Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 14. kapitola

19.05.2012 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 6936×

„Už mám zase ty sny,“ oznámila jsem a musela vypadat hůř, než když jsem tu byla prvně. Protože tentokrát jsem věděla, že vážně půjde všechno do kytek a není to žádné chvilkové selhání.

„Pořád ten samý muž?“ zeptal se Fray, no, nevypadal nějak ohromeně nebo zděšeně. Spíš latentně. Úžasné.

„Pořád. A nejhorší je, že jsem šťastná. Tedy, byla jsem. Myslela jsem, že když jsem se rozešla s Oliverem a začala chodit s Ericem, který je tak jiný a já jsem s ním jiná… Prostě, že to Oliver – můj vztah s Oliverem byl ten důvod.“

„A vy myslíte, že je teď problém s vaším současným partnerem?“

„Ne. Teď jsem řekla, že jsem šťastná. Týden bylo všechno v pohodě,“ odsekla jsem nervně a škrábala si ruce. Všechno mě bolelo a svědilo. Neurotik první třídy.

Po dvou hodinách nesmyslné konverzace, kdy jsem se jen rozčilovala, anebo zívala, mi Fray konečně předepsal prášky. Tedy, na to jsem nečekala. Já čekala hlavně na to, až odsud vypadnu.

„Nazdar,“ pozdravil mě Eric ve dveřích, jako kdyby u nich snad čekal, až přijdu domů.

„Ahoj,“ hlesla jsem překvapeně a natáhla se na špičkách pro polibek. Potom jsem skopla boty a štrádovala si to do kuchyně, kde jsem vybalila svoje nejnovější, silnější prášky na spaní a připravila si vodu.

Když jsem se je chystala hodit do krku à la doktor House a Vicodin, Eric mi silně sevřel ruku a zastavil ji tak před mými otevřenými ústy.

„Bello, nejsem vyslýchací typ a je mi celkem jedno, co děláš ve svém volném čase, ale nebereš těch prášků nějak moc?“ chtěl vědět klidným šeptem a já trhaně zakroutila hlavou. Stejně mi je sebral z ruky a já si naštvaně dupla nohou.

„Co to děláš?“ štěkla jsem, když mi čmajznul i oranžovou nádobku se zbytkem.

„Oxazepam,“ přečetl si jméno mého možného spasitele a podíval se zase na mě. Ten pohled byl mix neidentifikovatelného výrazu Erica Lenschera, smutku, výčitek a rozčílení.

„To je…“

„Já vím, co to je,“ zasyčel, a pak kopnul do koše a já nadskočila. Víko se otevřelo a on do něj hodil ten Oxazepam.

„Cos to udělal?“ zaplakala jsem, no, když do toho koše rozčíleně kopnul znova, radši jsem zůstala přikovaná na místě a zticha. Když měl tyhle stavy, radši bylo lepší stočit se do klubíčka a hrát mrtvého. Ne, že bych se bála toho, že by mě uhodil – proboha, to ne. Jen jsem se bála o nábytek. Byl pěkný. Měla jsem ho ráda.

„Bello, řekni mi – ty chceš skončit někde v léčebně, asi,“ zamumlal a já zase zakroutila hlavou. „Všude se válí ty prázdné krabičky od Diazepamu, ale tohle už je moc. Budeš závislá a ani se nestačíš otočit.“

„Jak se mám asi jinak vyspat?“ prskla jsem, protože - co on o tom mohl vědět?

„Jak? Jako normální lidi. A jestli ti to nejde a prášky očividně nezabírají, rozhodně nepomůže, když začneš brát ty nejsilnější z nich a sypat je do sebe jako bonbóny.“

„Nesypu je do sebe jako bonbóny,“ protestovala jsem chabě.

„S tím psychologem končíš,“ oznámil a rozešel se směrem k ložnici.

„To teda nekončím,“ utrousila jsem zachmuřeně.

„Ale končíš. Právě jsem to rozhodnul.“ Chytila jsem ho za ruku a zastavila.

„Ericu, tys to se mnou posledně nezažil… Viděl si, jak je těžké mě probudit. Já potřebuju… Nevím co, ale sama na to nepřijdu. Potřebuju ho.“ Už se tvářil smířlivě a pevně mi tu ruku stisknul.

„Potřebuješ doktora. Opravdového doktora. Ne psychologa, co ti míchá prášky jako koktejl a jen přitvrzuje. Nesnáším psychology,“ dodal jedovatě a sáhnul po mobilu.

„Komu voláš?“ zeptala jsem se s podezřením.

„No, doktora.“

V nemocnici jsem se pořád nervózně ošívala, protože co když to vážně není psychické, ale mám něco s mozkem. To není dobré.

 „Táhni,“ přikázala Holy Ericovi a namířila ukazovákem na dveře.

„Kdyby byla nepříjemná, tak křič,“ šeptl Eric a políbil mě. Vyplázl na Holy jazyk a zavřel za sebou dveře.

„Ten ret už vypadá v pohodě,“ hlesla jsem vděčně a ona se usmála.

„Taky jsem ho šila já. To musí být v pohodě,“ nepřímo se pochválila. Ericova sestra – není se čemu divit. Stejně, měla jsem si toho všimnout. Blonďaté vlasy, modré oči a zatraceně vysoká. Ale tenkrát jsem nebyla zrovna ve stavu, kdy jsem měla náladu zjišťovat, jaké příbuzenské vztahy mezi nimi panují.

„Teď, když se na vás dívám, jste s Ericem jak dvojčata,“ zamumlala jsem, když mi pokynula, abych si lehla.

„A co sis myslela – co jste si myslela předtím?“ opravila se.

„Můžeme si tykat,“ souhlasila jsem a natáhla ruku.

„Oficiálně Holy Lenscherová – sestra toho vysokého, arogantního parchanta,“ představila se s širokým, bílým úsměvem. Měla kouzlo osobnosti, že jste se s ní chtěli hned dát do řeči.

„Bella Swanová – přítelkyně toho vysokého parchanta,“ zopakovala jsem její frázi a potřásla si s ní rukou. Potom jsem ji spustila a ona mi přikurtovala hlavu k nějakému nevlídně vyhlížejícímu držáku, takže jsem s ní nemohla hnout.

„Tak co sis myslela?“ zeptala se znovu.

„Že spolu něco máte,“ přiznala jsem a jí vylítlo pobaveně obočí.

„Jako s mým bratrem? Fuj,“ odfrkla si se smíchem a zmizela mi z dohledu. „Navíc, už je zadaný,“ dodala a já už jí neviděla do obličeje, ale z jejího hlasu jsem pořád slyšela ten úsměv.

„To se může změnit,“ hlesla jsem bezcílně – bez nějakého opodstatnění či tušení. Jen vím, jaký život umí být. Nic není jisté.

„No, poznám, když se můj bratr zamiluje,“ odpověděla zastřeným hlasem, jak tam něco řešila. Pás pode mnou se pohnul a já s ním, takže jsem měla nad hlavou náhle velký oblouk.

„Vážně si to myslíš?“ šeptla jsem napjatě.

„Já to vím. Víš, ty jsi první bratrova ženská, kterou jsem poznala. Už byl i zasnoubený a ani tu mi nikdy nepředstavil. Vím jen její jméno, ale to je všechno. A pak si ty roztrhneš ret a on povolá mě – neurologa na pohotovost, protože ti prostě musím udělat dva stehy. Může se kvůli tobě zbláznit. To on nedělá. Je to sobec a sebe zbožňuje, ale teď má tebe a tys narušila zónu, kde má jen sebe. Už jsi tam i ty. Jako první. Já být tebou, cítím se jako Armstrong, co byl poprvé na Měsíci. On na Měsíci, ty v Ericově srdci. Malý krůček pro tebe, sedmi mílový skok pro Erica,“ vysvětlila a já se široce usmála.

Chvíli bylo ticho, a pak se pás zase rozjel a Holy ke mně přistoupila, aby mi rozepnula ty popruhy kolem hlavy.

„Kašlu na to. Pošlu tě na rezonanci. CT je čisté, ale to ještě nic nedokazuje.“

„Rezonance? To je ta…“

„To je ten příšerný tunel. Doufám, že nemáš klaustrofobii.“

Klaustrofobii jsem neměla, ale stejně to byl zážitek, co si na seznam těch nejlepších nepřidám. Tentokrát mi připoutali celé tělo k lehátku, a tak mě zavalil pocit bezmoci, způsobený neschopností se pohnout. Na to mě poslali do tunelu, který je uzavřený, a vás prostoupí pocit, že by to třeba mohlo spadnout a vy se nebudete moct pohnout. Pak spustily děsné zvuky, když se ten stroj rozjel a já málem vyskočila z kůže, jak jsem se lekla.

Holy mi vysvětlila, jak je tohle vyšetření – ona tomu říkala legrace – drahé, a že se mám snažit vytrpět to. Zvládla jsem to vcelku obstojně, ale byla bych radši, kdyby tu byl Eric a držel mě za ruku.

Ale pak přišlo to nejhorší, a to oznámení, že mě tam pošlou ještě jednou. Napíchali mě nějakou fosforeskující tekutinou a mně došlo, že něco našli. Nikdo mi to neřekl, ale proč by mě tam teda posílali ještě jednou? Myslím, že práce mají dost i bez tohohle. Možná mám rakovinu. Možná umřu. Možná ne… Nesnáším slovo možná.

Ležela jsem na posteli a čekala, až přinesou výsledky. Eric se s někým hádal po telefonu francouzsky a bylo to dost sexy. No, stejně jsem to nedokázala ocenit tak, jako v normální den, kdy nezjišťuji, že mám něco s životně důležitým orgánem.

Holy vešla dovnitř s rukama v plášti a skloněnou hlavou a Eric to hned složil.

„Tak?“ vypálil na ni Eric a já ho probodla pohledem.

„Nech ji mluvit.“ Protočil oči a posadil se ke mně na postel, kde mě chytil bez pohledu za ruku. Páni.

Holy se posadila na tu naproti a konečně se na mě podívala přímo. Nevypadala zdrceně, takže možná neumírám.

„Bello, máš problémy s rovnováhou?“ zeptala se a já přikývla. Já a rovnováha je kapitola sama o sobě. „Předpokládám, že nedokážeš projít po rovném povrchu, aniž bys zakopla,“ usoudila a já znovu přikývla.

„Na střední jsem nenáviděla tělocvik. Vždycky jsem někoho zranila a nikdy neudělala holubičku,“ dodala jsem a uchechtla se, když si vzpomněla na svoje studentská léta. Ale tenkrát to teda k smíchu rozhodně nebylo.

„A to má důvod. Nikdo takhle nepadá bezdůvodně. Bello, teď buď v klidu. Neumíráš a budeš žít, ale máš neurinom, což je benigní nádor, který ti obaluje sluchový a rovnovážný nerv. Kromě toho taky tlačí lícní nerv, jenže tobě se ještě tolik nerozrostl, takže ten lícní – laicky řečeno – opižláme a zachráníme. Ale ztratíš sluch v levém uchu a rovnováha taky dost utrpí, ale nebude ti padat polovina obličeje k zemi, což se u pacientů s neurinomem bohužel často stává.“

Mám nádor – nemají tohle lidem náhodou oznamovat jen v seriálech? Ale budu žít. Nemám žádného prorostlého, maligního parchanta. Nejdřív vejcovody, teď mozek. Co bude dál?

„Asi se vrátím do Forks za profesorem tělocviku a vysvětlím mu, že jsem nebyla tak hrozně neschopná bez důvodu,“ zamumlala jsem si pod nos a podívala jsem se na Erica, který se netvářil soucitně, za což jsem mu byla dost vděčná. Někdo potřebuje, aby ho všichni litovali, a každému svoji diagnózu vytroubí, i kdyby šlo jen o rýmu. Já ne.

„Chci jít domů,“ hlesla jsem prosebně a stočila zrak k Holy, aby mi to odsouhlasila.

„Můžeš. Tohle nikam neuteče,“ slíbila, i když bych já osobně byla radši, kdyby si ten nádor hodil maratón a už se nevrátil. „Ale Bello… Máš neurinom a ten se spánkem vůbec nesouvisí. Já nevím, co to může být,“ řekla a já si schovala obličej do dlaní. Aspoň mohl být ten neurinom nějak užitečný.

„Přijdu se zeptat na jednu věc a dozvím se jinou,“ postěžovala jsem si, když jsem se oblékla a šla ke dveřím. Rozrazila jsem je a vyšla na chodbu. Málem jsem do něčeho narazila, když mě chytily dvě ruce a já i přes tu vrstvu oblečení ucítila chlad. Zvedla jsem oči ke dvěma zlatým a myslela, že odpadnu.

„V pořádku?“ zeptal s milionovým úsměvem a já mu to odkývala. Sakra, ten mi někoho silně připomínal. No, já věděla koho. Těžko potkáte ještě někoho se zlatýma očima, abyste si to promíchali a spletli. Podobal se Edwardovi. Nejen očima, ale i bledostí, chladem a sošnou krásou.

„Jo. Já se omlouvám… Neměla jsem ty dveře tak rozrazit,“ vykoktala jsem a původní úžas mě opustil, ale jen proto, protože jsem se momentálně zabývala tou podobností. Je možné, že když jsem si vytvořila ve snech dokonalého chlapa, brala jsem inspiraci tady? Ale tohohle chlapa bych si přece pamatovala. Byl neskutečný. No, nic jiného mě nenapadalo. A proč jsem ho ve svých fantaziích nenechala tak, jak je? Proč jsem mu udělala zrzavé vlasy? Zbožňuju blonďáky. A já z něj udělala ještě perfektnějšího s perfektnějšími vlasy – s barvou, kterou na každém rohu neuvidím. Asi jsem génius s dokonalou představivostí a se smyslem pro design. Měla jsem to studovat, když jsem tak kreativní.

„Hezký den,“ popřál mi, a pak zvednul oči k Ericovi. „Pane Lenschere,“ pozdravil. Oni se znají? No, nic divného. Jméno Lenscher znal každý. Navíc tu musí být kvůli Holy dost často.

„Pane Cullene,“ oplatil mu zdvořile a blonďák se vzdálil.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se a ohlédla se.

„Nečum tak na něj. Má ženu a asi pět dětí,“ upozornil mě a já si ho skepticky změřila.

„Ty žárlíš?“ zeptala jsem se s podezřením.

„Já nemám důvod… Jak jsi na tom?“ uhodil znenadání a mě přešlo oslnění. Zpátky k nádoru.

„Asi dobře. Neumřu. Přijdu jen částečně o sluch… Jsem na tom, na rozdíl od některých, dobře. Říkám si sice proč já, ale bude to v pořádku.“ Přikývnul, no, pak se jeho výraz změnil.

„Bello, je mi to líto.“

„Já vím. A jsem ti strašně vděčná, že to nedáváš najevo litujícími pohledy a pláčem.“ Usmál se a vzal mě kolem pasu.

„To bys ze mě nedostala.“

V noci mě Eric znovu probudil studenou sprchou, když jsem vyřvávala ze snu, kde jsem se znovu potkala s Edwardem. Kdybych si tak dokázala uvědomit ve snu, že sním, mohla bych poslat svoji fantazii do hajzlu a vyspat se.

Když Eric usnul, vyplížila jsem se z postele do kuchyně, kde jsem prohrabala koš a našla tu malou oranžovou krabičku. Silnější lék už není. Musím spát.

Jedna poznámka k Edwardovi. Já nechápu, kde někdo vzal, že by si měl s Bellou popovídat. Teda, chápu to - chcete lásku atd. Ale nechápu to kvůli tomu, že tady je jasně jejich vztah vymezenej na sex, protože Edward chce sex, ale při upírech si to neužije, což by mě teda osobně dost štvalo, protože století bez orgasmu je za trest. Tak proč by to Edward dělal? Proč by si s ní povídal, když chce jen jedno? A samozřejmě, že se ti dva jednou potkají naživo. A až se to stane, bude to velmi zajímavé.

Tak to bylo jen něco k postavě, a teď k minulé kapitole. Já za to nemohla, že to trvalo tak dlouho. Tu kapitolu jsem napsala už v sobotu nebo pátek, ale pak se taky čeká na publikaci a admini toho maj asi celkem dost, když lidi píšou a ještě probíhaj maturity. Stav kapitoly zjistíte, když půjdete na moje shrnutí. To bylo jen vysvětlení, že jsem se nekopala do zadku.

Pěkný den a nebojte se o Bellu. Neurinom znám z první ruky a ten její se ještě nestačil pořádně rozrůst. Ale taky to neni žádná legrace - hlavně operace a rehabilitace. Ale jde spíš o to, že je to další životní rána...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 14. kapitola: