Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 25. kapitola

10.06.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 7166×

Měl jsem lidskou krev ve vlasech, na těle a nakonec i v ústech, kde jí bylo víc, než jsem dokázal při mém rozpoložení absorbovat. Naše těla do sebe narážela s otřesy, jako když se v lese srazí dva balvany. Její záda zapadávala do rozmlácených, šedivých dlaždic, které se stávaly s každým dalším přírazem víc podobné štěrku.

Fyzicky jsme se přeli o pozici nahoře a tím demolovali všechno okolo sebe.

Narazili jsme do mrtvého těla, ze kterého ještě tekla na zem proudem krev, co tvořila velká, rudá jezera, ve kterých jsme nakonec skončili. Bella se nahnula ke krku toho muže a znovu se zakousla. Její malá, dokonalá prsa mi tím spočinuly na tváři. Byl jsem v ráji, a to do slova. V upíří verzi nirvány.

Když přestala přežvykovat jeho maso, vrátila se a během toho, co mi tancovala divoce na klíně, otevřela ústa plná krve a masa. Karmínové potoky stékaly po její bradě na můj obličej a do úst. Temně se usmála a sehnula se ke mně, aby mě políbila. Přetočil jsem se zase nad ni a ona nervně zavrčela a zaryla mi nehty do ramen. Vytvořila mi tam tak deset hlubokých ran a já zařval bolestí, která se mísila se slastí.

Tvrdě jsem ji políbil a třel tak mezi našimi ústy tu krev, kterou jsme si pořád přehazovali a upíjeli po troškách.

Roztírala mi ji po lícních kostech a bradě a já se toho nemohl nabažit. Jen jsem vzrušeně vrčel a drtil jí boky. Muselo ji to pekelně bolet, protože jsem slyšel, jak jí kůže praská, ale ona mi to bohatě oplatila. Byla v tom pořádná dávka masochismu.

A pak se začalo dít něco neuvěřitelného. V mrtvých svalech se bouchnula křeč. A jediný stav, kdy může mít upír křeč a přestane ovládat každý jednotlivý sval – i ty, co před přeměnou ani netušil, že má – je lov a orgasmus. Pro mě to vždycky byla jen ta první možnost, jenže já nelovil, protože ta bytost pode mnou se mi díky své tužbě odevzdala.

Vycenil jsem zuby a zavrčel jí do tváře, když se mým tělem prohnala ta smršť, způsobená upířím orgasmem. Bylo to tak živé… To nejživější, co jsem po své smrti cítil. A bylo to stokrát lepší, než pití lidské krve. Neuvěřitelné a nemožné, ale přece to tak bylo. A to nejlepší na tom bylo, že tohle nebyl sen a Bella nebyla člověk. Ona byla tornádo… Nádherná žena, koupající se v tom, po čem v životě toužíme pořád. Dokázala mě tak vzrušit i v reálu. A ten orgasmus byl taky jiný. I ty po těch snech jsem cítil, ale nebyly jako tenhle. Nevěděl jsem, že to může být ještě tak silnější. To jsem si nedokázal ani představit.

Zatímco jsem se vzpamatovával, Belliny oči ještě víc ztmavly a za chvíli zářily barvou nejkvalitnější ropy. Zavrčela a obrátila se pode mnou na břicho. Vyletěl jsem do vzduchu a dopadl na prázdnou podlahu, protože se mi vysmekla. Chytil jsem ji v poslední chvíli za kotník a hodil do protější zdi takovou silou, aby ji neprorazila úplně a neskončila venku na silnici, odkud by mi zase vesele zdrhla. Svezla se na podlahu, a to už jsem seděl na jejím kříži a ruce jí spoutal za zády. Přetočil jsem je tak, že jsem jí zlomil pažní kosti.

„Už nikam!“ přikázal jsem jí a ona se zmítala. Podruhé se už roztrhat nenechám. Ona byla jako tank. Sice dokázala město srovnat se zemí, ale nevěděla, co všechno umí a sama sebe neuměla pořádně řídit. Za to já přesně věděl, co mám dělat. Ona je novorozená, já jsem zkušený. Teď jsme na tom stejně. Oba dva máme šanci tomu druhému něco utrhnout.

„Bello, uklidni se!“ Naříkala jako dítě. Po chvíli mi to přišlo skoro směšné, když nelidsky skučela jako zvíře, co mu uvázla noha v pasti na medvědy. Sklonil jsem se k jejímu uchu.

„Ještě chvíli a přísahám, že ti utrhnu hlavu. Vzpomínáš na tu bolest… Pálilo to. Jako by tě spalovali zaživa,“ zabroukal jsem jí u ušního lalůčku jako píseň. Fakt jsem toužil po tom, aby mi za tohle někdo zadupal ksicht do země. Připomínat někomu přeměnu… Připomínat ji někomu, na kom vám záleží – což jsem nechápal a ještě jsem se s tím pořád pral.

Bella zůstala paralyzovaně ležet. Já věděl, že tohle zabere. Přeměna vždycky zabere. Netušila, že by to vážně tolik nebolelo. Nic na světě tak nebolí. Takže bych jí nic trhat neměl, pokud možno, protože bych přišel o strašáka.

„Teď vstaň,“ šeptl jsem tiše. Na upíry nemusíte řvát, protože jim i ten nejtišší povzdech doléhá k uším jako řev.

Vážně to udělala. Oči měla zabodnuté v podlaze. Ze špiček prstů a brady jí tekla krev a rozprskávala se na podlaze. Nádhera.

„A teď se podívej, co jsi udělala,“ zavrčel jsem a mihl se k ní. Chytil jsem ji za krk a vlasy, abych ji donutil  zvednout oči k jejímu veledílu. Musela to vidět. Musel jsem v ní začít pěstovat svědomí.

Ruce se jí s praskotem narovnaly a já ji nechal dostatečně dlouho dívat se na tři mrtvá, roztrhaná těla mezi kusy podlahy a ve střepech.

„Tři lidi. Matka, otec a jejich syn. Teď si budeš jejich obličeje pamatovat navždy,“ garantoval jsem jí. „Tedy aspoň ty části obličeje, co zbyly,“ dodal jsem, protože jsme z nich nadělali svým vášnivým vzplanutím kaši.

Nic neříkala. Proč se tu vůbec snažím? Tohle bych měl začít dělat až po roce. Stejně mě teď absolutně nevnímá a nejspíš myslí jen na to, kolik je na podlaze vylito krve, a tak sprostě promrháno.

Zároveň jsem myslel na to, že mě dokázala udělat. Ani si chudák neuvědomovala, jakou má nade mnou moc.

Táhnul jsem ji za krk do druhého poschodí a našel koupelnu. Hodil jsem ji do sprchového koutu, který pod vahou dopadu těla ze žuly prasknul. Namířil jsem jí do zkrvaveného obličeje vodu, která proudem odtékala na zem.

„Smyj ze sebe tu krev. Nebude ti to tolik dráždit krk. Míň bolesti,“ vysvětlil jsem a podával jí sprchovou hlavici. Najednou zavrčela, a než jsem stačil zareagovat, vylítla a jednu mi vrazila. Přitom si ode mě převzala sprchu a posadila se zpátky, zatímco já padnul ksichtem na podlahu. Novorození. Mají potřebu někomu vrazit, tak to prostě udělají. A stejně jsem pořád cítil nutkání se jí omluvit. Ale radši to udělám až potom – až tu omluvu bude vnímat. Teď nad ní jen musím držet pevnou ruku, aby na světě po roce ještě zbyly nějaké živé bytosti.

Pořád jen zírala do země. Chtěl jsem, aby mi něco řekla. Ještě jsem s ní nikdy naživo nemluvil. To, když byla opilá a rozhovory ve snu se nepočítají, protože ani při jednom nad svou myslí neměla kontrolu a nebyla to skutečně ona. A teď je zase novorozená. Kdy já se dočkám rozhovoru s pravou Bellou – to nevím.

Protáhnul jsem si čelist, co se zrovna zregenerovala a zamračeně jsem sledoval její tělo. Byla nahá – všechno jsem roztrhal, včetně svého oblečení.

„Já vím, že teď máš silnou potřebu do všeho mlátit, ale uděláme si základní pravidlo, a to, že se nedotkneš mě!“ štěkl jsem. Ona teď není žádný drobeček nebo roztomilá princezna, ale neřiditelná bomba. Vůbec ji tenhle rok nemůžu brát jako svéprávnou bytost. Vím, že k tomu budu mít sklony, protože mi na ní záleží, ale v zájmu svém a jejím to zvládnu.

A ano – nedotkne se mě, a to jakkoliv. Nelíbilo se mi, že má nade mnou takovou moc. To nemá mít nikdo. Silně to škodí mému egu.

Neřekla na to nic a já si založil ruce na prsou. Jsem sice stoletý gentleman, ale nejsem idiot, abych se otáčel k novorozené zády. Podíval jsem se aspoň stranou, protože mi dělalo celkem problém, aby se mi při pohledu na její dokonalé tělo nepostavil.

Potom, co jsem se za vteřinu umyl i já, jsem ji vzal do jejich ložnice a vytáhnul ze skříně dámské šaty. Když jsem jí je podal, bolestně zaskučela a odstoupila se zkřiveným obličejem.

„Nosil to člověk – bude to pálit,“ zamumlal jsem a znovu jí to podával. Její výraz se z vyděšeného a bolestivého změnil na zuřivý a naštvaný. Oči jí potemněly a vycenila zuby.

„Bello, já tě varuju!“ zavrčel jsem. Chvíli ještě zlostně cenila zuby a já si to s těmi šaty rozmyslel. To jí nemůžu udělat. Bylo by to jako polít člověka kyselinou.

„Pojď se mnou,“ nařídil jsem jí a znovu šel do koupelny. Chodba byla potopená a ze schodů stékala v kaskádách voda do dolního patra. Vytáhnul jsem ze skříňky dezinfekci a čistící prostředky a postříkal s nimi ty šaty. Když dostatečně páchly, podal jsem jí je a ona je konečně přijala. Natáhla je na sebe a já si pak našel i něco pro sebe.

„Když někoho zabiješ, vždycky po sobě uklidíš,“ začal jsem s výukou a našel, podle zvuku – plynové trubky. Vyrval jsem je ze zdi a nechal plyn proudit. Sebral jsem z linky zapalovač a podíval se na Bellu.

„Teď jsi nesmrtelná. Nedokáže tě zabít ani hlad a ani když tě roztrhám na kusy. Ale je tu jedna, jediná věc, co tě zničí. Ten jed, co se ti sbíhá v ústech, je extrémně hořlavý, takže si dělej, co chceš – skákej z mrakodrapu a hraj si na Jackass, ale nikdy se nedotýkej ohně,“ důrazně jsem jí odslabikoval, jako kdyby byla mentálně retardovaná, ale do toho teď neměla daleko.

„Teď to tu podpálím. Ty to uvidíš zpomaleně – všechno je teď pomalé. Jsi rychlejší, takže až cvaknu zapalovačem a ten plyn chytne, vyletíš z domu. Nemusíš ke dveřím – můžeš teď procházet zdí. Všechno je teď křehké. Žádná překážka neexistuje,“ slíbil jsem. Nepřikývla ani a jen hypnotizovala očima zapalovač. Nejspíš přemýšlela, jestli je vážně rychlejší, než oheň.

„Tři, dva, jedna,“ odpočítal jsem to a zažehnul zapalovač. Prsklo to a Bella prorazila zeď ven – na trávník. Ale zůstala stát moc blízko. Srazil jsem ji na chodník a zakryl jí hlavu, jako kdyby jí to mohlo nějak ublížit.

Dům za námi vybouchnul a kusy střechy a střepy za chvíli pršely z oblohy.

Vstal jsem a Bella taky. Zírala fascinovaně na oheň.

„Je uklizeno. Najdou jen torza. My ani nemáme otisky. Důležité je, Bello, aby se na tom těle nedalo poznat, že ses z něho krmila. Potrhej ho, schovej ho, anebo ho spal.“ Neptala se proč. Ani se na mě nedívala. Byla nějaká divná, i na poměry novorozených, protože ti byli vždycky výřeční. Neustále jenom ječeli, jak je pálí krk a jakou mají žízeň. Taky měli plnou hubu otázek, co se týkaly jejich podstaty. Ale ona ne. Byla ticho.

„Nechceš vědět, proč po sobě musíš uklízet talíře do myčky?“ zeptal jsem se a postavil se před ní. Zakryl jsem jí tak výhled na ten dům.

„Ty se mnou nemluvíš?“ zeptal jsem se. Jen se chytila za hrdlo. „Teď jsi jedla,“ připomněl jsem jí. Zavrčela a rozešla se směrem k centru města.

Tak ona se mnou nemluví? To jsem zvědavý, kdy novorozeně řekne svoje první slovo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 25. kapitola: