Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 19. kapitola

29.05.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 7138×

Edward

Jeli jsme z nemocnice zpátky domů bez jediného slova. Carlisle tušil, že to bude špatné, no, neměl představu, jak příšerné to bude.

„Měla by u toho být i máma,“ řekl jsem, protože jsem to pak nechtěl vyprávět dvakrát. A ona se to bude muset dozvědět. Já nevěděl, jak na to mí rodiče zareagují. Vždycky mi všechno odpustili. I těch deset let, kdy jsem povraždil stovky lidí. Uvítali mě s otevřenou náručí, jako kdybych nikdy neodešel, a moje duhovky nenabraly tu trestuhodnější barvu. Milovali mě. Ale teď tu bylo tohle.

„Zvládneme to,“ slíbil Carlisle a podíval se na mě očima mého otce, co mi pokaždé pomůže vstát ze země a podpoří mě.

„Tím si nejsem jistý,“ odvětil jsem, když jsme vystoupili z auta a šli bok po boku dovnitř.

„Uvědomuješ si, jak mě děsíš?“

„Čtu ti myšlenky,“ připomněl jsem mu a otevřel dveře. Všichni už byli doma, což jsem zrovna teď nepotřeboval. Nejhorší na světě to bude říct dvěma lidem, co mi bezmezně věří. Nepotřebuji k tomu ještě svědky v podobě mých sourozenců, protože oni by mě vážně podpořili za každou cenu. Nejsou jako rodiče, co to berou i z té druhé strany. Co udělají i něco bolestného, aby dítě ochránili. A já chtěl – i když to bylo zároveň to poslední na světě, co jsem chtěl – slyšet ty střízlivé věty, brané z pohledu rodiče.

„Můžu vás požádat, abyste všichni na pár minut odešli? Kromě tebe, mami,“ dodal jsem, když se kolem mě chtěla mihnout a já ji chytil za loket. Pustil jsem ji, zatímco si mě prohlížela.

Jasper cítil moji příšernou vinu, no, nekomentoval to. Všichni byli zvědaví, ale poslechli bez námitek, protože jsme tohle udělali jednou za několik desetiletí. To, že jsme požádali ostatní, aby vyklidili dům, protože jsme si chtěli promluvit jen s určitými jednotlivci. Nikdo toho proto nezneužíval, aby si to zachovalo tu váhu.

Carlisle a Esmé se posadili na pohovku a já naproti nim. Spojil jsem dlaně v pěst a hledal tu neuvěřitelnou dávku odvahy, abych jim to mohl říct.

Podíval jsem se do očí své matky, které mi bezmezně věřily a obdivovaly mě. Vždycky na mě pěla chvalozpěvy. I Carlisle. Edward je ten rozumný, klidný a tichý. Edward je ten, co všechno zvládne… Teď jim tu ideu rozbiji na kusy.

„Esmé,“ oslovil jsem ji a s ní to trhlo, protože tak jsem ji oslovoval, když to bylo vážné. „V nemocnici leží žena. Upadla do kómatu,“ vysvětloval jsem a začal vlastně od konce.

„A to má s tebou společného co?“ zeptal se Carlisle, pořád celkem klidný. Zhluboka jsem se nadechnul a chystal se zasadit ránu jejich důvěře.

„Do toho kómatu jsem ji dostal já,“ přiznal jsem se konečně, ale ono to pořád nebylo to nejhorší.

„Nerozumím,“ šeptla Esmé.

„Před dvěma měsíci jsem si vyšel s Aiofou. Carlisle se s ní potkal jednou ve Volteře. Vzala mě na trh v lesích. Byla tím nadšená a já prostě jen nevěřil. Měl to být čarodějnický trh. Nebral jsem to vážně, ale jedna žena mi tam prodala věc, co prý patřila incubusovi. Nevěřil jsem jí, ale vnutila mi to. Nemohl jsem jí přečíst myšlenky, a to mě zmátlo. Řekla mi, že ví, že něco nemůžu nalézt, a že s tímhle to najdu. Nudil jsem se, tak jsem šel do města a potkal tam ji – Bellu. Schoval jsem jí tu věc mezi rošty postele a její druhou část zase do mojí. A ono to fungovalo… Já se jí naboural do snů. Mohl jsem je vytvářet a ohýbat. Proto jsem vůbec nevylezl z pokoje, a proto jsem byl nepříjemný, když jsi mě požádala, abych s tebou jel do Paříže,“ vysvětlil jsem a Esmé na mě třeštila oči. Pořád to ale nebylo celé. Vlastně bylo, ale chyběl jeden podstatný faktor.

„Ona… Ty jsi ji v těch snech znásilnil?“ vydechla s nechutenstvím.

„Ne!“ zavrčel jsem a Carlisle mi v myšlenkách poslal, že teď nejsem v postavení, kdy na ně mám právo vrčet.

„Spala čím dál víc a já netušil proč. Ale byl jsem těmi sny tak unešený, že mě to nezajímalo. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem jen… Potom ty sny mohla začít přetvářet i ona. Nevím proč. Možná, že už jí to zakořenilo v mozku a začala do toho víc padat. Začala žít sny. V posledním snu se jí srdce roztlouklo šílenou rychlostí.“

„Byla v hrozném stavu. Zjistili jí nádor na mozku. Slyšel jsem to – byl jsem zrovna v nemocnici. Vypadala, jako kdyby týdny nespala. To je pro člověka smrtelné,“ vysvětlil Carlisle a vzpomínal, jak ji potkal ve dveřích. V té vzpomínce vypadala tak nemocně. Velké kruhy pod očima a mrtvolně bledá pokožka. Vlasy se jí neleskly jako kdysi. „Měl jsem službu na JIPce. Měla infarkt a každý jiný by to už vzdal. Já jsem cítil, že to ale ještě půjde. Když jsem jí ale srdce nahodil, neprobudila se ani po lécích. Její mozek je mimo. Není šance, že se někdy probudí,“ dořekl za mě Carlisle, a pak se zase podíval na mě. Já uhnul.

„Já jsem to nevěděl,“ zašeptal jsem. Jejich myšlenky mě drtily. Tolik zklamání a bolesti.

„Ani jednou tě nenapadlo, co je asi s ní?“ chtěla vědět Esmé a doufala v jinou odpověď, než jsem jí dal.

„Ne.“

„Bylo ti to jedno?“

„Mě to mrzí, mami…“

„Ne. Já…,“ hlesla a zakroutila hlavou. „Ty jsi využíval mladou dívku a bylo ti to úplně jedno. Zničil jsi jí život. Ty jsi zničil moji důvěru v tebe. Naši důvěru,“ opravila se a kmitla očima ke Carlisleovi. Vzlykla a já k ní natáhnul ruku. Odtáhla se. No, výborně. To já všechno způsobil a pláče ona. Pak došla v myšlenkách k závěru, co mě dostal na dno. Věděl jsem, že to bude zlé, ale ona mi to nemohla odpustit. Nemohla se na mě ani podívat, aniž by neviděla někoho, kdo utýral mladou ženu.

„Já tě žádám, abys od nás odešel,“ řekla a Carlisle poprvé nebyl ten, co se za mě bude být až do skonání světa. On s ní souhlasil.

„Ale, mami, já…“

„Prosím, Edwarde,“ přerušila mě a upřela na mě prosebně své zlaté oči, co na mě už nebudou zbožně shlížet jako dřív. Přikývl jsem a vstal. S mrtvým srdcem v kalhotách jsem vyběhl do svého pokoje a vzal si to nejdůležitější. Z postele jsem vytáhl i tu věc, co toho tolik napáchala. Uklidil jsem a zavřel skříň. Přes klavír jsem přetáhl bílou plachtu a sešel zase dolů.

Postavil jsem se naposledy před mé rodiče, co se drželi za ruce a dívali se do země. Nechtěli mě tu, protože se s tím ještě nedokázali smířit. Esmé mě posílala milosrdně pryč, protože nechtěla, abych slyšel její myšlenky, co se týkaly mě. Nenáviděla se za to, že na mě myslí takhle.

„Je mi to líto,“ řekl jsem a zmizel jim z očí. V garáži jsem hodil těch pár věcí na sedadlo spolujezdce v Astonovi a vyjel. Po cestě jsem už slyšel myšlenky mých sourozenců. Dopadli na silnici z borovic před kapotu a nechápavě na mě zírali. Alice mě nehlídala, takže nevěděla, co jsem rodičům řekl, ale přišla na ni spontánně vize mého odchodu.

„Kam jedeš?“ zeptal se Emmett. Nestahoval jsem okýnka. Mohl by se mě zeptat o kilometr dál a já bych to slyšel pořád stejně jasně. Jen tam stáli, všichni čtyři a čekali v dešti na odpověď.

„Odcházím.“ Alice si mě měřila a já věděl, že pláče.

„Kdy se vrátíš?“ chtěl vědět Emmett a vůbec se mu to nelíbilo. Stěrače odklidily velké masy vody, co mi dopadaly na přední sklo. Byla noc, a to bývaly bouřky nejsilnější.

„To nevím.“ Ano, jednou se vrátím, ale teď budu bůhví kolik desetiletí, anebo století, sám. Upírům příšerně dlouho trvá, než něco vstřebají. Většinou se s tím nesrovnají nikdy.

„Neodjížděj,“ žádala mě Rose.

„Musím. Já… Mám vás rád,“ řekl jsem a dupl na plyn. Odklidili se rozmazaně na kraj cesty a sledovali zadek Astona, dokud jsem nevjel do zatáčky. Hlavou se jim honilo, co jsem asi udělal.

Dojel jsem na most nad řekou, co vytékala do zálivu Puget Sound. Už by to stejně nefungovalo. Bella je v kómatu. To není spánek v pravém slova smyslu. Tam nesní. Je to vlastně nadpřirozené kóma.

Zlomil jsem to na dva kusy a vyhodil tu zpropadenou věci do řeky. Pořádně jsem s tím mrštil, a tak to ještě utrpělo, když narazilo na tvrdou, vodní hladinu. Ale i tak by to mělo vyplavat. Jenže to padalo na dno. Už se to nevynořilo. Zatracené, nadpřirozené svinstvo.

Potom jsem jel do Kanady – do hlubokých lesů u Medvědích jezer a hledal to místo, kde jsem to koupil. Hledat jsem se svou fotografickou, neomylnou pamětí vlastně nemusel. Jenže když jsem nechal auto v jednom městě a doběhl tam kvůli terénu a rychlosti, našel jsem jen prázdnou mýtinu bez jediného otisku boty. Jako kdyby tam nikdy nic nebylo. Jen studená hlína, místy posetá sněhem, co si prorazil cestu skrz jehličnany.

Ještě dlouho jsem hledal a doufal, že jsem se přece jenom spletl. Já věděl, že není možné, abych se spletl, a jen jsem se opíjel neexistující nadějí omylu. Byl jsem zoufalý.

Je konec. Není tu po tom rušném místě ani památky.

Ještě tu noc jsem našel Aiofe, která momentálně žila právě v Kanadě, a to na severu v největších mrazech, a tudíž s minimálním počtem obyvatel.

„Ahoj, krasavče,“ pozdravila mě ve dveřích, když mi otevřela. Ten relativně přátelský pozdrav vůbec nepasoval k jejímu tónu hlasu a vzezření. Byla to ledová královna bez stopy emocí v tváři, ale protože jsem znal její mysl, věděl jsem, že uvnitř je to zářivý, ohnivý Fénix, plný radosti a hněvu.

„Ahoj.“ Když si mě prohlédla, tvář jí rozzářil překrásný úsměv. Ona se uměla usmívat.

„Proč jsi tu?“ chtěla vědět.

„Potřebuju najít ten trh.“

„Á, magie ti přirostla k srdci?“

„To určitě ne.“

„No, ale ten trh nenajdeš,“ řekla hned a mně vylétlo obočí. „Jsou to čarodějnice. My upíří. Hlídají si svoje tajemství. Nikdo je nenajde, když to nechtějí.“ Obrátil jsem se k ní zády a opřel se o zábradlí verandy. To je v hajzlu. Viděl jsem, jak po sobě zametli. Nemůžu hledat ani jehlu v kupce sena, když se ta jehla umí proměnit ve stéblo. Moje poslední naděje byla spálená na prach. Myslel jsem, že je najdu a oni udělají čáry máry a všechno bude fajn. Bella bude s Ericem… Já už ji neuvidím. Ani ve snu. To je příšerná představa. Ale neměla by být. Měl bych skákat štěstím do stropu, kdyby to tak bylo. Ta nejhorší část té představy byl Eric.

„V tom případě od tebe něco potřebuju,“ řekl jsem po delší úvaze o tom, co bude dál. Bylo jasné, co musím udělat.

„Ty ode mě? Nevím, jestli si to pamatuješ, Edwarde, ale ošukal jsi mě a nechal mě. To zanechalo následky,“ řekla, ale věděl jsem, že to tak vůbec nebere. To byl ten druh upířího humoru. Bylo jí tisíc let. Ta už si něco prožila. Náš sex nebylo nic, co by si zapisovala do deníčku a ještě dva měsíce na to myslela. Tisíc let, a pořád bez věčné lásky. Budu i já tak dlouho sám? „Dobře, už jsem to překonala. Tak co chceš?“ Otočil jsem se na ni.

„Chci proměnit člověka. A nezvládnu to sám.“

„Ty chceš proměnit člověka? Víš, jaký je to zázrak, když se to někomu podaří? Novorozených po světě neběhá stovky a devadesát procent je zásluha Volturiových,“ připomněla mi nemilosrdně. Ano, tohle jsem moc dobře věděl. Byl to zázrak, ale já byl poháněný bezednou vinou, které upír na lidské krvi nebyl schopný. Navíc tam bylo ještě něco… Jistá náklonnost. Zničil jsem jí život – dám jí nový. Já ji nemůžu nechat v podstatě mrtvou. Je to moje vina. Musím to napravit. Tahle náhrada bude sice hrozná, ale je to jediný způsob. Já ji prostě musím proměnit.

„Proto mě na to připravíš.“

„No, tak to… Mazel tov.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 19. kapitola: