Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 35. kapitola

27.06.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 6628×

Eric

Ida si sbalila odpoledne chleba a šáteček a odešla do obchodu. Tím pádem jsme zůstali doma jen já, Frederik a… Paul.

„Jak můžeš chodit s někým, kdo se jmenuje Paul? To je tak přiteplené!“ vyčítal jsem jí pořád dokola.

„Ale ty jsi přiteplený! Se podívej na svoje jméno!“

„Co je špatného na jméno Eric, ty Ido?“ pitvořil jsem se a smál se jejímu hloupému, dánskému jménu.

Když zmizela, vycítil jsem šanci. Vytáhnul jsem vysílačku.

„Papoušek volá anděla. Náš cíl je sám. Opakuji – náš cíl je sám,“ šeptal jsem do vysílačky. Tu druhou měl Frederik. Tohle byla vojenská rodina. Tyhle kraviny se válely všude, stejně jako u doktorů stetoskop.

„Anděl slyší,“ odpověděl. Zanedlouho přicupital dolů. Má hrát neskutečného parchanta a já mám hrát otce, co toho Krakena nezvládá.

„Ahoj, Frede,“ pozdravil mého syna ten černovlasý hajzl. A proč vůbec oslovuje moji krev Frede? Když má debilní jméno on, tak musí očividně všichni, aby mu to nebylo líto.

„Strýčku, Paule, máš hlad?“ zeptal se. Tak to pozor! To nebylo v plánu. Ale věřil jsem mu. Má to v genech.

„To bys byl hodný kluk,“ zašvitořil jako debil. Koutkem oka jsem to pozoroval. Frederik přikývnul, a když odcházel do kuchyně, mrknul na mě. Udělal jsem rozčílenou grimasu a on zvednul dlaně, aby mě uklidnil a zatvářil se jako mafián. Něco kul.

Když odešel, přišel jsem do obýváku s falešným úsměvem. Takhle jsem byl z obliga.

„Zdravím, Paule,“ řekl jsem a posadil se do křesla.

„Lenschere,“ odpověděl a kývnul. Blbeček.

„Tak, jak jste s Idou daleko?“ zeptal jsem se nevinně.

„Ne, že by ti bylo něco do toho, ale vypadá to dobře,“ oznámil a propichoval mě očima. Ó, chlapče, ani nevíš, jak moc by tě rád nakopal do koulí a vyhodil ten tvůj ksicht z mého baráku. Já si totiž hrál na hodného a chápavého a nechal jsem je u nás, protože dům je velký a Frederik se s ním přece musí seznámit pod mým osobním dohledem.

„Jak jsi se vyrovnal s tou její… No, vždyť víš,“ nechal jsem to vyznít do ztracena.

„S čím?“

„S tou schizofrenií,“ odpověděl jsem a on ztuhnul. No, pak si mě pečlivě změřil.

„Myslíš, že tě neznám, Lenschere?“ zasyčel.

„Nemyslím. Mě zná každý. Jsem populární,“ odpověděl jsem sebejistě s širokým úsměvem.

„Tohle ti nesežeru. Ida šuká se mnou, tak se s tím smiř.“

„Věř mi, že mi je jedno, komu Ida roztahuje nohy, ale její nemoc mi dělá starosti. Mám s ní syna! Po rodičích se nedědí jen pozitivní věci,“ odpověděl jsem zcela vážně a sršel očima blesky. Já jsem tak perfektní lhář.

Paul se zatvářil nejistě a zíral na obrazovku televize, kde byl zapnutý motokros.

Právě jsem se přesvědčil, že neoplývá velkou inteligencí, protože by mu mělo být naprosto jasné, že kdyby měla Ida schizofrenii, tak v životě nemůže zastávat funkci plukovníka.

„Strýčku Paule, dobrou chuť,“ říkal už ode dveří Frederik falešně zdvořile, když nesl sendvič a sklenici s vodou.

„Díky, Freddie,“ odpověděl Paul a já zaťal pěsti, když ke mně dolehlo to jméno, kterým ho oslovil. Vzal sendvič a zakousl do něj. Začal bezstarostně žvýkat, a pak se zakuckal. Ztěžka polknul a najednou vykulil bulvy a začal rudnout. Vypadal na infarkt. Frederik se za ním tiše smál a já se držel, abych nezačal taky.

„Vodu! Vodu!“ blekotal Paul a z očí se mu začaly valit slzy. Tipuji, že mu tam Frederik nakrájel ty extrémně pálivé chilli papričky, co jsme měli v lednici.

Podal mu vodu, a když se jí Paul napil, vyprsknul to na náš celkem drahý stůl s podtácky z Maroka.

„Ona to možná byla vodka,“ zamumlal Frederik a zachichotal se.

„Ty parchante malý! Já ti zmaluju prdel!“ začal na něj řvát a potácel se z pohovky. Frederik se rozběhnul a já sledoval, jak ho Paul honí po celém obývacím pokoji, ze kterého si Frederik udělal při svém útěku opičí dráhu. Královsky jsem se bavil. To je můj kluk.

„Já tě zabiju!“ křičel a dostali se do chodby, kde cvakly dveře. Rozešel jsem se za nimi ven a koukal, jak mizí za domem, když ho obíhali.

Za mnou zastavilo auto a z něj vystoupila Ida s taškou.

„Co tu děláš?“ zeptala se a já pokrčil rameny.

„Náš syn se nepohodl s tvým přítelem,“ vysvětlil jsem a Ida vykulila oči. Nařídil jsem totiž Frederikovi, aby se k Paulovi choval jako k pánovi, aby až přijde rána, Ida myslela, že Frederik za nic nemůže.

„Ty odporný, malý, dánský bastarde! Já tě rozsekám!“ řval ještě za rohem, když vyběhnul Frederik. On se objevil hned za ním.

„Co máš proti Dánsku?“ zeptala se Ida ledově a Paul se udýchaně zastavil. Ten má teda fyzičku. Frederik se schoval Idě za zády a hrál vyděšeného. Podíval jsem se na něj a on zdvihnul palec a usmál se jako malý ďáblík.

„Ido, ten malý hajzl…“

„Ten malý hajzl je můj syn,“ přerušila ho plukovnice. Bože, ta profesionální deformace byla tak sexy.

„Hele, on mi…“

„Mně je úplně jedno, co ti! Vypadni!“ zaječela a já stisknul pevně rty k sobě, abych se nesmál.

„Jak chceš. S bláznem chodit nebudu!“ odpověděl a já zvednul oči k nebi, protože tohle byla třešnička na dortu. Otočil se a odkráčel do mého domu pro svoje věci.

„A nic tam nešlohni,“ zavolal jsem za ním.

„Vyhul si, Lenschere,“ zasyčel vztekle. Obrátil jsem se k Idě s vážným výrazem.

„Můžeš mi říct, proč jsi chodila s takovým idiotem?“ zeptal jsem se, protože to mě skutečně zajímalo. Ida se zatvářila naoko přemýšlivě. „No?“

„Fajn. Ty jsi byl pořád mimo a já tě asi chtěla… naštvat.“ Rozšířil jsem oči.

„Dobře, Frederiku. Musíme si s maminkou promluvit,“ řekl jsem a obrátil ho za ramena k domu a strčil do něj. Poposkočil.

„Ale tati!“

„Už jsem řekl!“ odpověděl jsem a on si začal něco mumlat pod nos. Podíval jsem se zase na Idu. „Dejme tomu. A to sis musela vybrat toho největšího blbce?“

„Chodila jsem přece i s tebou,“ odbyla mě.

„Vtipné.“

„Měl hezké tělo a svaly,“ přiznala.

„Já mám hezčí tělo a hezčí svaly,“ odpověděl jsem. Jistě, že mám.

„Nemáš,“ šeptla. Vzal jsem ji za ruce a položil si je na pečlivě udržované břicho.

„Ty víš, že mám,“ zašeptal jsem a ona uhnula pohledem. Přitáhnul jsem si ji za ty perfektní boky a tvrdě ji políbil. Když se toho opřela taky, zjemnil jsem.

„Chci dát našemu synovi kompletní rodinu, Ido. A krásná bloncka bude jako bonus,“ dodal jsem, když se natáhla na špičky a zavěsila se na mě.

„Co se změnilo, Ericu?“ zeptala se zaujatě.

„Co by? Chci píchat. Jsem to pořád já,“ odpověděl jsem s maskou pokerového hráče.

„Ty víš, co myslím.“ Povzdechl jsem si a zadíval se do prázdna, jak jsem přemýšlel, co jí odpovědět. Vrátil jsem se pohledem zpátky.

„Řekněme jen, že mi to poradil jeden moudrý člověk, na kterého dám,“ řekl jsem a vzpomněl si na Bellu a její spokojený úsměv a slova. Žila, ale měla pravdu. Já už ji nemiloval. Samozřejmě tam něco pořád bylo, ale to Ida byla má první láska. Navíc jsem byl vždycky radši na blondýny.

Zamilovat se znovu je přeci lidské…

„Tak to je hustý,“ zamumlal Frederik, když nás viděl, jak se k sobě máme a rozeběhnul se k nám. Rozpřáhnul paže a objal nás.

Ida ho pohladila po vlasech a usmála se.

„Moji blonďáci pohromadě,“ zamumlala šťastně.

A v tom momentě mi došlo, že má asi vážně každá událost svůj význam. Kdyby Bella neměla infarkt a neupadla do kómatu, nikdy bych se nevrátil k armádě a nikdy se nedozvěděl, že mám syna. Jistě, že mi vrtalo hlavou, co je Bella zač, a co se jí stalo, ale měl jsem důležitější starosti, a to svou rodinu.

Bella

Dost jsem váhala, než jsem zaklepala na skleněné dveře domu Cullenových. Už mě museli zaregistrovat, no, já přemlouvala svoji pěst, aby mě oficiálně ohlásila, a abych nezdrhla.

Jednou jsem klepla, a než si stihla ruku zase stáhnout k tělu, u dveří stála překrásná žena s měděnými kadeřemi a srdečným úsměvem, co vás rozehřál až do morku kostí. Tedy, u některých jedinců obrazně řečeno.

„Dobrý den. Já jsem Bella… Bella Swanová. Stvořil mě…“

„Náš syn. My víme,“ přerušil mě blonďatý upír, co se zjevil po její pravici. Jeho vlasy doslova zářily a jeho tvář byla velmi přívětivá. „Kde je Edward?“ zeptal se a hledal ho někde za mnou.

„Pane Cullene, já…“

„Tak tohle je ona?“ zavrčel další upír, když vyšel zpoza rohu. Měl medové vlasy, vážně dokonalé rty – zkrátka do detailu perfektní, jako každý upír. Tvář, krk a paže měl však pokryté upířími kousanci. Jak to, že se mu to nezahojilo? Vyzařoval silnou auru nebezpečí a já jsem se mu očividně ani trochu nezamlouvala. Dával mi to jasně najevo.

„Jasper Hale Cullen. Bratr Edwarda. A ty budeš ta, kvůli které…“

„Jaspere!“ okřikla ho ta krásná žena – podle tónu jsem pochopila, že to bude jejich… matka. Jasper sklapnul ústa a s rukama v kapsách si mě měřil.

„Alice bude mít radost, že pozná konečně tu, kvůli které nevidí. Tak kde je náš syn?“ chtěl vědět blonďák. Jeho řeč těla ukazovala na to, že ta matka je jeho. Tím pádem bude on otec.

„Poslední, z čeho bude mít Alice radost, bude, že pozná ji,“ utrousil Jasper. Parádně mě znervózňoval. A to ještě neví, co se stalo Edwardovi kvůli mně. Ale ne. Edward si teď ponese trest za to, že mě zabil. To jsem přece vždycky chtěla. Jenže oznámit to jeho rodině byl výkon, který podkopával ještě Jasper. Už tak jsem tu měla příšernou pověst, a to ještě neví všechno.

Pořád jsem myslela na to, jak Aro řekl, že se do mě Edward zamiloval. A Edward to nepopřel. Já viděla v jeho očích, že to, co říká Aro, je pravda.

Cítila jsem zvláštní… smutek. To, že mě Edward miloval, mě hřálo. To znamenalo, že všechno, co dělal, uskutečnil proto, protože mě miloval. Klečela jsem vedle něj, když řval na krále, aby zabili místo mě jeho. Prosil o to, abych já zůstala naživu a nastavil znovu vlastní krk. Viděla jsem ho teď v jiném světle. A štvalo mě, že jsme nedokončili naši konverzaci, co jsme vedli předtím, než přišli oni.

„Je mi to líto, ale zajala nás Volterra,“ zamumlala jsem a Edwardova matka rozšířila oči. Poprvé jsem viděla upíra spontánně padnout na kolena, když se sesypala Edwardovu otci k nohám. On se jmenoval Carlisle. Edward ho tak oslovoval v telefonu.

Carlisle si k ní kleknul a přivinul si její hlavu na hruď. Hladil ji po vlasech a třeštil oči do prázdna. Brada se mu třásla, jak se snažil nerozplakat.

Jasper zalapal po dechu a opřel se o stěnu, jako kdyby potřeboval snad podporu. Položil si ruce na spánky a vážně vzlykal. Obličej zkroutil do šílené grimasy smutku.

„Edward není mrtvý! Slyšela jsem, jak ten blonďatý král říká, aby ho odvedli – že půjde do vězení,“ vysvětlila jsem a myslela, jak jim ulevím – jak jim spadne kámen ze srdce. Jenže když to Carlisle slyšel, vyděšeně ke mně zvednul oči.

„V tom případě by bylo lepší, kdyby ho potkala pravá smrt.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 35. kapitola: