Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 36. kapitola

28.06.2012 (13:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 6513×

Edward

Stráže se mnou mrštily do kamenné místnosti. Dopadl jsem ksichtem na podlahu, která zaprotestovala a popraskala. Nicméně mi bylo jasné, že pode mnou, nade mnou a všude kolem mě jsou desítky metrů tlusté zdi ze žuly. Chvíli by mi trvalo, než bych je rozmlátil. Jednou ano, ale ne dostatečně rychle. A já stejně utéct nemůžu – nesmím. Bellu by to stálo život. Kromě toho se z tohohle vězení nikdy nikdo nemůže dostat. Před dveřmi stojí dva upíři a hrad je přímo hnízdo upírů, co slyší každý můj povzdech, i když jsme hluboko pod zemí, takže o útěku nemůžu ani polemizovat.

Když už je řeč o dveřích… Přešel jsem k nim a přejel po jejich alabastrovém, hladkém povrchu dlaní. Sladká vůně, která z nich sálala, potvrdila, že jsou z upířího masa.

Speciální vězni vyžadují speciální podmínky.

Zaslechl jsem kroky. Čtyři páry nohou, ale žádné myšlenky.

Dlouhou kamennou chodbou pokračoval jen jeden. Dveře se otevřely a dovnitř vplul Aro se srdečným úsměvem. Když za sebou zavřel, začal jsem jeho myšlenky zase slyšet.

„Zajímavé, že?“ zeptal se a sjel rukou po povrchu dveří.

„Ani moc ne,“ odpověděl jsem znechuceně. Aro pokýval hlavou.

„Stálo to deset novorozených. Počkali jsme, až jejich maso a kůže dosáhla při přeměně našich kvalit, a potom jsme je využili jako materiál pro přestavbu věznic. Na každé dveře deset,“ mumlal si pro sebe a kochal se tím. Mlčel jsem, protože na tohle nemělo cenu reagovat.

„Velmi mě mrzí, že tvá dcera neměla ten dar, který jsem očekával, když jsem si přečetl tvé myšlenky,“ hlesl skutečně nešťastně.

„Myslel sis, že bude jako Jane,“ konstatoval, když jsem si zase já přečetl jeho.

„Ano, ano. I moji Jane mučili. Hořela zaživa na hranici, a tak chtěla, aby všichni ti nevzdělaní barbaři pocítili to, co ona. A voalá. Zrodila se absolutně fantastická schopnost. I u slečny Swanové mohlo něco takového vzniknout…“

„Brala by dotekem lidem spánek? Uspávala upíry? Vážně fantastické,“ přerušil jsem ho otráveně, protože mě unavoval. Upíři v hradu si pohoršeně odfrkli. S Arem si takhle nikdo mluvit nedovolil. Všichni tu padají před svým vyšinutým principálem na zadek.

„Vím přesně, co si o mně myslíš, Edwarde,“ zašeptal Aro a podíval se mi do očí. „Tvé myšlenky mě neurážejí. Je mi tři a půl tisíce let. Ty jsi nezdvořák, co by se měl naučit úctě ke starším. Ale měl bys vědět, chlapče,“ šeptl a náhle mě přirazil ke zdi, když mě chytil pod krkem. „že jsem mnohem horší, než si dokážeš představit. Nemáš nejmenší tušení, co jsem všechno udělal, abych se dostal tam, kde jsem teď. Jsem nejmocnější bytost na planetě a ty si o mně myslíš, že jsem jen hloupý, tleskající šašek? Edwarde, Edwarde,“ zasmál se a zakroutil hlavou. „Jak se ti tu bude žít s tím, že žena, kterou miluješ, tě bude navždy nenávidět?“ zeptal se s vážným zaujetím a s úsměvem na rtech.

„Jdi do hajzlu,“ zavrčel jsem a Arovi zmizel úsměv z tváře. Měl jsem jedinečnou příležitost kopnout si do něj, a to jsem taky hned udělal. Moje noha narazila do jeho břicha a on odletěl na druhou stranu místnosti, zatímco já dopadnul na nohy. Dlouhé vlasy mu spadaly do obličeje, když se sbíral ze země. Aro na kolenou. Úžasné.

„Jak myslíš, Edwarde. Jak myslíš. Já jsem byl ten hodný policista,“ oznámil a v tu chvíli vešly do místnosti tři ženy. Jedna z nich byla Jane, která se nemohla dočkat, až se tu budu svíjet na zemi – jenže to jsem prostě věděl. Já totiž nikoho z nich neslyšel.

„Jane už znáš,“ začal Aro. „A tato mimořádná, mladá upírka může za to, že naše myšlenky jsou pro tebe tajemstvím. A tohle je Zafrina. Ta má opravdu jedinečnou schopnost. Vytváří iluze. Ptáš se, můj drahý, k čemu tu jsou iluze?“ zeptal se. Ne, já se tedy určitě neptal, ale on měl tu potřebu předvést svoji novou sbírku. „Trhání končetin je tak barbarské a zaostalé,“ vysvětlil Aro a tvářil se, jako že nechápe, jak to vůbec ještě někdo může ve dvacátém prvním století provozovat. Přitom to byl zaručený způsob, jak mučit upíra, protože stejně jako lásku, tak i bolest cítíme intenzivně. Stačilo utrhnout, naslinit a připevnit – a ten proces pořád opakovat. „Ale největší nevýhodou trhání končetin je, že upír se nemůže fyzicky vyčerpat – ani když šílí žízní…“

„Neříkej,“ hlesl jsem, protože mě ta jeho přednáška nudila.

„Ovšem, co se týká té psychické stránky věci… To jsou kouzla,“ zašeptal zasněně. „Je váš, mé drahé dámy,“ zamumlal sladce na svoje nohsledy a otočil se na podpatku. „Slečna Swanová by byla určitě potěšena, kdyby viděla, jak trpíš za to, cos jí udělal. Ale mezi námi děvčaty to bylo fantastické,“ dodal a zmizel.

Podíval jsem se na Jane, která se třásla na to, až mi bude moct ublížit.

„Slyšela jsem, co jsi udělal pro svoji milovanou,“ řekla Zafrina a já stočil zrak k ní. „Celý hrad a i upíři v okolí slyšeli, jak křičíš, že chceš pravou smrt. To bylo velmi statečné,“ obdivovala mě vážně – viděl jsem v to v jejích očích.

„Volturiův voják si myslí, že to bylo statečné?“ pochyboval jsem.

„Nejsem jedna z nich, ale všichni se občas dostanou do sporu se zákonem a musí za to zaplatit. Takže se ti omlouvám za všechno, co tu prožiješ,“ řekla pevným hlasem.

„Tak jste si potykali. A teď, Zafrino, dělej to, co máš!“ zaječela Jane nervně. Nemohla se dočkat, až mě bude upalovat. A v tu chvíli se vězení rozplynulo – přetvořilo se z prachu a dýmu na hranici. Ta hranice hořela. Já měl ruce spoutané za kůlem, u kterého jsem musel stát. Když mě olízly první ohnivé jazyky, pohltila mě neskutečná bolest. Hořel jsem zaživa a ať jsem se zmítal, jak jsem chtěl, pouta jsem neuvolnil a maso se mi škvařilo dál. Cítil jsem každý jednotlivý sval, jak se pálí. Připadalo mi, že znovu procházím tím nejodpornějším – přeměnou.

Já věděl, že jsou to jen bolestivé iluze, ale když mě zahalil hustý, nachový kouř a hořel jsem tam už několik hodin, začal jsem nejen ztrácet pojem o čase, ale taky o tom, co je realita, a co je jen představa. Jako Bella…

Bella

Večer jsem se seznámila i se zbytkem rodiny. Čekalo mě z jejich strany stejně chladné přivítání, jako od Jaspera. Nemohla jsem se jim divit. To já se vrátila. Jejich bratr tam zůstal. Mělo to být opačně.

„Co budeme dělat?“ chtěla vědět ta překrásná Rosalie. Byla vzhledově stejně fantastická jako Edward. Došlo mi, že když se ze sebe ošklivějšího člověka stane upír, bude prostě krásný. Jako například Aro. Ty ostré rysy a bílá, dokonalá pleť vyzařovaly majestátní krásu. Ale pak tu byli ti, co byli nádherní už před přeměnou a proměna z nich udělala něco, na co se pomalu nedalo dívat, protože vás z té sošné krásy rozbolely oči.

„Zavolej Arovi,“ požádala Esmé s pláčem svého Carlislea.

„To nepomůže. Víš to,“ řekl Jasper. Carlisle přikývnul, no, Esmé to neviděla. Vytáhnul z kapsy mobil a vytočil číslo.

Divila jsem se, že mají na ty prastaré krále číslo na mobil.

„U telefonu Carlisle Cullen. Potřebuji mluvit s Arem,“ oznámil do telefonu a - podle hlasu - člověk mu odpověděl, že Aro teď nemá čas. Ale za dvě sekundy už mluvil do telefonu sám Aro.

„Carlisle. Můj příteli,“ zašvitořil a já vykulila oči. Kámoši? Moc bych se nikde nechlubila s tím, že mám za kamaráda upířího Hitlera.

„Aro. Volám kvůli záležitosti, která se týká mého syna,“ odpověděl Carlisle klidně, no, rukou pevně tiskl tu Esméninu.

„Ano, Edward je od včerejšího dne hostem na mém hradě.“

„Byl bych rád, kdybys nazýval věci pravými jmény, Aro,“ řekl Carlisle ledově.

„Vždycky mě prokoukneš,“ zasmál se Aro. Úchyl jeden. „Tvůj syn převzal plnou zodpovědnost za činy jeho zplozence. Stvořit upíra obnáší jistá rizika a Edward je dobře znal. Nechal se ovládnout city k ní a díky tomu máme na krku ututlávání masakru. Kdybych ho nepotrestal, zasel bych semínko anarchie. Každý by si myslel, že existuje druhá šance. Je mi líto, příteli, ale své rozhodnutí nezměním.“ Zavřela jsem oči, když jsem to uslyšela. Já strašně moc chtěla, aby ho změnil.

„A co to vězení?“

„Tohle je rozhodnutí mého bratra. I on je váš král, tak na to pamatuj. Ovšem, můžeš si s ním o tom promluvit.“ Proboha, to ne. Ještě by to zhoršil.

„Chci mluvit s Edwardem,“ řekl místo toho Carlisle rozhodně.

„To není možné, příteli.“

„Mučíš mého syna. Nenazývej mě přítelem,“ zasyčel Carlisle a já se zatajeným dechem sledovala, jak se musí krotit, aby na něj nezačal řvát. „Nedal jsi mu pravou smrt jako všem ostatním.“ Chtěl pro Edwarda radši pravou smrt než to, co prožije ve Volterrských věznicích. To znamenalo, že to bude vážně, ale vážně zlé.

„Obviňuješ snad náš systém z frakce či spiknutí?“ Jasper prudce chytil Carlislea za rameno a zakroutil hlavou.

„Ne, Aro. Už ti nemám, co říct.“

„Je dobře, že stále vážíš svá slova. A upozorňuji tě, že nikdo z tvého klanu není teď ve Volteře vítán. Sbohem,“ uzavřel to a zavěsil.

„Parchant!“ zavrčel Carlisle a hodil s telefonem do stěny. Telefon v ní zmizel jako kulka z revolveru.

„Nemůžeme do Volterry. Zkusíme přeskočit hradby a bude po nás,“ předpověděl Jasper. Cítila jsem, že tam nemám co dělat. Všichni mě propichovali pohledy a pravděpodobně mě nenáviděli. Čas odejít.

„Já myslím, že půjdu. Je mi to vážně líto. Chtěla jsem, aby Edward trpěl za to, co mi udělal. Ale teď už ne, a ani jsem mu neřekla, že mu to odpouštím, takže to říkám vám. Odpouštím Edwardovi,“ hlesla jsem a obrátila se na patě, aniž bych se jim podívala do očí. Natolik jsem byla zbabělá.

Někdo mě chytil za ruku a já se s vrčením otočila. Nebyla jsem na kontakt zvyklá.

„Počkejte, Bello,“ požádala mě Esmé a pustila mě. „Vy… Vy nikoho nemáte a Edward to věděl. Chtěl, abyste nás našla. Zůstaňte tu.“ Přemýšlela jsem nad tím, jak se na mě vůbec může vydržet dívat, když kvůli mně přišla o syna.

„Promiňte, ale…“

„Bello, prosím. Edward vás stvořil. Patříte do rodiny, ať už chcete nebo ne… A jste to jediné, co nám po něm zůstalo. Prosím,“ hlesla znovu. Copak jsem ji mohla odmítnout? Ne.

„Dobře,“ souhlasila jsem tiše a Jasper nespokojeně zavrčel. Otočil se a zmizel na místě. I jeho manželka Alice si mě změřila jako něco nežádoucího a vypařila se hned za ním.

„Jen aby bylo jasno – nechceme ji nikde poblíž naší ložnice,“ řekl ten obrovský Emmett. Neupaloval mě pohledem jako ostatní, ale bylo vidět, že se mnou nechce mít nic společného. Nejspíš už kvůli jeho manželce, která mě doslova nenáviděla. Chápala jsem to. Co jim bylo po mně? Byli rodina bůhví jak dlouho a kvůli jednomu člověku přišli o svého milovaného bratra a syna.

„Neboj, Emmette. Dostane Edwardův pokoj,“ řekla mu Esmé a Rosalie zalapala po dechu.

„To je zvrácené! Jak může dostat pokoj našeho bratra?“ vyštěkla. Ani mně nešlo do hlavy, proč zrovna Edwardův pokoj, když jsme v baráku jako kráva.

„Už jsem řekla,“ přerušila ji Esmé.

Edward

Hustý dým odfouknul na moment vítr a já uviděl Bellu, jak běží přímo ke hranici – přímo ke mně. Svíjel jsem se neskutečnou, neutichající bolestí, ale když jsem ji zahlédl, dokázal jsem se soustředit na její božský obličej.

„Edwarde, přišla jsem pro tebe,“ zakřičela a já zakroutil hlavou.

„Nesmíš sem. Uhoříš!“ Ignorovala mě. Prošla plameny a s bolestným, ale šťastným výrazem. Položila mi ruce na tvář.

„Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo,“ zašeptala a vtiskla mi dokonalý polibek.

„Miluju tě,“ vydechl jsem a Belle se změnil výraz. Z toho upřímného, láskyplného výrazu začal sálat chlad a posměch. Začala se šíleně smát a její obličej se měnil. Všechno kolem se měnilo a rozplývalo.

Jane stála přede mnou a smála se přesně jako Bella v té iluzi.

„Ještě nikdy jsem na nikoho nepoužívala svoji schopnost dvacet čtyři hodin v kuse. Lidé by nepřežili ani pět minut a upíry vždycky potkala pravá smrt. Ale tebe si můžu nechat,“ radovala se se širokým úsměvem. „Tak co? Stačilo ti to?“ chtěla vědět. Zvednul jsem k ní otráveně oči.

„Blázníš? To bylo rozehřívací kolo.“

„Znova!“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 36. kapitola: