Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 40. kapitola + Epilog

01.07.2012 (22:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 87× • zobrazeno 10033×

Když jsme se blížili k domu Cullenů, trhla jsem Edwardovi s rukou a zastavila ho.

Položila jsem si prst na ústa, abych mu naznačila, že má být ticho. Vyskočila jsem mu do náruče a on mě pevně sevřel. Pamatovala jsem si podle jedné jedle, že tady jsem přestávala slyšet, co se v domě děje, a to asi kilometr od něj.

„Překvapení,“ šeptla jsem tiše a on se usmál. Rozběhnul se světelnou rychlostí a já se mu dívala do tváře. Mám ho u sebe a je konec. Už mi ho nikdo nevezme – on si tím byl jistý. Ale ještě pořád mi neřekl, co nás zachránilo. Prý to nebylo bezpečné. Užíralo mě to, ale byla jsem tak ráda, že ho cítím vedle sebe, že se to dalo přežít.

V letadle nepadlo ani slovo. Jen jsme se líbali. A bůhví, že bychom si to tam spolu rozdali, protože se vzrušení dalo krájet, ale byl to přece jenom tryskáč Erica. Chtěla jsem mu ho vrátit v pořádku a ne ho lovit na dně oceánu, až bychom ho zdemolovali a padali k zemi.

Edwardovi se rozsvítily oči, když znovu viděl svůj dům. Nejspíš myslel, že už ho nikdy nespatří. Chudák. Útroby se mu musely bolestivě svíjet, jak se dožadovaly své krvavé vláhy, ale on chtěl nejdřív domů.

Otevřel skleněné dveře a pokračoval do obývacího pokoje. Nohama kmital jinak – aby nepoznali, že to je on. Když se mnou došel na kraj obývacího pokoje, Jasper měl v náruči Alici a seděl k nám zády, protože hrál s Emmettem šachy. Ani jeden ke mně nevzhlédnul, protože si mysleli, že to jsem já a mě nevítali.

Z kuchyně přicupitala Esmé s mísou ovoce na rukou. Když se podívala na Edwarda, rozšířila oči.

„Panebože,“ zašeptala. Edward mě pustil na zem a široce se usmál. Esmé zahodila mísu s ovocem za sebe a náhle držela Edwarda v objetí. To už se zvedali i ti tři šachisti a místo, aby počkali, až na ně přijde řada, každý si uzurpoval kus Edwarda pro sebe a vystrkoval toho druhého. Ovšem Esmé nikdo nevyhnal, protože ta se ho držela jako matka, co si myslela, že svého syna už nikdy neuvidí. Alice na něj skočila zezadu jako klíště a nohama objímala jeho trup, zatímco mu hlavou spočinula na rameni.

Ze schodů přiletěl Carlisle a Rosalie. Carlisle vypadal přesně jako Esmé a Rose vypadala, že jí je do pláče.

„Ty ses mi vrátil,“ zaplakala Esmé a vzala Edwardův obličej do dlaní a políbila ho na obě dvě tváře a čelo.

„Bella mě zachránila,“ oznámil pyšně Edward. Normálně chlapi nejsou hrdí na to, že museli být zachráněni.

Esmé se na mě podívala a bylo mi jasné, že by mě ráda objala, ale nedokázala pustit Edwarda.

„Děkuju,“ řekla a srdečnost z toho přímo kapala.

„My všichni děkujeme,“ dodala Rosalie a přitáhla si Edwarda, když se mu zavěsila loktem kolem krku. Měla pravdu. Všichni členové Cullenovy rodiny se na mě s vděčností a úctou zahleděli, a to štěstí v jejich očích mělo mocný účinek.

Ale měla jsem stejně pocit, že tu jaksi nezapadám – že ho tu nemám vítat s nimi, protože odvádím jeho pozornost a já s ním byla celou noc v letadle, takže bych jim měla dopřát soukromí.

Tiše jsem zmizela na místě a rozběhla se k přístavu. To byl signál pro Edwarda, že s ním chci mluvit, a to o samotě. Potřebuju jen a jen jeho. A on si mě po pachu najde.

Posadila jsem se na molo a čekala na něj. Bylo chladné ráno a všude se plížila mlha. Po dřevěných deskách kráčela žena. Já měla žízeň, a to pořádnou. Rovnou bych ji pak mohla hodit do vody.

Podívala jsem se na prsten s erbem rodiny Cullenů. Carlisle mi ho dal, protože věří, že si ho zasloužím. A i když se to nikdy neřeklo oficiálně – tedy, přede mnou – život na zvířecí krvi k tomu erbu neodmyslitelně patří. A protože mám Edwarda, můj život už nevyplňuje jen sladká krev, protože mám něco mnohem sladšího, co mi to bohatě vyváží. Edward mě už nejenom stvořil, ale je to taky láska mojí existence, takže teď už tam vážně musím zůstat. A vůbec mi to nevadí. Nezamilovala jsem se v těch videích jen do Edwarda.

Všechno se teď změní.

„Tady jsi,“ hlesl Edward a posadil se ke mně. Ještě jsme se nedotýkali, i když jsme oba moc chtěli. Teď přišla chvíle si všechno vyjasnit. „Všechno, co viděl Aro, jsem viděl i já. Netušil jsem, že mi ty videa zachrání jednou život,“ přiznal zamyšleně, a potom se usmál. Jo, to je přesně ten úsměv z videí – pokřivený.

„Tak co to bylo? Proč Aro tak zuřil? A hlavně – proč nás pustil?“ chtěla jsem vědět, protože můj příběh a každou moji myšlenku už znal, takže to jsme mohli tak nějak přeskočit.

„Počkej. Musím zkontrolovat, jestli není v okolí upír… Naše mysli jsou úplně jiné, takže to bude rychlé,“ zašeptal a rozšířil oči, když začal vidět očima jiných lidí a vstřebávat jejich myšlenky. To je to tak extra tajné? No, Aro si kvůli tomu – jak sám říká – dost podryl autoritu, takže to asi žádná legrace nebude. Aspoň pro něj ne.

„Čistý vzduch,“ oznámil Edward. Pak se zase podíval na mě. „Chceš, Bello, znát největší tajemství v upíří historii?“ zeptal se a dával mi tím jasně najevo, že bych si měla rozmyslet, jestli si to chci taky vzít na bedra.

Přikývla jsem, protože jsem to prostě vědět musela. Ten Arův výraz byl k nezaplacení.

„Víš, proč se Marcus chová tak, jak se chová? Miloval jako my dva. Tou jedinečnou, věčnou láskou,“ začal a já vůbec netušila, co má naše propuštění společného s Marcusem a láskou. „Jmenovala se Didyme a byla to Arova skutečná sestra. Ti tři, když se dali dohromady, plánovali přetvořit upíří svět, což se jim taky podařilo. Marcus byl plný ideálů a plánů stejně jako jeho bratři a chtěl jim s tím pomoct, ale pak Aro přeměnil svoji sestru a on se do ní zamiloval. Začal se od Ara – od jejich plánů - vzdalovat a ztrácel zájem o války a reformace, protože žil jen pro Didyme. A Aro vidí svět úplně z jiné perspektivy. Nikdo neprahne po moci a pořádku tolik jako on. Když začal Marcuse ztrácet, Didyme zabil. Zabil svoji vlastní sestru kvůli vojenské strategii, kde Marcus nesměl chybět, protože on schopnost má. Didyme ji neměla, z čehož byl Aro hodně zklamaný. Tři tisíce let nikdo nevěděl, kdo to udělal,“ řekl a já vykulila oči. No, tak je pořádně dlouhá doba… Odložený případ.

„Proč Marcus pořád žije? Chci říct – kdybych o tebe přišla, tak polovina mě by byla mrtvá. Proč udržovat tu druhou naživu?“

„Neboj. Takhle smýšlí každý upír, když přijde o partnera. Nejdřív pomsta, a pak smrt. A Marcus není jiný, jenže pomstít se nemůže, protože neví, kdo to udělal a zemřít nemůže, protože Aro má v gardě Charmionu – tedy zrovna teď Chelsea, protože ona si jméno mění. Je jí tři tisíce let, a tak taky dlouho udržuje Volturiovy sehrané. Protože oni se živí lidskou krví a říkal jsem ti…“

„Že upír na lidské krvi si nedokáže vytvořit rodinné vazby,“ dořekla jsem za něj.

„A přesto jsou jako rodina a jsou si oddaní. Bez ní by to nebylo možné. Má dar zesilovat a trhat vztahy v klanech. Aro jí přikázal, aby Marcuse pevně připoutala k němu a on tak sedí na trůně, o který nestojí už tři tisíce let, a jen by rád v klidu zemřel, jenže nemůže.“ Vždyť on vůbec není pošahaný hajzl jako ti dva. Jako celý jejich klan. Vůbec tam nepatří…

„Měl bys to říct – to, že ji zabil Aro,“ usoudila jsem, protože mi bylo Marcuse líto. Zvlášť, když mi zachránil svými slovy život.

„Nechápeš to, Bello? Já bych to nemohl říct, ani kdyby se nás rozhodli zabít. Zničil bych tím svět. Upíři by si museli vybrat stranu, protože Marcus by Ara zničil pomalu a bolestně a pro toho by nebylo nic horšího, než sledovat, jak se jeho spořádaný svět hroutí. Taky by samozřejmě chtěl zabít jeho ženu, ale to už by bylo těžší – dostat se k ní. A upíří války… Nedovedeš si to představit. Smetlo by to celý svět jako velká povodeň. Lidstvo by skoro vymřelo, protože upíři by vystoupili na povrch a začali bojovat ve městech, hlava nehlava. Proto bych to nesměl říct – Volturiovi musí existovat, i když jsou to parchanti. Mají jako jediní moc, aby udrželi svět na nohou. Mezi námi jsou tací, co si myslí, že lidská rasa je jen bláto pod našima nohama a špína za nehty. Chtěli by je podrobit našemu druhu, a aby zaujali místo, které jim náleží – jen jako potrava. Kdyby se Volturiovi rozpadli, měli by volnou cestu,“ řekl a já si uvědomila, že na tomhle tajemství vážně závisel osud světa. To je příšerné zjištění, že ti italští hajzlové jsou na planetě Zemi životně důležití.

„Ale stejně si nás nakonec zachránila ty a tvoje láska. Kdyby ses do mě nezamilovala a nevymykalo se to tak naprosto běžným reakcím, Marcuse by to nikdy nezaujalo a neřekl by ani slovo. Jenže jsi byla první, co ho vytrhla z toho jeho strádání, a tak se zprotivil Arovi. Když řekl, že už to ví tisíce let, Aro na to poprvé myslel – že ji zabil. Jinak si svoje myšlenky pečlivě hlídal, ale teď mu to ujelo, protože na to nebyl zvyklý – aby s ním Marcus diskutoval. Zachránila jsi nás,“ konstatoval. „Hlavně mě… Jinak ti musím říct, že to bylo hrozně hloupé, lehkovážné a sebevražedné tam přijít,“ káral mě a já otráveně přimhouřila oči.

„Chceš pěstí?“

„Ne, už se nebudeme mlátit,“ zamumlal prosebně.

„Jsme upíři – je to naše přirozenost,“ odbyla jsem ho věcně. Udělal rezignovaný obličej.

„Tak aspoň pár klidných dnů…“

„Jsme výbušní a všechno prožíváme intenzivně. Nevím, co mě naštve…“

„Proboha, proč já ti to všechno říkal? Daroval jsem ti argumenty.“ Zazubila jsem se a už se vážně chtěla natáhnout pro jeho ruku, ale naše pocity jsme měli oba stále jen zprostředkované přes Ara. Mně řekl, že mě Edward miluje a Edward slyšel, že ho miluju v Arových myšlenkách, které mi ovšem ukradl.

„Měli bychom si promluvit o nás dvou,“ řekl nakonec.

„Zrovna na to myslím.“

„Víš, já slyším jen to, na co myslíš aktuálně, ale Aro ti to vezme i se vzpomínkami, představami… Slyšel jsem absolutně každou myšlenku, která ti kdy prošla hlavou, takže to zní trochu… zvláštně, ale já už nic vědět nepotřebuju, protože už všechno vím. Ale jednu věc bych chtěl slyšet přímo od tebe.“

„Odpouštím ti.“

„Tak vlastně dvě, protože tahle to nebyla, ale je taky důležitá.“ Už vím.

„Miluju tě,“ řekla jsem a on se zhluboka nadechnul a vydechnul, jako kdyby se mu strašně ulevilo. „A teď ty,“ pobídla jsem ho. Zakroutil hlavou.

„Ještě jednou,“ přikázal a já zavrčela.

„Ty!“ Vrhla jsem se na něj a povalila ho na záda. Seděla jsem na něm obkročmo a představovala si spoustu příjemných věcí, co bych mu teď udělala. Vrčela jsem na něj s vyceněnými zuby a v pěstech svírala jeho košili na hrudi.

„To jsi to vydržela dlouho bez toho násilí,“ poznamenal, ale pak se zatvářil vážně. „Miluju tě,“ řekl tím nejnádhernějším hlasem na světě. Vyšlo to z těch jeho plných rtů a bylo to určené mně. Byla jsem tak šťastná.

Sklonila jsem se k němu a jazykem mu vplula do úst. Připadalo mi, že my dva se asi nedokážeme jen něžně líbat a nechat naše jazyky tancovat waltz, protože tohle byla salsa. Každý jsme chtěli tak toho druhého, že z toho v závěru vyšly sladké, ale tvrdé polibky. A protože ani jeden nemusel dýchat, nebralo to konce, a to mi vůbec nevadilo. Jemně jsem ho kousla do horního rtu a on mi tak zavrčel do úst. Nechtěla jsem teď nic jiného na světě, než ho mít v sobě. Jenže tu byl háček.

„Počkej,“ nakázala jsem i sobě. Narovnala jsem se a položila mu ruku na hruď, abych měla překážku. „Aspoň jednou bych s tebou chtěla mít sex v posteli,“ požádala jsem, protože naposledy jsme šukali mezi roztrhanými Japonci. Ne, že by to nebyla jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem prožila – vlastně byla druhá, protože jí první místo ukradlo Edwardovo miluju tě – ale prostě bych to chtěla v posteli. To není tak složité, ne?

„A asi bys chtěla, abychom u toho taky protentokrát nikomu nic nerozdrtili. A to bych stejně teď nedokázal, protože jsem přes dva měsíce nebyl na lovu, takže se moc neovládám a asi by to bylo pořádně… tvrdé…“

„Jak moc tvrdé?“

„Hodně. Až na doraz,“ řekl a propichoval mě uhelně černýma očima. Sakra, to zní až moc lákavě. Co mám dělat? Jsem upír. Mám sklony k masochismu a sadismu. Já za to nemůžu.

„To zní… úžasně. Ale ty víš všechno o mně, ale já nevím, proč já, a jak,“ připomněla jsem mu. Pokrčil rameny, jako by to bylo nad slunce jasné.

„Zamiloval jsem se do překrásné ženy, co mě dokáže překvapovat a udělat šťastným. Co bych potřeboval víc? Ty jsi, Bello, ta pravá. Nepoznal to jenom můj mozek, kromě toho, ale mnohem důležitější orgán. Mozek je přeceňovaný.“

„U chlapů určitě,“ podotkla jsem. „Vážně nechceš jít na lov nejdřív?“ zeptala jsem se, protože musel mít hrozné bolesti.

„Bello, upíři nikdy nezapomenou ty tři dny proměny a už nikdy tu bolest nechtějí zažít. Já neprožil jenom tři dny, ale dva měsíce. Myslím, že mi to posunulo práh bolestivosti,“ vysvětlil a mě zaplavil strach a nechuť, když jsem si to představila… Víc jak dva měsíce pálení zaživa. „Ale měl bych tam stejně hořet dál…“

„Buď zticha,“ přikázala jsem mu a položila mu dlaň na ústa. „Tohle je už za námi a já ti odpustila. Konec. Tečka. Zamilovali jsme se a někdo mi řekl, že když chceme být šťastní, musíme žít absolutně přítomností, protože kdybychom v tom hledali smysl, tonuli bychom v minulosti a byli posedlí budoucností. A naše minulost je děsivá a budoucnost sice úžasná, ale nekonečná, takže tam bych taky nehledala, protože bych se nedohledala. Jsme tady, a teď. Jen na tom záleží.“

„Páni. Kdo ti tenhle mistrný filozofický výrok přednesl?“

„To radši nechtěj vědět,“ odpověděla jsem a zase se k němu sehnula. Zasténal, ale ne spokojeně.

„Co?“

„Někdo sem jde,“ upozornil zklamaně.

„Vadí nám to?“

„No, je to škola… Jdou na prohlídku lodě.“

„A upíří porno by vidět nechtěli?“

„Myslím, že ne.“

Epilog

Žij absolutně přítomností a budeš šťastná. Nebudeš se trápit tím, co se stalo včera a nebudeš se strachem přemýšlet nad tím, co se stane zítra. Jen málokdo tohle dokáže – odpoutat se od minulosti a budoucnosti. My jsme to s Edwardem dokázali a dáváme si to pocítit každý moment věčnosti.

Prošli jsme si oba peklem a hodně ztratili, než jsme to dotáhli do konce. To, co jsme zažili, nás ale posílilo, a to včetně našeho vztahu. Poznali jsme ty nejtemnější stránky našich osobností a nejtajnější touhy a přání.

Kdyby se mě někdo zeptal, co bych si vybrala – lidský život s Ericem nebo ten upíří s Edwardem, divila bych se, jak se vůbec může ptát. Edward byl moje druhá polovina, důvod mé existence. Jako upír jsem získala krásu, rychlost a sílu, ale hlavně rodinu, věčnou lásku a jistotu. Takže Edward. Eric byl láska mého lidského života, a tak to taky zůstane. Ale ten lidský život už dávno není mojí součástí. Mám teď něco lepšího. Něco, o čem jsem si myslela, že existuje jen v pohádkách. Ta naše měla pěkně hororový začátek.

Jednou jsem měla záchvat touhy po informacích a zjistila jsem, že Oliver je už potřetí ženatý a stále bezdětný. Ale to dítě jsem mu přála, protože i když to byl parchant, tak ani já nebyla svatá a jsem takhle šťastná, takže i on si zaslouží kus štěstí.

Eric a Ida se po sedmi letech manželství rozvedli. Podle novinářů se po rozvodu nemůžou vystát, ale já dobře vím, že zůstali přáteli. Přiznávám, že jsem často chodila na obhlídku – hlídala Erica.

Frederik byl prostě celý on. Honil se za každou sukní, ale vyrostl z něj správný chlap. Měl totiž skvělé dětství a dospívání. Eric by nikdy nedopustil, aby prožil to, co on.

Co se týká Volturiů, ani po desítkách let jsme o nich neslyšeli. Aro si nejspíš držel Edward od těla – od Marcuse. Ani Edward s ním nechtěl přijít do kontaktu, protože Aro by pak přišel na to, že Edwardovi nakonec došlo, že největší tajemství upíří historie se nikdy ven dostat nesmí. Věděl to jen on a já – jeho manželka.

Slyšela jsem, že ideální vztah je takový, kdy si partneři povídají jako nejlepší přátelé, blbnou jako malé děti, šukají jako milenci, drží spolu jako manželé a chrání se jako sourozenci. My jsme to měli lepší. Znali jsme totiž svoje sny.

Zazvonil zvonec a hororový pohádky je konec. Přečetli jste asi devadesát tisíc slov za dobu tří měsíců. Nemyslela jsem si, že tu povídku budu tak milovat, ale stalo se. Původně měla skončit Belliným infarktem a její smrtí, ale řekla jsem si, že je moc brzo po ShanShu, a že nebudu drásat vaše i moje nervy. Ale že to ti dva měli těžké, než se dokopali k - miluju tě. Čtyřicet kapitol.

Děkuji vám za rovnou dvakrát první místo. Jsem ráda, že si to podle vás sny zasloužili.

Vkaz pro Kačku: Já to neměla předepsaný. :) Psala jsem skoro každej den a hned ji posílala na publikaci. Chtěla jsem to dokončit před prázdninama, takže jsem ten čas obětovala - peníze mi totiž teprve přijdou. :D 

A teď už jen pěkný prázdniny, žádný úrazy, hodně pařeb a případně reparát se šťastnym koncem. :D Osmá dokončená povídka za mnou. Neuvěřitelný. Tak se mějte, děvčátka. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 40. kapitola + Epilog: