Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 10. kapitola

06.05.2012 (12:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 7966×

Po té pouti to mezi námi jiskřilo ještě víc, než předtím. Když jsem se ho dotkla, dostala jsem pecku, co mi pronikla až do morku kostí. A my se pořád dotýkali, hladili a líbali. Ale ještě jsme spolu nespali, a to už to byly dva dny, což byl při tom napětí vrcholový výkon hodný olympiády. Bydlení s ním byla hračka. Nic po mně nechtěl a nic nepotřeboval. A já spala a spala. Zatímco on v noci napracovával to, co zmeškal v pondělí, protože jsme zůstali doma, takže jsem usínala za slabého světla monitoru notebooku a rytmického cvakání klávesnice.

V práci… Byli jsme prostě kamarádi a nepředstírali to. Vážně jsme ještě nepřepadli přes nějakou hranici, kdy se dostáváme do vztahu.

„Dobré ráno, Penny,“ pozdravil Eric s úsměvem, když jsme kráčeli do našich kanceláří.

„Krásné ráno, Penny,“ zašveholila jsem spokojeně a ona si nás měřila jako duchy. Kráva.

Eric mi otevřel dveře a já vklouznula dovnitř.

„Tak fajn. Tohle už nevydržím,“ řekl a u toho mi zíral na prsa. Šel přímo ke mně a vysadil mě na stůl.

Obličejem mi brázdil výstřih a rukama tisknul stehna.

„Bello, máš tu…,“ ozvalo se, když dovnitř bez zaklepání vešla Penny. Zůstala zírat s otevřenou pusou.

Eric se narovnal a Penny se shrbila, protože věděla, že to bude špatné. Eric byl nejlepší šéf, jakého jste si mohli přát, i když jste s ním zrovna nespali, ale naštvat ho nikdo nechtěl. Už se to párkrát stalo a dotyčný se z toho ještě dlouho vzpamatovával.

„Penny, tohle jsou dveře,“ začal klidně, no, vřelo to v něm. Vzal rám dveří a začal s ním kývat, aby jí vysvětlil, co přesně jsou dveře. Já si shrnula sukni a přemýšlela, jak ho uklidnit. Ale nechtěla jsem na něj radši ani sahat. Netušila jsem, jestli mi je Penny líto. Podívala jsem se do jejích očí, co začínaly nabírat slzy. Ne, není mi jí líto.

„A víte, co se s těmi dveřmi dělá?“ zeptal se, jako kdyby jí bylo pět. Ona se tak musela určitě cítit. „Klepe se na ně!“ zařval tak, že to museli slyšet až do dalšího poschodí. Penny se rozbrečela, když jí to řval do tváře a uhýbala pohledem. Byla jsem ale ráda, že jí nevzal za zápěstí a nezačal s ním mlátit o ty dveře, aby jí i vysvětlil, jak se to dělá.

„Takže až příště vrazíte do kanceláře bez zaklepání, poletíte z téhle budovy a z téhle firmy!“

„Ericu Lenschere, neřvi tady!“ ozval se někdo ještě za stěnou kanceláře a za Penny se objevil neznámý chlap a usmíval se od ucha k uchu na Erica. Sakra, kdo to zase je? Nejdřív Penny, a teď tenhle… Očividně jeho kamarád vzhledem k tónu, jakým ho oslovil i přes Ericovo rozpoložení. Všichni si sem chodí jako na zastávku metra. Tohle je ale, do hajzlu, kancelář, a to moje kancelář!

„Same!“ oslovil ho už zase příjemně Eric a poplácal se s ním po zádech. Sam se usmál na Penny.

„Nic si z něho nedělejte. Občas jen nemá svůj den,“ vysvětlil a za ramena ji vystrčil z kanceláře.

„Tak co, Lenschere, koho šukáš?“ zeptal se vesele a šel s ním do jeho kanceláře. Já tam zůstala stát a zírala, jak se za nimi zavírají dveře do vedlejší kanceláře. A ten sex jakože nebude?

Večer jsme jeli domů společně, ale já odpadávala únavou. Nejen, že jsem ještě pořád doháněla to, co jsem měsíc zameškávala, ale ještě jsem dodělávala všechno, co jsem během svého volna dělat nemusela.

„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se, když jsme přišli domů.

„Už jsem jedl,“ odpověděl a pověsil si kabát na věšák.

„Budu dneska prát. Chceš něco vyprat?“

„Nechal jsem to odnést do čistírny.“

„Tak fajn,“ odvětila jsem. To se mi líbilo. Nic po mně nechtěl. Žádné – Zlato, co bude k jídlu? A proč je zase prázdná lednice? A kam jsem si dal tamto a tohle?

Když jsem se vysprchovala a zapadla vedle něj do peřin, už měl zase na kolenech notebook a otevřený Excel.

„Kdo byl ten Sam?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem ho předtím nikdy neviděla.

„Kamarád z vojenské školy,“ odpověděl bez pohledu.

„Z vojenské školy?“

„Ano, Bello. Neměl jsem zrovna růžové dospívání.“

„Nevypadá to tak,“ hlesla jsem a on zaklapnul notebook. Položil ho na zem a lehl si na bok, stejně jako já.

„Bylo mi patnáct, když táta umřel a matka říkala, že nemám mužský vzor, ale ve skutečnosti neměla sílu na to mě vychovávat… A tak mě poslala na druhý konec Ameriky. Nikdo se tam se mnou nezmazlil, stejně jako doma. Vrátil jsem se s trvalými následky… Neměl jsem to tam rád. Matka se už srovnala se ztrátou táty a viděla, co mi udělala, a tak se to dodneška stačí všemožně napravit,“ šeptal do pološera a já si nedovedla představit, jak zrovna on někde plní něčí příkazy.

„Takže proto ti promine každou blbost, co uděláš?“ zeptala jsem se a on přikývnul.

„I tobě se to párkrát hodilo,“ nadhodil a já zrudla. Naštěstí to asi nebylo v těch světelných podmínkách vidět.

„Tohle jsi mi nikdy neřekl,“ šeptla jsem.

„Ani nevím, proč ti to říkám teď.“

„Protože mi věříš?“

„Možná,“ připustil a já se k němu obrátila zády. Přitiskla jsem se na něj celým tělem a přehodila přes sebe jeho ruku. A že to byla ruka.

„Já vím, že to nemáš rád, ale zkus to,“ poprosila jsem a zavřela oči.

„Kdybys tolik nespala, mohli jsme dělat něco jiného,“ poznamenal zkroušeně.

„Pšst!“

Další den v práci jsme se na sebe vrhli ve výtahu a já nás začínala podezírat toho, že nás mimořádně vzrušují veřejná prostředí. Dveře se ani ještě nedovřely a už jsem byla opřená o stěnu.

„Mom… ent,“ zavolal někdo spěšně a ten hlas byla jako ledová ruka, co mi sevřela srdce v dlani a pevně stiskla.

Oliver nastoupil a zůstal stát těsně před dveřmi, zatímco Eric ze mě slezl a opřel se o stěnu výtahu vedle mě. Tvářil se dost naštvaně, a když jsem se podívala na jeho kalhoty, bylo mi jasné, proč.

Já hypnotizovala Oliverovy vlasy a snažila se ustát tenhle neskutečně trapný okamžik. Ta cesta byla nekonečná a já mělce dýchala, abych nemusela ochutnávat tuhle přehuštěnou atmosféru.

Výtah konečně zastavil a Oliver z něj vyletěl bez jediného pohledu. I když, proč by se na mě taky díval? Na děvku se nechce dívat nikdo. Přišlo mi to vůči němu tak nefér, že se mám teď tak dobře. Ale copak jsem tomu mohla zabránit? Už i klidně spím.

„Jak jsi na tom?“ zeptal se Eric. Zhluboka jsem se nadechla a zakroutila hlavou.

„Nic mi není… Což je divné, ale není,“ řekla jsem. Nebyla to tak úplně pravda, protože srážka s mým bývalým naprosto zabila moje vzrušení a já teď neměla na sex ani pomyšlení.

„Už jsem fakt naštvaný a nadržený. To už je podruhé! Mám toho dost,“ mumlal si pro sebe Eric a pokračoval do své kanceláře. Šla jsem rovnou za ním, a když si sednul do křesla, klekla jsem si a rozepnula mu poklopec.

„Mně to nevadí, ale nezamknul jsem,“ podotknul dřív, než jsem ho vzala do úst.

„Po tom včerejším výstupu to už nikdo nezkusí,“ garantovala jsem a musela si pomoct rukou, protože byl vážně velký. Tohle nebyla moje nejoblíbenější činnost, ale když se o sebe někdo stará jako on, hned se to dělá lépe. Doufala jsem, že si při té velikosti nevyhodím čelistní kloub. Opatrně jsem ho obepnula ústy, a to byl teda nářez. Ještě jednou jsem se nadechla, abych se neudusila a pořádně šetřila s kyslíkem, který byl zrovna nedostatkové zboží.

Eric měl nejdřív ruce na opěrkách, no, nakonec mi udělal to, co mi vždycky provedl každý chlap. Chytil mě za vlasy a začal si udávat tempo, jaké se líbilo jemu. To, že já musím zvládat dávivý reflex, mu vůbec nevadilo. Hlavně mi to udělej.

Začínali mě bolet kolena z drsného koberce, no, ještě pořád nebyl hotový. Zvedla jsem k němu oči a on zaklonil hlavu.

„Polykáš, Bello?“ chtěl věděl přiškrceně. Zajímalo by mě, která ženská ráda polyká… Já teda ne. Ale stejně jsem ho nechala, aby se mi udělal do úst, když zasténal. Slaná tekutina se mi rozlila po jazyku, ale nebylo to špatné. Měla jsem horší. Vytáhla jsem si ho z pusy a otřela si rty. Vstala jsem a protáhla si čelisti.

„Hlavně mě teď nelíbej,“ varoval mě a já protočila oči.

„Bello, víš, já jsem rád, že spíš – to je zdravé…“

„Taky jsem měla zrovna něco zdravého.“

„…ale nechtěla bys jít aspoň dneska později spát?“ chtěl vědět šeptem a propichoval mě modrýma očima, kterým se nedalo nic odmítnout.

„Hm, možná. Když uvaříš…“

„Klidně,“ souhlasil hned.

„Ne. Ty uvaříš doopravdy. Jinak nic nebude.“ Nevěřícně se na mě podíval.

„Já nejsem děvka. Nebudu vařit, aby byl sex,“ odbyl mě a zapnul si kalhoty.

„S tebou taky není žádná romantika!“ obvinila jsem ho a on pokrčil rameny a zapnul počítač.

„Hele, líbal jsem se s tebou na kolotoči. Víc po mně nechtěj. A to nepočítám, že jsem s tebou spal v objetí,“ pitvořil se a objal si rukama trup.

„Ale líbilo se ti to, co?“ zeptala jsem se a on sklopil pohled k počítači.

„Kafe,“ poručil si temně a já se zachechtala. V překladu – líbilo se mi to moc, ale jsem moc hrdý a ješitný na to, abych si to přiznal.

Tohle asi bude moje nejdelší kapitolovka. Možná i čtyřicet kapitol. Ale taky možná plácám blbosti. A hlavně mě to teď tak baví. Eric se prostě píše sám. Samozřejmě většině došlo, že vypadá jako Eric Northman, ale musela jsem upravit charakter, což jsem udělala strašně nerada, ale Bella teď potřebuje lásku člověka. Takže když se podívám do té lidštější části a neměla bych Edwarda, tak pro mě je Eric ideální chlap a všechny vlastnosti, co jsem mu vytvořila, jsou pro mě dokonalé. Ale chci samozřejmě upíra. :D Na Edwarda nikdo nemá. A druhá polovina povídky... Tam bude mít Edward takovýho prostoru. Ještě si ho užijete. Jenže i Eric má v příběhu své opodstatnění, a ani nezkoušejte uhodnout jaké. :D Kromě toho tedy, že Bella teď bude konečně na chvíli šťastná.

Edward... Víte, já jsem vždycky v hrozném pokušení vám všechno vyzvonit, ale ne. Počkejte si. A já vám říkala, že někteří ho budete nenávidět. Teď bych zase chtěla něco říct, ale nemůžu. Tak prostě - vydržte.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 10. kapitola: