ vydechl a prsty stíral slzy. Jeho doteky, byli tak lehké a uklidňující...

„Jak?“ zeptala jsem se.

„Bál jsem se o tebe...  Slyšel jsem co jsi říkala Rose,“ řekl neutrálním hlasem a mě se zastavilo srdce.

„Bello!“ zakřičel vyděšeně. Trvalo pár vteřin než začalo být.  „To už mi nedělej,“ vydechl s úlevou.

„Vezmeš mi ho?“ zeptala jsem se a snažila jsem se o klidný tón. Ale mé emoce mi to nedovolili. Můj hlas zněl zoufaleji než předtím.

„Bello, odpust mi to prosím. Lhal jsem ti. Pořád tě miluju a nikdy jsem tě nepřestal milovat. To co jsem ti tehdy říkal byli lži. Chtěl jsem tě jenom chránit. Miluju tě a teď i naše dítě. Miluju vás oba z celého srdce.“

Nechápala jsem o čem mluví, chaos ve mě se rozšířil a já se nezmohla na jediné slovíčko. On mi lhal? A pořád mě miluje?

„Bello, jsem dobrý lhář, musím být,“ řekl po chvíli, když viděl že jsem moc zmatená, než abych se zmohla na odpověď. „Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno...“

Pořád jsem nebyla jsem schopná slova. Zamrzla jsem v poloze, ve které jsem byla a odmítala přijmout informaci, že by mi tehdy lhal. Nedávalo mi to smysl, nikdy jsem se k němu nehodila a to že odešel bylo celkem logické... Přesto mě to bolelo.

„Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem – nechtěla jsi mě pustit,“ pokračoval. Cítila jsem jako kdyby díra v mém srdci znovu ožila. Tu už jsem se dávno naučila ignorovat, jelikož jí moje dítě, můj maličký andílek sešil.

„Nechtěl jsem tě opustit. Málem mě to zabilo.., ty měsíce bez tebe byli nepředstavitelná muka. A teď když tě mám na zpět, už tě nedokážu opustit. Tehdy jsem věděl, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že tě nemiluju, bude ti trvat mnohem déle než začneš pokračovat v normálním životě, který sis zasloužila. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že už tě nemiluji, donutím tě tím vést normální život,“ odmlčel se a pokusil se znovu spojit naše dlaně. Nevšimla jsem si toho dokud jsem neucítila ten chlad. „a teď si tady a čekáš naše dítě. Odpust mi to prosím...“ A jeho zlaté oči se vpíjeli do mých, tak že jsem se v nich málem utopila.

Vnímala jsem co mi říká, ale můj mozek a má díra v srdci to nepřijímali.

„Edwarde,“ řekla jsem rozhodným hlasem a on čekal můj ortel. „Máš pravdu...  Jsi dobrý lhář. Moc dobrý, ale já už ti nevěřím. Mě si lhát neměl. A teď prosím odejdi.“ Z jeho tváře jsem poznala, že ho má slova ranila a že tohle nečekal. Už jsem nechtěla věřit jeho sladkým slovíčkům...  Už nikdy!!

Už jsem se na něj nechtěla podívat. Zvedl se a zamířil ke dveřím.

Najednou jakoby ve mě něco nesouhlasilo...  a to dalo najevo nesouhlasným kopnutím.

Překvapeně jsem vydechla a chytla se za břicho.

„Edwarde,“ vzdychla jsem a ten se hned otočil. Když mě spatřil jak si se šokovaným výrazem držím břicho, tak byl hned u mě.

„Lásko, co se děje? Co je ti? Co tě bolí?“ V jeho hlase byla slyšet úzkost a panika. Hodlal zavolat Carlislea, ale já ho zastavila svým úsměvem. V jeho tváři byl zmatek..  Vzala jsem ho za ruku a položila si jí na břicho. Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se znovu ozvalo pořádným šťouchancem do Edwardovi dlaně, jako by ho to malé cítilo.

Ten zůstal civět na mé břicho a na tváři se mu objevil široký úsměv. Pomalu mi začal jemně hladit vypouklá bříško, se kterým se začal něžně mazlit. Otíral svou tvář o mé bříško a lehounce ho líbal.. a ve mě se začalo mihotat tisíc motýlků...

Naše oči se spojili a já se znovu začala utápět v jeho očích...

Byla to ta chvíle, kdy jsme zapomněli na naše nesváry a bolesti a mi se utápěli v našem společném štěstí...  Ani jeden z nás nepromluvil. Nikdo z nás nechtěl pokazit tuhletu chvíli.

Pomalu a jistě na mě padla únava, položila jsem hlavu do polštářů a vychutnávala si tuto chvíli. Edward mě zabalil do deky a lehl si vedle mě. Instinktivně jsem se k němu přitiskla a cítila jsem se s ním v bezpečí. Jako kdysi...

Políbil mě do vlasů a sevřel mě ve svém náručí. Dlaň položil na můj podbřišek a vyčkával na další ozvěny našeho děťátka...

„Miluji vás,“ šeptl mi do ouška a já, i když byl ještě den, jsem upadla do spánku.

Najednou se vedle mě ozvalo zavrčení a já se s leknutím probudila.

Do dveří vtrhla nádherná upírka, Tanya.

„Lásko, co tu děláš s tou člověčinou? Snad si nezapomněl na naši schůzku,“ řekla sametovým hlasem Edwardovi a obdarovala ho nádherným úsměvem. Kdyby však její oči mohli vraždit, byla bych už dávno mrtvá...

Srdce mi bušilo o závod a já proklínala tuhle chvíli, že jsem mu zase naletěla.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 26. kapitola: