Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrze zpěv - 4. kapitola

18.01.2012 (11:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2210×

Všichni jsme vešli do místnosti, kde se před malou chvílí konal náš konkurz.

„Scházet se budeme vždy tady po obědové přestávce. Budeme cvičit na naši zimní divadelní hru. Měl by to být napůl muzikál, ale nezoufejte, za ty, kteří neumí zpívat, bude hrát play back.

Pro začátek o čem hra bude. Příběh bude o dívce, jež je uvězena v milostném trojúhelníku a začleňuje se do taneční skupiny. Vcelku krátký příběh, avšak očekávám od vás nejlepší výkony," řekla jedna z dam a prolétla naše tváře očima. Já se na ni zašklebila.

Nechtěla jsem to! Zároveň jsem ale nechtěla, aby se Charlie dozvěděl, že jsem hned první den po škole. Líbilo se mi u něj, nechtěla jsem, aby mě od sebe vyhnal. Zřejmě tuhle mučírnu budu muset podstoupit.

„Pečlivě jsme porovnali vaše schopnosti a rozřazení do rolí je následující:

Alice Cullenová jako Lory, nejlepší přítelkyně Eleny.

Michael Newton jako Danny, zamilovaný do Eleny a rival Erika.

Edward Cullen jako Erik. Elena se do něj zamiluje, ale on ji nechce.

Isabella Swanová jako Elena, hlavní postava.“

S tím jsem zasténala. Ne! Do háje! To se musí stát zrovna mně! I Edward vedle mě zasténal.

Já a zamilovaná do Edwarda Cullena?! Nikdy! Nedivila bych se, kdyby mi z uší stoupala pára. Já chci jediné – být neviditelná! Tak proč je všechno proti mně?! Nechci, nechci, nechci mít hlavní roli!

„Promiňte, ale nemohla bych se vyměnit třeba s Alice?" špitla jsem. Alice by to potěšilo, když chce tak moc hrát, tak ať hraje. Ale mě z toho laskavě vynechejte.

„Je mi líto, role byly dány a měnit se nebudou." Téměř jsem zavrčela, proč jen já mám takovou smůlu?!

„Teď nám všichni něco zazpíváte a podle toho se rozhodneme, jestli půjdete live nebo ne." O-oh… Live?! Podium?! Ne! Do očí se mi okamžitě natlačily slzy a já je nekompromisně setřela, ne tady a především ne teď.

Nejdřív zpíval Mike. Musím uznat, že i sluchem odborníka nezpíval špatně. Na Alice jsem jen nevěřícně hleděla, proč se s takovým talentem neprosadila?! Poslouchat její hlas ve mně probouzelo pocit, jako bych se probudila na vánoční ráno. Pak přišel na řadu Edward. Jeho hlas byl klidný, hřejivý, ale zároveň svým způsobem silný a lehoučký. Až jsem se z toho zachvěla, tolik talentů…

„Slečno Swanová, teď vy," postrčila mě jedna ze starších dam a já nervózně naprázdno polkla. Bála jsem se a bála jsem se hodně. Se sklopeným pohledem jsem vyšla na jeviště, vzala do ruky mikrofon a přiložila ho k ústům. Zhluboka jsem dýchala, cítila jsem na sobě netrpělivé pohledy. Tichá hudba začala znít a já vzhlédla, už jsem ze sebe nechat volně plynout melodie, ale bránila mi jakási bariéra. Bariéra, jež stála mezi mým hlasem a myslí. Když jsem chtěla začít zpívat, do mé mysli se natlačily ty nejhrozivější vzpomínky. Vzpomínky, které byly mou součástí a mým vlastním prokletím. Nedokázala jsem to. Nemohla jsem… V mé mysli poletovala slova. Slova, která jsem chtěla vyzpívat, ale z mého hrdla se neozvala ani hláska. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nemohla jsem je potlačit ani zastavit. Zběsile tekly po mých tvářích a padaly na lesklou podlahu. Mé podvědomí sžírala bolest. Tak neskutečná bolest, která předčila veškeré ostatní vnímání. Nebyla jsem schopna pohybu či hlasu, jediné, co jsem teď vnímala, byla trýznivá a zničující bolest.

Zklamala jsem v tom jediném, co jsem na svém životě milovala. V tom jediném, co mi zbylo. Přišla jsem o můj hlas, můj dar, moje kouzlo. Cítila jsem, že část ze mě právě odumřela a nenávratně zmizela. Rodiče ve mě věřili! Věřili mi a já je zklamala! Nebyla jsem na jejich pohřbu a neuctívala jsem jejich památku! Utekla jsem jako zbabělý srab! Jako fracek, kterému ani jeho vlastní rodina není natolik drahá, aby zůstal a umožnil jim tak klidný odchod! Nenáviděla jsem se! Vše, co jsem mohla, jsem dočista pokazila! Nemám domov, nemám rodinu, nemám hlas… Co mi zbylo? Peníze… Ale k čemu mi jsou?! Mohu si za ně snad koupit život mé rodiny? Kéž by…

Až teď jsem si uvědomila, že stále stojím beze slova na jevišti a po tvářích se mi hrnou slzy. Nikdo nemluvil a nikdo se neodvažoval ani pohnout. Všichni na mě nechápavě anebo soucitně zírali. Nikdo však netušil, co prožívám. Nesnesla jsem ty soucitné pohledy.

Vykvíkla jsem a rozeběhla jsem se pryč. Pryč od těch pohledů. Pryč od soucitu, pryč od bolesti. Utíkala jsem a nechtěla se zastavit. Cítila jsem se, jako by mě pronásledovali. Zamířila jsem k lesu, který byl hned u školy. Byla to nejbližší skrýš.

Nevnímala jsem čas, prostě jsem běžela. Nevšímala jsem si svého zaparkovaného auta. V tomhle stavu bych akorát tak nabourala. Mohla jsem takto běžet možná několik hodin, ale bylo mi to jedno.

Proskočila jsem křovinami a zastavila se. Skrze uplakané oči jsem zírala na nádhernou kruhovitou malou loučku. Kousek od ní jsem slyšela téct klidný potok. Veškerá bolest byla ta tam. Místo mě naplnilo magickým klidem. Vymetlo mi z hlavy všechny myšlenky a donutilo mě vnímat vůně, zvuky, chutě… Fungovalo to jako kouzlo. Jako moje spása od zbláznění.

Sedla jsem si do mokré trávy a nasála vzduch. Zem byla studená a vlhká tráva mi promáčela džíny, ale nechtělo se mi odtud. Na téhle louce jsem zapomínala na svou minulost a žila jsem přítomností. Byla tu jen ona a já. Chvíli jsem jen tak seděla a poslouchala les a po chvíli se mě zmocnila touha vyzkoušet, jaký účinek má tato klidná loučka na můj zpěv. Zavřela jsem oči a ponořila se do svého nitra. Pak jsem otevřela ústa a nechala jsem jimi proplouvat půvabné melodie, které mi šly od srdce.

Nadšeně jsem se usmála. Zpívala jsem! Opět to byl ten nádherný a uspokojivý pocit, opět jsem byla sama sebou. Alespoň na malou chvíli jsem zahnala své vzpomínky a byla šťastná. Nejdřív jsem zpívala jednu ze svých klidnějších písní, ale pak jsem náhodně skládala slova podle svých myšlenek a pocitů. Vznikalo z toho půvabné kouzlo. Nechala jsem promlouvat svou duši, uvolnit ji ze spárů bolesti a chtě nechtě jsem si musela přiznat, že to fungovalo. Opravdu jsem se cítila lehčí a bytelnější. Připravená na nástrahy, jež mě čekají. Jak v podobě zákeřného divadla, tak v okruzích Charlieho, školy, Mikea…

Nevnímala jsem tok času, po celou tu dobu jsem si užívala toho krásného pocitu, když mým hrdlem srší melodie.

Vyrušilo mě až slunce, které zapadlo za stromy. Stmívalo se a já usoudila, že je nejvyšší čas se vrátit. Nechtělo se mi odtud, ale dávala jsem si naděje, že se sem ještě vrátím.

Zhruba jsem odhadla směr, kterým jsem se přiřítila a vydala se jím. Asi tak po dvou hodinách jsem zahlédla světla města Forks. Úlevně jsem vydechla a pak směšně zamířila k Charliemu. Naštěstí ještě nebyl doma. Otevřela jsem si a rozhodla se připravit Charliemu večeři. V lednici toho však bylo žalostně málo. Raději zítra zajdu na nákup. Uměla jsem vařit, mamka se mě snažila vychovávat jako normální dítě. Vařila jsem, uklízela a čistila s přehledem. Nesnášela jsem to, ale teď mi to přišlo jako zkušenosti k nezaplacení.

Charlie měl v lednici nedojedenou porci na uhel černých řízků, které nehezky zapáchaly. S nakrčeným nosem jsem je vyhodila. K večeři jsem udělala boloňské špagety, a když jsem zrovna rozdávala porce, Charlie přišel domů. Hladově se na můj výtvor vrhl a ještě si dvakrát přidal. Více než ochotně mi vaření přenechal a po vydatném jídle se odkoulel k televizi, kde zrovna běžel baseballový zápas. Umyla jsem nádobí a šla si do pokoje udělat úkoly.

Pak jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a natáhla se na postel. Pustila jsem si hudbu do sluchátek a slastně přivřela oči. Včera na nákupech jsem si mimo oblečení koupila také mp3 přehrávač, diktafon a mobil. Nechtěla jsem se tady promenádovat s iphonem, to by bylo moc nápadné.

Přemýšlela jsem nad divadlem. Možná pokud bych nahrála ty písničky na diktafon, tak by to šlo. Ano, to je dobrý nápad. Zazubila jsem se a zavrněla. Cítila jsem se mnohem lehčí. Neříkám, že to úplně zmizelo, jen že to bylo snesitelnější.

Podívala jsem se na hodiny, bylo devět. Uznala jsem, že se mi nechce spát. Oblékla jsem si bundu, na nohy jsem si dala tenisky a i s diktafonem v kapse otevřela okno. Strom rostoucí přímo proti mému oknu se teď dokonale hodil. Nedělalo mi problém přeskočit na něj a posléze utéct do lesa.

Nechtělo se mi utíkat tak dlouho – na tu mou zázračnou louku. Odběhla jsem jen natolik, aby mě nikdo z Forks nemohl slyšet. Posadila jsem se na pařez a skrze stromy pozorovala hvězdy. Tiše jsem si povzdechla a zapnula diktafon. Začínala jsem zlehka. Zpívala jsem své nejpomalejší písně, po čase jsem začínala zrychlovat. Pouštěla jsem se do rychlejších, složitějších, ale přes to všechno jsem milovala pocit, který mnou procházel. Když jsem zpívala, byla jsem to já. Nelhala jsem, neschovávala jsem se za tvrdou masku.

Když jsem s nahráváním skončila, už svítalo. Ups…

Když jsem přiběhla opět k domu, uviděla jsem pohyb v Charlieho pokoji. Silueta Charlieho se mihla před oknem. Rychle jsem se schovala za kmen stromu, který stál před mými okny, a neopovažovala jsem se ani dýchat. Charlie se unaveně protáhl a obdivoval nově příchozí den.

No tak, běž! Jdi pryč od toho okna! škemrala jsem a provrtávala ho pohledem. Nakonec se uráčil odejít. Jen doufám, že mě nepřijde zkontrolovat…

Na to jsem však raději ani nemyslela. Větve nebyly tak daleko od země, takže jsem se na ně celkem bez problému vyšvihla. Díky bohu za fitko.

Vyšplhala jsem do větví a pak hodila celkem ukázkovou šipku do okna svého pokoje. Mé přistání bylo poněkud hlučnější, než jsem předpokládala. Pokud Charlie neměl do mého pokoje namířeno předtím, tak teď určitě.

Odhodila jsem bundu a skopla zablácené tenisky a rychle vlezla pod peřinu. Dech jsem měla zrychlený a z fyzické námahy jsem funěla, jen doufám, že mě nebude prozkoumávat až tak důkladně. Nečekala jsem dlouho a otevřely se dveře. Chvíli jen tak stál ve dveřích a pak odešel.  Celkem rychlá kontrola. Počkala jsem ještě pár minut a pak se zvedla.

Potichoučku jsem se začala vykrádat z pokoje, když vtom najednou se ozvalo vysoké zvonění.

Vyděšeně jsem vykřikla a leknutím spadla na zadek. Nesnáším ten budík! Schválně, že mi to udělal naschvál! Prevít jeden! Však já ti ještě ukážu! Už už jsem se chystala, jak to tomu zákeřnému budíku spočítám, když vtom se rozrazily dveře a v nich stál Charlie. Toho jsem se lekla tisíckrát víc než budíku a zapištěla ještě o oktávu výš než ten budík. Ten, jako by se mě lekl, přestal zvonit. Samozřejmě že z toho Charlie dostal záchvat smíchu a já jen nevrle zabručela. Pořád by si ze mě někdo dělal srandu. Alice, Emmett, budík, Charlie… Taky vám přišel divný v té řadě ten budík?

„Zlato, podle mě budíky vynalezli, aby tě probudily, abys už začala něco dělat. Být tebou tak si pohnu, Alice je tady za dvacet minut.“ Zaúpěla jsem. Jenom o pár minut víc než včera! Tyhle ranní rozcvičky mě začínají dorážet.

Zmohla jsem se jen na klus. Takže jsem odklusala do kuchyně – po cestě ze schodů jsem sebou málem dvakrát švihla, ale ustála jsem to! – drapla jsem do pusy topinku s marmeládou – Charlie se začíná zlepšovat – a odpajdala do koupelny, kde jsem si dala rychlou studenou sprchu. Přece jen dvakrát za noc uběhnout několik kilometrů dá fakt zabrat.

Oblékla jsem si úzké džíny a olivově zelené tílko a na nohy černé baleríny, přes ramena jsem hodila tenký černý svetřík a byla jsem hotová.  Všechno jsem stihla v rekordním čase, zbývaly mi čtyři minuty k dobru. Vlasy jsem akorát projela hřebenem, ale nechala jsem je volné. Splývaly mi v dlouhých vlnách na záda. Řasy jsem přetáhla řasenkou a na rty nanesla trochu bezbarvého lesku. Na víc jsem neměla náladu. Přesně, když jsem seběhla dolů, rozezněl se zvonek. Popadla jsem tašku a pádila ke dveřím.

„Ahoj, Ali… Ty nejsi Alice!“ obvinila jsem dotyčného.

Ten se jen uchechtl.

„Ne, ale jsem Edward, snad ti to bude stačit. Alice se nemohla rozhodnou mezi tílkem a blůzou, tak poslala mě, abych tě vyzvedl. Prý by to nestihla. Tak jsem tady,“ seznámil mě Edward se situací. Já jsem povytáhla jedno obočí.

„Moc dojemný příběh, dík za nabídku, ale nechci tě obtěžovat.“

„Stejně mi nic jiného nezbývá. Alice by mě uškrtila, kdybych tě neodvezl, nechci riskovat můj krk,“ poznamenal vážně.

„To by teda byla škoda,“ poznamenala jsem ironicky sama pro sebe. Neočekávala jsem,  že by  mě mohl slyšet. Ale on se ušklíbl. Že by to slyšel? Blbost! Takhle se šklebí furt!

„Jaj, na něco jsem zapomněla, počkáš minutu?“ zavolala jsem na něj už ze schodů. Ne že bych mu dávala nějak na vybranou… Ale tak co? On to přežije.

Z bundy, kterou jsem měla na sobě při mém nočním dobrodružství, jsem vytáhla diktafon a strčila si ho do kapsy. Pak jsem pádila zase zpátky. Prolétla jsem kolem strnulého Edwarda a uvelebila jsem se na sedadle spolujezdce. Edward na mě nevěřícně zíral.

„Jedeme, Žán!“ poznamenala jsem velice důležitě a zakřenila jsem se na něj. Ten zavrtěl hlavou – asi se snažil se přesvědčit, že se mu to jen nezdá – a nastoupil na místo řidiče. Beze slova vyjel. To jsem ho tak vykolejila? S tímhle týpkem není žádná sranda!

„Proč jsi včera tak utekla?“ Ups…

„Myslela jsem si, že slyším zvonění. Však víš, chtěla jsem být odtamtud co nejdál,“ snažila jsem ho přesvědčit a kdyby, co je mu do toho!

Sice mi nevěřil, ale naštěstí se dál nevyptával.

„Dík za svezení,“ pípla jsem a už jsem chtěla vystoupit, ale najednou se otevřely dveře. Vzhlédla jsem. Edward mi je otevíral a zíral při tom někam do blba.

Zmateně jsem na něj pohlédla. Konečně se na mě otočil. Zřejmě se divil, co tam ještě zacláním a konečně nevylezu. Ale já si prostě počkám na vysvětlení!

„No co? Je to slušnost. Copak jsi nikdy neslyšela o gentlemanství?“

„Ve starých románech možná… Jen mě to překvapilo. Ehm… Díky,“ pípala jsem nesouvisle a konečně vystoupila. Zaklapl za mnou dveře a společně jsme vyšli ke škole, když najednou celé parkoviště ztichlo. Všichni na nás zírali.

Polilo mě horko. Co se stalo?!

„Ehm… proč na nás všichni tak zírají?!“ sípala jsem. Měla jsem v krku obrovský knedlík! Edward se uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Myslí si, že spolu chodíme, když jsem tě přivezl.“

„No to ani náhodou! Co si o sobě myslíš?! Že když se pro mě stavíš, tak že ti hned podlehnu?! Tak na to ani nemysli! Nelíbíš se mi! Teda vlastně líbíš, ale to chování je děs. Teda občas je celkem v pohodě, ale dohromady fakt ne! Nemám zájem!“ vypálila jsem na něj.

Ten na mě zůstal jen vyjeveně zírat. Ha! To jsem mu to nandala!

„O čem to meleš? Já s tebou přece nechci chodit! To ty ses mi narvala do auta! Nikdy bych s tebou nechodil!“

„Já, že jsem se ti narvala do auta?! Ty jsi pro mě přijel! Co jsem měla dělat? Jet za tebou na skateboardu?!

„A poničit mi tak blatník? Na to zapomeň!“

„Tak ty se raději staráš o blatník než o zdraví své kamarádky?!“

„A od kdy jsme jako kamarádi?“

„No já nevím! Asi od té doby, co mám hrát, že tě miluju?“

„T-ty mě miluješ?“

„Ne!“ prskla jsem a odkráčela do třídy.

Najednou se vedle mě objevila Alice.

„Tak to bylo… divný.“

„Co myslíš?“

„Ten tvůj rozhovor s Edwardem.“

„Ty jsi to slyšela?“

„Zlato, slyšela to celá škola.“

„O-oh…“

„No, hlavní je to, že to Edward pochopil tak, že jsi do něj zamilovaná a radila bych ti, abys mu to vysvětlila dřív, než začne rozesílat svatební pozvánky. Teda pokud to tak necítíš.“

„Ani náhodou!“

„No jak myslíš. Držím ti palce,“ pískla a zase odkráčela.

No, Bello, tak to jsi nezvládla.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co říkáte vývoji? Dopředu mohu říct, že v příštím díle půjde především o Edwarda s Bellou a mám takové malé překvapeníčko a samozřejmě, že se Bella zahrabe do dalších problémů, které se vám určitě budou líbit. :)

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrze zpěv - 4. kapitola: