Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký únosce 11. kapitola

20.03.2011 (13:15) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3726×

11. kapitola

Pravda

„Tady máš, nevím, co jíš a máš ráda, ale tak pizzu má rád snad každý,“ řekl a dělal, jakoby se nic nestalo, jenže v tom se spletl. Já na něho byla opravdu naštvaná. Udělala jsem na něj obličej a odvrátila od něj tvář.

„Slečna se nebude bavit, uvidíme, jak dlouho ti to vydrží. Ale přeci jen, kdybys něco potřebovala, nebo si to rozmyslela, tak zavolej,“ řekl a znovu zmizel za dveřmi.

Měla jsem takovou chuť na jídlo, ale odmítala jsem si cokoliv vzít. Jen jsem se trochu napila vody a nechala to být.

*****

Dívka seděla v koutu místnosti skrčená a čekala, co se bude dít dál. Byla neuvěřitelně silná, ale stalo se něco, co nepředpokládala, že je možné. Objevil se tu totiž někdo, kdo ji unesl a ona se i přesto na něho nemohla zlobit. Ba naopak - byla za to i ráda. Šla by s ním kamkoliv, udělala by pro něj cokoliv.

Navzdory tomu, že ji nesmírně vytáčel, tak ji i nesmírně přitahoval. Milovala to jeho popichování, protože sama to dělala také. Tu jeho nespoutanost, protože ona byla také taková. Jeho nezbedný vzhled, plné rty, vypracované tělo. I když si to zpočátku nechtěla připustit, tak musela uznat, že pro ni znamená hodně, že ho má ráda. Přesto si řekla, že tyto myšlenky zůstanou navždy skryty v její hlavě a bude nadále bojovat proti těmto citům. Věřila si, že to dokáže, ale opravdu je tak snadné zapomenout na lásku svého života? Navíc, co když chlapec je ochoten se změnit a uvědomí si konečně, že pro něj není pouhý rukojmí?

Dívka takto v koutě seděla několik dní, nechodila si lehnout do postele, podřimovala na stejném místě. Každý den za ní přicházel mladík s novým jídlem a pitím, ona vždy pouze nadzvedla hlavu, a pak ji zase sklopila. Nepromluvila s ním ani slovo, snažila se dodržet její předsevzetí. Avšak když jednou přišel mladík, tak mu došla trpělivost. Nemůže ji nechat takto hladovět - a co hůř, trápilo ho, že s ním nemluví. Nevěděl, proč tomu tak je, ale chyběla mu její vzdorovitost, její štiplavé poznámky a její akčnost. Rozhodl se to změnit.

*****

„Tak už dost,“ pronesl. „Nenechám tě si tě takto mizet před očima. Začneš konečně jíst a mluvit jako skoro dospělá holka,“ řekl výhružně. Odvrátila jsem od něj hlavu. Proč bych teď měla něco měnit, když se mi dařilo, nerozčilovala jsem se s ním.

„Ty nebudeš mluvit,“ řekl a přisedl si za mnou do rohu pokoje. Chtěla jsem ucuknout, ale neměla jsem kam. On jako by to vytušil a usmál se. Tolik jsem mu chtěla říct, ať si ten úsměv strčí někam, ale nechtěla jsem porušit mlčení.

„Dával jsem ti míň, víš. Jsi silnější, než jsem si myslel,“ promluvil a dlaněmi si přitáhl moji tvář blízko k té svoji.

„Tentokrát to já první nevydržel,“ pronesl a políbil mě na tvář. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale tak mi to chybělo. Ten pocit!

„Andílku, no tak,“ pokračoval a já se snažila vyhýbat jeho očím. Jeho rty mi začaly dělat cestičku po obličeji a já měla co dělat, aby mi ze rtů nevyšel sten. Bože, proč musí být tak úžasný.

„Víš, že umím číst myšlenky,“ pronesl jen tak mezi slovy.

„Co?“ vykřikla jsem. To snad ne, snad neslyšel to, co jsem si o něm myslela. Byl by ještě víc namyšlený, než doposud. Sakra.

„Věděl jsem, že toto určitě zabere, ale i přes to ti skláním poklonu. Opravdu máš dobré sebeovládání.“ Usmál se.

„Ty jeden,“ řekla jsem a pak jsem nemohla najít vhodnou nadávku. „Proč mi to říkáš až teď. Celou dobu jsi věděl, na co myslím.“

„Uklidni se, andílku. Tvoje myšlenky mi nejdou číst, je to škoda, ale je to tak. Tak rád bych věděl, na co myslíš.“

„Tak to si nech zajít chuť, zapomeň, že bych ti to řekla. Já ti taky nelezu do soukromí,“ rázně jsem mu odvětila.

„Ale mně by to nevadilo,“ řekl lišácky. „Navíc už v mém osobním soukromém prostoru jsi,“ pokračoval.

„Ale za to já nemůžu, to ty sis sem sedl,“ odporovala jsem.

„Ale ty ses nijak nebránila.“

„To bych ale měla napravit,“ řekla jsem se stopou humoru v hlase.

„Pojďme udělat radši toto,“ řekl a políbil mě. Dlouze, nenasytně a přitom tak dokonale, jako to umí jen a jen on. Také jsem se zapojila a užívala si jeho blízkosti. Tolik jsem po něm toužila a věděla jsem, že zapomenout nebude tak lehké. Ale teď jsem na to nechtěla myslet, to můžu později.

„Tak teď se konečně najez,“ řekl, když se ode mě odtrhl a já se mohla pořádně nadechnout.

„Jsem rád, že jsme konečně tam, kde jsme byli předtím a že už se nezlobíš,“ řekl.

„Ale já se pořád zlobím, ještě mě to nepřešlo.“

„Tak to musím ještě napravit,“ pronesl a opět mě dlouze políbil.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký únosce 11. kapitola: