Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 6. kapitola

02.05.2012 (10:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 8123×

Seděla jsem na nepohodlné židli a kývala nervózně nohama. Neměla by ta židle být pohodlná?

„Co vidíte na tomhle obrázku?“ zeptal se doktor Fray – můj psycholog. Úžasné. Mám psychologa, nemůžu mít děti, přemýšlím o zadku mého šéfa a Oliver si momentálně nejspíš myslí, že ho podvádím s nějakým Edwardem.

Podívala jsem se na černou skvrnu, která podle mě neměla žádný tvar a význam, ale vypustila jsem z úst první věc, co mě napadla.

„Pračku.“

A takhle to pokračovalo. Já netušila, co si z toho všeho vyvodí a bylo mi to celkem jedno. Hlavně ať to mám za sebou.

Když mi řekl, abych mu nakreslila postavu, udělala jsem to. Nutno dodat, že Van Gogh ze mě nebude. Potom mi nařídil, abych k ní nakreslila ještě druhou. Opět jsem papír začárala svým uměním.

„A teď mi řekněte, jaký mezi sebou mají vztah,“ požádal mě a já se na něj nechápavě podívala.

„To já nevím. Řekl jste mi, ať to jen nakreslím.“

Měl se mnou hodně práce. A naštěstí i hodně trpělivosti, protože být na jeho místě, tak mě okamžitě zastřelím a úlevně si oddechnu, až by se můj mozek rozprsknul na protější zdi.

„Mívám sny… Často.“

„Jaké sny?“ zeptal se se zápisníkem v ruce. Nafoukla jsem se a vydechla – otrávená maska. „Jsme tu jen my dva, a pokud vám mám pomoct, potřebuji to vědět.“ Ach jo…

„Erotické sny,“ upřesnila jsem šeptem a bradou přilepenou na klíční kosti. Oči samozřejmě zapíchnuté v podlaze. „Pořád se opakují…“

„Vždy ten samý?“

„Ne tak docela. Vždy je jiný… Jen muž je stejný.“

„A hádám správně, že to není váš přítel.“

„Ne. Já nevím, kdo to je.“

„Nějaká mediálně známá osobnost? Herec, zpěvák, moderátor…“

„Ne.“

„Mohl to být i kolemjdoucí na ulici…“

„Ne! To rozhodně ne. Kdybych potkala jeho, tak bych si to určitě zapamatovala. On je sakra… Teda, omlouvám se. Je prostě… Mhmm,“ vydala jsem ze sebe beznadějně, když jsem nemohla najít slova. Já jsem přesně věděla, co on je, a co má. Jen jak to říct jemu – Frayovi.

Potom, když jsme společně usoudili, že jsem si stvořila dokonalého chlapa, jsme se dostali k tomu, proč ty sny mám.

„Váš přítel postrádá něco…“

„Ne! Můj přítel nic nepostrádá. Oliver má všechno. Já nevím, proč se mi zdá o něm,“ skočila jsem mu do řeči jako už několikrát, protože s touhle jeho teorií jsem vážně nesouhlasila.

Nakonec jsme se dostali k mé vizáži, která závisela na tom, že si vůbec neodpočinu. Vypadala jsem totiž tragicky. Vyprávěla jsem, jak spím v práci a málem se zabila, když jsem začala klimbat za volantem. To ho dostalo, a tak mi předepsal slabší diazepam, co zklidní nervovou soustavu. No, super. Doufám, že budu trpět lékovou závislostí, protože já toho nemám dost. Ale stejně jsem mu za ty prášky vděčně poděkovala a v mysli se už viděla v posteli se sladkým, klidným úsměvem.

Skutečnost ovšem byla jiná. Musela jsem do práce, kde jsem hned ve dveřích kanceláře vrazila do Ericovy… No, hrudě přímo ne. Normálním chlapům vrazíte do hrudě, ale těm dvoumetrovým trochu níž.

„Dobré ráno, slečno Swanová,“ zahlásil, aby ho slyšelo celé poschodí. Pak se usmál na všechny okolo, co na nás zírali a nenápadně mě za ruku vtáhnul dovnitř a zabouchnul. Herecký výkon k pláči. Ale tomu jeho ksichtu všechno sežerou.

„Vyhýbáš se mi?“ udeřil hned na mě a já nechápavě zakroutila hlavou. „Bello, nelži,“ požádal mě trochu nahněvaně.

„Dobře, možná trochu. Cítím se dost trapně, víš.“

„Minule to tak nevypadalo…“

„No, protože pak mi všechno docvaklo a začaly se mi vybavovat útržky. Udělala jsem ze sebe kreténa a probudila jsem se v tvojí posteli nahá!“

„Jo, já vím,“ řekl a usmál se napůl úst.

„Ericu!“

„Zapomeň prostě na to! A navíc – teď potřebuji parťáka na zasedání…“

„Nééé! Prosím, to mi nedělej,“ zahalekala jsem, když jsem si představila další nudnou schůzi, kde se Eric bude šíleně nudit a dávat to okatě najevo.

„Ale ano. Aspoň si odpracuješ ty dny, co jsi tady nebyla,“ mumlal si pod nos a popadl mě za loket ven. Nejdřív jsem šoupala nohama o koberec, když jsem se snažila vytrhnout se mu. No, když nás všichni začali pozorovat, přestala jsem a narovnala si sukni. Postavila jsem se zase jako normální člověk a kráčela vedle Erica k zasedačce.

„Mimochodem, měla by ses vyspat,“ zašeptal a poukázal tím na můj zjev s kruhy pod očima, popraskanými rty a halabala učesanými vlasy.

„Snažím se,“ sykla jsem a tiše pozdravila všechny přítomné. Přišli jsme poslední. Jak jinak. Eric se rozmáchlým gestem posadil na židli a poklepal na místo vedle sebe. Opatrně jsem si sedla a byla ráda, že už nemusím stát na nohách, protože se mi podlamovaly.

Ericova matka - včelí královna - začala s motivačním proslovem. Já se opřela hlavou o opěradlo a přemýšlela nad včerejším rozhovorem s Oliverem.

„Miláčku, kdo je Edward?“ zeptal se, když jsem stále ještě vydýchávala svůj nejnovější sen. Sex na zapnuté pračce je něco neskutečného… A v tom je zakopaný pes! Vždyť to není skutečné!

„Edward?“ zopakovala jsem to překrásné, majestátně znějící jméno. Kurva! Kurva! Kurva! Já to řvala přes celou ložnici!

„Můžeš mi vysvětlit, proč si to křičela?“ Aspoň to vypadá, že jsem neříkala nic jiného… I jméno stačí, ale na to se dá přece vymyslet milion báchorek.

„Já nevím. Zdají se mi samé kraviny… Ty si své sny pamatuješ?“ uhodila jsem na něj a on zakroutil hlavou. „Já… Četla jsem si Rozum a cit. Víš, že to čtu pořád.“

„To vím. A taky vím, že se hlavní hrdina jmenuje Edward Ferras.“

Byla to hrozná výmluva, i když paradoxně uvěřitelnější, než pravda.

Bože, tohle bude nuda… Sedla jsem si tak, že mi vlasy spadaly do obličeje a bradu si podepřela dlaní. Seděla jsem až na konci, schovaná za Ericem, což byl spolehlivý zdroj velké překážky, za kterou nic není vidět. Neplánovala jsem spát, ale moje hlava měla sedm tun a v těch tunách se míchaly hřebíky se střepy. Jenže se občas věci, které neplánujete, prostě stanou. Vlastně se stávají častěji, než ty plánované.

Pod sebou jsem viděla zem. Domy malé jako špendlíkové hlavičky a obrovské, zelené plochy. Prostor kolem mě se trochu zakymácel… Turbulence.

„Tohle jsi zase udělala ty,“ ozvalo se frustrovaně na protější sedačce první třídy. Ještě před sekundou tam nebyl.

„Co jsem udělala já?“

„Tohle letadlo,“ zasyčel a já nechápavě pokrčila rameny. Okny proniknul sluneční svit a dotknul se jeho tváře, která začala úchvatně pableskovat. Když viděl můj fascinovaný výraz, dotknul se své líce a zamračil se.

„Ale tohle si nemohla vědět… To jsem způsobil já. Což znamená, že pořád můžu udělat tohle,“ zamumlal a já byla náhle bez oblečení a on taky.

„Jak si to udělal?“ zeptala jsem se. Strašně těžko se mi rozumně uvažovalo. Bylo to mít jako myšlení něčím obalené a zamlžené, ale tušila jsem, že není normální, aby nám mizelo oblečení.

Zakryla jsem si rukama prsa, no, moc ho to netrápilo, protože seděl náhle vedle mě a líbal mě na krku.

„Edwarde,“ zavzdychala jsem, protože to byly kouzelné polibky. Naskakovala mi z nich husí kůže a částečně za to mohl i jeho ledový jazyk. Začal mi ruce stahovat dolů a přesunovat se k mému dekoltu a ještě níž. Úplně jsem odpadla a položila se do měkkého sedadla. Edward si kleknul přede mě a roztáhl mi stehna od sebe. Neprotestovala jsem – nejsem sebevrah. Asi bych se zbláznila, kdyby teď přestal. Čaroval mi s jazykem mezi nohama a já mlátila rozkoší hlavou o opěradlo, když mě s ním nejprve pomalu a tvrdě masíroval celou jeho plochou a potom zrychlil a vynášel mě do nebeských končin.

V křeči a naprosté bezmoci jsem mu tiskla hlavu svými stehny a chytala ho za vlasy. Nejspíš mu to vůbec nevadilo, protože z jeho hlavy - z něho celého - sálal chlad a tvrdost. Jeho vlasy měly dokonalou, neznámou texturu a mohla jsem se za ně klidně nejspíš pověsit.

Střídavě jsem v sobě zadržovala vzduch a třeštila oči a po chvíli zase ječela, když už se to nedalo vydržet.

Něco začalo houkat a cítila jsem, jak letadlo změnilo směr. Za okny byla náhle tma, kterou občas proťal akorát blesk. Strmě jsme padali k zemi a já si vyřvávala plíce na míle daleko. Pořád jsem křičela jeho jméno, protože on byl teď můj bůh za to, co s tím jazykem dokázal.

„Slečno Swanová!“

„Bello!“ volal někdo, ale já nedokázala odpovědět. Měla jsem moc práce s přicházejícím orgasmem. Naposledy jsem zařvala do stropu - „Edwarde“ - a odlepila se od opěradla.

„Slečno Swanová!“ Dopadla jsem zpátky na opěradlo, ale tohle nebylo tak pohodlné… Otevřela jsem oči a spatřila celé osazenstvo zasedačky, jak na mě nechápavě zírají a někteří skrývají smích. No, do hajzlu! Ne, to ne!

Lil ze mě pot. Tradičně jsem byla mokrá všude a hlasitě jsem dýchala – s čímž jsem se okamžitě snažila přestat.

„Já… Já se moc omlouvám,“ vykoktala jsem a nedokázala zvednout oči. Odrazila jsem se od koberce na židli a bleskově se z ní zvedla. Vypadla jsem ze dveří a klopýtala pryč. Já se právě udělala na firemní schůzi před milionáři… Asi skočím z nejbližšího mrakodrapu.

Držela jsem se za ústa a z očí se mi začaly valit slzy, protože to ponížení bylo neskutečné.

„Bello, počkej!“ zavolal za mnou Eric a chytil mě za ruku.

„Nech mě být,“ škytla jsem s pálícím hrdlem a hlas se mi dvakrát zlomil.

„Bello, jsou to kreténi. Zapomenou na to,“ slíbil a nehodlal mě pustit.

„Zapomenou? Na co?“ chtěla jsem vědět přesně.

„Pořád si křičela jméno Edward, a pak ještě pár dalších… slov.“

„Jakých?“

„Nechtěj to vědět,“ řekl a já se zase rozbrečela a moje slzy mu spadaly na boty, když jsem na ně civěla. Zvedl mi prstem bradu a podíval se mi do očí. Ty jeho byly něco nádherného. Oliver měl blankytně modré a on modré jako Severní oceán.

„Bello,“ zašeptal a já přestala plakat. Cítila jsem na svojí tváři rozmazanou řasenku a i jeho mentolový dech, který byl čím dál koncentrovanější, když se přibližoval k mým rtům. Byla jsem psychicky tak v hajzlu a on byl tak nádherný, že jsem nedokázala protestovat. Vypadalo to na něžný polibek, ale místo toho sjel svýma velkýma rukama k mému pasu a pevně mě sevřel v náručí. Byl tak obrovský a já byla tak malá. Líbilo se mi strašně moc, jak jsem musela stát na špičkách a on se ke mně ještě skláněl. Jeho rty si dravě a tvrdě braly ty moje. Líbal neskutečně…

Pustil mě a já na něj okouzleně zírala.

„Tohle jsem chtěl udělat od první chvíle, co jsem tě uviděl,“ prohlásil šeptem a mně nějak v hlavě sepnulo. Udeřila jsem ho do hrudě.

„Co jsi to udělal?“ zařvala jsem na něj a obrátila se k němu zády. Vyběhla jsem z chodby ven, takže jsem už byla v bezpečí, protože tady bylo plno lidí. Zamířila jsem do svojí kanceláře a sebrala první krabici, co jsem našla. Naházela jsem do toho všechny svoje věci a dveře se zase otravně otevřely, když je rozrazil Eric.

„Co to děláš?“ zeptal se, když jsem mrskala fotkami do krabice.

„Nechci s tebou mluvit,“ zamumlala jsem ve spěchu. Přešel ke mně a začal ty věci zase vytahovat. „Nech toho, sakra!“ okřikla jsem ho a začala se s ním přetahovat.

„Slečno Swanová, pracovní smlouva říká…“

„Pracovní smlouva říká, že máš jít do hajzlu! A víš co? Klidně si to tu nech,“ řekla jsem a sebrala kabelku ze židle. Nenechal mě projít, a když jsem uhnula, stoupnul si zase přede mě. Už jsem to nevydržela a jednu mu pleskla. Ani si netřel tvář a dál pokračoval v tom svém tanečku. A tak jsem vymrštila i levou ruku, ale za tu mě už chytil a druhou si mě přitáhnul těsně k tělu. Zase mě začal líbat a já sama rukama sjela na jeho dokonalý zadek. Panebože, Ericu, co mi to děláš?

Je to kamarád!

Nádherný, sexy a nadržený kamarád!

Obmotal si moje nohy kolem pasu a donesl mě do své kanceláře. Tam za námi zabouchnul dveře a zamknul. Slyšela jsem, jak na zem dopadly všechny věci, co měl na desce stolu, když je z něj smetl. Položil mě na něj zády a vyhrnul mi sukni. Mačkala jsem ze sebe poslední zbytky energie, ale on byl super baterie.

Když ze mě strhal kalhotky a já napjatě čekala, až si rozepne pásek, dívala jsem se mu do těch překrásných očí a chtěla jen to, aby byl konečně ve mně.

Stáhnul si kalhoty i s trenkami a já tak po dvou letech zjistila, jaká je jeho velikost, protože jsem o tom často přemýšlela. Skutečnost byla ještě větší a lepší.

Proniknul do mě a já zády jezdila po stole, když přirážel.

Ach jo… Tohle jsem pokašlala.

Večer, když jsem utekla z firmy bez jediného slova a s pláčem, jsem se naládovala tím diazepamem, a když jsem ulehla do postele, doufala jsem, že zabere… A taky, že jsem se nepředávkovala, ale upřímně řečeno to bylo to poslední, co mě zajímalo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 6. kapitola: