Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrze zpěv - 2. kapitola

08.10.2011 (14:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2131×

Celou noc jsem se pořádně nevyspala. Pronásledovaly mě mé vlastní vzpomínky na mrtvá těla mé nejbližší rodiny. Co asi právě dělá Corry? Zařizuje pohřeb? Ach, jak jsem mohla být tak sobecká? Tohle jsem právě měla dělat já!

Pořádně jsem se vyplakala do polštáře, a když mi už došly slzy, vstala jsem.

Ustlala jsem si postel a poodešla do koupelny, kde jsem si dala studenou sprchu. To mě konečně pořádně probralo a já se vrátila zpět do pokoje, kde jsem si ve skříni vybrala nějaké oblečení. Rozhodla jsem se pro volné džíny a tričko s dlouhým rukávem.

Sešla jsem dolů do kuchyně. Charlie tu ještě nebyl. Mohla bych mu alespoň oplatit tu včerejší večeři.

Osmažila jsem vajíčka se slaninou, do sklenic nalila chlazené mléko a nakrájela voňavý chléb. Charlie přišel jako na zavolanou.

„Dobré ráno, vypadá to skvěle," poznamenal uznale a začal se cpát svou porcí. Já už svou měla snědenou, a tak jsem po nás obou umyla nádobí.

Když najednou zazvonil telefon, Charlie zaskučel a pak si to odpajdal a zvedl sluchátko.

„U telefonu Charlie Swan," řekl ospale.

„Cože? To už je dnes?"

„Ne, jistě že v tom není problém..."

„Rozumím.... Na shledanou." S tím zavěsil a promnul si kořen nosu. Pak se ke mně obrátil.

„Isabello, je mi to opravdu líto, ale zapomněl jsem, že se dnes musím stavit na jedné důležité poradě. Nemůžu s tebou na ty nákupy," řekl smutně a zadíval se na mě.

„To je v pořádku, však já tam mohu zajít sama, zvládnu to. Děkuji za starost," řekla jsem s úsměvem.

„Sama? A víš ty vůbec, kde je tady nějaký obchoďák?"

„Hmm, ne, ale něco bych určitě našla."

„Nenechám tě bloudit. Víš ty co? Zavolám Alice Cullenové. Je moc milá a velice ráda nakupuje, mohla by ti to tady trochu ukázat, co ty na to?"

„To opravdu nemusí být, nechci nikoho obtěžovat."

„Prdlajs."

Charlie zase odcupital k telefonu a vyťukal nějaké číslo z nástěnky.

„Alice? Něco bych od tebe potřeboval. Mohla bys s mou... novou dcerou dneska jít nakupovat? ... Opravdu? ... Skvělé! ... Uvidíme se za chvíli," řekl a zavěsil.

„Hned přijede." A měl pravdu. Do pěti minut před domem parkovalo auto a z něj vystoupila drobná černovlasá dívka.

„Dobrý den, Charlie," pozdravila slušně.

„Ahoj, Alice, dovol, abych ti představil Isabellu," řekl a postrčil mě ze dveří tak, aby na mě dívka viděla. Dívka ke mně okamžitě přiskočila.

„Jsem si jistá, že si to parádně užijeme. Vrátím vám ji večer, Charlie," řekla a pak mě drapla za ruku a táhla mě do auta. Hned jak jsme zajely za zatáčku, začala se vyptávat.

„A kolik ti je?"

„Je mi sedmnáct"

„Co tím Charlie myslel, když řekl „nová dcera"?"

„Přijela jsem do Forks a neměla kam jít. Charlie mi nabídl, že u něj zůstala. Je moc milý," řekla jsem a pokrčila rameny.

„Odkud jsi?"

Teď jsem trochu zaváhala. No nic, asi jí budu muset trochu zalhat.

„Z Kanady. Měla jsem to tam moc ráda." Sakra a co teď?! Vždyť já o Kanadě nevím absolutně nic! To jsem nemohla plácnout jinou zem? Co mě to napadlo?! Co když se bude vyptávat?!

„Proč jsi odjela?"

Ztuhla jsem. Hmmm, fakt skvělé...

„Moji rodiče oba dva zemřeli. Nemohla jsem tam zůstat, příliš mi je připomínali," řekla jsem skoro pravdu.

„To je mi líto..."

Přikývla jsem. Zbytek cesty už jsme spolu nemluvily.

„Tak a jsme tady," prohlásila a mávla rukou k obrovskému středisku. Pousmála jsem se. Je to sice o dost menší než v LA, ale není to zlé.

Alice mě táhla přes všechny obchody, co tam byly a ve všech mě nutila vyzkoušet si tak polovinu zdejšího zboží a nejméně tři čtvrtiny z toho jsem si vždy musela koupit. Tyranie!

Když už jsem opravdu nemohla popadnout dech, zastavily jsme se v jedné malé kavárničce. Já si objednala jahodový pohár a expresso a Alice jen minerálku.

„Ty jsi ve třeťáku?" zeptala se. Začala jsem pokyvovat hlavou, protože jsem měla plnou pusu jahod.

„Budeš chodit do školy ve Forks?"

Pokrčila jsem rameny.

„Fajn, takže zítra jdeš s námi do školy!" vypískla a začala nadšeně tleskat. Já se naopak začala dusit těmi skvělými jahodami. Alice mě plácla do zad a já se tou silou rozplácla na desku stolu.

„Ty máš teda ránu," zabrbrala jsem. Ona se na mě jen zazubila a dál se věnovala zkoumání bublinek ve své minerálce.

„Vyzvednu tě zítra ráno a žádné odmlouvání!"

„Ale já-"

„Řekla jsem. Žádné odmlouvání!"

„Tak fajn ale, prosím, už mě zavez k Charliemu, jsem unavená a navíc pochybuju, že by se mi ještě něco vešlo do skříně.

„Koupíme novou skříň!" vypískla Alice.

„Ne!"

„Proč?" kuňkla.

„Protože další ani novou nepotřebuji. Děkuji ti za dnešek, ale jsem už unavená. Prosím, odvez mě k Charliemu," řekla jsem vyrovnaně.

„Dobře."

Beze slova mě odvezla. Před Charlieho domem jsem vystoupila a stěží vše pobrala. Alice se ještě nahnula z okénka.

„Takže zítra v osm, ano?"

„Jistě a Alice... děkuju," šeptla jsem a pousmála se. Zářivě se na mě usmála a odjela.

Povzdechla jsem si a zazvonila. Ozvalo se tiché vrzání prorezavělých pér u Charlieho křesla, šouravé dupání a pak na mě vykoukla Charlieho hlava.

„Ahoj, děvenko," pozdravil a pustil mě dovnitř. Vyčerpaně jsem všechny tašky vynesla k sobě do pokoje a pak se vrátila do obývacího pokoje, kde jsem našla Charlieho v křesle, jak nadšeně sleduje zápas v televizi.

„Ach, tak povídej, jaké to bylo?" zeptal se spíše ze zdvořilosti.

„Fajn, mám tak pětkrát víc věcí, než vůbec potřebuju. Alice je skvělá, ale jsem z těch nákupů absolutně vyřízená. Zítra mě Alice vyzvedne. Chce mě vzít do školy."

„Dobře, odpoledne to tam zajdu vyřídit."

„Fajn, děkuju a dobrou," šeptla jsem a odšourala se k sobě do pokoje. Dala jsem si rychlou sprchu a zmoženě padla do měkoučké postele. Usnula jsem téměř okamžitě.

„Isabello, vstávej!" budil mě drasticky Charlie.

„Hmmm...?" zahučela jsem a převalila se na bok.

„Škola, vzpomínáš? Alice je tady za patnáct minut."

„Cože?!" vypískla jsem, ale nějak jsem neodhadla délku postele a s žuchnutím jsem se rozplácla na zemi. Snažila jsem se vymotat z peřiny, v které jsem byla zamotaná jako kukla. Charlie se mi smál, zatímco já jsem beznadějně kolem sebe kopala nohama. Po dlouhé minutě se mi ze zákeřné peřiny podařilo vyprostit.

Rozsprintovala jsem se do kuchyně, kde jsem do zubů popadla jednu topinku a klusala zpátky do schodů. Topinku jsem zhltla ještě za běhu a rychle jsem si vyčistila zuby, ještě s pastou u pusy jsem sáhla do jedné z tašek a vytáhla džíny, obyčejné tričko a mikinu. Vše jsem si to oblékla a klusala opět ze schodů. Vše šlo dobře, jenomže to by se opět nemohla prokázat má totální nešikovnost. Na posledním schodu jsem zakopla o vlastní nohu a přes hlavu jsem udělala jakýsi přepad, který zdánlivě mohl připomínat přemet, a pak jsem dopadla placákem na záda. Zaúpěla jsem bolestí.

„Proboha! Jsi v pořádku?" vypískla Alice a pomáhala mi na nohy.

„Asi... Jdeme?" řekla jsem, jakoby se nic nestalo. No co? Po sedmnácti letech nešikovnosti si na to holt chtě nechtě zvyknete.

Nastoupila jsem k Alice do auta a vyjely jsme. Parkoviště před školou bylo plné k prasknutí. Zařadily jsme se do kolony aut, která trpělivě objížděla parkoviště, a hledala volná místa na zaparkování. Nakonec se nám povedlo vybojovat místo ne zas tak daleko od školy. Zhluboka jsme se nadechla. Teď se ukáže pravda. Buď začnou studenti nadšeně vřískat, anebo mám ještě naději na normální život. Na okamžik jsem zaváhala a hned nato vylezla z auta. Okamžitě se na mě obrátily zraky všech lidí na parkovišti. Zděšeně jsem udělala krok dozadu. V rychlém útěku mi však zabránila Alice, která mě drapla za ruku a začala se tlačit mezi šuškajícími spolužáky.

„Páni, Bello, opravdu ti to moc sluší. Ale měla jsi dát na mě a vzít si to tílko s těmi mašličkami," brebentila Alice. Copak ona si ničeho nevšimla?

„Zírají na mě," poznamenala jsem.

„Samozřejmě že zírají. Jsi tady nová, to je neočekávaná atrakce. Ale neboj, za pár dní ti dají pokoj, tedy alespoň holky. Jak vidím, tak kluky budeš mít na krku ještě hodně dlouho." Alice něco povídala dál, to už jsem však nevnímala. Tak on mě fakt nikdo nepoznal?! Absolutně to tady miluju! Vítězně jsem se usmála a hrdě jsem vztyčila hlavu. Začíná mé nové já!

Alice mě zavedla do kanceláře, kde jsem si vyzvedla rozvrh, seznam učebnic a papír, na který se mi měli všichni učitelé podepsat. Nakonec se ukázalo, že Alice do školy už volala, a většina potřebných papírů už byla vyplněna. Raději už jsem se ani nesnažila přemýšlet, jak věděla, že vůbec přijedu. Poté mi Alice ukázala třídu, kde jsem měla první hodinu a sama se vydala hledat svou.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Bundu jsem si pověsila na věšák, u kterého zrovna stály dvě holky. Beze slova jsem je obešla a sedla si na první volné místo, které mi padlo do oka. Líbilo se mi, bylo tak nějak hezky skryté. Bylo úplně v zadu v rohu. No prostě co nejdál od katedry.

Netrvalo to dlouho a vedle mě zavrzala židle. Vzhlédla jsem a uviděla kluka s bronzovými vlasy. Byl poměrně vysoký a i přes tmavě modrou košili byla vidět jeho vypracovaná postava. Nádherné světle hnědé oči měl orámované hustou clonou dlouhých černých řas. Pleť byla na normálního člověka možná až příliš bledá, ale to zřejmě bude nedostatkem slunce. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že na něj zírám. Podrážděně mě sjel pohledem a mé srdce začalo vyděšeně bít. Přimhouřil oči, zhluboka se nadechl a pak na mě jen vyděšeně zíral. Znovu se nadechl a pak se zamračil. Nechápavě jsem hleděla do jeho očí a nebyla schopna přerušit náš oční kontakt. Naštěstí pro mě do třídy přišel učitel. Odvrátil pohled a já úlevně vydechla. Vstala jsem a podala učiteli papír, na který se měl podepsat. Mile se na mě usmál.

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka Isabella Swanová," oznámil a já zrudla. Rychle jsem se posadila a hleděla do lavice. Cítila jsem na sobě hned několik pohledů, ale byla jsem až příliš velký srab, abych se dotyčným podívala do tváří. Sakra, Bello! Celý život žiješ v neustálé pozornosti a teď ti vadí pár zvědavých puberťáků?! Zavrtěla jsem hlavou a vzdorovitě vztyčila hlavu.

Zastihla jsem pohled tří kluků a dvou holek. Okamžitě se snažili své zírání nahrát, jakože to byla náhoda, že se dívali na mě. Povzdechla jsem si a obrátila se na toho kluka, který seděl vedle mě. Ten mě vůbec nevnímal. Jen tupě zíral do lavice a vypadal, že o něčem přemýšlí.

Rozhodla jsem se trochu navázat konverzaci.

„Ahoj, jsem Bella, jak se jmenuješ ty?" zkusila jsem.

Absolutně mě ignoroval. Trochu jsem se zamračila. Nebyla jsem zvyklá, že mě někdo ignoruje.

„Hej! Slyšíš? Mluvím s tebou!" sykla jsem. Další ignorace.

Na to jsem se urazila a odmítala do konce hodiny promluvit. Nevypadal, že by ho to nějak tížilo. Vlastně dělal, jako bych tam vůbec nebyla...

Zazvonilo a já se zvedla ze židle. Ten kluk vedle v lavici, mě líně napodobil.

„Swanová, Cullene, chvíli ještě počkejte, prosím," ozval se učitel a já se zarazila. To mám průšvih hned první hodinu? Ale no tak! To je tak nespravedlivé!

Všichni spolužáci odešli a ve třídě jsme zůstali jen my tři.

„Byl bych rád, kdybyste pomohl slečně Swanové se začleněním do školy a s učivem. Máte skvělý prospěch a nikdy u vás nebyl jediný problém. Postaral byste se o ni, prosím?" zeptal se učitel toho kluka. Ten jen mrzutě zavrčel, ale přikývl.

„Výborně. Slečno Swanová, tohle je Edward Cullen. Snad mezi nás zapadnete rychle," popřál mi učitel a já se na něj usmála.

S přikývnutím jsem odešla. Nestojím o žádného doučovatele! Měla jsem ty nejlepší soukromé učitele z celé Ameriky! A navíc ten kluk je přímo děsný!

Naštvaně jsem odcházela na svou další hodinu, když v tu chvíli mě někdo chytnul za ruku a donutil mě k sobě otočit čelem.

„Hej! Kam si myslíš, že jdeš!"

„Na další hodinu, co ti je do toho!" prskla jsem na Edwarda podrážděně.

„Tak hele, já tě mám na starost, takže mě budeš poslouchat!"

„Tak to zpomal! Učivo zvládnu a na kolektiv ti kašlu, nepotřebuji tvou pomoc!" zavrčela jsem vztekle.

„Tak hele, nenechám si kvůli tobě rozeštvat celý učitelský sbor. Takže přestaň dělat kraviny a pojď se mnou, a když už jsme u toho, jdeš na opačnou stranu," řekl posměšně. Ze mě téměř stoupala pára. Zavrčela jsem na něj, ale nechala se od něj vést.

Beze slova mě dovedl před dveře nějaké učebny.

„Vyzvednu tě po hodině," sykl, aniž by se na mě podíval, a dál už jsem jen zírala na jeho záda, vzdalující se mezi tlačícími se spolužáky. Zavrtěla jsem hlavou. Klid, Bello, to zvládneš.

Jen počkej, Cullene! Však já ti ještě ukážu, kdo je tady pánem!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nevím, kdy výjde další kapitola, ale snad to bude brzy. :)

A co říkáte na Edwarda? Ještě jsem se nerozhodla, jaký vlastně bude. Nechám tedy rozhodnout vás. Hlasujte pro: Absolutně nevšímavej Edward. Lhostejný ke svému okolý. Nebo školní grázl a sukničkář? (Omlouvám se, ale třetí možnost "hodnej Edward" se mi tam nehodí, proto ho ani neuvídím. :)

A pokud byste měli chuť, zanechte komentík. Je vždycky hezký vidět velkou odezvu. ;)

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrze zpěv - 2. kapitola: